Č. 7374.

Vodní právo (Morava): I. O právní povaze vodoprávního konsensu. — II. Zaniká zánikem vodoprávního konsensu také podnikatelovo právo na vyvlastnění, založené současně s udělením konsensu?
(Nález ze dne 25. června 1928 č. 17671.)
Věc: Jan S. a spol. v P. proti ministerstvu zemědělství (min. rada Dr. Rud. Strakatý) o prodloužení lhůty k dostavbě vodního díla.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem býv. okr. hejtmanství v Uh. Brodě ze 6. října 1911 byl mor. zv-u udělán vodoprávní konsens ke stavbě údolní přehrady na l-ckém potoku v obvodu obcí P.-D., při čemž v podmínce č. 5 bylo stanoveno, že stavba přehrady má býti dokončena do 5 let počítaných od doby, kdy stav. povolení nabude pravoplatnosti. Pokud jde o vyvlastnění bylo v odst. E) č. 1 stanoveno, že ve všech případech, kdy nestaly se, resp. nestanou se dohody mezi zúčastněnými osobami a stav. správou o postupu pozemků, budov i vodních práv do trvalého vlastnictví, pak obtížení pozemků služebností drenáží odvodňovacích, konečně o používání pozemků k účelům stavebním, se proti nim na základě § 48. mor. vod. zák. vyslovuje, že dotyčné objekty v seznamech vyvlastňovacích blíže uvedené, pokud a jak jich dle schváleného projektu je k uskutečnění přehrady jakožto podniku veřejný zájem sledujícího zapotřebí, se vyvlastňují, pokud se uznává, že dále uvedení účastníci a jejich právní nástupci musí trpěti, aby pozemky jejich byly ztíženy služebnostmi v projektu vyznačenými a tímto za nutné též uznávanými. K tomu bylo podotčeno, že v průběhu jednání nebylo ani proti předmětu ani proti rozsahu navržené expropriace nic namítáno, takže námitky toho druhu jsou dle § 82. mor. vod. zák. hledíc k vyhlášce okr. hejtmanství z 30. června 1911 z dalšího jednání vyloučeny. Pokud jde o náhradu za vyvlastnění, bylo pak v odst. sub 2. uvedeno, že náhradní obnosy za postoupení úplného vlastnictví pozemkového, budov i vodních práv byly na základě § 37. mor. vod. zák. vyšetřeny a jsou obnosy tyto v dotyčných rubrikách dále v uvedených seznamech vyznačeny. Těm, kdož nejsou spokojeni s náhradou, jež jim v tomto nálezu byla přiznána, bylo vyhraženo dle § 87. mor. vod. zák. žádati u příslušných soudů za stanovení náhrady nálezem soudním. K tomu bylo podotčeno, že takovým zakročením u soudu však nemůže se zabrániti, aby se vyvlastnění provedlo anebo služebnosti užívalo, jakmile nález tento stane se pravoplatným a odškodnění v tomto nálezu vyřknuté bude u soudu složeno. Pokud jde o mlýn Jana a Aloisie S. v P. s vodním zařízením, se stroji a vodním právem, byl odhadnut každý na 8000 Kč; pozemky na 3425,48 Kč a 5222,36 Kč.
Rekursy stran výše odškodnění zamítnuty byly rozhodnutím býv. min. orby ze 7. srpna 1913, poněvadž dle § 37 mor. v. z. osobám, které se nespokojí s odškodněním přiznaným jim cestou právní, zůstává vyhraženo, aby se domáhaly soudního zjištění tohoto odškodnění.
Podáním z 8. září 1924 žádal mor. zv, aby mu osp-ou bylo povoleno prodloužení stav. lhůty ke stavbě údolní přehrady do konce r. 1927. Žádost tuto odůvodňoval tím, že následkem válečných událostí, které nedovolovaly stav. práce prováděti a následkem nařízení min. veř. prací o revisi projektu mohlo býti po sedmiletém přerušení se stav. pracemi znovu započato teprve v r. 1922, a poměry poválečné nedovolují tak rychlý postup prací, jak bylo předpokládáno. — Podáním ze 4. listopadu 1924 domáhali se Jan a Aloisie S. jako majitelé pozemků a mlýna v P., a dále Vincenc a Jan S. jako majitelé pozemků a mlýna v P. toho, aby bylo vysloveno, že vodoprávní konsens ze 6. října 1911 marným projitím pětileté doby, která byla určena k dokončení přehrady, pozbyl platnosti a že práva propůjčená v nálezu tom pominula dle § 86 mor vod. zák.
Nálezem osp-é v Uh. Brodě z 24. března 1925 bylo rozhodnuto, že výměr býv. okr. hejtmanství v Uh. Brodě ze 6. října 1911 dosud nepozbyl platnosti a trvá v plném rozsahu dále, a výměrem z 15. listopadu 1925 byla lhůta k dostavbě údolní přehrady prodloužena do konce r. 1926.
Odvolání st-lů byla v cestě instanční, v poslední stolici nař. rozhodnutím zamítnuta. O stížnosti uvažoval nss následovně:
