Č. 7066.

Řízení před nss-em.— Řízení správní: * Nezakládá nezákonnost ani vadnost řízení, když úřad, jehož rozhodnutí bylo zrušeno podle § 6 zák. o ss z důvodu, že nehleděl k otázce pro spor rozhodné, vydávaje rozhodnutí nové, odstraní vadu tím, že se odvolá na jiný svůj výrok, kterým otázku tu zatím pravoplatně vyřešil.
(Nález ze dne 6. února 1928 č. 28213/27).
Věc: L-cká reformovaná církev v L. proti státnímu pozemkovému úřadu o zábor a zamýšlené převzetí.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Podáním ze 17. ledna 1925 oznámil žal. úřad prostřednictvím okr. soudu v L. stěžující si církvi, že se rozhodl převzíti z jejího zabraného majetku všechny nemovitosti — — — —, žádaje zároveň o poznámku záboru a zamýšleného převzetí, což okr. soud v Lučenci vykonal výměrem z 25. února 1925 a vyrozuměl o tom st-lku s výzvou dle § 3 náhr. zák.
Podáním z 5. února 1925 oznámil žal. úřad st-lce prostřednictvím téhož okr. soudu zamýšlené převzetí jejího zabraného majetku — — — a žádal o poznámku převzetí na těchto nemovitostech.
Nálezem Boh. A 5504/26 zrušil nss opatření žal. úřadu ze 17. ledna 1925 pro vadnost řízení, kterou shledal v tom, že úřad nezjistil, zda nejde ohledně majetku toho o více samostatných majetkových souborů, jak st-lka namítala. Nálezem z 19. března 1926 č. 2216 zrušil pak nss opatření žal. úřadu z 5. února 1925 pro vadnost řízení, pokud jde o majetek f-sko-k-ský a g-ský z důvodu, že žal. úřad nezjistil správnosti námitek stěžující si církve, že majetky ty tvoří samostatné soubory, stěžující si církvi nenáležející, totiž jmění nadační.
Zatím, a to rozhodnutím ze 4. března 1926 1. propustil žal. úřad stěžující si církvi jako vlastnici panství L.-G.-F.-K. dle § 11 záb. zák. celkem 204 ha 33 a 65 m3 půdy, 2. uznal, že objekty dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučenými jsou tyto nemovitosti: — — — — v L. a posléze 3. uznal, že nepodléhají záboru dle § 2 záb. zák. tyto nemovitosti: — — — kat. obce G. a I. Naproti tomu zamítl žal. úřad žádost stěžující si církve, aby 1. byla jí propuštěna další ještě půda podle § 11 záb. zák., 2. aby nemovitosti dvora f.-k-ského byly uznány za objekty dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučené, a 3. aby dvůr 1-cký a f.-k-ský byl uznán za samostatný soubor majetkový, záboru nepodléhající.
Když pak po podané stížnosti žal. úřad odvolal onu část zmíněného právě rozhodnutí, jež jedná o § 11 záb. zák. výnosem z 27. července 1926 a další řízení o stížnosti té bylo nss-em usnesením z 21. října 1926, pokud šlo o nárok dle § 11 záb. zák. dle § 44 zák. o ss zastaveno, zamítl nss nálezem ze 14. května 1927 jako bezdůvodnou stížnost, brojící proti onomu rozhodnutí již jen, pokud zamítnuta byla st-lčina žádost, aby nemovitosti dvora f.-k-ského byly uznány za objekty vyloučené ze záboru dle § 3 a) záb. zák.
Zmíněný výnos z 27. července 1926 zní v ten rozum, že žal. úřad odvolává své rozhodnutí ze 4. března 1926, pokud jde o výrok o nároku dle § 11 záb. zák. a žádá proto st-lku, aby se vzhledem k tomu, že poznámky převzetí byly nss-em zrušeny, vyjádřila, zda žádá o nové vyřešení § 11 na základě uplatněných již žádostí, či zda žádosti ty stran § 11 odvolává a podá nové, až bude dána nová poznámka zamýšleného převzetí. V ostatním, tedy pokud jde o rozhodnutí stran vyloučení dle § 3 a), jakož i o rozhodnutí o souborech majetkových dle § 2 záb. zák., zůstává rozhodnutí ze 4. března 1926 v platnosti.
