Č. 7193.

Advokáti. — Spolkové právo: I. * Ustanovení stanov, podle něhož spolek advokátů se usnáší o výši odměn advokátním tarifem neupravených (autonomní tarif), jest zákonným důvodem pro zákaz utvořiti spolek (§ 6 zák. spolk.). — II. Zákonným důvodem pro zákaz spolku advokátů není ustanovení stanov, že spolek má činiti závazná usnesení o mzdových otázkách zaměstnanců advokátních, dále o sporech o expensní a palmární účty, podrobí-li se strany, a že spolek bude rozhodovati v čestných stavovských záležitostech mezi advokáty, pokud zúčastnění se podrobí spolkovému fóru a pokud nerozhoduje disc. rada adv. komory.
(Nález ze dne 2. dubna 1928 č. 7577/26).
Věc: Dr. Ludvík P. a spol. v P. proti ministerstvu vnitra o utvoření spolku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Zsp v Praze výměrem ze 4. dubna 1924 zakázala v základě § 6 zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. utvoření spolku pod jménem »Spolek advokátů kraje p-ského a k-ského« podle obsahu stanov, předložených st-li.
Odvolání st-lů bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti nss uvážil:
Žal. úřad potvrdil výměr zsp-č v plném rozsahu. V tomto výměru prohlásila zsp předložené jí stanovy za závadné v 6 bodech a to: 1. ustanovení § 1 stanov, pokud v něm spolku vyhraženo právo usnášeti se o výši odměn tarifem neupravených (autonomní tarif), 2. ustanovení téhož paragrafu, pokud dle něho spolek má činiti závazná usnesení o mzdových otázkách zaměstnanců advokátů kraje p-ského a k-ského, 3. ustanovení téhož paragrafu, jakož i §§ 12 a 14, pokud dle nichž spolek, resp. výbor jeho má rozhodovati spory o palmární a expensní účty, po- drobí-li se sporné strany, 4. ustanovení § 1 stanov, pokud jím spolek účelu sobě vytčeného zamýšlí dosíci rozhodováním čestných stavovských záležitostí mezi kolegy, kteří se spolkovému fóru podrobí a pokud disc. rada komory nerozhoduje, 5. ustanovení § 12 odst. 2 stanov, pokud v něm stanoveno, že výbor zastupuje spolek vně, a 6. ustanovení § 15 odst. 2 stanov, že v případě úředního rozpuštění spolku připadne jmění jeho Právnické jednotě v Praze.
Pokud jde o tento poslední bod, prohlásili st-lé již ve svém odvolání, že od závadného ustanovení stanov upouštějí a škrtají je v opisech stanov, pročež také ve stížnosti proti němu námitek nemají. Pokud jde o ostatní body, uvážil nss o námitkách proti nim vznesených toto:
Ad 1. Předem dlužno na to poukázati, že ustanovení § 1 stanov, dle něhož účelu spolkového má býti dosaženo mimo jiné »usnášením se o výši odměn advokátních tarifem neupravených (autonomní tarif)«, zní zcela kategoricky a není z něho naprosto patrno, že mělo by býti pojímáno jako pouhé usnášení se o nezávazných směrnicích. Jestliže však na jedné straně zákonem z 18. února 1921 č. 78 Sb. byla zmocněna vláda, aby ohledně některých výkonů advokátů a jejich kanceláří vydala tarif v cestě nařizovací, na druhé straně pak zákonem ze 6. července 1868 č. 96 ř. z., jímž zaveden advokátní řád, podobné ustanoveni ani advokátním komorám dáno nebylo, nelze o tom pochybovati, že k tomu, aby mohl býti vydán jakýkoliv závazný tarif advokátní, třeba jest výslovného zmocnění zákonného. To plyne ostatně již z povahy závazného tarifu jako abstraktní, závazné normy, při čemž není rozdílu v tom, že snad závaznost má býti místně neb i jinak omezena.
Avšak i kdyby spornému ustanovení statutárnímu nebylo tak rozuměti a kdyby připouštělo skutečně výklad, že jde o nezávazné směrnice, mohl mu žal. úřad schválení odepříti, a to právě pro jeho nejasnost, jež připouští i výklad opačný.