Formální akt, jímž udílí se vodoprávní konsens, obsahuje neb aspoň může obsahovati právní akty různé povahy. Především nutně obsahuje vlastní konsens, t. j. udělení práva ke zvláštnímu užívání vody (§ 16 mor. zák. vod.), nebo ke stavbám ochranným a regulačním (§ 41 mor. vod. zák.). Podle okolností může však kromě toho obsahovati i nálezy vyvlastňovací, na př. podle § 27 mor. vod. zák. při povolení ke zvláštnímu užívání vody, nebo podle § 48 mor. vod. zák. při ochranných a jiných stavbách vodních. Konsentování vodního díla je zajisté důvodem a předpokladem nálezu vyvlastňovacího. Jiná je však otázka, zdali zánikem vodoprávního konsensu zaniká eo ipso i právo podnikatelovo na vyvlastnění, jež bylo současně s udělením konsensu a z důvodu udělení konsensu založeno, neb aspoň zdali buďsi vyvlastnitel, buďsi vyvlastněný, nebo oba mají za jistých okolností právní nárok na zrušení (odvolání) nálezu vyvlastňovacího. Vyvlastňovací zákony z doby následující po vydání zák. vod. (zejména zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. v § 37) mívají takováto ustanovení, dávajíce expropriantu neb expropriátu za jistých předpokladů právní nárok na odstranění nálezu vyvlastňovacího. Avšak vodní zákon takového ustanovení nemá a není možno je do něho vkládati, kdyžtě není pro to opory positivní. Vodní zákon jen v § 28 odst. 1, a to jen pokud jde o vyvlastnění soukromé vody, ukládá úřadu, aby vyvlastňovací výrok vázal na resolutivní podmínku, že nabytého oprávnění bude do určité lhůty použito. Pro jiná vyvlastnění, zejména pro vyvlastnění pozemků zákon takového ustanovení nemá, a není možno do nálezu vyvlastňovacího podobné podmínky resolutivní vkládati, nebyla-li do něho vložena úřadem buďsi k žádosti stran, nebo z podnětu úředního. Cit. ustanovení § 28 jeví se tedy v zákoně vodním jako výjimka, omezená výslovně a vědomě jen na vyvlastnění vod soukromých, a výjimečný jeho ráz nasvědčuje tomu, že ustanovení toto na jiná vyvlastnění nemá býti rozšiřováno, byť snad bylo připustiti, že tento stav práva není uspokojivý, a to nejen pro vyvlastněného, nýbrž po případě ani pro vyvlastnitele.
Pamatoval-li však vodní zákon na časové obmezení práva vyvlastnitelova jen výjimečně, není možno v této výjimce viděti zásadu vyvlastnění podle vod. zák. vůbec ovládající. Není proto také možno, i ustanovení § 86 mor. vod. zák., které týká se lhůty k provedení povoleného (vodního) díla rozšiřovati na lhůtu k provedení nabytých práv vyvlastňovacích, nýbrž sluší ustanovení toto vztahovati toliko na vodoprávní konsens stricto sensu. Uplynula-li tedy lhůta, která podnikateli pro dokončení byla ustanovena, nemá to samo o sobě vlivu na právní poměr mezi vyvlastnitelem a vyvlastněným, jenž při příležitosti konsentování vodního díla definitivně a bezpodmínečně byl založen.
Správnost tohoto výkladu potvrzuje i ta okolnost, že stanovení lhůty podle § 86 mor. vod. zák. není předmětem komis, řízení podle § 84 vod. zák., nýbrž že se děje úřadem vodním bez jakéhokoli vlivu osob třetích. Důsledně pak ani pro prodloužení lhůty není předepsáno žádné nové řízení s účastníky, což obé by nebylo vysvětlitelno, kdyby lhůta ať původně stanovená, či později prodloužená mohla se dotýkati i právních situací těchto účastníků. Práva vyvlastněných zabezpečil vodní zákon procesně jen jejich účastí v řízení vyvlastňovacím, a pokud jde o výši náhrady tím, že nespokojí-li se s náhradou adm. cestou stanovenou, mohou se obrátiti na řádný soud. Naproti tomu neposkytl jim zákon ani při stanovení lhůty k provedení povoleného díla vodního, ani v řízení o prodloužení lhůty této postavení strany procesní, dav takto zřetelně na jevo, že jde tu jen o vztah mezi úřadem a podnikatelem povoleného díla vodního. Jiná je ovšem otázka, zdali by snad vyvlastněnec nemohl se s úspěchem domáhati zrušení (odvolání) nál. vyvlastňovacího, bylo-li pravoplatným odepřením prodloužení lhůty k provedení povoleného díla postaveno na jisto, že vodní dílo, pro které a v jehož zájmu expropriatu právo jeho odňato, vůbec provedeno nebude.
O tuto otázku však v dnešním sporu nešlo, a nss neměl tedy příčiny ji řešiti.
Z předeslaných úvah vyplývá: 1. že prodloužením lhůty k dokončení díla nebyla prodloužena lhůta k provedení vyvlastnění, ježto lhůta k provedení vyvlastnění zákonem samým stanovena není, a nebyla stanovena ani ve Vyvlastňovacím výroku vodoprávního úřadu, a že tedy 2. prodloužením lhůty k dokončení díla dle § 86 mor. vod. zák. nemohli st-lé (expropriáti) býti vůbec zkráceni ve svých právech.

Citace:

č. 7374. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 869-872.