Č. 7078.

Zdravotnictví. — Zaměstnanci veřejní: * Obecní lékař, ustanovený před 28. říjnem 1918 a 1. ledna 1923 ještě aktivně sloužící, který — nebyv státem převzat — byl dán na odpočinek, má nárok na odpočivné požitky pouze podle § 11 zák. čís. 332 /1920; ustanovení § 1 zák. čís. 237/1922 se na něho nevztahují.
(Nález ze dne 14. února 1928 č. 3156.)
Věc: MUDr. Zikmund W. v B. (adv. Dr. Ludv. Singer z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o pensijní požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. veř. zdrav. zrušilo výnosem z 10. července 1924 dosavadní st-lovo působiště, zdrav. obec B., pro nepatrnou rozlohu, a rozhodlo se proto nepřevzíti st-le do služeb státních a naložiti s ním podle toho, co ustanovuje odst. 1. § 11 zák. č. 332/1920. Výnos ten byl st-li sdělen výměrem osp-é v B. z 8. listopadu 1924. Nař. rozhodnutím zrušilo min. zdrav. podle ustanovení § 11 odst. 1. zák. z 15. dubna 1920 č. 332 Sb. provedeného zák. ze 13. července 1922 č. 236 Sb., st-lův služ. poměr obecního lékaře zdrav. obce B., poněvadž tento obvod se pro nepatrnou rozlohu zrušuje, přeložilo st-le po dohodě s min. fin. podle § 11 cit. zák. dnem 1. srpna 1924 na trvalý odpočinek a přiznalo mu na dobu života výslužné ročních 1960 Kč, t. j. 100% posledního platu.
O stížnosti do tohoto výnosu podané uvažoval nss takto:
St-l vznáší ve stížnosti jednak nárok na doplatek akt. požitků za dobu od 1. ledna 1923 do 1. srpna 1924, jednak nárok na přiznání pens. požitků podle zák. č. 236/22 neb alespoň podle zák. č. 237/22.
Pokud jde o nárok na doplatek akt. požitků, nemohl se nss maje zřetel k ustanovení § 5 zák. o ss, příslušnými vývody stížnosti věcně zabývati. Nárok svůj na přiznání výslužného podle zák. č. 236/1922 opírá st-l o úvahu, že převzetím výkonu služby zdravotně-policejní, jež nastalo dnem 1. ledna 1923, převzal stát zároveň všechny definitivně ustanovené obecní a obvodní lékaře do služby státní, a že podle § 8 zák. č. 236/1922 bylo min. zdrav. povinno s každým obecním a obvodním lékařem, který v době účinnosti zák. toho byl v činné službě, tedy i se st-lem, sjednati smlouvu služební v § 8 cit. zák. předepsanou. Z toho dovozuje st-l, že byl fakticky ve službách státních, neboť konal službu zdrav. i po dni 1. ledna 1923, tedy v době, kdy již zdravotně-policejní služba příslušela státu, třebaže min. zdrav. s ním služební smlouvu podle § 8 zák. č. 236/1922 nesjednalo.
Tomuto stanovisku stížnosti nemohl nss přisvědčiti. Podle správních spisů bylo st-li výměrem osp-é z 8. listopadu 1924 oznámeno, že min. zdrav. výnosem z 10. července 1924 se rozhodlo, nepřevzíti st-le do služeb státních a naložiti s ním podle ustanovení odst. 1. § 11 zák. č. 332/1920. Tento výrok nabyl právní moci. —
Je-li však pravoplatně vysloveno, že st-l není lékařem do státní služby převzatým, pak pozbývají podkladu i námitky st-lovy, že žal. úřad měl s ním naložiti jako s obecním lékařem do státní služby zdravotní převzatým, t. j. že mu měl přiznati pens. požitky v téže míře, jak podle platných norem příslušejí ob. a obv. lékařům, se kterými min. zdrav. jako s převzatými sjednalo smlouvu služ. podle § 8 zák. č. 236/1922.
Jest tudíž ještě v mezích stížnosti uvažovati, zda žal. úřad přiznal st-li jako obecnímu lékaři do státní služby zdravotní nepřevzatému ty pens. požitky, na které má st-l po zákonu nárok.
