Č. 7318.

Pozemková reforma: I. * S majetkem rodičů nelze podle § 4 záb. zák. sčítati v jediný soubor majetek jejich dětí, jež ve vlastní domácnosti samy pro sebe hospodaříce, netvoří se svými rodiči společnou domácnost. — II. * Rozpadne-li se soubor státem zabraný v důsledku zákonné posloupnosti platné na Slov. smrtí zůstavitelovou, která nastala již za účinnosti zákona záborového, v několik samostatných jednotek, jest toto rozčlenění dělením, vyžadujícím k platnosti své, resp. účinnosti vůči státu, svolení podle § 7 záb. zák.
(Nález ze dne 2. června 1928 č. 15.438).
Prejudikatura: Boh. A 983/21, 5996/26 a j.
Věc: Kornelie S. ve F. proti státnímu pozemkovému úřadu o zábor.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká nemovitostí zapsaných ve vložce 1519 obce Sv. P., zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Nař. výměrem nevyhověl stpú žádostem, jimiž se st-lka domáhala výroku, že nemovitosti zapsané ve vl. č. 1519 poz. knihy obce Sv. P. a č. 697 poz. knihy obce I., nejsou dle § 2 záb. zák. zabrány; výměr ten odůvodnil stpú v podstatě tím, že nemovitosti ty tvořily sice za života st-lčina manžela s jeho nemovitostmi soubor státem zabraný, který se jeho smrtí rozpadl, že však při řešení otázky záboru nutno přihlédnouti i k dalším ustanovením zák. záb. Pokud jde o nemovitosti ve vl. č. 697 obce I., poukázal žal. úřad na předpis § 7 záb. zák., dle něhož bylo by třeba svolení stpú-u k nabytí výhradného práva vlastnického k těmto nemovitostem žadatelkou, neboť nabytí tohoto práva znamenalo by rozdělení pozůstalosti po jejím manželu, jemuž kromě nemovitostí v této vložce zapsaných patřily i nemovitosti jiné, jež právem dědickým připadly do spoluvlastnictví žadatelce a jejím dvěma dětem. Svolení k tomuto reálnému rozdělení pozůstalosti dáno nebylo, pročež jest dle § 7 záb. zák. vůči státu bezúčinné, a nutno nemovitosti ty sčítati s ostatními nemovitostmi Leopolda S. Dále poukázal žal. úřad na předpis § 4 záb. zák., z něhož vyvodil, že nemovitosti zapsané ve vl. č. 1519 obce Sv. P., jichž zábor smrtí žadatelčina manžela přestal, staly se znovu zabranými, ježto nemovitosti žadatelčina manžela připadly po jeho smrti do spoluvlastnictví st-lky a jejích dvou dětí, a tvoří tudíž ve smyslu § 4 záb. zák. veškerý majetek pozemkový, ať patří žadatelce nebo jejím dětem, anebo všem dohromady jako spoluvlastníkům, jediný majetkový soubor státem zabraný. To platí i o nemovitostech zapsaných ve vl. č. 697 obce I.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
V řízení správním nebylo mezi stranami sporu o tom, že st-lčin manžel byl vedle nemovitostí zapsaných ve vl. č. 697 obce I. vlastníkem i jiných nemovitostí, jež vzhledem na výměru byly majetkem státem zabraným, a že po jeho smrti dědila nemovitosti zapsané ve vl. č. 697 obce I. st-lka, ostatní pak nemovitosti dědily jeho děti. Měl tedy žal. úřad v tomto skutkovém zjištění dostatečný podklad pro závěr, že v důsledku úmrtí st-lčina manžela nastalo fysické rozdělení jeho zabraného majetku. Že fysické rozdělení zůstavitelova majetku jest dělením podléhajícím předpisu § 7 záb. zák., vyslovil nss již v nál. Boh. A 983/21.
St-lka tvrdí ovšem, že se stala vlastnicí nemovitostí zapsaných ve vl. č. 697 obce I. z titulu majetku akvisičního a dovozuje z toho, že nejde tu o dělení pozůstalého jmění manželova, k jehož platnosti bylo by třeba svolení dle § 7 záb. zák. Nss neshledal za nutné zkoumati, jde-li o takové jmění, uváživ, že i kdyby tomu tak bylo, a kdyby pozemkový majetek soustředěný v rukou jednoho a téhož subjektu vlastnického z titulu jednak dědické posloupnosti po otci a z titulu majetku akvisičního vskutku smrtí jeho rozpadl se ipso facto a ipsa lege v samostatné soubory majetkové podle těchto kategorií, mohlo dojiti k tomuto rozdělení pozemkové majetnosti, soustředěné dosud v rukou st-lčina manžela teprve jeho smrtí. Ta nastala však nesporně až 13. března 1921, tedy v době, kdy zákon záb. byl již dávno v účinnosti. Ale pak by tu byl případ, kdy dle § 7 záb. zák. k platnosti takového rozdělení jest třeba schválení žal. úřadem. Na tom nic nemění okolnost, že ono rozdělení nastalo by jinak ipso facto z titulu dědické posloupnosti, kdyžtě cit. § 7 záb. zák. nerozeznává nikterak, jde-li o disposici mezi živými, či mortis causa, ani zda k němu je třeba projevu vůle zúčastněných osob, či zda stačí již, že nastane ta která okolnost. S hlediska záb. zák. a za jeho účinnosti i platnost takového rozdělení může míti právní účinky jen tehdy, stalo-li se se souhlasem stpú-u. Vyžaduje tedy záb. zákon vedle skutečnosti, jež by jinak sama o sobě stačila, aby došlo k rozdělení majetku dosud v rukou jediného subjektu soustředěného, smrtí tohoto subjektu, ještě další rekvisit, totiž projev souhlasu stpú-em. Ve stejném smyslu judikoval nss již vnál. ze 16. listopadu 1926 č. 20847. O souhlas takový žádáno nebylo a ani stpú projevu takového neučinil.
