Č. 7173.

Jazykové právo. — Řízení před nss-em: 1. * čl. 78, odst. 2 jaz. nař., pokud ukládá obci s minoritním jazykem jednacím povinnost, dopisovati jiné obci v jazyku státním, není kryt jazykovým zákonem. — II. * Obec, která zavdala podnět k jazykovému sporu jiné obce, není zúčastněnou stranou v řízení před nss-em. — III. I jaz. nař. rozumí »podáním« jen zakročení strany, nikoliv úřední dopisování mezi úřady.
(Nález ze dne 27. března 1928 č. 3892).
Prejudikatura: Boh. A 6862/27.
Věc: Městská obec Ch. proti ministerstvu vnitra (odb. rada Dr. Ant. Šorf) o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Policejní komisařství v Chebu výměrem z 18. června 1926 č. 10222 sepsaným v jazyku státním a německém oznámilo měst. úřadu v Ch., že mu předává Alžbětu B. i s jejím nemanželským dítětem k další dopravě dobročinnou cestou do její dom. obce N. na Slov. Měst. úřad v Chebu dopravil jmenovanou ženu i s dítkem k měst. úřadu v Plzni s německým dopisem z 18. června 1926 tohoto znění: »Měst. úřadu v Plzni se žádostí o převzetí Alžběty B. s jejím důtětem a o další dopravu jich dobročinnou cestou do jejich domova. Poznamenává se, že B-ová chce své 31/2 roku staré dítě darovati a že sama do dom. obce nechce, pročež se doporučuje, aby jí byl dán průvodce.« K dopisu byl připojen výše zmíněný výměr polic. komisařství v Chebu z 18. června 1926. Městský úřad v Plzni vrátil něm. přípis s poukazem na čl. 78, odst. 2 jaz. nař., žádaje, aby mu byl zaslán v jazyce státním, kteréžto žádosti městsiký úřad v Chebu nevyhověl. — Nař. rozhodnutím vyslovilo min. vnitra, potvrzujíc rozhodnutí zsp-é v Praze, resp. osp-é v Chebu, vydané na stížnost měst. úřadu soc. péče v Plzni, že měst. obec chebská je povinna, zaslati cit. dopis měst. úřadu v Plzni v jazyku státním, poněvadž tento úřad není vzhledem na jednací jazyk obce plzeňské oprávněn, přijímati podání v jiném jazyku než státním (čl. 71 a 78 jaz. nař.).
Stížnost městské obce chebské, naříkajíc rozhodnutí toto, tvrdí, že odporuje jak jaz. nařízení, tak zejména i jaz. zákonu, a že dopis, o který tu jde, nebyl podáním stěžující si obce na obecní úřad plzeňský, nýbrž pouhým doprovodem výměru policejního komisařství v Chebu, v jehož smyslu bylo obci plzeňské postupovati.
Nss nedal stížnosti za pravdu, míní-li, že z důvodu posléz uvedeného pro dopis obce chebské neplatí ustanovení jaz. předpisů, neboť skutečnost, že písemné sdělení, řízené autonomním úřadem na jiný autonomní úřad, je jen doprovodem připojeného výměru státního úřadu, neodnímá onomu sdělení povahu úředního dopisu, jehož jaz. stránku jest posuzovati samostatně a nezávisle na jaz. formě zaslaného výměru. Při tom netřeba ani klásti váhu na to, že dopis obce chebské obsahoval zvláštní, z výměru nevysvítající informaci, určenou pro obec plzeňskou, že by bylo účelno dát B-ové průvodce.
Naproti tomu má však stížnost pravdu, tvrdí-li, že dopis ten nelze pokládati za »podání«, jež přijati by měst. úřad v Plzni ovšem povinen nebyl, ježto povinnost tuto mají samosprávné úřady podle § 3, odst. 4 jaz. zák. a čl. 71 odst. 2 jaz. nař. jen za podmínek § 2 jaz. zák., které v daném případě nesporně dány nejsou. Nss: vyložil již v nál. Boh. A 6862/27, že »podáními«, o nichž je řeč v § 3 jaz. zák., lze rozuměti jen podání řízená na úřad samosprávný stranou a nikoli úřední dopisy jiného úřadu, o jaký tu jde. Že by pak článek 71 jaz. nař. pojmu »podání« chtěl přikládati jiný smysl, než jaký má v § 3 jaz. zák., z něho nevychází; naopak jeho třetí odstavec, jenž jedná o »podání, jež