Č. 7225.

Známky. — Řízení správní: I. * Není nezákonné ani formálně podstatně vadné, jestliže min. obch., rozhoduje ve sporu o podobnost známky (§ 3 známk. nov. z r. 1895), vydá své rozhodnutí proti faktickému držiteli podniku, pro který známka ta jest v době jeho rozhodnutí zapsána, i když v době podání žaloby byl snad držitelem podniku toho subjekt jiný, jestliže onomu faktickému držiteli poskytl podle odst. 2. § 3 známk. nov. příležitost sporu se zúčastniti. — Nárok, daný §em 3 známk. novely majiteli známky plyne již ze samotného zápisu známky, a není třeba, aby majitel zapsané známky této skutečně používal k ochraně svého zboží.
(Nález ze dne 20. dubna 1928 č. 9878).
Prejudikatura: Boh. A 2384/23, 3627/24.
Věc: Firma Eml. U. a spol. v Praze (adv. Dr. Richard Herrmann z Prahy) proti ministerstvu obchodu (za spolužák firmu Jiří Schicht, akc. spol. v O. adv. Dr. Osvald Kohler z Litoměřic) o ochrannou známku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — — — —
Na základě nál. Boh. A 3627/24 zahájil žal. úřad znova řízení, v němž se snažil zjistiti, kdo jest držitelem podniku »Továrna mýdel a stearinových svíček v Praze VIII. čp. 60/61«, který jest uveden v rubrice 5 známkového archu č. 20.866/Praha. V tomto šetření podala úřadovna pražského magistrátu v Libni dne 18. prosince 1925 zprávu, podle které jest nyní obchodní společnost pod firmou Eml. U. a spol. v Praze VIII. oprávněna na základe živn. listu z 23. října 1925 k provozování živnosti výroby mýdel a svíček po továrnicku. Živnost ta byla opověděna dne 6. dubna 1925. Proti tomu st-lka ve svém vvjádření ničeho nenamítala, naopak přiznala, že až do dubna 1925 výrobu mýdel a svíček v továrně ve Staré Libni neprovozovala. Nař. rozhodnutím vyhověl žal. úřad žalobě potud, že uznal zápis známky č. 20866/Praha právně neúčinným, pokud se týče mýdel s vyloučením mýdel terpentýnových a pryskyřičných, ohledně kteréhožto zboží ponechal známku tu v platnosti a současně uznal st-lku povinnou nahraditi firmě Schicht polovici útrat řízení správního.
Nález nss-u spočívá na těchto úvahách:
Stížnost upírá firmě Jiří Schicht právo útoku proti známce č. 20866/ Praha, dále vytýká, že st-lka není pasivně legitimována ve sporu o výmaz této známky, brojí proti úsudku žal. úřadu o podobnosti známky té se známkou protistrany č. 2755/Liberec, zapsanou pro stejný druh zboží a konečně spatřuje nezákonnost v tom, že žalovaný úřad vyhověl žalobě firmy Schicht jen částečně.
Provádějíc výtku prvou, vychází stížnost z právního názoru, že k žalobě podle § 3 známk. novely nelegítimuje pouhý zápis známky pro stejný druh zboží, nýbrž jest nutno, aby známky takové bylo používáno, t. j., aby zboží jí chráněné bylo pod ní fakticky přiváděno do obchodu, neboť není-li tomu tak, není záměna takové známky konsumenty se známkou jinou fakticky vůbec možná.
Názor ten nemá však opory v zákoně. Jak nss již opětovně vyslovil (srovn. Boh. A 2384/23), plyne nárok daný §em 3 známk. novely majiteli známky již ze samotného zápisu známky a není třeba, aby majitel zapsané známky této skutečně k ochraně svého zboží používal. Se zřetelem na vývody stížnosti jest k tomu jen dodati, že podle § 3 odst. 1 známk. novely z r. 1895 jest výmaz známky přípustný i pro takovou její podobnost se známkou starší, při níž rozdíly by jen za použití zvláštní pozornosti zpozorovány býti mohly. Záleží-li podle toho na pouhé možnosti, že by došlo k záměně obou známek, a má-li majitel starší známky na základě její registrace právo, jí kdykoli skutečně používati, pak je zřejmo, že ochrana mu poskytnutá není vyloučena proto, že známky té dosud fakticky nepoužíval. Na předpoklad, že skutečně k záměně obou známek, resp. zboží jimi chráněného již došlo, ochrana § 3 odst. 1. známk. nov. zaručená vázána není.
Další výtka stížnosti, popírající pasivní legitimaci st-lky ve sporu o výmaz známky č. 20866/Praha, spočívá v podstatě na názoru, že ve sporu o výmaz známky podle § 3 známk. novely jest pasivně legitimován toliko subjekt, který byl držitelem podniku, pro který jest zapsána známka, o jejíž výmaz jde, již v den podání žaloby a že jím zůstal až do rozhodnutí min. obch. o žalobě.
