Č. 7177.

Jazykové právo. — Řízení správní: I. * článek 7, odst. (1) jaz. nař. č. 17/1926 obsahuje předpis, že listiny a spisy, zřízené v době počínající dnem 6. března 1925 a sepsané v jazyku menšinovém lze předložiti — jako přílohy, doklady, k důkazu nebo k jiným úředním účelům — soudům, úřadům a orgánům v cit. odst. (1) blíže označeným jen v ověřeném překladu do státního jazyka. Předpis tento odporuje jazykovému zákonu. — II. Otázka jazyková sama o sobě in abstracto nemůže býti předmětem jazykového sporu ve smyslu § 7 jaz. zák. — III. Jazykové úřady podle § 7 jaz. zák. nejsou příslušny řešiti abstraktně otázky jazykového práva.
(Nález ze dne 27. března 1928 č. 5689).
Prejudikatura: Boh. A 3144/24, 3145/24, 3146/24, 3683/24,
4287/24, 6784/27.
Věc: MUDr. Hugo P. v K. (adv. Dr. Vil. Magerstein z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo. Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením ze 13. března 1926 vrátil obch. soud v Praze st-li přílohy jeho žaloby, podané na bankovní dům N. a spol. v Praze s tím, aby překlady do jazyka státního byly podle čl. 7. vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb. ověřeny. Jazyková stížnost st-lem do usnesení toho podaná byla v pořadu instančním presidiem obch. soudu, presidiem vrch. zem. soudu a min-em sprav. zamítnuta.
O stížnosti nss uvážil:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky, a to: 1. že přílohy žaloby v daném případě musely býti předloženy v jazyku čsl., t. j. že st-l měl povinnost opatřiti jejich překlady a 2. že překlady ty musí býti ověřeny.
— Stížnost obrací se svými vývody proti oběma výrokům.
Ad 1.Jak svrchu uvedeno, vrátil obch. soud st-li přílohy jeho žaloby s tím, »aby překlady do jazyka státního byly ověřeny«. Zástupce st-lův při veř. úst. líčení přílohy ty nss-u předložil a soud z nich seznal, že přílohy ony byly skutečně překlady listin v něm. jazyce vyhotovených, ale že to byly překlady neověřené. Z toho jde na jevo, že obch. soud v Praze vůbec neměl příčiny zaujmouti stanovisko k otázce, zda přílohy vždy nutno předložiti v jazyku čsl. a že následkem toho také otázka tato nemohla býti předmětem řešení sporu o užití jazyka po rozumu § 7 jaz. zák. Jdeť z obsahu tohoto paragrafu na jevo, že při jaz. sporu předpokládá zákon vždy »věc«, ze které jaz. spor vzešel, a že tedy jaz. spor připouští jedině v souvislosti s takovouto konkrétní »věcí« za tím účelem, aby pro tuto »věc« bylo rozhodnuto, má-li v ní strana právo na užívání určitého jazyka čili nic. Podle toho nemůže býti otázka jazyková sama o sobě in abstracto předmětem jaz. sporu ve smyslu § 7 jaz. zák.
Nebylo-li u obch. soudu vůbec konfliktu o tom, zda přílohy žaloby snad nemusí býti předloženy v čsl. jazyku, — vždyť strana je v tomto jazyku předložila — nebylo tu vůbec substrátu, aby úřady v § 7 jaz. zák. jmenované o této otázce rozhodovaly. Nebyly-li tu »věci« k řešení otázky této podnět dávající, pak řešily úřady otázku onu jen abstraktně, k čemuž se jim kompetence nedostává. Proto bylo nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Ad 2.Pokud jde o druhou otázku, musil nss nejprve uvážiti, jde-li tu o spor o užívání jazyka ve smyslu § 7 jaz. zák. Nss shledal, že tomu tak jest, protože jde o to, kterak vypraveno má býti podání strany na soud po stránce jazykové co do svých příloh a protože obch. soud na základě jazykových předpisů určitou úpravu těchto příloh po stránce jazykové požadoval. Proto dospěl nss k závěru, že kompetence úřadů v 7 jaz. zák. jmenovaných jest dána.