bylo učiněno stranou nezastoupenou právním zástupcem« přímo potvrzuje, že i jaz. nařízení »podáním« rozumí jen zakročení strany. Jestliže tedy žal. úřad, recipuje důvody nižších stolic, opírá své rozhodnutí o ustanovení čl. 71 jaz. nař., činí tak neprávem, neboť z něho nelze ničeho dovoditi pro řešení otázky, v jakém jazyku měl být sepsán dotyčný úřední dopis obce chebské. Článek 78 jaz. nař., jehož se nař. rozhodnutí rovněž dovolává, sta- noví v odst. 2, že není-li obec nebo samosprávný úřad, jimž jiná obec dopisuje, oprávněna přijmouti podání v jiném jazyku než státním , jest jím dopsati v jazyku státním. Tímto ustanovením ukládá se všem obcím, tedy i oněm, které mají jiný jazyk jednací než čsl., aby dopisovaly v jazyku státním obcím, u nichž nejsou dány podmínky, za kterých by byly povinny — nedostatek této povinnosti patrně míní cit. ustanovení, mluvíc o nedostatku »oprávnění«, jaz. zákonu neznámém — přijímati podání (scil. stran) v jiném jazyku než čsl.
Podle tohoto ustanovení jevilo by se nař. rozhodnutí vzhledem k tomu, že není sporno, že se v obci Plzni zmíněných podmínek nedostává, ovšem opodstatněným. Leč stížnost namítá, že rozhodnutí odporuje jaz. zák., a nss musil se zřetelem na to, že mu náleží zkoumati nezákon. rozhodnutí, stížností u něho v odpor braných, sám přihlédnouti k tomu, zda ono ustanovení jaz. nařízení, o které se rozhodnutí min. opírá, bylo vydáno v mezích zákona (§ 55 úst. listiny), neboť lze jen tehdy uznati, že jím nebylo nezákonně (§ 2 zák. o ss) zasaženo do práv st-lky, bylo-li použito normy platné, zákonem kryté.
V tom směru uvážil nss, že jaz. zákon ustanovil jazyk čsl. pro obor veškeré státní správy jazykem stát., oficielním, že však pro obor autonomie, zejména i samosprávy místní obdobnou prerogativu tohoto jazyka neurčil. Naopak z jeho § 3 je zřejmo, že v oboru autonomie zásadně uznává volnost sebeurčení, obmezuje ji jen ve dvojím směru, a to jednak výhradami ve prospěch jazyka čsl. (odst. 1 a 2), jednak výhradami ve prospěch jazyků jiných (odst. 4). To, co zákon tu stanovil je také v úplné shodě s úmyslem, projeveným ve zprávě úst. výboru k § 3 osnovy jaz. zák. (tisk 2442). Obmezil-li jaz. zákon sebeurčovací právo obcí jen měrou v § 3 ustanovenou, pak ovšem příčí se další, míru tuto přesahující obmezování jeho v nařízení, vydaném k provedení jaz. zák. § 55 úst. listiny i § 8 jaz. zák., podle něhož nařízení státní moci výkonné má upraviti »v duchu tohoto zákona« užívání jazyků pro úřady samosprávné. Ze sebeurčovacího práva obce plyne i právo její stanovití si jednací jazyk, což v zásadě uznává i čl. 70 jaz. nař., a z něhož plyne rovněž právo, jazyka toho používati zejména ve vlastní úřední korespondenci, a to — ježto v jaz. zákoně a zejména ve výhradách v § 3 obsažených podklad pro nějaké obmezení nalézti nelze — i v korespondenci s obcemi, jejichž jednací jazyk je jiný a které nejsou ani povinny, přijímati od stran podání v onom jazyku, jehož použila podle práva jí příslušejícího obec dopisující.
Vycházeje z těchto úvah, shledal nss, že ustanovení čl. 78, odst. 2 jaz. nař., pokud se jím ukládá obci s menšinovým jazykem jednacím povinnost, dopisovati jiným obcím v jazyku státním, není vydáno v mezích jaz. zákona a že je tudíž neplatné.
Ježto podle toho nař. rozhodnutí nemá opory ani v tomto předpisu, ani, jak shora dovoženo bylo, v předpisu čl. 71 téhož nař., na jejichž základě bylo vyneseno, bylo je zrušiti jako nezákonné.

Citace:

Č. 7173. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 477-479.