Podáním z 9. srpna 1926 prohlásila st-lka, že béře výnos ten na vědomí a poněvadž vzhledem zrušujícímu nálezu nss-u stran převzetí zabrané majetnosti bude zahájiti nové řízení, že svůj nárok dle § 11 záb. zák. uplatní znovu, žádajíc zároveň, aby podle onoho nálezu nss-u byla jí poskytnuta možnost osvědčiti dříve, než nový návrh na převzetí bude vydán, že její majetnost nepodléhá záboru.
Žal. úřad pak dovolávaje se nál. nss-u Boh A 5504/26, resp. č. 2216 z 19. března 1926 vydal nař. nyní rozhodnutí a to: 1. z 5. listopadu 1926, kterým odvolal své rozhodnutí ze 17. ledna 1925, a navrhl okr. soudu v Lučenci, aby poznamenal zamýšlené převzetí na všech nemovitostech, stěžující si církvi náležejících a zapsaných ve vl. č. — — — poz. knihy 1-cké a vl. č.... kat. obce T.; 2. z 5. listopadu 1926, kterým odvolal své předchozí rozhodnutí z 5. února 1925 a navrhl témuž okr. soudu, aby totéž poznamenal na nemovitostech st-lce náležejících, ležících v kat. obci F. K. a nezapsaných dosud do poz. knih, vedených v čsl. republice, o čemž byla st-lka vyrozuměna spolu s výzvou podle § 3 náhr. zák.
O stížnostech do opatření těch podaných, uvážil nss takto:
— — — — — — —
Jádrem stížnosti je výtka, že žal. úřad přikročiv k opatřením nyní naříkaným, totiž ke sdělení o zamýšleném převzetí st-lčiných nemovitostí, učinil tak přes to, že prý jde nikoli o jediný majetkový soubor po rozumu § 2 záb. zák., nýbrž o více samostatných, různým vlastnickým subjektům náležejících majetkových jednotek, jež se zřetelem ke své výměře záboru nepodléhají. Tuto námitku formuluje pak st-lka jak s hlediska procesního, tak i po stránce meritorní.
Nss však nepřiznal důvodnost vývodům stížnosti ani v tomto ani v onom směru.
1. Pokud jde o výtku rázu formelního, založena je v podstatě na nál. Boh. A 5504/26 a č. 2216 z 19. března 1926, kterými zrušena byla podle § 6 zák. o ss předchozí opatření žal. úřadu mající týž obsah, jako výroky nyní v odpor vzaté.
Jak z nálezů těch vychází, spatřoval nss vadnost předchozích opatření žal. úřadu v tom, že úřad žádaje stran oněch nemovitostí o poznámku záboru a zamýšleného převzetí, jež st-lce zároveň po rozumu § 3 náhr. zák. oznámil, nezjistil okolnosti pro opatření této povahy rozhodné, zda totiž st-lčiny nemovitosti tvoří majetkový soubor, jak úřad za to měl, jediný, témuž vlastnickému subjektu náležející, jak to má na mysli § 2 záb. zák. a uložil proto tento tribunál žal. úřadu, aby tuto podstatnou vadu řízení odstranil dříve, než přikročí k opatření dle § 3 náhr. zák.
Dotčenými nálezy nss-u dány byly tedy úřadu směrnice pro jeho další postup potud, že náleželo mu otázku namítané existence více samostatných a dle st-lčina stanoviska v této věci hájeného, záboru o sobě nepodléhajících souborů, vyřešiti procesně bezvadným způsobem dříve, než by přikročil k dalšímu úkonu vyžadovanému provedením poz. reformy, totiž k rozhodnutí o zamýšleném převzetí nemovitostí těch, a ke sdělení tohoto svého úmyslu stěžující si církvi s právními účinky zákonem k tomuto aktu připjatými.
Způsob, jak žal. úřad onu otázku má vyluštiti, nss-em stanoven nebyl. Pokud tedy z doslovu stížnosti bylo by souditi, že st-lka hájí názor, že žal. úřad následkem cit. nálezů byl by bezpodmínečně měl provésti nějaké další řízení před vydáním výroků nových, a že tedy řízení bylo by nutně vadným již proto, že ono řízení nebylo formelně nějak doplněno, — neměl by onen názor stěžující si církve opory ve zmíněných nálezech.