Ježto stížnost tvrdí, že jaz. nařízení vůbec neobsahuje předpisu, že by překlady listin a spisů sepsaných v jiném jazyce než čsl., jež strany svému podání připojí, musily býti ověřeny, bylo se nss-u nejprve touto otázkou zabývati. V tomto směru nemohl však nss dáti stížnosti za pravdu. jest připustiti, že z ustanovení čl. 7 odst. 2. jaz. nař., jehož se. žal. úřad v té příčině dovolal, se povinnost taková dovoditi nedá, neboť ustanovení toto jedná pouze o případu, že soudu není plně srozumitelná listina, zřízená před 6. březnem 1925 a v překladu předložená, oč tu nejde. Leč byť i čl. 7. neměl positivního ustanovení o tom, že listiny po tomto datu v jiném jazyku než čsl. zřízené musí býti stranou, u soudu se jich dovolávající, předloženy v ověřeném překladu do jazyka čsl., tož přece ze srovnání čl. 7. s čl. 20 jaz. nař. plyne, že tomu musí tak býti. Neboť čl. 20, obsažený v III. hlavě jednající o výjimečných ustanoveních pro soudy, jejichž působnost se vztahuje na soudní okresy s jaz. menšinou ve smyslu § 2 jaz. zák. kvalifikovanou, stanoví jako výjimku, že přílohy sepsané v dotyčném menšinovém jazyku mohou býti předkládány vždy bez ověřeného překladu do jazyka čsl. Z toho jest patrno, že jaz. nař.. provádějící ustanovení § 2 odst. 2 jaz. zák., pokládalo za nutné stanoviti výjimku z pravidla, resultujícího z ustanovení § 1 jaz. zák. co do používání jinojazyčných dokladů a příloh podání a z toho jest souditi, že rovněž takovou výjimkou, danou se zřetelem na § 8 odst. 3 jaz. zák., jest ustanovení čl. 7 odst. 1, připouštějící odchylku od zákona pro dobu prvních pěti let, takže i z tohoto ustanovení vyplývá, že jest v něm ob- saženo pravidlo, byť i ne výslovné vyřčené, že existuje prve zmíněná, stížností popíraná povinnost stran.
Stížnost ovšem tvrdí, že čl. 7 jaz. nař., resp. celé jaz. nařízení jest neplatné. To dovozuje po stránce formelní z toho, že není podepsáno všemi ministry, ač výkonem jaz. zákona byli podle jeho § 9 všichni ministři pověřeni. Bezdůvodnost této námitky dokázal nss již v nál. Boh. A 6741/27. Po stránce materielní stížnost uvádí, že jaz. nařízení jest v rozporu s jaz. zákonem, s (úst. listinou, smlouvou St. Germainskou, civ. řádem soudním a jinými, blíže neoznačenými zákony.
Rozpor s jaz. zákonem shledává stížnost v tom, že čl. 7. odst. 1. jaz. nař. připouští, že spisy a listiny, sepsané v některém z menšinových jazyků mohou býti u soudů v ustanovení tom blíže označených v původním textu jako přílohy, doklady atd. předloženy, byly-li zřízeny před 6. březnem 1925, pročež, je-li to podle jaz. zák. přípustno, nemůže býti nepřípustným, aby totéž neplatilo o listinách později zřízených. Stížnost tu přehlíží, že cit. ustanovení o listinách, pocházejících z doby prvních pěti let, počítajíc od dne, kdy vešel v účinnost jaz. zákon, se zakládá na předpisu § 8 odst. 3. jaz. zák., jenž pro tuto dobu připustil, aby nařízením byly stanoveny výjimky z ustanovení zákona, potřebné v zájmu nerušené správy. Použila-li vláda tohoto zmocnění k vydání normy, obsažené v čl. 7 odst. 1. a 2. jaz. nař., nelze pouze proto, že se tak stalo, právem tvrditi, že by odporovala zákonu jiná úprava, vztahující se k době po uplynutí onoho pětiletého přechodného termínu.
