Č. 7155

.
Občanství státní. — Řízení správní: I. * Titul sídlení po rozumu čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 (vyhláška č. 20/1925 sb..) jest jen subsidiárním titulem nabytí stát. občanství čsl. nebo polského pro osoby, které obývajíce na území Těšínská, nemají podmínky titulu domovského práva. — II. O běhu opční lhůty podle cit. rozhodnutí — věta jako při Boh. A 6991/27. — III. Osvědčení vydané straně zsp-ou o tom, že je tuzemským státním občanem, může býti min-em vnitra z dozorčí moci zrušeno, shledá-li min., že obsah onoho osvědčení je nesprávný.
(Nález ze dne 17. března 1928 č. 5894.)
Prejudikatura: Boh. A 4772/25, 6991/27.
Věc: Mg. Pr. Rudolf Sch. ve F. (adv. Dr. Rud. Altenstein z Mor. Ostravy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 21. května 1921 obrátil se st-1 na zsp-ou v Opavě, uváděje, že se narodil 6. 'května 1899 v Bílsku, kam je příslušný, že od roku 1907 bydlí nepřetržitě ve Frýdku, kteréžto město mu výnosem magistrátu ze 7. prosince 1920 přislíbilo přijetí do dom. svazku, nabude-li čsl. stát. občanství. Poněvadž zatím bylo vydáno rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, jest vzhledem k čl. III. zbytečno, aby se ucházel o čsl. státní občanství, jehož nabyl automaticky svým stálým pobytem ve Frýdku od roku 1907. Poněvadž nyní potřebuje pro své studie a zkoušky potvrzení, že jest čsl. státním občanem, žádá, aby mu potvrzení to bylo vystaveno. Výměrem z 23. května 1921 vydala zsp st-li žádané potvrzení vyslovivši v něm, že dosvědčuje, že st-l jest státním občanem čsl.
Podáním došlým k magistrátu města Frýdku dne 11. února 1926 prohlásil st-l, že žádá o přiznání čsl. státního občanství v důsledku opce podle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 uváděje, že přísluší od narození do Bílska a že měl dosud za to, že se stal čsl. státním příslušníkem vzhledem k tomu, že bydlí ve Frýdku od doby před 1. lednem 1908. Nař. rozhodnutím vyslovilo min. vnitra, že nemá příčiny učiniti nějaké opatření o st-lovu opčním prohlášení podle čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, podaném teprve po 28. dubnu 1922, a uznati st-le státním občanem čsl., poněvadž není právní normy, z níž by se mohl tímto prohlášením uplatněný nárok na čsl. státní občanství dovozovati. Ani uvedené rozhodnutí — podle něhož osoby starší 18 let, získávající polskou státní příslušnost, měly míti možnost průběhem 1 roku počínajíc dnem, kdy toto rozhodnutí se stalo, t. j. dnem 28. července 1920, optovati pro čsl. státní občanství — ani interní dohoda mezi republikou čsl. a polskou, jíž byla prodloužena tato možnost optovati pro čsl. státní občanství do 28. dubna 1922, není takovou právní normou. Dohoda shora zmíněná není zejména ujednáním o podrobnostech k provedení úst. zák. č. 236/20 ve smyslu § 19 tohoto zák., poněvadž možnost opce podle rozhodnutí konference velvyslanců a tudíž ani lhůta opční, již tato dohoda prodlužuje, nejsou vůbec zákonem z 9. dubna 1920 upraveny. K tomu nehledíc, jde v daném případě pouze o mezinárodní závazek čsl. vlády poskytnouti polským státním příslušníkům do 28. dubna 1922 toliko možnost získati čsl. státní občanství, což se také stalo. Po uplynutí této doby nelze proto ani z tohoto mezinárodního závazku odvozovali nárok na čsl. státní občanství. Současně prohlásilo min. vnitra, že zrušuje z úřední moci výměr zsp-é z 23. května 1921, jímž bylo st-li osvědčeno, že jest státním občanem čsl., ježto st-l dle uvedeného rozhodnutí konference velvyslanců stal se státním občanem polským jako příslušník obce Bílska a nebyl státním občanem čsl.