Ani tento právní názor nemá opory v zákoně. Účelem ochrany poskytnuté §em 3 známk. novely jest, chrániti majitele podniku, pro který jest známka zapsána, v posici, kterou získal zápisem své známky do rejstříku, t. j., poskytnouti mu ochranu, aby nebyl při provozování svého podniku poškozován tím, že jiný podnikatel by užíval pro stejný druh zboží známky totožné, neb podobné, takže by zboží takového cizího podniku mohlo býti pokládáno omylem za zboží ze závodu majetníka známky dříve zapsané. Účelu toho může býti dosaženo jen tehdy, bude-li výrokem min. obch. podle § 3 známk. novely postižen skutečný držitel známky mladší, zapsané pro stejný druh zboží a známce starší klamavě podobné. Tímto držitelem jest podle právního názoru, vysloveného v nál. Boh. A 3627/24 faktický držitel podniku, pro který jest známka zapsána. Pasivním subjektem ve sporu známkovém jest tudíž vždy jen tento držitel a jen proti němu může směřovati výrok min. obch. o výmaz známky.
Po stránce formelní jest ovšem nutno, aby podle 2. odst. cit. § 3 známk. novely byla tomuto subjektu před vydáním rozhodnutí dána příležitost k obraně, zůstává však zcela lhostejno, zdali byl tento subjekt držitelem podniku, pro který byla potíraná známka zapsána, i v den podání žaloby.
V daném případě tvrdí st-lka, že neměla pasivní legitimace v přítomném sporu, poněvadž majitel podniku, pro který byla zapsána známka č. 20866/Praha, byl původně Emanuel U., po něm od r. 1922 jeho pozůstalost zastoupená dědici, kdežto na firmu Eml. U. a spol. že přešel podnik teprve dne 6. dubna 1925. — Se zřetelem k tomu, že nař. rozhodnutí bylo vydáno v roce 1926 —, tedy v době, kdy stěžující si firma podle vlastního doznání byla již držitelem podniku, pro který sporná známka jest zapsána —, mohl nss ponechati stranou otázku, bylo-li na místě řízení, pokud se provádělo se st-lkou v době, ve které snad nebyla ještě držitelkou podniku v Praze VIII. čp. 60/61 a to proto, poněvadž st-lka po té, když se držitelkou tohoto podniku stala, v řízení pokračovala, před rozhodnutím žal. úřadu byla podle § 3 odst. 2. známk. novely z roku 1895 slyšena a své věcné stanovisko také uplatňovala. Když úřad po řízení takto se st-lkou provedeném, rozhodl, nemohl nss shledati, že min. nebylo oprávněno vydati své rozhodnutí s účinností proti st-lce, ani že jeho postup v daném případě zachovaný byl formelně závadným.
Ve věci samé obrací se stížnost proti úsudku žal. úřadu pojatému o podobnosti známek, o něž tu jde. Žal. úřad založil svůj úsudek stížností potíraný na zjištění, že obě známky jsou charakterisovány obrazem lesního zvířete z druhu vysoké zvěře a došel k závěru, že mohou býti proto průměrným konsumentem při obvyklé pozornosti zaměněny. Stížnost neodpírá správnosti zjištění, že obě známky vykazují obraz lesního zvířete z druhu vysoké zvěře, namítá však, že tento obraz není výlučně charakteristickým obsahem zmíněných známek a poukazuje dále k tomu, že i vyobrazení zvířat, o něž tu jde, liší se tak, že nemohou býti průměrným konsumentem zaměněny.
Nss neshledal tyto výtky důvodnými. Podle obsahu správních spisů nelze upírati logickou správnost zjištění žal. úřadu, že obraz zvířete ve sporných známkách tvoří skutečně jejich charakteristickou součást a že veškerý další jejich obsah, jmenovitě větev jehličnatého stromu nesoucí šišky a horská krajina vyobrazená ve známce st-lky jeví se býti v porovnání s obrazem zvířete jako pouhé grafické detaily, ustupující do pozadí. A rovněž tak nelze označiti nemožným nebo nelogickým úsudek, že obraz znázorňující lesní zvěř stejného druhu (t. j. vysokou) může býti průměrným konsumentem při obyčejné pozornosti zaměněn. Jestliže však žal. úřad, vycházeje ze zjištění odpovídajícího co do obsahu známek správním spisům, dospěl v otázce podobnosti k úsudku logicky možnému a přípustnému, nelze tomuto jeho úsudku činiti s hlediska § 6, odst. 2 zák. o ss podstatných výtek. Přes mez touto normou danou nemůže však nss v otázce pouhé podobnosti známek jiti.

Citace:

č. 7225. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 581-584.