Avšak nss nemohl se obmeziti na to, aby zkoumal platnost cit. ustanovení jaz. nařízení jen s tohoto hlediska, stížností obšírněji uplatňovaného, zejména když stížnost dovozuje, že pro povinnost straně ukládanou § 1 jaz. zák. neposkytuje opory. Neboť, je-li podkladem nař. roz- hodnutí ono ustanovení jaz. nař. a má-li soud posouditi zákonnost rozhodnutí o ně opřeného, musí přihlížeti k tomu, zda norma ta byla vydána v mezích zákona (§ 55 úst. list.), neboť jen tehdy mu lze uznati, že rozhodnutím správního úřadu nebylo nezákonně (§ 2 zák. o ss) zasaženo do práv
st-lových, když použito bylo normy platné, zákonem kryté. Proto musil nss všobecně zkoumati, je-li platným jaz. nařízení, pokud se jím dle vývodů právě předeslaných v čl. 7. stanoví, že listiny a spisy zřízené v době počínajíc dnem 6. března 1925 a sepsané v některém z menšinových jazyků lze předložiti jako přílohy, doklady, (k důkazu nebo k jiným úředním účelům soudům (úřadům, orgánům) v odst. 1. blíže označeným jen v ověřeném překladu do stát. jazyka. Výslovně jest konstatovati, že podle předmětu sporu, jejž jest nss-u řešiti, zkoumání to se netýče otázky, zda listiny a spisy nutno předkládati v překladu do čsl. jazyka, nýbrž výhradně otázky, zda překlad ten musí býti ověřen.
Účelem a předmětem jaz. zák. jest, jak z § 129 úst. list. a nadpisu zák. jaz. vysvítá, stanoviti zásady jaz. práva v republice čsl. První z těchto zásad jest vyslovena v § 1 jaz. zák., kterým jest prohlášen jazyk čsl. za státní, oficielní jazyk republiky, jímž — jak se tu dále uvádí — se děje veškerá státní správa, pokud zákon nepřipouští odchylek. Podle toho používá státní správa všech oborů vždy a všude, kde nejde o případy, které by bylo lze zařaditi pod tyto odchylky, jazyka čsl. jako státního, oficielního a nikomu nepřísluší vůči ní nárok, aby užívala ja- zyka jiného, a to ani tím způsobem, že by se měla obírati projevy, učiněnými v jiných jazycích, jimiž by se kdo na ni obracel anebo které by jí za kterýmkoli účelem sděloval. S druhé strany z toho plyne, že požadavku ze zásady § 1 resultujícímu plně vyhoví ten, kdo čině nároky na to, aby některý z článků státního aparátu předsevzal požadované jednání, mu nezavdává příčinu k tomu, aby byl nucen zabývati se nějakým projevem v jiném jazyku než čsl. Víc než tolik nedá se dovoditi ani z obsahu ani z účelu jaz. zák. Ale pak zásadně stačí, když by listiny a spisy zřízené v kterékoli době (i po 6. březnu 1925), které původně jsou sepsány v některém z menšinových jazyků a které strana chce předložili soudům (úřadům, orgánům) v čl. 7 odst. 1 označeným, se předloží v překladu do čsl. jazyka, a pro požadavek, aby překlad byl ověřen, není v jaz. zákoně opory.
Nelze ovšem přehlédnouti, že, má-li překlad nahraditi písemnost v jiném jazyce sepsaném, musí býti poskytnuta záruka, že překlad skutečně správně reprodukuje jinojazyčný text a že proto není oprávněn požadavek, aby soudu (úřadu, orgánu), majícímu se zabývati na místo písemnosti samé jen jejím surogátem, t. j. překladem, byla dána takováto potřebná záruka, spočívající právě v ověření překladu. Než tato potřeba, aby se soud (úřad, orgán), věcí se zabývající, o správnosti překladu přesvědčil, není dána již tím, že strana předloží překlad jako přílohu, doklad, k důkazu, nebo k jinému úřednímu účelu, vždyť listina nebo spis, jehož strana chce použíti jako dokladu nebo k důkazu, neb k jinému úřednímu účelu, může býti pro takovéto použití nezpůsobilým a bezvýznamným a zůstati proto soudem (úřadem, orgánem) vůbec nepovšimnut; nebo nemůže soud (úřad, orgán) přes event. nesouhlas překladu s jinojazyčným textem ke skutečnosti té vůbec přihlížeti, uzná-li na příklad v soukromoprávním sporu odpůrce správnost obsahu reprodukovaného v překladu a to i tentokráte, je-li sporným výklad textu překladu, o jehož správnosti se strany shodují. Proto zmíněná potřeba může vzniknouti teprve tehdy, když soud (úřad, orgán), maje překladu na místě původního textu použíti, musí buď proto, že se vytýká s oprávněné strany nesouhlas, nebo z úřední povinnosti souhlas zjistiti. Jinými slovy: Teprve tehdy, když by pro uznání relevantnosti a zejména průvodní moci písemnosti v překladu předložené bylo třeba, aby osvědčen byl souhlas obou textů, mohl by býti požadován překlad ověřený.
