Č. 7097.

Váleční poškozenci: * Zákon z 31. ledna 1922 č. 41 Sb. přiznává nárok na péči příslušníkům a pozůstalým po vojínech jen tehdy, byla-li smrt vojínova v přímé příčinné souvislosti se službou vojenskou; pouhá časová souvislost nestačí.
(Nález ze dne 24. února 1928 č. 3316).
Věc: Karolina K. v H. (adv. Dr. Frant. Ulberth z Prahy) proti ministrstvu sociální péče stran důchodu předků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 5. ledna 1926 nepřiznal zem. úřad pro péči o vál. poškozence v Brně Karolíně K. na základě zák. č. 142/20 a 39/23 důchod předků, poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že smrt Františka K. nastala z jiného důvodu než z poranění, vzniklého následkem služby vojenské.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče stížnost k němu podanou z těchto důvodů: »Nárok na důchod předků mají dle § 1 odst. 1 zák, č. 142/20 pouze váleční (pováleční) poškozenci, t. j. osoby, jež dle § 1 lit. a) zák. č. 199/19 byly výživou v zákoně odkázány na osoby, které ve službě voj. život ztratily, aneb které později následkem nemoci (zranění) za voj. služby přivoděné aneb zhoršené zemřely. Syn st-lky František, od něhož táž nárok na důchod odvozuje, utopil se v čase mimoslužebním při koupání na zakázaném místě, přišel tedy o život pouze nešťastnou a jím samým zaviněnou náhodou. Nemá tedy shora uvedené ustanovení na st-lku vztah a nepřísluší jí nárok na důchod.«
O stížnosti nss uvážil:
Dle § 1 zák. z 31. ledna 1922 č. 41 Sb. přísluší min-u soc. péče péče o vojíny ze stavu mužstva, kteří stavše se po 28. únoru 1921 invalidními následkem služby voj., byli z činné služby voj. propuštěni, dále péče o příslušníky těchto vojínů a o pozůstalé po voj., kteří zemrou (stanou se nezvěstnými) následkem služ. voj. konané po 28. únoru 1921. Dle § 2 cit. z. vztahují se na tyto osoby obdobně ustanovení zák. z 8. dubna 1919 č. 199 Sb. a §§ 1-39, 42-44 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. a budou se na ně vztahovati zákony, kterými tyto zákony budou doplněny neb změněny.
Uplatňujíc nárok na důchod předků jako matka zemřelého syna, stojí st-lka. dovolávajíc se předpisu § 1 lit. c) zák. z 8. dubna 1919 č. 199 Sb., jenž označuje jako vál. poškozence: »pozůstalé« po osobách zemřelých nebo nezvěstných, uvedených pod lit. a) cit. § 1 a který mluví o zranění, nemoci atd. ve službě vojenské, na stanovisku, že není rozhodujícím, že syn st-lky se utopil v čase mimoslužebním, ježto ani dle zák. ani dle voj. předpisů nelze rozlišovati mezi dobou služební anebo mimoslužební, neboť i v době tak zvané mimoslužební podléhal utonulý voj. moci, byl tedy nepřetržitě v akt. voj. službě. — Toto stanovisko stížnosti však nemá v zákoně opory.
Již z doslovu § 1 zák. č. 41/1922 jde na jevo, že péče tímto zákonem upravená o pozůstalých po vojínech tam uvedených, se vztahuje pouze na pozůstalé po vojínech, kteří zemřou následkem službv vojenské. Jest tedy nezbytnou podmínkou pro obdobné použití zák. č. 199/19 a č. 142/20 skutečnost, že smrt vojínova nastala následkem služby vojenské. Z toho však plyne, že jest základním předpokladem nároku pozůstalých, v tomto případě předka, aby v konkrétním případě tu byla dána přímá příčinná souvislost mezi onou skutečností, která způsobila fysiofogickou příčinu smrti vojína ze stavu mužstva a mezi konkrétním výkonem služebním. Pouhá časová souvislost mezi dotyčnou skutečností, t. j. v daném případě mezi utopením a poměrem služebním — nezakládá však nároku na zmíněný důchod předků, poněvadž § 1 zák. č. 41/1922 má na zřeteli invaliditu, pokud se týče smrt následkem služby voj., nepoužívaje výrazu »během« služby voj. Není o tom sporu, že smrt Františka K. způsobena byla při koupání v neděli dne 19. července 1925 v Dunaji v čase mimoslužebním. Takové koupání a smrt z toho nastalá nemohou býti pokládány za události následkem služby voj., z čehož se podává, že ve výroku žal. úřadu, že nemá zákonný předpis o nároku( na důchod předků vztah na st-lku a že jí proto nepřísluší nárok na důchod, nelze shledati nezákonnost. Za tohoto stavu věci jest nerozhodno, zda se František K. koupal na zakázaném místě a zda si byl také toho vědom, že se koupe na takovém místě, neboť pro rozhodnutí stačí zjištění, že se koupal v řece v čase mimoslužebním.

Citace:

č. 7097. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 320-322.