Jak z vylíčeného svrchu děje patrno, sprostil se žal. úřad povinnosti z dotčených nálezů mu plynoucí způsobem jiným, položiv totiž svému novému rozhodnutí za základ svůj výrok ze 4. března 1926, kterým po jeho názoru byla ona mezera nss-em zjištěná dostatečně vyplněna. Rozhodnutím tím žal. úřad nejen že vyřešil st-lčin nárok na propuštění půdy dle § 11 záb. zák. a na vyloučení objektů v základě § 3 a) téhož zák., nýbrž zabýval se též jako přímým předmětem svého rozhodování právě i otázkou, zda st-lčina majetnost podléhá či nepodléhá záboru s hlediska § 2 záb. zák. jakožto jednotný majetkový soubor, náležející témuž vlastníku, či jako více samostatných majetkových jednotek náležejících různým vlastnickým subjektům, a tudíž v jeden celek nevpočítatelných. Vyřešil tudíž žal. úřad otázku tu dotčeným rozhodnutím ex professo a dospěl k záporné odpovědi z důvodů, jež ve výroku tom podrobně uvedl a rozvedl.
Pravda, že úřad pak toto rozhodnutí ze 4. března 1926 odvolal a tím je působnosti pozbavil, avšak výhradně jen pokud jde o nárok plynoucí st-lce z ustanovení § 11 záb. zák., setrvav naproti tomu výslovně při zmíněném svém rozhodnutí jak pokud jde o výrok podle § 3 a) téhož zák., tak zejména i pokud jde o dotčenou otázku nepřípustností záboru vůbec z titulu domnělé plurality majetkových souborů (§ 2 záb. zák.). Že st-lce byl tento spisový stav jasným, vychází z jejího prohlášení z 9. srpna 1926, jímž vzala na vědomí, že rozhodnutí ze 4. března 1926 byla odvoláno stran nároku dle § 11 záb. zák., kdežto že zůstalo nedotčeno v příčině výroku dle § 2 a 3 záb. zák.
Stížností, kterou strana podala k nss-u do onoho rozhodnutí, brojila však proti němu toliko s hlediska § 11 a 3 a) záb. zák., kdežto proti výroku žal. úřadu stran nepřípustnosti záboru majetku l-ckého a f.-k-ského pro domnělý nedostatek podmínek § 2 záb. zák. , (pro různost vlastnických subjektů stran jednotlivých částek majetností těch jako samostatných souborů), stížnost ta stižného bodu vůbec neobsahovala, pročež také nál. ze 14. května 1926 č. 10153 ke stížnosti té se vztahující, tímto bodem zmíněného rozhodnutí ze 4. března 1926 se nezabýval.
Ale pak nemůže býti pochybnosti, že rozhodnutí ze 4. března 1926, doručené st-lce dne 23. března 1926 v době, kdy vydána byla nař. nyní opatření žal. úřadu, totiž dne 5. listopadu 1926, bylo již v tomto bodu — pokud jde o dotčenou a pro tento spor směrodatnou otázku —, právoplatné a nenaříkatelné. Byla-li však otázka ta dotčeným rozhodnutím v době té již pravoplatně vyřešena, nebylo naprosto žádné překážky, proč by úřad, vydávaje na místo opatření zrušených nálezy nss-u Boh. 5504/26 a z 19. března 1926 č. 2216 opatření nyní naříkaná, nemohl se ohledně oné otázky, pro opatření dle § 3 náhr. zák. směrodatné a tvořící součást skutkové podstaty opatření těch, opříti o zmíněný svůj judikátní výrok ze 4. března 1926, kterým otázce té dostalo se pravoplatného vyřešení ex professo, a nelze tudíž postupu tomu právem vytýkati ani nezákonnost, ani vadnost s hlediska procesního.
Na tom nemění nic okolnost ze správních spisů patrná, které se st-lka nyní dovolává, že totiž ve svém podání z 9. srpna 1926, vyhražujíc si uplatniti nárok dle § 11 záb. zák. znovu, žádala, aby následkem cit. nálezů nss-u byla jí poskytnuta možnost osvědčiti ještě před vydáním nového návrhu dle § 3 náhr. zák., že dotčená majetnost záboru nepodléhá, neboť vzhledem k tomu, že jak doloženo, otázka ta v té době byla již pravoplatně ex prefesso vyřešena, mohlo by jíti nejvýše snad o obnovu řízení; po této stránce není však stížnost vůbec provedena.
Jest tedy stížnost, pokud brojí proti nař. opatřením žal. úřadu s hlediska práva procesního, bezdůvodná.

Citace:

č. 7066. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 265-268.