Č. 7030.
Samospráva obecní: * Rozloučení obce může se podle § 3 ob. zříz. česk. povoliti jen tehdy, dohodli-li se účastníci o rozdělení společného jmění, statku i břemen.
(Nález ze dne 14. ledna 1928 č. 22.980/27.)
Věc: Místní obec V. a spol. (adv. Dr. jar. Pavlousek z Ml. Boleslavi) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. obec H. L. adv. Dr. Em. Slabý z Prahy) stran rozloučení místní obce V. v místní obec H. L. a V. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 30. července 1926 povolil zsv v Praze v do-hodě se zsp-ou1 v Praze na základě § 3 obec. zříz. rozloučení místní obce V. ve dvě místní obce, H. L. a V., skládající se z osady V., B. a R., a to v hranicích vyznačených ve vyjádření archivu map katastrálních v Praze z 20. září 1924; žádosti osady R. za vyloučení z místní obce V. zsv nevyhověl a zároveň vyslovil, jak rozděliti jest společný (obecní) majetek a dluhy dosavadní obce V. i společný fond chudinský mezi obě nově ustanovené obce. Maje rozhodovati o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, musel se nss především obírati námitkou stížnosti, že žal. úřad rozhodl, aniž tu byly splněny předpoklady pro jeho činnost dle § 3 ob. zříz., ježto za daných poměrů není tu souhlasu obce V. s rozlukou a úpravou poměrů jí způsobených.
Podle § 3 obec. zříz. může býti místní obec rozloučena ve dvě nebo více místních obcí, když každá z nich má takové prostředky, aby vyplnila závazky, které jí z působnosti samostatné i přenesené vzcházejí. O tom, může-li se rozloučení státi nebo ne, rozhoduje zv, dohodnuv se o tom s místodržitelstvím. Poslední odstavec tohoto zák. předpisu zní: »Nežli se však obec některá takto rozloučí, jest potřebí, aby se dokonale ustanovilo, jak se mají rozděliti jmění a statek společný, též společná břemena, a do které obce mají příslušníci obce náležeti.« Německý text tohoto ustanovení zní:»Dieser Trennung muss eine vollstándige Auseinandersetzung des gemeinschaftlichen Vermogens und Gutes und der gemeinschaflichen Lasten, sowie der Zustánďigkeitverháltnisse der Gemeindeangehórigen vorhergehen.«
Podle zák. z 15. února 1867 č. 13 z. z. česk. jsou oba texty autentické. Ze slov českého textu »jest potřebí, aby se dokonale ustanovilo« dalo by se souditi, že zsv, který jest dle odst. 2. § 3 obec. zříz. povolán rozhodovati, může-li se rozloučení státi nebo ne, jest také povolán, aby stanovil právním aktem, jak se majetek místní obce má rozděliti; naproti tomu německému textu »muss eine vollstándige Auseinandersetzung ... vorhergehen« nelze přikládati smysl jiný, než že o povolení rozluky může zsv rozhodovati jen tehdy, když otázka rozdělení' majetku byla volním projevem stran, o něž běží, vyřešena. Připouští tedy český text výklad ten, že zsv může o rozluce rozhodovati i proti vůli zúčastněných stran, kdežto z něm. textu bylo by souditi, že zsv povolán jest rozhodovati o povolení rozluky jen tam, kde je souhlasný projev vůle všech zúčastněných stran o vyřešení předpokladu posledního odstavce § 3 obec. zříz.
Dle § 2 cit. zák. z 15. února 1867 č. 13 z. z. jest v pochybných případech vyložiti zákon porovnáním obou textů dle jejich znění a smyslu. Dlužno proto zkoumati, když znění obou textů posled. odst. § 3 Obec. zříz. zavdává tu pochybnosti, jaký smysl lze tomuto zákonnému ustanovení dáti.
