Č. 7104.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: * Státní zaměstnanec, jehož služební poměr má povahu veřejnoprávní, nemá nároku na úroky z prodlení podle § 1333 o. z. o. při platbách, konaných jemu státem ze služebního poměru, leč by konkrétní předpis zákonný pro ten který druh plateb nárok takový stanovil.
(Nález ze dne 27. února 1928 č. 4191/27).
Prejudikatura: Boh. A 2649/23, F. 2021/24.
Věc: Dr. Jindřich R. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran úroků z prodlení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze započetla st-li výnosem z 21. října 1920 podle § 8 vl. nař. č. 349/20 pět vál. pololetí a poukázala mu příslušné požitky, mezi jiným též osobní přídavek ročně 2100 Kč od 1. září 1919. Dalším rozhodnutím z 5. března 1923 vyslovila však zsp, že st-li tento osobní přídavek nepřísluší, poněvadž nebyl dne 1. října 1918 ve smyslu § 9 vl. nař. č. 349/20 v nejvyšším tehdejším stupni platovém, a předepsala st-li k náhradě přeplatek na tomto přídavku za dobu od 1. září 1919 do 28. února 1921 a od 1. ledna 1922 do konce března 1923 částkou 5252 Kč.
Proti tomu podal st-l rekurs, který byl rozhodnutím min. škol. ze 6. prosince 1924 odmítnut jako opožděný. Avšak rozhodnutím z 10. března 1925 vyhovělo min. škol. žádosti st-lově a povolilo mu obnovu odvolacího řízení proti rozhodnutí zsp-é z 5. března 1923 ve věci osobního přídavku 2100 Kč, poněvadž úředním šetřením bylo prokázáno, že odvolání st-lovo došlo zsp-é jakožto úřadu podacího v otevřené lhůtě dne 6. června 1923 a nikoliv opožděně, jak z podacího razítka s datem 7. června 1923 bylo původně usuzováno. Min. anulovalo v důsledku toho svůj výnos ze 6. prosince 1924 a rozhodujíc znovu o řečeném, včas podaném odvolání, vyhovělo mu a zrušilo rozhodnutí zsp-é pro nezákonnost, poněvadž její rozhodnutí z 21. října 1920 nabylo moci práva a zsp neměla důvodů toto rozhodnutí změniti, když zde nebylo podmínek obnovy řízení. Zároveň uložilo min. zsp-é, aby o vzneseném nároku na 5% úroky z prodlení rozhodla v prvé stolici.
Intimujíc toto rozhodnutí, odmítla pak zsp rozhodnutím z 24. března 1925, st-lem vznesený nárok na 5% úroky z prodlení, poněvadž v oboru veř. práva povinnost k placení úroků za zadržené dávky všeobecnou zákonnou normou stanovena není.
St-l podal proti tomuto rozhodnutí stran úroků z prodlení odvolání. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. st-lovu odvolání a potvrdilo rozhodnutí zs-é v plném rozsahu.
O stížnosti do tohoto výroku podané uvážil nss takto: St-li lze přisvědčiti, že hranice mezi právem veřejným a právem soukromým jsou v teorii posuzovány různě a je také pravda, že ani praktická úprava rozdílu mezi oběma těmito obory právními není konkrétními předpisy právními provedena vždy se žádoucí přesností a konsekventností. Avšak tolik je jisto, že positivní právo naše pohlíží na služ. poměr většiny státních zaměstnanců, jména též vysokoškolských profesorů, jako na poměr veřejnoprávní, a to ve všech relacích poměru toho se týkajících a že v positivním právu našem se neujalo stanovisko, namnoze v teorii zastávané, jakoby služ. poměr stát. zaměstnanců, aspoň v některých směrech, zejména pokud jde o majetkovou stránku jeho, byl povahy soukromoprávní anebo že by po té stránce se měl říditi buď přímo anebo aspoň subsidierně a analogicky předpisy soukromoprávními.
Že tomu tak je, zřejmo již z toho, že zákonodárství státně-zaměstnanecké podrobně ve zvláštních svých předpisech upravuje a to namnoze zcela odchylně od korespondujících norem práva soukromého, celou řadu jednotlivých otázek z oboru platových a vůbec majetkových nároků státních zaměstnanců, jichž úprava zvláštními normami by byla zbytečná, kdyby zákonodárce byl toho mínění, že otázky ty lze přímo nebo nepřímo řešiti podle předpisů práva soukromého. Stačí tu zajisté poukázati na četné předpisy služ. pragmatiky stát. úředníků z r. 1914 (a stát. osob učitelských z roku 1917) (které obě ovšem pro profesory vysokých škol neplatí) o nároku na požitky, o dekurenci požitků (srovn. §§ 45, 47 a násl. služ. pragm. úřednické), o platových účincích suspense (§ 146 leg. cit.), zejména o nároku na doplacení požitků snížených na dobu suspense (§ 149 odst. 1. věta 2. a § 149 odst. 2.), dále na četné předpisy nového platového zák. z 24. června 1926 č. 103 Sb. o otázkách platových, jako zejména na předpisy § 151 cit. zák. o řízení stran oprav nesprávných poukazů platových a pod., ze kterých vesměs jde na jevo, že zákonodárce neuznává ani přímou ani nepřímou upotřebitelnost předpisů občanského práva o smlouvě služební, o vydržení, o promlčení a pod. na veřejnoprávní poměr státnězaměstnanecký.
