Č. 7014.

Učitelstvo. — Veřejní zaměstnanci: I. * I za účinnosti zák. č. 274/19 potřebuje učitel veř. školy národní a pozůstalí jeho zvláštního povolení, aby mohli požívati pense v cizině. — II. * Podle ustanovení § 8 zák. č. 3/20 ve znění doplněném zák. č. 99/21 a podle ustanovení § 6 zák. č. 287/24, mohou býti výhody a požitky, plynoucí z úprav pensijních a zaopatřovacích požitků, provedených těmito zákony, odňaty i těm osobám, které se teprve za účinnosti cit. zákonů odebraly do ciziny.
(Nález ze dne 7. ledna 1928 č. 27.305/27).
Prejudikatura: Boh. A 4809/25.
Věc: Jana N. ve S. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. r. Kamil Buzek) stran srážky se zaopatřovacích požitků z důvodu pobytu v cizině.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení, pokud jedná o zaopatřovacích požitcích za dobu ode dne 1. října 1924 do dne 30. března 1925, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lce Janě N., vdově po řídícím učiteli ve S., byly dekretem zšr-y mor. ze 17. června 1921 stanoveny na základě zák. č. 99/ 21 s platností od 1. ledna 1921 zaopatř. požitky.
V důsledku úpravy st-lčiných zaopatř. požitků podle zák. č. 287/1924 byla st-lce dekretem zšr-y z 8. září 1925 s platností od 1. ledna 1925 přiznána vdovská pense 6904 Kč a jednotný drah. přídavek 2.560 Kč ročně. — Výnosem z 30. dubna 1924 vyhověla zšr žádosti st-lčině o povolení pobytu v Rakousku v době od 1. října 1924 do 31. března 1925, s tím, že v důsledku § 6 vl. nař. č. 234/1921 má žadatelka nárok pouze na pensi ročních 2520 Kč a že ztrácí bezpodmínečně veškery mimořádné drah. přídavky na dobu pobytu v cizině.
Navrátivši se z ciziny, žádala st-lka podáním z 15. dubna 1925 min. škol., aby jí byly nahraženy hmotné ztráty, které utrpěla tím, že výnosem zšr-y z 30. dubna 1924 bylo jí po dobu jejího pobytu v cizině z důvodů zdrav, od 1. října 1924 do 30. března 1925 povoleno vyplácení zaopatř. požitků pouze ve výši 2520 Kč ročně beze všech přídavků. — Dne 2. října 1925 podala st-lka min. žádost o povolení, aby mohla se trvale usídliti ve Vídni.
Min. škol. nař. výnosem po dohodě s min. fin. a min. zahr. dalo st- lce svolení, aby do odvolání směla pobývá ti v cizině a vybírati své zaopatř. požitky v tuzemsku, ale bez výhod zák. č. 99/21 a zák. č. 287/24 a podle ustanovení čl. VIII. vl. nař. č. 34/23 i bez jakýchkoli drah. přídavků. Pokud jde o st-lčinu žádost z 15. dubna 1925, prohlásilo min., že nečiní námitek, aby st-lce byly za dobu přechodného pobytu v cizině od 1. října 1924 do 30. března 1925 zadržené částky vyplaceny.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost vznáší především námitku zásadní, že učitelé, a tudíž ani vdovy po učitelích, nepotřebují vůbec povolení k pobytu v cizině, neboť předpisy vydané v tom směru pro zaměstnance státní, nemají platnosti pro učitele na veř. školách národních. Vycházejíc z tohoto hlediska, hájí stížnost názor, že z důvodu pobytu v cizině nemohou býti st-lce zkracovány zaopatř. požitky a odpírány drahotní přídavky, na něž má zákonný nárok. Toto zásadní stanovsko stížnosti neuznal nss správným.
Již ve svém nál. Boh. A. 4809/24 nss vyslovil a na podkladě §§ 56 a 57 říš. zák. škol. č. 62/1869 a § 95 mor. zem. zák. č. 18/1870 podrobně odůvodnil právní náhled, že předpisy vydané pro státní úředníky ve výslužbě a jejich pozůstalé o požívání pens. a zaopatř. důchodů v cizině mají platnost také pro učitele škol národ, a jejich pozůstalé, a že tudíž také učitelé veř. škol národních a jejich pozůstalí potřebují zvláštního povolení, aby mohli pense požívati v cizině, při čemž nss vzal zřetel také k nál. býv. ss z 12. května 1898 č. 2536, kde zaujato právní stanovisko opačné. Na názoru vysloveném v cit. nál. nss-u setrval nss i pokud jde o dobu, kdy již paritní zákon učitelský č. 274/19 byl v účinnosti, neboť na uvedeném právním stavu se vydáním zák. par. nic nezměnilo, zůstalť i dále v platnosti předpis § 56 říš. zák. škol., podle něhož učitelé definitivně zřízení a podučitelé, kteří mají vysvědčení způsobilosti učitelské, též jejich vdovy a sirotci, mají právo na pensi, a že v této příčině vztahují se k nim všeliká nařízení, týkající se úředníků státních. Zásadu v tomto předpisu stanovenou dlužno vztahovati i na všechny pozdější normy, i za trvání čsl. státu vydané, jimiž bylo upraveno oprávnění státních zaměstnanců požívati výslužného v cizině.