Není proto ani nezákonným ani vadným, když žal. úřad, opíraje se o předpis § 7 záb. zák. neuznal nemovitosti zapsané ve vložce č. 697 obce I. za st-lčin majetek záboru prostý. Stačil-li již tento důvod k zamítnutí žádosti, nebylo třeba dále ani zabývati se dalšími důvody zamítnutí žádosti, čerpanými z § 4 záb. zák. a bylo tudíž stížnost co do nemovitostí zapsaných ve vl. č. 697 obce I. zamítnouti jako bezdůvodnou.
Dalším obsahem svým brojí stížnost proti názoru žal. úřadu, že nemovitosti zapsané ve vl. č. 1519 obce Sv. P. tvoří jediný soubor podle § 4 záb. zák. státem zabraný. Stížnost namítá, že st-lka nenabyla těchto nemovitostí za platnosti zák. záb., nýbrž že jí patřily vlastnicky již před jeho vyhlášením, že nemovitosti ty byly zabrány jen proto, že tvořily s majetkem jejího zemřelého manžela jediný soubor podle 2. odst. § 2 záb. zák., a tvrdí, že rozpadl-li se soubor ten úmrtím jejího manžela, zanikl tím i zábor těchto nemovitostí, a její nemovitosti nemohou již býti předmětem záboru. I žal. úřad stojí na stanovisku, že zábor těchto nemovitostí úmrtím manžela st-lčina zanikl, prohlašuje je však znovu zabranými podle § 4 záb. zák. spolu s majetkem dětí st-lčiných. Že i majetek původně zabraný, který okolností později nastavší ze záborového nexu vypadl, může se soustřediti v nový soubor za podmínek § 4 záb. zák., vyslovil nss v nál. Boh. A 5996/26.
Stížnost, dovolávajíc se doslovu § 4 záb. zák., který prohlašuje za zabraný majetek, jenž se soustředil ve vlastnictví »rodičů a dětí prvního stupně«, tvrdí, že slovem »rodičů« rozuměti lze jen případy ty, kde oba rodiče jsou dosud živi, a z toho, že manžel st-lčin zemřel, a zůstala tu na živu pouze ona, matka, dovozuje, že okolnost ta vylučuje, aby v jejím případě bylo použito předpisu § 4 záb. zák.
Názoru tomu nelze přisvědčiti. Zákon nežádá, aby šlo o majetek obou rodičů, nýbrž slovem »rodiče« rozumí nejen rodiče oba, nýbrž každého z nich o sobě, a tedy i jen rodiče dosud žijícího, právě tak, jako slovem »děti« nevylučuje případ, kde mají rodiče dítě jen jediné. Zákon klade tu váhu jen na příbuzenský poměr mezi rodiči na straně jedné a dětmi na straně druhé, užívaje slova »rodiče« ve smyslu, jaký mu dává nejen o. z. o. v I. díle 3. hlavě, v §§ 735 a násl., 1220 a násl., nýbrž i § 10 a 11 zák. čl. XX/1877 a § 7 a 12 pravidel judexcurialní konference z r. 1861. Stížnost konečně tvrdí, že její děti Andor S. a Adéla A. jsou již dospělí, syn jest ženat, dcera provdána, a mají své vlastní samostatné domácnosti, a dovozuje z toho, že okolnost ta vylučuje, aby jejich majetek byl sčítán se st-lčiným majetkem v jediný soubor podle § 4 záb. zák.
Ustanovením § 4 měl záb. zákon na mysli zabrániti soustřeďování půdy v rukou osob, které mohl pokládati za jediný hospodářský subjekt, a presumpce tohoto § 4 měla za účel zabrániti obcházení záb. zák. Šlo by za tyto intence zákona, kdyby sčítání majetku rodičů a dětí mělo nastati i v tom případě, kde rodiče a děti netvoří již společnou domácnost, nýbrž kde každý sám pro sebe hospodaří, zejména pak tam, kde děti již založily svoji samostatnou rodinu, a mají-li děti, byli by jako rodiče povinni trpěti opět nové sčítání svého majetku s majetkem těchto svých dětí.
Že zákon tak daleko jít nechtěl, lze odvozovati i z toho, že i sčítání mezi manžely jen na tolik dovoluje, dokud manželské společenství trvá, i že právní řád všude tam, kde v ohledu majetkovém rodiče a děti za jeden subjekt pokládá (na př. dříve při ukládání daně z příjmu, nyní daně důchodkové), má na mysli vždy jen děti, které tvoří s rodiči jednu domácnost, takže lze předpokládati, že i majetek všech členů této rodiny a důchody z něho tvoří hospodářsky jeden celek a společně ke krytí nákladů jejich slouží. Náhled, který by rozšiřoval platnost onoho předpisu přes tuto mez, vedl by k důsledkům právně i skutkově nemožným.
Nutno tudíž míti za to, že s majetkem rodičů nelze sčítati podle § 4 záb. zák. v jediný soubor majetek jejich dětí, jež ve vlastní domácnosti samostatně pro sebe hospodaříce, netvoří s rodiči svými společnou domácnost.
Žalovný úřad — jak svědčí i odv. spis jeho — vycházeje z názoru, že okolnosti právě uvedené nemají s hlediska § 4 záb. zák. právního významu, jimi se nezabýval. Ale pak zůstalo skutkové zjištění žal. úřadu po této stránce vadným. Ježto pak vada ta zaviněna byla nesprávným názorem, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. ss.

Citace:

č. 7318. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 754-757.