Již proto je na snadě závěr, že ani předpisů občanského práva, zejména § 1333 o. z. o., o povinnosti platiti úroky z prodlení, nelze ani přímo ani analogicky použiti na platové nároky stát. zaměstnanců, jejichž služ. poměr je positivními předpisy upravován jako veřejnoprávní.
Je ovšem pravda, že o. z. o. obsahuje řadu předpisů, které jsou výrazem všeobecně platných zásad, a platí tedy taky pro obor práva veřejného, anebo které přímo upravují otázky práva veřejného, jako na příklad § 28 a násl. o stát. občanství, § 43 o ochraně jména a pod., anebo že konečně na četných místech se zmiňuje o otázkách práva veřejného, při čemž se co do bližší,úpravy jich odvolává na »předpisy politické«. To však nelze říci o předpisu § 1333, který — upravuje povinnost k placení úroků z prodlení — činí tak v hlavě 30. pojednávající o náhradě škody, kvalifikuje tedy nárok na úroky z prodlení jako nárok na náhradu škody a to (arg. nadpisy §§ 1323, 1325, 1331 a 1333) škody způsobené věřiteli na jeho majetku, takže předpis § 1333 nelze na poměr veřejnoprávních zaměstnanců státních použiti právě tak, jako na poměr ten nelze použiti ostatních předpisů této kapitoly.
Proti tomuto stanovisku nelze čerpati protiargumentů z dvor. dekr. z 18. ledna 1842 č. 592 sb. zák. soud., kterým byla jenom provedena autentická interpretace § 1333 o. z. o. potud, že předpis tohoto paragrafu platí »o všech pohledávkách v penězích, nechať pocházejí ze zápůjčky anebo z jiného titulu právního, nikoli však o takových pohledávkách, jejichž předmětem není částka peněžitá, nýbrž jiná věc nebo jiné plnění «, poněvadž i tento předpis lze tak jako § 1333 sám vztahovati jenom na poměry soukromoprávní (arg. § 1338 o. z. o.).
I kdyby se tedy uznalo, že předpis § 1333 je výronem všeobecně platné etické úvahy, že každý, kdo je povinen druhému něco plniti, je také povinen nahraditi újmu, kterou druhá strana utrpí průtahem platby, je předpis ten positivně dán jako vynutitelná norma právní jenom pro obor práva občanského, kdežto zmíněnou etickou úvahu nelze uplatňovati v oborech veřejnoprávních, dokud a pokud pro právo veřejné vůbec anebo pro některé relace jeho positivním zákonodárstvím uznána není.
Stejné stanovisko zaujal ostatně nss stran otázky úroků z prodlení v poměrech veřejnoprávních také již v nál. Boh. A 2649/23.
Dalším důležitým dokladem pro správnost názoru shora vylíčeného je též skutečnost, že platné positivní právo obsahuje četné předpisy, v nichž při platbách veřejnoprávních se uznává povinnost platiti úroky z prodlení, jak tomu je na příklad v různých oborech práva finančního (srovnej na příklad zák. z 9. března 1870 č. 23 ř. z., zák. z 18. března 1921 č. 116 Sb., vl. nař. z 3. května 1923 č. 92 Sb. a j.) a i v některých oborech správ, práva, na příklad § 38 zák. o pens. pojištění ve znění zák. č. 89/20 a j. a jako zejména také v oboru práva veř. zaměstnanců v právním řádu býv. Rak. stanovil § 77 dolnorakouského zák. o právních svazcích učitelstva veř. škol národních z 25. prosince 1904 č. 99 z. z.
Právě z toho, že zákonodárce uznal v četných případech za vhodné (a nutné), positivním předpisem přiznati nárok na úroky z prodlení při platbách z titulů veřejnoprávních, plyne argumento a contrario, že tam, kde zákon v oboru veř. práva úroky z prodlení výslovně nevyhrazuje, povinnost platiti úroky ty by nebyla ve shodě s platným právním řádem. Právem tedy rozhodl žal. úřad o nároku na úroky z prodlení v daném případě záporně a jeví se stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 7104. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 334-337.