Podle čl. 1 zák. č. 236/1922 uvedena byla ustanovení §§ 1—5, 7— 14, odst. 1. zák. č. 332/1920, pokud se netýkají pomocného personálu zdrav., v účinnost s doplňky tam uvedenými, a to podle předpisu § 28 zák. č. 236/1922 pro Čechy a Moravu dnem 1. ledna 1923. Podle tohoto ustanovení nabyl dnem 1. ledna 1923 účinnosti také nezměněný předpis § 11 zák. č. 332/1920, ježto jest zahrnut do skupiny předpisů (§§ 7—14, odst. 1. zák. č. 332/1920), které se článkem 1 zák. č. 236/1922 uvádějí v činnost a netýkají se pomocného personálu zdravotního. Předpisem tím se stanoví o lékařích, kteří byli ustanoveni podle dosud platných předpisů před 28. říjnem 1918 a podali sice včas žádost za ustanovení státním lékařem, ale jmenováni nebyli, že jsou dáni na odpočinek a že jim budou poskytnuty zaopatř. požitky, pokud by na ně měli nárok podle dosud platných zákonů. Stížnost má za to, že ustanovení § 11. odst. 1 zák. č. 332/1920 pozbylo účinnosti předpisy § 8 a násl. zák. č. 236/1922; avšak neprávem, neboť ani z předpisu tohoto ani z dalších předpisů cit. zák. neplyne, že předpisy těmi bylo něco změněno na zákonné úpravě přebírání do stát. služby zdrav. dosavadních obv. lékařů, normované v §§ 9—11 zák. č. 332/1920, zejména nelze ze slov, použitých v odst. 1. § 8 zák. č. 236/1922, že min. zdrav. sjedná s každým z nich (t. j. ob. a obv. lékařem) smlouvu služební, dovoditi, že byla min-u odňata možnost ob. a obv. lékařům, kteří včas podali žádost o přijetí do stát. služby zdrav., převzetí do této služby odepříti; neboť slovům těmto nelze rozuměti jinak, než že se jimi stanoví povinnost min. sjednati individuelní smlouvy služební toliko s těmi lékaři, které do stát. služby převzalo.
Jest tudíž předpis § 11, odst. 1 zák. č. 332/1920, nejsa v rozporu s předpisy zák. č. 236/1922, platnou a závaznou normou právní i za účinnosti zák. posléze uvedeného.
Zákon ze 13. července 1922 č. 237 Sb. se rovněž nedotkl platnosti předpisu § 11 odst. 1 zák. č. 332/1920, neboť zákonem tím bylo upraveno výslužné lékařů ob. a obv., přeložených na odpočinek již před účinností zák. z téhož dne č. 236 Sb., t. j. před 1. lednem 1923) týče se tudíž zákon ten jiných osob, než které má na mysli předpis § 11 odst. 1 zák. č. 332/1920. Nárok na stanovení výslužného podle zák. č. 237/1922 st-li nepřísluší, neboť zákon ten zřejmě se na st-le, který byl dán do výslužby teprve dnem 1. srpna 1924, nevztahuje. Zák. č. 237/1922 nelze také považovati za »dosud platný zákon«, na nějž poukazuje předpis § 11 odst. 1 zák. č. 332/1920, neboť tento předpis počal působili teprve dne 1. ledna 1923, a současně s ním zák. č. 237/1922, nebyl tedy uvedeného dne zákon posléze uvedený »dosud platným« zákonem, o jakém se mluví v § 11 zák. č. 332/1920. Nemohl by proto st-1 ani v této spojitosti dovolávati se zák. č. 237/1922.
Přichází tedy v úvahu jediné ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 332/ 1920, jehož skutkové předpoklady jsou v daném případě splněny. Že by pak žal. úřad porušil tento předpis, stížnost nenamítá, zejména netvrdí, že výslužné st-li v nař. dekretu stanovené neodpovídá předpisům, které jsou podle § 11 odst. 1 zák. č. 332/1920 pro stanovení výslužného st-lova směrodatné.
Poukazuje-li st-l ve stížnosti též na to, že podle intencí, které byly sledovány zákonnou úpravou služ., pens. a zaopatř. požitků ob. a obv. lékařů a jejich pozůstalých, jak jsou patrny ze sněmovních materiálu, měly býti materielní poměry ob. a obv. lékařů proti neuspokojivému stavu dosavadnímu zlepšeny, stačí na to odvětiti, že pro výklad norem zákonných je rozhodný pouze obsah zák. samého, tedy to, co zákonodárce jako svou vůli v zákoně projevil, k motivům však, které v zák. nedošly výrazu a jež ani podle interpretačních pravidel nelze z něho vyčisti, přihlížeti nelze.

Citace:

č. 7078. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 284-286.