Č. 7090.

Pozemková reforma: Jaký vliv to má na rozhodnutí o žádostech za propuštění ze záboru podle § 11 záb. zák. z býv. majetku fideikomisního a z majetku alodního, stane-li se vlastník majetku alodního důsledkem zák. o zrušení svěřenství také vlastníkem býv. majetku svěřenského?
(Nález ze dne 18. února 1928 č. 3814.) Prejudikatura: Boh. A 6669/27.
Věc: Dr. Alfréd W. (adv. Dr. Egon Horner z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu o propuštění půdy podle § 11 záb. zák.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 13. listopadu 1924 žádal st-1 spolu s Jindřichem K., jako opatrovníkem svěřenstva a Dr. Kr., jako opatrovníkem potomstva reálního svěřenství K., aby dle § 11 záb. zák. bylo propuštěno 500 ha půdy tohoto svěřenství. V žádosti označena půda žádaná dle 1. věty § 11 záb. zák. i půda žádaná dle věty druhé. Nař. rozhodnutím byla žádost ta zamítnuta.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost hájí stanovisko, že žal. úřad byl povinen o žádosti 13. listopadu1 1924 podané rozhodnouti. Uvádí, že podáním žádosti oné nabyl st-l práva, které mu ani zákon o zrušení fideikomisu nemůže odpírati. Toto nabyté právo stížnost blíže neprecisuje a je na snadě dvojí výklad. Lze míti za to, že st-1 stojí na stanovisku, že uplatnil-li fideikomis jako takový ještě před účinností zák. o zrušení svěřenství nároky dle § 11 záb. zák., přísluší mu nárok na propuštění půdy dle § 11 záb. zák., třeba by v důsledku zák. o zrušení fideikomisu stal se držitel jeho, jenž má i alodní majetek, který podléhá záboru, vlastníkem jmění býv. svěřenství, čili jinými slovy, že existují pak dva nároky st-lovy. Ovšem připouští stížnost i výklad další, že totiž pro případ, kdyby tento názor nebyl shledán správným, hájí stanovisko, že existuje aspoň procesní nárok na to, aby žádost svěřenstvím podaná byla vyřešena, aniž by tím ovšem bylo uznáno, že st-li přísluší věcné nároky dva.
Pokud jde o stanovisko první, neshledává je nss důvodným. V den účinnosti záb. zák. existovaly ovšem dva soubory nemovitostí, jež každý o sobě záboru podléhal; nemovitosti patřící fideikomisu, jehož st-1 byl držitelem, a nemovitosti alodní, jichž byl vlastníkem. Když však usnesením zem. soudu civ. v Praze z 19. září 1925 bylo jmění býv. rodinného svěřenství w-ského odevzdáno st-li jako přednímu dědici, omezenému svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí), stal se tento jeho vlastníkem, třeba omezeným. V té době byl ovšem jeho nárok dle § 11 záb. zák. stran jeho alodního jmění již vyřešen, když mu již rozhodnutím stpú-u z 28. dubna 1925 bylo propuštěno celkem 497 ha 68 a 70 m2. Tím okamžikem, kdy st-1 stal se — třeba fideikomisární substitucí omezeným — vlastníkem nemovitého jmění býv. fideikomisu. nastalo v rukách jeho soustředění obou majetků — alodního a dříve svěřenského ve smyslu § 4 záb. zák. a utvořen soubor jediný. Že ustanovení § 4 záb. zák. je použiti i na případy, kdy k majetku ze záboru propuštěnému přibude po platnosti záb. zák. další půda, dovodil nss již v nál. Boh. A 6669/27.
Poukazuje-li stížnost na to, že dle názoru toho by sčítáním nemovitého majetku propuštěného dle § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. a event. vyloučeného dle § 3 a) záb. zák. vznikaly stále soubory nové a že tím by ustanovení ta pozbývala jakéhokoli účelu, stačí poukázati k tomu, že v takových případech nejde o soustředění po účinnosti záb. zák., poněvadž nemovitosti dle § 20 příd.zák. a § 11 záb. zák. propuštěné přece již před platností záb. zák. byly v rukou vlastníka soustředěny. Objekty dle § 3 a) záb. zák., tedy objekty z nexu záborového vyloučené, vůbec nemohou přicházeti v úvahu. Jestliže však po účinnosti záborového zákona nastalo v rukách st-lových soustředění dvou samostatných záborových jednotek, pak ovšem i on má dle § 2 záb. zák. jediný materielní nárok dle § 11 záb. zák., a je lhostejno, zda býv. vlastníci, každý zvlášť, nárok, který před soustředěním existoval, uplatnili či nikoli. Míní-li tedy st-l, že má právo žádati, aby mu ze záboru byla propuštěna půda jednak z jeho původně alodního majetku, jednak z majetku původně fideikomisního, aby tedy přiznány mu byly nároky dva, je na omylu. Stížnost, pokud stojí na tomto stanovisku a s tohoto hlediska vytýká nezákonnost nař. rozhodnutí, je bezdůvodná.
Nelze jí však upříti důvodnost, pokud hájí procesní nárok, aby žádost ze 13. listopadu 1924 byla vyřízena věcně. Žal. úřad pokládá věcné vyřízení této žádosti za zbytečné proto, poněvadž by vyřešení to vedlo k stejnému výsledku, když st-1 má jen jediný materielní nárok a ten byl uspokojen z jeho majetku alodního již rozhodnutím z 28. dubna 1925. Ale v tom se žal. úřad mýlí, jak stížnost právem vytýká. Tím, že se st-l stal vlastníkem jmění býv. svěřenství, vznikl nový soubor a přísluší st-li právo, aby ze souboru toho a to souboru celého byl se svým nárokem dle § 11 záb. zák. uspokojen. Na býv. svém majetku alodním provedl již svoji volbu a byla mu půda rozhodnutím z 28. dubna 1925 propuštěna. Ale na býv. svěřenství uplatnili nárok a provedli volbu ti, kdož dle stavu dne 13. listopadu 1924 byli k tomu oprávněni. St-1 má však, jak dovoženo v nál. svrchu citovaném, právo, aby dospěl uspokojení svého nároku dle § 11 záb. zák. event. z půdy býv. fideikomisu, má právo voliti buď půdu mu z alodu již propuštěnou jako celek nebo půdu, jež z býv. fideikomisu bude propuštěna jako celek, nebo konečně má právo žádati, aby půda z alodu a fideikomisu dle § 11 záb. zák. propuštěná jako nový soubor dle § 4 záb. zák. byla podrobena novému rozhodování dle § 11 záb. zák. Může však prohlásiti, že z nového souboru ponechá si onu, jemu dle § 11 záb. zák. propuštěnou půdu alodní, ale má nárok na volbu ve smyslu svrchu uvedeném.
Nař. rozhodnutí, stojící na stanovisku opačném, že totiž vyřešením nároku dle § 11 záb. zák. na býv. majetku alodním je zbytečným řešiti podanou již žádost dle § 11 záb. zák. stran býv. majetku fideikomisního, bylo proto zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7090. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 308-310.