Obecní zřízení české ze 16. dubna 1864 č. 7 z. z. budujíc na zásadě ochrany individuality obcí, jíž ovládán jest rámcový zák. z 5. března 1862 č. 18 ř. z. (srv. čl. V. a VII.), a jež byla zdůrazňována i při jednání sněmovním o českém zřízení obecním, praví v § 1., že nynější obce místní zůstanou i dále obcemi místními, pokud se v nich způsobem v zákoně předepsaným nějaké změny nečiní. Obecní zřízení v § 2 ponechává usnesení obcím, aby se rozhodly pro spojení v jedinou místní obec. Toto právo svobodného sebeurčení obce omezeno jest §em 94 obec. zříz. potud, že obce i proti své vůli mohou býti spojeny k účelům tam uvedeným jen tehdy, nestačí-li své záležitosti samy spravovati, a na dobu. pokud toho nutně jest třeba. § 3 obec. zříz. obsahuje ustanovení o tom, kdy mohou býti obce rozloučeny. Původní text tohoto ustanovení byl sice změněn pozdějším zákonodárstvím (zák. z 26. listopadu 1874 č. 87 z. z. a 19. srpna 1893 č. 59 z. z.) potud, že po stránce formelní působnost původně zem. zákonodárství vyhražená přenesena byla na zv, a po stránce věcné bylo žádáno, aby nové obce měly takové prostředky, by mohly splniti závazky nejen z působnosti přenesené, nýbrž i vlastní, jinak však na podstatě tohoto předpisu nic změněno nebylo, zejména důsledně zachováno bylo jako předpoklad rozloučení obce rozdělení majetku, stanovené v posl. odst. § 3 ob. zříz. Setrvalo-li obecní zřízení na principu svobodného sebeurčení obcí, jež může býti omezeno jen potud, pokud sám zákon tak výslovně stanoví, pak nelze ustanovení posl. odst. § 3 obec. zříz. přikládati smysl jiný, než že rozdělení obce předpokládá uspořádání majetkových poměrů jednotek na rozdělení zúčastněných projevem vůle orgánů povolaných po zák. k tomu, aby je zastupovaly; tento projev vůle nemůže ovšem autoritativ. výrok zsv-u nahraditi. Tomu svědčí i předpis § 28 obec. zříz., jenž — stanově, že obci přísluší i spravovati dle své vůle jmění své a záležitosti své k svazku obec. se vztahující, — zřejmě svým obsahem přesahuje předpisy rázu kompetenčního, jakož i úvaha, že toto sebeurčení obcí, jež podle druhé části ob. zříz. (§§ 30 a násl.) obecní zastupitelstvo jest povoláno vykonávati, nebylo co do rozluky obce nijak dotčeno, jak to na př. co do sloučení ustanovil § 94 obec. zříz. Názor ten: podporuje i znění § 3 obec. zříz. ve znění nyní platném, podle něhož zv »rozhoduje o tom, může-li se rozloučení státi nebo ne« a které mluví o »povolení rozloučení«. I text § 3 ve znění zák. z 26. listopadu 1874 č. 87 z. z., k němuž podle toho, že shora uvedeno, lze také při tomto výkladu přihlížeti, potvrzuje onen názor nss-u, mluví- li o »povolení« a »připuštění« rozloučení na straně jedné a »zamítnutí žádosti za rozloučenku na straně druhé. Dle posl. odst. § 3 ob. zříz. předpokládá rozluka obce i opatření co do dom. příslušnosti. Zem. zákonodárství nemohlo a ani nechtělo přes obor své kompetence měniti říš. zák. o právu dom. Ježto pak v cit. textu zákona slovo »Auseinandersetzung« nemůže míti význam dvojznačný, nutno z toho souditi, že zákon perhoreskoval povolení rozluky proti vůli zúčastněných jednotek. Třeba uvážiti i to, že výklad, jaký dává § 3 obec. zříz. žal. úřad. nedbá pásma úkonů tímto zákonným předpisem stanovených, dle něhož opatření dle posl. odst. § 3 ob. zříz. musí se státi před tím, nežli se obec rozloučí, a jest tudíž nikoliv důsledkem, nýbrž předpokladem úřední činnosti žal. úřadu podle 2. odst. § 3 obec. zříz. Nelze si mysliti, že by byl zákonodárce chtěl, aby zv napřed rozhodoval proti vůli zúčastněných jednotek o rozdělení společného jmění, statku i břemen, a teprve pak rozhodoval o rozluce obcí. Z toho všeho plyne závěr, že o rozdělení majetku podle poslední věty § 3 ob. zříz. rozhodují zastupitelské orgány jednotek na rozdělení tom zúčastněných, i že teprve dokonalá dohoda mezi nimi o těchto poměrech může býti základem činnosti zsv-u podle 2. odst. § 3 obec. zřízení. Není-li tu takové dohody, není zsv povolán poměry podle posl. odst. § 3 autoritativně stanoviti, a není povolán ani bez souhlasného projevu vůle všech zúčastněných jednotek o rozluce věcně rozhodnouti. Podle spisů správních usneslo se sice obecní zastupitelství ve V. dne 10. června 1923 svoliti k odluce osady H. L. a stanovilo její podmínky, avšak dohoda z 27. listopadu 1923 podle posl. odst. § 3 ob. zříz. ujednána byla na podkladě rozluky místní obce V. nikoliv v obce dvě, jak shora uvedeno bylo, nýbrž v obce tři, a k vyzvání žal. úřadu, přijímá-li vyrovnání majetkové dle této dohody i pro případ rozluky ve dvě obce, prohlásila obec V., že s rozdělením toliko ve dvě obce nesouhlasí. Nedošlo tu tedy k dokonalému ujednání podle posledního odstavce § 3 obec. zříz. Vyslovil-li žal. úřad sám, rozhoduje o rozluce obce V. jako o otázce mezi zúčastněnými jednotkami sporné, že rozluku obce V. ve dvě obce místní povoluje, a sám učinil autoritativní opatření podle posl. odstavce § 3 ob. zříz., pak podle toho, co uvedeno, jest rozhodnutí to v odporu s předpisem § 3. ob. zříz.