Nss mohl ponechati stranou otázku, jeli přípustno, aby tomuto požadavku bylo vyhověno předpisy, vydanými na základě jaz. zák., či lze-li v konkrétních případech o potřebě ověřeného překladu rozhodovati jen podle předpisů, platných pro průvodní řízení v právní záležitosti, ve které použila strana dotyčného spisu nebo listiny, resp. jejich překladu. Mohl tak učiniti proto, poněvadž čl. 7 jaz. nař. předkládání překladů jinojazyčných listin a spisů neupravuje s naznačeného hlediska, nýbrž prostě předpisuje, že všechny listiny a spisy tu blíže označené a pocházející z doby počínajíc 6. březnem 1925, musí býti předloženy v ověřeném překladu do státního jazyka, použije-li se jich jako příloh, dokladů, k důkazu, nebo k jiným úředním účelům, tedy bez ohledu na to, zda překlady ty pro úřední jednání vůbec budou použity a bez ohledu na to, zda pro ně použity býti mohou, resp. musí i bez ověření. Že by při této své disposici obsah čl. 7 odst. 1. jaz. nař., jak byl shora precisován, byl v mezích jaz. zák., k jehož provedení jaz. nař. jediné bylo vydáno, jak to vyžaduje § 55 úst. listiny, nemohl nss uznati. Není kryt ani jeho zněním ani neodpovídá jeho tendenci, zdůrazňované ve zprávě úst. výboru (tisk 2442) větami, že stěžejní zásadou osnovy jaz. zák. jest »požadavek účelného uspořádání správy státní, přihlížejícího k potřebám obyvatelstva«, že »praktická potřeba rychlosti v úřadování a láce pro občanstvo, jsou hlavním a vedoucím požadavkem« a že sluší »hledati správnou střední linii, až po kterou na jedné straně jazykový zájem občanů státních slušným způsobem může žádati plného ohledu a na druhé straně stát povinen jest zájem tento chrániti, aniž by poškodil zájem celku na spořádané správě státní.«
Že výklad shora podaný jest správný, potvrzuje též úvaha, že by při stanovisku opačném — jaké zaujímá nař. rozhodnutí a jaké se podává podle shora uvedeného čl. 7 odst. 1 jaz. nař. — z příslušnosti soudů, úřadů a orgánů rozhodujících ve věci samé byla vyňata a ponechána judikující činnosti instancí jazykových otázka, dotýkající se řízení ve věci samé, totiž otázka věrohodnosti a průvodnosti takovýchto příloh.
Shledal-li takto nss ustanovení čl. 7 jaz. nař., o které se rozhodnutí v odpor vzaté opírá, neplatným z důvodu, že není ve shodě s jaz. zák., na jehož základě je podle § 55 úst. listiny vydáno, pak musil rozhodnutí to zrušiti podle § 7 zák. o ss a nebylo třeba vejiti na další námitky stížnosti, zejména ani v tom směru, že ono ustanovení odporuje úst. listině, smlouvě St. Germainské, civ. řádu soudnímu a jiným zákonům.
Podotknouti jest jen, že nál. tento není v rozporu s nál. Boh. A 3144/ 24 a 3145/24, zabývajícími se stížnostmi do rozhodnutí správních úřadů, kterými od stran bylo taktéž požadováno předložení příloh podání v ověřených překladech do čsl. jazyka, neboť předmětem kognice nss-u v obou těchto případech byla jen otázka, zda strany mají povinnost předložiti překlady příloh, kdežto otázka, tvořící jediný předmět tohoto nálezu, zda totiž překlady takové musí býti ověřeny, v oněch nál. pro nedostatek stižních bodů řešena nebyla.

Citace:

Č. 7177. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 487-491.