Č. 7174.

Cesty. — Řízení správní (Slovensko): I. * Tím, že obec na základě ujednání se župou převezme úsek župní silnice, protínající obecní území, do vlastního udržování, k němuž přispívá župa určitou peněžitou částkou, neztrácí prestace obce povahu obecního příspěvku k udržování župní silnice (§14 zák. čl. I. z r. 1890) a nenabývá příspěvek župy povahu příspěvku na udržování obecní cesty. — II. Za účinnosti zák. č. 126/1920 rozhoduje župní úřad v prvé a jediné stolici správní o tom, v jaké výši má býti stanoven příspěvek župy na udržování úseku župní silnice, který je udržován obcí.
(Nález ze dne 27. března 1928 č. 4780).
Věc: Městská obec L. proti župnímu zastupitelstvu župy XVIII. a župnímu úřadu ve Zvolenu stran příspěvku na udržování župní cesty.
Výrok: Nař. rozhodnuti zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti st-lky z 8. července 1926, aby ve věci udržování býv. státní, nyní župní silnice a náhrady udržovacích nákladů od 1. ledna 1923 byl vyslán úředník k projednání záležitosti na místě samém, a po místním jednání, konaném dne 8. října 1926, usneslo se župní zastupitelstvo župy XVIII. dne 16. prosince 1926, aby župa XVIII. obci Levicím na udržování úseku župní cesty K.-L. km 5825 až 7612, který jest v městské správě, počínajíc dnem 1. ledna 1923 přispívala roční částkou 9800 Kč.
Odvolání st-lčino bylo rozhodnutím župního úřadu ve Zvolenu z 21. ledna 1927 zamítnuto. Maje rozhodovati o stížnosti brojící proti rozhodnutí župního úřadu, a in eventum, kdyby stanovisko župního úřadu se uznalo správným, i proti usnesení župního zastupitelstva, musel se nss nejprve z povinnosti úřední zabývati otázkou kompetence k rozhodování o věci, tvořící předmět dnešního sporu.
Jest nesporno, že úsek, o jehož udržování jde, patří k cestě župní. Jde pouze o to, zda v tomto směru je rozhodným ustanovení § 14 zák. čl. I:1890 a komepetence tam určená a pozdějšími zákony upravená, jak za to má stížnost, neb zda pramenem pro určení kompetence je § 30, resp. § 31 zák. č. 126/20, na kterémžto stanovisku stojí župní úřad. Tento úřad má za to, jak plyne z vývodů odv. spisu, že vzhledem k okolnosti, že zde nejde o určení výše příspěvků, kterým má obec přispívati k udržování části župní cesty, protínající území obce a sloužící zároveň k uličnímu provozu, nýbrž naopak o příspěvek župy na udržování tohoto úseku, kteréžto udržování obstarává obec, nelze na tento případ aplikovati ustanovení § 14 cit. zák. čl., který pamatuje pouze na případ prve uvedený, pročež jde o záležitost, jakou má na mysli § 30 župního zákona.
Tomuto myšlenkovému pochodu nebylo lze přisvědčiti. Zák. čl. I: 1890 obsahuje zcela všobecně normy stran veř. cest a mýt, rozlišuje cesty státní, municipální, dále cesty, spojující železniční stanice s nejblíže položenými státními nebo municipálními cestami neb s obcemi a konečně veř. obecní (vicinální) cesty. Kriteriem pro použití těch nebo oněch ustanovení tohoto zák. čl. je povaha cesty. Že v daném případě jde o župní cestu, na kterou se tudíž vztahují ustanovení §§ 10 až 28, jest nesporno. § 14 určuje ovšem pouze povinnost obce, aby přispívala k udržování určitého, blíže označeného úseku župní cesty, maje tím na mysli obvyklý případ, že župa sama obstarává správu a udržování do- týčného úseku, nevylučuje však onen případ, kde obec dle zvláštní úmluvy převzala udržování úseku a od župy obdrží příspěvek, poněvadž pojmově jest zcela lhostejno, jakým způsobem se příspěvková povinnost obce na venek projevuje, zda totiž placením peněžního obnosu, nebo konáním prací udržovacích in natura a nemění se nic na povaze věci, když župa místo aby sama udržování svým nákladem prováděla, k čemuž by pak obec přispívala, k udržování, prováděnému obcí, poskytuje příspěvek, ježto jádrem věci jest v každém případě přispívání obce nějakou formou k uhražení udržovacích nákladů, jinak župu zatěžujících, z titulu v § 14 uvedeného. Z toho plyne, že v takovém případě nemá rozhodování o příspěvku župy k udržovacím nákladům, zatěžujícím dle úmluvy obec, jinou právní povahu než tam, kde se rozhoduje o příspěvku obce. Důsledkem toho nutno i kompetenční předpisy § 14 cit. zák. čl. na takový případ aplikovati.
Dle tohoto ustanovení rozhodoval původně o povinnosti a výši pří- spěvku v první stolici adm. výbor, z jehož rozhodnutí bylo lze se během 15 dnů odvolati k min. obch. Tento pořad stolic správních byl modifikován zák. čl. XXVI: 1896 o býv. uh. ss, dle něhož (§ 62, bod 1) byly věci, spadající pod ustanovení § 14 zák. čl. I:1890 vůbec vyloučeny z kompetence min. a rozhodoval pak v těchto věcech v I. a poslední správní stolici adm. výbor, jehož rozhodnutí bylo lze naříkati již pouze stížností k býv. uher. ss. Tento právní stav doznal v republice čsl. nejprve změny potud, že na místo býv. uh. ss-u nastoupil nss, zřízený zákonem z 3. listopadu 1918 č. 3 Sb. Dle § 6 zák. č. 126/20, který nabyl na Slov. účinnosti dne 1. ledna 1923, přešla pak na nové župní úřady veškerá působnost, která dosud příslušela komitátům, jejich orgánům a správním výborům, tudíž i pravomoc stanovená v § 14 zák. čl. I:1890. Na tomto právním stavu nezměnilo se nic vl. nařízením č. 385/22, vydaným na podkladě 1. odst. § 8 župního zák.
Z uvedeného plyne, že k rozhodování o tom, v jaké výši má býti stanoven příspěvek k udržování úseku župní cesty, o který jde, byl povolán v první a poslední stolici župní úřad. Žal. župní úřad však svým rozhodnutím vyslovil, zamítaje odvolání, podané z usnesení župního zastupitelstva jako nepřípustné, že usnesení župního zastupitelstva jako orgánu k vyřešení této otázky jedině příslušného, jest konečné a nelze si do něho v pořadu instančním dle ustanovenu župního zákona stěžovati. Ježto podle toho žal. úřad, který jedině byl k rozhodování příslušným, na místě, aby sám ve věci rozhodl, se vůbec prohlásil nepříslušným, bylo jeho rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss. A ježto dále nebylo župní zastupitelstvo vůbec příslušno ve sporné záležitosti rozhodovati, bylo z toho důvodu i jeho rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 7174. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 479-481.