Ad 2. Jinak je tomu v tomto bodě. Není ustanovení, které by upravování mzdových otázek zaměstnanců adv. kanceláří přikazovalo do výhradně kompetence orgánů státní správy nebo orgánů jiných. Jest ponecháno advokátům úplně na vůli, jak chtějí upraviti svůj poměr vůči svým zaměstnancům po stránce mzdové. Poněvadž však nelze advokátům brániti, aby se této své smluvní volnosti buď dobrovolnou úmlu- vou, neb jakýmkoli jiným způsobem nevzdali, nelze spatřovati také nic nezákonného a nezávadného v tom, že se své smluvní volnosti vzdají tím způsobem, že přistoupí ke spolku a podřídí se jeho stanovám, v nichž příslušné ustanovení jest obsaženo.
Ad 3. V tomto bodě bylo stížnosti rovněž dáti za pravdu. Spory o palmární a expensní účty jsou dle povahy své spory o úplatu za zjednané práce dle § 1151 o. z. o., tedy spory, jichž rozhodování náleží dle § 1 jur. normy řádným soudům. Podle § 577 civ. s. ř. mohou se strany dohodnouti o tom, že rozhodnutí takovýchto sporů má se státi rozhodčím. Ve volbě rozhodčích strany zásadně omezeny nejsou, jen podle § 578 civ. s. ř. nesmí aktivní úředník soudcovský převzíti úřad dozorčího. Tato volnost stran není ani ve sporech o úplatu za práce advokátů nijak omezena, zejména nestojí jí v cestě ani ustanovení § 28 lit. f) adv. řádu, dle něhož náleží sice k činnosti výboru adv. komory odstraňovati po dobrém spory o přiměřenost honorářů a odměn za práce advokátů, žádají-li o to strany, tím však výbor ten neustanoven nikterak za výhradného rozhodčího, na nějž by se strany výlučně směly obraceti, nechtějí-li spor dáti rozhodnouti soudem. Není tedy zákonné překážky, aby strany za rozhodčího v palmárním sporu advokátním zvolily si výbor nějakého spolku. Jestliže pak spolek nějaký pojme do svých stanov ustanovení, dle něhož jest oprávněn úřad rozhodčího v takových sporech přijímati, není ustanovení takové v rozporu se zákonem.
Ad 4. Také v tomto bodě uznal nss vývody stížnosti za správné. Jest sice pravda, že podle § 23 adv. řádu přísluší adv. komoře i jejímu výboru bdíti nad ctí, vážností a právy, jakož i dozor nad povinnostmi stavu advokátského, a že podle předpisů zákona z 1. dubna 1872 č. 40 ř. z., vydaného k provedení § 33 adv. řádu, náleží člisc. moc nad advokáty a kandidáty advokacie disc. radě, zřízené při adv. komoře. Těmito záležitostmi však spolek dle znění svých stanov zabývati se nechce; vždyť praví výslovně, že chce rozhodovati jen takové čestné záležitosti mezi kolegy, o kterých disc. rada nerozhoduje. Zákaz zabývati se takovýmito záležitostmi byl by na místě jen tenkráte, kdyby okruh kompetence přikázaný zákonem disc. radě komorní vyčerpával všechny čestné záležitosti mezi advokáty, takže by pro rozhodování jinaké nebylo vůbec místa. Leč tomu tak není. Mezi advokáty může vzejiti spor, týkající se čestné záležitosti, jež nezakládá skutkovou povahu přestupku disc., tam., kde nejde o porušení cti, vážnosti nebo povinnosti stavu advokátského. Nelze proto nahlédnouti, proč by záležitost taková nesměla býti urovnána před forem spolkovým, když se obě sporné strany fóru tomu podvolí. Pouhá obava, že by nesprávným výkladem statutárního předpisu mohlo dojíti k zásahu do kompetence disc. rady komorní, ještě nestačí k tomu, aby ustanovení takovému bylo odpíráno schválení, když rozhodnutí fóra spolkového nebude nikdy moci překážeti disc. radě komorní, aby uzná-li, že dán jest předpoklad pro její zakročení, nezasáhla i přes rozhodnutí spolkového orgánu do věci sama.
Ad 5. jak z vývodů těchto plyne, nebylo sice lze odůvodnění zákazu utvoření proponovaného spolku v bodech shora ad 2, 3 a 4 uvedených uznati za správné, naproti tomu však bylo v ostatních bodech žal. úřadu dáti za pravdu, Poněvadž v každém z těchto posléze uvedených bodu navrhované stanovy obsahují ustanovení, jež nelze srovnati s platným právním řádem, jest zákaz utvoření spolku podle těchto stanov odůvodněn, a slušelo proto stížnost, domáhající se zrušení tohoto zákazu, uznati ze bezdůvodnou.

Citace:

Č. 7193. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 517-520.