Č. 7229.

Živnostenské právo: * K průkazu způsobilosti /delšího zaměstnání v oboru elektrotechnickém ve smyslu § 2 min. nař. č. 41/1883 ř. z. nevyžaduje se nutně, ani aby uchazeč byl zaměstnán u oprávněného živnostníka, ani aby zaměstnání se dálo ve vlastnosti živn. pomocníka.
(Nález ze dne 24. dubna 1928 č. 6911).
Prejudikatura: Boh. A 2996/23.
Věc: Grémium koncesovaných elektrotechniků v Praze (adv. Dr. Vikt. Žalud z Prahy) proti ministerstvu obchodu stran koncese elektro-technické.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl v pořadu instančním potvrzen výnos zsp-é v Praze, kterým byla Karlu S. udělena koncese elektrotechnická se stanovištěm v P., omezená na oprávnění prováděti domovní instalace do napětí 250 Volt proudu stejnoměrného i střídavého, do výkonu nejvýše 5 KW s vyloučením oprávnění prováděti rozvodné sítě elektrické po obcích. Stížnost vytýká, že Karel S. požadovanou způsobilost neprokázal, a to proto, že u fy. V., která koncese elektrotechn. nemá, byl společníkem a nikoli dělníkem-elektromontérem, a že u elektrotechnika Jana Č., jenž onu firmu při neoprávněném provozování živnosti elektrotechn. kryl, jako elektromontér zaměstnán nebyl. Vysvědčení pracovní, vydaná Karlem V. a Janem Č., nejsou proto správná a neodpovídají pravdě.
Námitkami těmito hájí stížnost patrně právní názor, že průkaz způsobilosti pro živnost elektrotechn. — pokud jde o praktické zaměstnání a nikoliv o vzdělání školní — podati lze jen vysvědčeními o zaměstnání pomocnickém v oprávněně provozované živnosti elektrotechnické.
O námitkách těchto uvážil nss toto:
Min. nař. č. 41 z r. 1883, jímž živnost elektrotechn. prohlášena byla za živnost koncesovanou (§ 1), stanoví v § 2, že ten, kdo tuto živnost osobně chce provozovati aneb technicky říditi, vykázati se musí potřebnou způsobilostí, a to buď vysvědčením vysoké školy technické, neb příslušného učiliště odborného, aneb delším zaměstnáním v oboru elektrotechnickém.
Dlužno tu poznamenati, že právě uvedené min. nař. jest z 25. března 1883 a vydáno současně (dne 29. března 1883) s novelou k živn. řádu z 15. března 1883 ř. z. č. 39, jímž zavedena byla na rozdíl od dosavadní svobody živností kategorie živností řemeslných a v souvislosti s tím upraven podrobně způsob, jakým jest podávati průkaz požadované způsobilosti k nastoupení těchto živností. Cit. min. nař. vydáno bylo se zřetelem k tomu, že uvedená novela k ž. ř. dle čl. III vstoupila v platnost šest měsíců po vyhlášení, t. j. dne 29. září 1883, ještě na podkladě §§ 30 a 33 ž. ř. z r. 1859. — Již tento zákon předpisoval pro určité živnosti koncesované zvláštní způsobilost, již bylo podati buď průkazem o zaměstnání v dotyčné živnosti (§ 23 ohledně stavitelů, zedníků, kameníků a tesařů, § 24 ohledně kominíků), anebo jinakým způsobem: průkazem dostatečného všobecného vzdělání (§ 19 ohledně živností tiskařských), potřebných praktických znalostí (§ 22 ohledně lodníků), přiměřené způsobilosti (§ 25 ohledně puškařů), potřebných znalostí pyrotechniky (§ 25), potřebných vědomostí (§ 27 ohledně prodeje jedů a léčebných bylin). Z toho je patrno, že podle předpisů živn. řádu z r. 1859 nesamostatné zaměstnání v živnosti bylo jako průkaz způsobilosti k nastoupení samostatné živnosti předepsáno jen v určitých v zákoně vyjmenovaných případech.
V době pak, kdy cit. min. nař. č. 41/1883 bylo vydáno, vyhlášena byla již zmíněná novela č. 39/1883, která pro živnosti řemeslné předpisovala v § 14, že průkaz způsobilosti k nastoupení jich podati jest vysvědčením výučným a pracovním vysvědčením o několikaletém zaměstnání jako pomocníka v téže živnosti, aneb jí analogické továrně. Ohledně průkazu způsobilosti pro nastoupení živností koncesovaných, u nichž takový průkaz byl požadován, odkázáno na cestu nařizovací (§ 23).
Jestliže za tohoto stavu práva min. nař. č. 41/1883 za praktický průkaz způsobilosti pro živnost elektrotechn. označuje delší zaměstnání v elektrotechn. oboru, jest z toho patrno, že neklade tu požadavek, aby žadatel prokázal se zaměstnáním v příslušné živnosti, nýbrž že se spokojuje průkazem o jakémkoliv zaměstnání, pokud jen se dálo v oboru elektrotechn., bez rozdílu, zdali v živnosti, čili nic.
Tomuto výkladu nasvědčuje i obsah min. nař. č. 196 z r. 1907, jímž znova byl upraven průkaz způsobilosti pro nastoupení živností koncesovaných. I z obsahu tohoto nařízení jde, že tam, kde byl úmysl předepsati průkaz způsobilosti zaměstnáním v dotyčné živnosti, stalo se tak výslovně (čl. 1 č. 1 ohledně tiskařských, č. 3 ohledně kominíků, čl. 4 ohledně stokařů, č. 5 ohledně výroby a prodeje zbraní a munice, č. 9 ohledně výroby a opravy parních kotlů); neboť na jiných místech spokojuje se min. nař. předpisem, že žadatel prokázati má potřebné odborné vědomosti (č. 11 ohledně hubení krys, myší atd. jedy), potřebnou praktickou způsobilost (č. 12 ohledně pohřebních ústavů); na jiných místech pak předpisuje průkaz způsobilosti ve formě praktických znalostí získaných v odborném závodě anebo v komerčním vedení živnosti ,(č. 2), jednoletým zaměstnáním v dotyčné živnosti anebo získanými chemicko- technickými odbornými znalostmi (č. 6), dvouletým zaměstnáním v chemické laboratoři anebo v dotyčné živnosti (č. 7).
Průkaz způsobilosti pro nastoupení živnosti elektrotechn. nařízením právě citovaným znova upraven nebyl; zůstalo tedy při úpravě, jak byla stanovena min. nařízením č. 41/1883 (čl. III. min. nař. č. 196/1907). Nař. toto nepožaduje však — jak bylo shora vylíčeno — od žadatele o koncesi vysvědčení o zaměstnání živn. pomocníka v dotyčné živnosti, nýbrž žadatel vyhovuje předpisu tomu, vykáže-li se průkazem, že byl po delší dobu zaměstnán v elektrotechn. oboru vůbec, ať už u dotyčného živnostníka anebo jinde. Že by Karel S. ani tomuto požadavku nebyl vyhověl, t. j. že by v elektrotechn. oboru vůbec anebo po delší dobu nebyl pracoval, stížnost netvrdí, omezujíc se na shora uvedenou námitku, že nebyl zaměstnán jako dělník-elektromontér v živnosti elektrotechn. Tato námitka však podle hořejších vývodů pro posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí právního významu nemá. — — —

Citace:

č. 7229. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 591-593.