Č. 7070.

Zaměstnanci veřejní. — Učitelstvo: * Učitel občanské školy, pensionovaný přede dnem 1. ledna 1925, má podle § 1 odst. 1 zák. č. 287/1924 nárok na pensijní požitky podle pensijní základny, jakou by měl se zřetelem k zákonu 251/1922, kdyby byl dne 1. ledna 1925 ještě aktivně sloužil.
(Nález ze dne 8. února 1928 č. 2831). Prejudikatura: Boh. A 6292/26 a 6300/27.
Věc: Arnošt U. v O. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran pensijní základny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Slez. zšr upravila výnosem ze 13. dubna 1921 odpočivné požitky st-le, jenž již ode dne 30. září 1914 byl ve stavu pense, maje pensijní základnu určenu podle par. zák. č. 274/19, 6. plat. třídou, 4. plat. stupněm, podle zák. 99/1921. Týž úřad výnosem z 25. září 1925 vyměřil st-li ode dne 1. ledna 1925 počínajíc podle zák. č. 287/24 odpočivné požitky s pens. základnou podle 7. hodn. třídy, 4. plat. stupně.
St-lův rozklad, uplatňující nárok na přiznání pense podle základny 6. třídy hodn., 4. stupně, zamítl týž úřad, vyslechnuv zsk-i v Opavě, výnosem ze 7. prosince 1925. — — — — —
Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
St-l požíval odpočivných požitků s pensijní základnou podle 6. třídy hodn., 4. stupně plat. Později vydaný zákon, t. zv. reparační č. 251/22, upravující poměry jen učitelstva v činné službě, stanovil v čl. 2., § 2 s určitou modalitou zařadění učitelů občanských škol ve skupině C časového postupu (po rozumu zák. 541/1919), takže časovým postupem mohou v aktivitě dosáhnouti nejvýše 7. třídy platové, 4. stupně, což jest tedy též jejich nejvyšší základnou pensijní. — Zák. č. 287/24 zlepšil odpočivné požitky stát. zaměstnanců a v důsledku parity též učitelů nár. škol a stanovil v § 1 (1), že odpočivné požitky těchto osob, pokud jejich činná služba skončila přede dnem 1. ledna 1925, upraví se podle pens. základen, vyplývajících z akt. požitků služ., platných dne 1. ledna 1925. Podle § 11 nastává účinnost zák. dnem 1. ledna 1925 a nesmí býti jeho provedením (zásadně) nikdo zkrácen na svých dosavadních celkových požitcích.
Je zřejmo, že pro národní učitele dne 1. ledna 1925 platí pens. základna po rozumu zák. 251/1922 a nikoli starší, odstraněná pens. základna po rozumu zák. 274/1919, podle kteréž měl zaopatřovací požitky vyměřeny st-1. Norma § 1 (1) zák. 287/1924 vzhledem k tomu, že se vztahuje na učitele, dne 1. ledna 1925 již aktivně nesloužící, má tedy zcela nepochybně ten význam, že při přiznávání pense, zákonem 287/ 1924 zlepšované, sluší říditi se podle pens. základny, jakou by měl zaměstnanec dne 1. ledna 1925, kdyby byl v postavení, v němž byl přede dnem 1. ledna 1925 pensionován, ještě aktivně sloužil (srovn. nál. Boh. A 6292/26 a 6300/27).
Ježto st-l, pensionovaný přede dnem 1. ledna 1925, kdyby byl ve své služ. vlastnosti dne 1. ledna 1925 ještě v aktivitě, by měl po rozumu zák. 251/1922 pens. základnu podle 7. (nikoli 6.) hodn. třídy 4. stupně, musil býti po právu při úpravě pens. požitků po rozumu zák. 287/1924 posuzován podle této pens. základny a jen po rozumu svrchu cit. § 11 nesmí býti jeho nově upravené požitky pensijní celkově číselně nižší než jeho dosavadní, že by tato eventualita nastávala, st-1 však nenamítá. Když tudíž úřad při nové úpravě st-lových požitků pensijních použil předpisu § 1 (1) zák. 287/1924 a přiznal st-li pens. požitky, vyměřené podle základny 7. hodn. třídy, 4. stupně, učinil tak v plném souladu s platným stavem právním.
Stížnost tedy bezdůvodně, t. j. zcela bez opory ve znění zákona namítá, že předpisu zák. 287/1924 nebylo přípustno použiti na st-le, ježto prý předpis vyřešuje jen poměr základny platové aktivního úřednictva dne 1. ledna 1925 k pens. základně. Vztahujeť se posléze zmíněný předpis, jak svrchu dovoženo, právě na pens. základnu zaměstnanců, jichž činná služba skončila přede dnem 1. ledna 1925.
Namítá-li stížnost dále, že úpravou pense podle 6. hodn. třídy 4. stupně st-1 nabyl práva, které by mu byl mohl odňati jen přímý předpis zákona, jehož prý však v konkrétním případě není, třeba ji označiti za bezdůvodnou z té příčiny, že předpis zákona sluší zcela nepochybně spatřovati, jak svrchu vyloženo, právě v zák. 287/1924, jehož § 1 (1) nařizuje, aby i zaměstnancům, jichž akt. služba skončila již přede dnem 1. ledna 1925, třebas zákon začíná působiti teprve od dne 1. ledna 1925, byly zaopatř. požitky upraveny podle pravidel tohoto zákona, ale případně s pens. základnou jinou, t. j. takovou, jakou by měli, kdyby končila jejich akt. služba teprve dne 1. ledna 1925 počínajíc, nevylučujíc ani případů, že by ji slušelo posuzovati podle platových modalit nižší platové třídy, než podle které se řídila pens. základna zaměstnance pensionovaného před působností zák. 251/1922.
Bezdůvodnou jest též stížnost, pokud se snaží z okolnosti, že zák. 251/1922 — jak i v těchto důvodech bylo zdůrazněno — upravuje poměry učitelstva jen v činné službě, dovoditi, že podle tohoto zákona těm, kteří byli pensionování před počátkem účinnosti tohoto zákona, zůstala jejich dosavadní případně vyšší základna pensijní. Jeť tato okolnost nerozhodnou pro dosah úpravy, ke které došlo teprve zákonem 287/1924.
Je-li však nař. rozhodnutí plně opřeno samotným zněním zákona, netřeba se ještě dále zabývati námitkami stížnosti, pokud tato vidi v poukazech nař. rozhodnutí na důvodovou zprávu k zák. 287/1924 a na praktický důsledek toho, kdyby bylo rozhodnuto podle stanoviska st-lova, ještě další důvody žal. úřadem přijaté, neboť i kdyby tyto okolnosti nebyly způsobilými s hlediska zákona opříti výrok úřadu, nemohlo by to míti významu pro zákonitost nař. rozhodnutí, spočívajícího na znění zákona.

Citace:

č. 7070. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 271-273.