O stížnosti brojící proti oběma výrokům žalovaného úřadu uvážil nss:
Ad I. Zabývaje se otázkou, od kdy sluší počítat; jednoroční lhůtu, danou pro výkon opčního práva dle čl. III č. 2. odst 1 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, na jehož základě podal své opční prohlášení i st-l, vyslovil nss opíraje se o usnesení svého odborného plena z 21. listopadu 1927 v nál. Boh. A 6991/27 právní názor, že jednoroční opční lhůta dle cit. ustanovení rozhodnutí konference velvyslanců počala dnem 28. července 1920 a dovodil dále, že skutečnost, že cit. rozhodnutí konference velvyslanců bylo vyhláškou z 18. pros. 1924 publikováno ve sbírce zák. a nař. teprve dne 11. února 1925, nemá vlivu na určeni, od kdy jest počítati jednoroční opční lhůtu, jejíž počátek jest positivním předpisem čl. III. č. 2. odst. 1. stanoven na den 28. července 1920. Na tomto právním názoru setrvává nss i v přítomném případě.
Dle toho bylo by lze st-lovo prohlášení, uplatňující právo optovati pro čsl. státní občanství ve smyslu cit. čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců, pokládati za včas podané pouze tenkráte, kdyby podáno bylo do doby jednoho roku ode dne 28. července 1920, pokud se týče, když uvedená roční lhůta byla dohodou mezi zúčastněnými vládami čsl. a polskou prodloužena do dne 28. dubna 1922, kdyby bylo bývalo podáno do této právě uvedené doby. Opční prohlášení podané po této době jest dle toho pokládati za opožděné a jest proto opožděno i opční prohlášení st-lovo, podané teprve v únoru r. 1926.
Je-li tomu tak, pak nelze shledati nezákonnost ve výroku žal. úřadu, jenž vycházeje z téhož názoru nevzal st-lova opčního prohlášení na vědomí a odmítl učiniti o něm opatření, a jest pák stížnost, dovozující opak, bezdůvodná. Sluší ji proto zamítnouti, aniž se třeba zabývati otázkou, zda jest v souhlasu s právním řádem i názor žal. úřadu, že rozhodnutí konference velvyslanců není, třeba bylo ve sbírce zák. a nař. publikováno, právní normou, z níž by pro obor práva vnitrostátního mohla býti dovozována subj. práva jednotlivců.
Ad II. Stížnost nemohla však býti uznána důvodnou ani v druhém svém bodě, v němž brojí proti výroku žal. úřadu, jímž zrušeno bylo osvědčení vydané st-li zsp-ou v Opavě z 23. května 1921. Stížnost napadá tento výrok předem s hlediska zásadního, dovozujíc, že osvědčení to jest aktem správního úřadu příslušného je vydati a že nabyvši právní moci založilo pro st-le subj. právo a nemohlo prý proto býti zrušeno z dozorčí moci nadřízeným úřadem, i když neodpovídalo skutečnému právnímu stavu, poněvadž nebylo nutkavého zájmu veřejného, aby stav přivoděný výrokem zsp-é byl změněn.
Námitka tato není důvodná, kdyžtě, jak vyslovil nss již nál. Boh. A 5454/26, osvědčení vydané zsp-ou straně k její žádosti o tom, že strana jest tuzemským státním příslušníkem, není rozhodnutím ani opatřením úřadu o sub. právu, nezakládajíc ani neurčujíc práva nebo právního poměru, nýbrž jest pouhým listinným potvrzením o existenci právního poměru, jehož správnost může kdykoliv býti vyvrácena. Není proto takové osvědčení schopno právní moci a může býti nadřízeným úřadem, jemuž přísluší dohlédací moc nad úřadem vydavším osvědčení, změněno, zjistí-li dohlédací úřad, že obsah osvědčení jest nesprávný. Žal. úřad jako úřad v otázce státní příslušnosti zsp-é instančně nadřízený a dohlédací moc nad ní v tomto oboru vykonávající, byl tudíž oprávněn, aby osvědčení o státním občanství st-lově zrušil, shledal-li, že osvědčení to jest v rozporu se skutečným stavem právním; jest proto námitka stížnosti, jež žal. úřadu zásadně právo to upírá, bezdůvodná. Stížnost ovšem má dále za to, že osvědčení zsp-é v Opavě není v rozporu se skutečným právním stavem uvádějíc, že st-1 jest čsl. stát. občanem, stav se jím na základě čl. III. č. 1 odst. 1 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 z titulu, že na území Těšínska, připadlém čsl. republice, má sídlo od doby před 1. lednem 1908.
