Č. 7215.

Ochrana nájemníků. — Policejní právo trestní: * Skutková podstata § 20, odst. 2 zák. č. 130/1922 není dána, přijme-li nájemník bytu od majitele domu úplatu za to, že se vystěhuje z bytu, aniž se majitel domu domohl svolení soudu k výpovědi.
(Nález ze dne 17. dubna 1928 č. 9073.).
Věc: Jakub H. v S. proti ministerstvu vnitra o přestupek zákona na ochranu nájemníků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Trestním nálezem z 15. dubna 1923 byl st-l uznán vinným přestupkem § 20 zák. č. 130/22, jehož se dopustil tím, že co nájemce bytu v S. od majitele domu za vyprázdnění bytu žádal odstupné 13000 Kč a na to 7000 Kč skutečně obdržel. Byl proto dle § 28 cit. zák. odsouzen k peněžité pokutě 3000 Kč, v případě nedobytnosti k uzamčení na dobu 30 dnů. V důvodech uvedeno, že skutková podstata byla prokázána částečným doznáním obviněného a výpovědí slyšených svědků. Obhajoba obviněného, že žádal obnos 13000 Kč na opravu náhradního bytu, nebyla uznána důvodnou, neboť st-l neučinil pokus, náhradní byt opraviti, z obdržené částky 7000 Kč nic neinvestoval a z výpovědi svědka W., že v případě vyplacení částky 6000 Kč byt ihned vyprázdní, i kdyby nábytek musil vyložiti na silnici, dá se předpokládati, že obžalovaný neměl ani úmysl, náhradní byt opraviti, z čehož plyne zlý úmysl obžalovaného.
Výnosem z 25. května 1923 změnil župní úřad v Košicích výrok I. stolice a zprostil st-le od obžaloby pro přestupek § 20 cit. zák. č. 130/ 22, ježto vlastníci domu nepoužili práva jim §em 1 cit. zák. vyhrazeného, žádati soud o svolení k výpovědi st-le, nýbrž uzavřeli s ním dohodu, dle které mu vyplatili za dobrovolné odstoupení bytu 7000 Kč odstupného. Uzavření této soukromoprávní dohody nezakládá na straně nájemníka zmíněný přestupek. Okolnost, že nájemník dohodu nedodržel a z bytu se nevystěhoval a jest proto povinen, vlastníkům domu odškodné vrátiti, jsou otázky práva soukromého.
Min. vnitra zrušilo nař. výnosem výrok II. stolice a obnovilo rozsudek I. instance, poněvadž šetřením bylo zjištěno, že st-l žádal za uvolnění zmíněného bytu 13000 Kč a dal si vyplatiti 7000 Kč, čímž dopustil se přestupku § 20 zák. č. 130/22. Že tu jde o soukromoprávní dohodu, jest nerozhodno, ježto podobná zakázaná jednání jsou uzavírána cestou soukromoprávní dohody, čemuž právě cit. zákon chce zabrániti, prohlašuje jednání taková za zakázaná a trestná. Na váhu nepadá, že majitel domu nepoužil práva k výpovědi strany.
O stížnosti na rozhodnutí to podané uvážil nss toto:
Stížnost namítá v první řadě, že není zákona nebo nařízení, které by zakazovalo nájemníkovi, aby od vlastníka domu přijal úplatu za to, že pro tohoto byt uvolní. Naopak zákon sám v určitých případech vlastníka domu k náhradě nájemníkovi zavazuje. Proto nemohl st-li býti uznán vinným a potrestán, když se ničeho trestného a zakázaného nedopustil, dav si od vlastníka domu slíbiti úplatu za to, že se z domu bez výpovědi vystěhuje.
Nss shledal námitku tu důvodnou.
Paragraf 20 odst. 2 zák. č. 130/22 zapovídá veškerá právní jednání, kterými dosavadní nájemník dává sobě nebo někomu jinému něco poskytovati nebo slibovati za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím. Pro přestoupení tohoto zákazu byl právě st-l potrestán.
Jde o to, zda o postoupení bytu ve smyslu uvedeného ustanovení možno mluviti v tom případě, když nájemník se na žádost majitele domu z dosavadního bytu vystěhuje, aby byt ten majiteli domu byl k disposici. Dle názoru nss-u takový případ není postoupením bytu ve smyslu cit. ustanovení zákonného.
Zákon č. 130/22 rozlišuje již v § 18 pronájem a postoupení bytu. V § 20 zakazuje pak zákon, aby dosavadní nájemník od jiného nájemníka, jemuž byt postupuje, za tento postoupený byt nedal si něco poskytnouti a proto užívá zákon slov »za postoupení bytu«.
Že zákon nemíní tím případy, kdy nájemník svůj posavadní byt opustí, aby vlastník domu mohl jím disponovati, jak tomu bylo v daném přpadě, plyne i z této úvahy:
Zákonem č. 130/22 není nikterak majiteli domu zakázáno, nájemní smlouvu vypověděti. Proti vůli nájemníka ovšem může právně účinná výpověď býti dána jen se svolením soudu, který svolení to může dáti jen z dležitých důůvodů (§ 1 cit. zák.). O tom, jsou-li ony důležité důvody dány, rozhoduje soudce, jenž jest jinak povolán rozhodovati o nájemních sporech a jest do jeho usnesení přípustná stížnost ke sborovému soudu (§ 4 cit. zák.). V určitých pak případech jest vlastník domu povinen nájemníku opatřiti náhradní byt (§ 1 č. 5 č. 8 cit. zák.). Nezapovídá-li tedy zákon výpověď nájemníka, činí-li ji tedy jen závislou na otázce případně sporné, zda dány jsou pro ni zákonné předpoklady, o nichž rozhoduje soud, pak nelze míti za to, že by ustanovením § 20 cit. zák. byl zákon zapověděl, aby majitel domu a nájemník spornou otázku, jsou-li či nejsou-li dány zákonné předpoklady pro výpověď, vyřešili případně smírem, třeba mimosoudním. Nelze přece předpokládati, že by zákonodárce zapověděl, nebo zapověděti chtěl, aby vlastník domu místo náhradního bytu v případech, kde zákon výpověď od toho činí závislou, dal nájemníkovi peněžitou úplatu, jestliže tento s tím souhlasí, a že by takový smír, ať se stal před soudem nebo mimo soud, zapovídal a trestal. Tomu by tak bylo, kdyby byl správný výklad, který dává žal. úřad § 20 cit. zák., když st-le trestá proto, že od vlastníka domu dal si slíbiti a přijal úplatu za to, že mu byt uvolní; neboť v podstatě není jednání takové ničím jiným, než dohodou o tom, že st-l vystěhuje se ze svého bytu a dá jej vlastníku domu k disposici bez výpovědi soudem schválené.
Ze svrchu uvedených důvodů a úvah dospěl nss k přesvědčení, že ustanovení § 20 cit. zák., pokud zapovídá dosavadnímu nájemníkovi dáti si poskytnouti něco za postoupení bytu, nevztahuje se na případy, kde nájemník dá si od vlastníka domu poskytnouti něco za to, že vystěhuje se z domu, aniž by vlastník domu dříve vymohl si soudní svolení k jeho výpovědi.
Není proto v daném případě vůbec dána skutková podstata přestupku, jímž st-l by uznán vinným, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7215. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 565-567.