St-lka byla tudíž, chtěla-li si zachovati nárok na další výplatu zaopatř. požitků i za pobytu v cizině, podle platného stavu práva, povinna jako vdova po učiteli národní školy, vyžádati si od příslušných úřadů povolení k pobytu v cizině, což ona ostatně také učinila. Tím ovšem padají také dedukce stížnosti, které st-lka buduje na názoru opačném. Se zřetelem k dalším námitkám bylo nss-u zkoumati, zda-li žal. úřad, uděliv st-lce povolení k pobytu v cizině, byl oprávněn omeziti její zaopatř. požitky tím způsobem, jak se stalo nař. rozhodnutím.
Žal. úřad odvolal se v tom směru na ustanovení § 8 zák. č. 3/1920 ve znění doplněném zák. č. 99/1921, stanovící, že příslušné min. může výhody uvedeného zák. zcela nebo z části odepříti osobám, bydlícím mimo území čsl. státu, dále na předpis § 6 zák. č. 287/1924, podle něhož požitky plynoucí z úpravy provedené tímto zákonem, nepříslušejí osobám, které se zdržují trvale nebo dočasně v cizině, z čehož výjimky může zcela neb z části povoliti ve zvláštních zřetele hodných případech ústřední úřad v dohodě s min. fin., a konečně na ustanovení čl. VIII. vl. nař. č. 34/1923 vydaného k provedení zák. č. 394/1922, přikazující, že těm, kdo požívají odpočivných a zaopatř. požitků od 1. ledna 1923 v cizině, jest zastaviti veškeré drah. přídavky.
St-lka namítá, že předpisu § 8 zák. č. 3/1920 ve znění doplněném zák. č. 99/1921 i předpisu § 6 zák. č. 287/1924 sluší rozuměti tak, že min. může zvýšené pensijní požitky podle těchto zákonů odepříti jen těm pensistům a jejich pozůstalým, kteří se zdržovali v cizině v době, kdy zákony ty vstoupily v účinnost, že však nelze na základě oněch předpisů zvýšené pens. požitky odníti těm, jimž byly již pravoplatně přiznány, poněvadž v den účinnosti zák. se ještě zdržovali v tuzemsku a teprve později se odebrali do ciziny.
Nss neuznal výklad ten správným. Cit. ustanovení mluví o osobách, které bydlí, resp. se zdržují mimo území tohoto státu, neoznačujíce časový moment, podle něhož sluší posouditi, zda ve smyslu cit. předpisů jest tu kterou osobu považovati za osobu bydlící, resp. se zdržující v cizině, zejména nestanoví, že rozhodným časovým momentem v tom směru jest den, kdy ten který předpis vstoupil v účinnost. Není-li takového výslovného časového omezení, pak nelze uvedeným předpisům rozuměti jinak, než že výhody zák. č. 3/1920 pozměněného zák. č. 99/1921, resp. úpravu pens. požitků podle zák. č. 287/1924 lze odepříti nejen těm, kteří v době, kdy se rozhoduje o přiznání nároků plynoucích z cit. zákonů, bydlí neb se zdržují v cizině, nýbrž že lze je opět odníti i těm, kteří sice v době přiznání oněch nároků bydlili v tuzemsku, ale později odešli do ciziny. Výkladu tomu nebrání doslov uvedených předpisů, neboť termín »odepříti« výhodu, použitý v § 8 zák. č. 99/1921, znamená nejen výhodu vůbec nepřiznati, nýbrž i dodatečně ji odníti, rovněž obrat použitý v § 6 zák. č. 287/1924, že požitky plynoucí z úpravy dle tohoto zák. nepříslušejí těm kterým osobám, připouští výklad, že jest dodatečně odníti také požitky již přiznané. Také intence všech předpisů, omezujících požívání pensí v cizině, aby totiž důchody ze stát. neb jiných veř. prostředků poskytované nebyly bez vážných příčin utráceny v cizině a ne- unikaly tak národnímu hospodářství vlastního státu, nasvědčuje výkladu, pro nějž se rozhodl žal. úřad.
Další námitka stížnosti, že podle § 6 zák. č. 287/1924 jest přípustno odníti nejvýše jen drah. přídavky,, nikoli však snížiti též výslužné samo, jest vyvrácena již samým zněním cit. předpisu, který dovoluje odníti veškery požitky, plynoucí z úpravy podle onoho zák., tudíž i to zvýšení odpočivných a zaopatř. požitků, jež vyplynulo ze zvýšení základny pro vyměření pens. a zaopatř. požitků podle § 1 cit. zák.

Citace:

č. 7014. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 155-158.