Stížnost dovozuje, že právě cit. ustanovení uznává za tituly nabytí čsl. neb polského stát. občanství dva momenty, jednak dom. právo nabyté v příslušném plebiscitním území od 1. ledna 1914, jednak sídlení na tomto území od doby před 1. lednem 1908, a že proto oprávněný, v jehož osobě jsou uskutečněny dva tituly, jeden pro nabytí stát. občan, polského, druhý pro nabytí stát. občanství čsl., může mezi těmito oběma tituly voliti a že nabývá stát. občanství onoho státu, pro něž se dle toho nebo onoho titulu rozhodl. St-1 rozhodl prý se svým podáním k zsp pro titul druhý a stal prý se tedy čsl. stát. občanem, třeba dle titulu dom. práva mohl se státi státním občanem polským.
K tomuto názoru stížnosti jest uvésti:
Rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 stanoví v čl. III. č. 1 odst. 2, o jehož výklad právě jde: Osoby, které měly od
1. ledna 1914 dom. právo v býv. vévodství těšínském nebo v území Oravy nebo Spiše, nad nímž svrchovanost polská nebo čsl. byla uznána, nabudou plným právem polské nebo čsl. státní příslušnosti. Stejně bude tak i s osobami, které, aniž by měly dom. práva, sídlily by v řečených územích před 1. lednem 1908.
Již z větného uspořádání tohoto odstavce jest patrno, že titul sídlení v jedné nebo druhé části Těšínská od doby do 1. ledna 1908 není alternativem titulu dom. práva v ten rozum, že by osoba, jež měla již před 1. lednem 1914 a ovšem pak nepřetržitě až do doby, kdy rozhodnutí konference velvyslanců se stalo, dom. právo v jedné části území Těšínská, současně však sídlila od doby do 1. ledna 1908 nepřetržitě v druhé části území Těšínska, mohla své státní občanství, jež dle cit. čl. III. vzniká přímo ex lege, určovati dle své volby buď dle prvního nebo druhého titulu, nýbrž že titul sídlení jest jen subsidiárním titulem nabytí stát. občanství čsl nebo polského pro osoby, které obývajíce na území Těšínská, nemají podmínky titulu dom. práva.
Správnosti st-lova názoru stojí v cestě již sama skutečnost nahoře zmíněná, že stát. občanství čsl. nebo polského dle cit. čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců nabývá se přímo ex lege, aniž jest k nabytí jeho třeba jakéhokoliv aktu úředního nebo projevu strany, a bylo by nemyslitelné, aby z dvou různých titulů nabyla táž osoba dvé různých státních občanství.
Konečně pak správnost názoru st-lova jest vyvrácena přímo zněním oné věty čl. III., jež za titul nabytí stát. občanství prohlašuje skutečnost sídlení. Pravíť se tu, že stejně tak bude s osobami, které aniž by měly dom. práva, sídlily by v řečených územích před 1. lednem 1908. Zde bezprostředně a jasně jest řečeno, že tento titul jest dán jen pro osoby, jež stát. občanství polského nebo čsl. nezískávají z titulu dom. práva.
Že tomu tak jest, potvrzuje i smlouva mezi republikou čsl. a polskou o otázkách právních a finančních, uveřejněná ve Sbírce zák. a nař. pod č. 56 z r. 1926, jež v čl. 1, jednajícím o otázkách stát. občanství v území těšínském, upravených usnesením čsl.-polské delegace dne 16. června 1922 na základě rozhodnutí konference velvyslanců, stanoví v posledním odstavci č. 1 o nabytí stát. občanství ipso iure, že v případě současnosti dom. práva a domicilu jako titulů pro nabytí stát. občanství ipso iure, dlužno v první řadě vžiti zřetel na dom. právo jako na titul k nabytí stát. občanství.
Nutno proto ustanovení čl. III. č. 1 odst. 1 rozhodnutí konference velvyslanců vykládati jedině přípustným způsobem, že, jsou-li v jedné osobě uskutečněny podmínky obou titulů, jednoho pro stát. občanství čsl., druhého pak pro stát. občanství polské, nabývá ona osoba onoho stát. občanství, jež se zakládá na titulu dom. práva.
Dle toho stal se st-l, jenž ve svém podání z 21. května 1921 sám uvedl, že jest od svého narození, t. j. od roku 1899 příslušný do Bílska, tudíž do obce, ležící na oné části býv. území Těšínska, jež připadla republice polské, ve smyslu první věty čl. III. odst. 1 rozhodnutí konference velvyslanců stát. příslušníkem polským, nikoliv čsl-ým. Potvrdila-li proto zsp v Opavě svým osvědčením st-li, že jest stát. příslušníkem čsl-ým, jest osvědčení toto v rozporu se skutečným stavem právním a mohl je žal. úřad dle toho, co nahoře bylo řečeno, zrušiti, aniž porušil subj, práva st-lova.

Citace:

č. 7155. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 442-445.