Č. 7015.

Školství: * Domácí vyučování dítěte školou povinného na Moravě musí se díti v jazyce, který se shoduje s národností dítěte ( § 20, odst. 2 mor. zem. zák. č. 4 ex 1906).
(Nález ze dne 7. ledna 1928 č. 28.442/27.)
Pre judikatura: Boh. A. 5044 a 5162/25.
Věc: Josef B. a spo-l. v R. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran jazyka domácího vyučování.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána Eduardem J. a Klimentem K., odmítá se jako nepřípustná, v ostatním zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Ošv v Z. nařídil st-lům v R., jejichž děti byly, jsouce národnosti české, vyloučeny podle § 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. ex 1906 z národní školy německé a přikázány národní škole české a pak domácně vyučovány, aby se jmenovaným dětem dostalo při vyučování soukromém vyučování v jazyku oné školy, pro niž pravoplatným výnosem min. škol. byly vyreklamovány, t. j. v jazyku českém, neboť zkouškou na veř. české škole předsevzatou bylo zjištěno, že dosavadní vyučování neposkytuje jim vzdělání rovnocenného se vzděláním na veřejné škole české. Odvolání st-lů bylo zšr-ou mor. a v pořadí stolic nař. rozhodnutím zamítnuto.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
St-lé Edvard J. a Kliment K. nejsou zákonnými zástupci dítek, jichž se týká nař. opatření úřadu, a ani stížnost netvrdí, že by tito dva byli opatřením úřadu přímo dotčeni bývali, i jest stížnost ve příčině nich ne- přípustnou podle § 2 zák. o ss.
Stížnost především namítá, že § 23 říš. zák. škol. určuje podle své dikce a podle doby svého vzniku za předmět domácího vyučování zřejmě jen kvantitativně totéž, co jest předmětem vyučování na školách národních. Na tomto zákonném stavu nemohl by nic změniti § 204 pouhého min. nař., jakým jest def. řád školský a vyučovací, i kdyby' byl chtěl ukládati rodičům stran vyučování domácího nějaké omezení po stránce jazykové, čemuž arciť není, neboť první norma, která tak učinila ohledně veř. školy obecné, byl zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. ex 1906, a ten tedy ještě nebyl v působnosti. Avšak ani ze zákona, zmíněného posléze, nelze prý pro soukromé vyučování žádného podobného omezení odvozovati, což plyne a contrario z jasného znění 2. odst. § 20 ve spojení se 6. odstavcem § 44.
Vzhledem k obsahu této námitky nemusí se nss zabývati otázkou, zdali přísluší školskému úřadu pravomoc, aby dával rodičům, resp. zákonným zástupcům dítek, doma vyučovaných, závazné příkazy pro úpravu tohoto vyučování k odstranění případných závad. Úřad stojí na stanovisku, že tato pravomoc mu přísluší a stížnost — nepopírajíc ji v zásadě — tvrdí toliko, že po stránce jazykové není v zákoně podkladu pro uplatnění takové pravomoci.
Avšak nss v nál. Boh. A 5044/1925 vyslovil právní názor, že soukr. vyučování dítěte, povinného návštěvou veř. školy národní s českým jazykem vyuč., odpovídá na Moravě vzhledem k právní zásadě, vyslovené v § 20, odst. 2 zák. č. 4 z. z. ex 1906 jen tehdy zákonu, kryje-li se s vyučováním, předepsaným pro jeho školu povinnou, t. j. veř. školu obecnou s českým jazykem vyuč. Při tomto svém názoru trvá nss i v případě tomto, v němž jde o moravské děti české národnosti, jejichž povinnou školou jest — jak pravoplatně vysloveno — škola s českým jazykem vyučovacím.
Ježto pak domácí vyučování podle povahy věci úplně se kryje s vyučováním předepsaným pro veř.. školu nár. s českým jazykem vyuč. a je nahrazuje i co do prostředků vyučovacích jen tehdy, dostává-li se při něm dítěti stejně jako na české škole veřejné vyučování na základě českého jazyka vyuč., jest dán pro nař. opatření škol. úřadu nesporně zákonný podklad a stížnost jest v tomto bodu bezdůvodnou, neboť ani ze šestého odst. § 44 mor. zák. o zřizování škol z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. mor. ve znění zák. č. 4/1906, jehož se stížnost pro svůj opačný názor dovolává, neplyne ve skutečnosti nic pro tento názor, poněvadž cit. předpis týká se otázky subvencování soukr. škol. nár., neřeší však otázku, jak má býti jazykově upraveno soukr. vyučování, aby vyhovovalo ustanovením § 23 říš. zák. škol.
Stížnost dále namítá, že nelze, i kdyby prvá námitka byla bezpodstatnou, u dítek, které chodily do škol něm., ihned naříditi vyučování v českém jazyku, nýbrž zajištění úspěchu vyučování požaduje, aby nejprv děti pomocí něm. jazyka vyuč. vzdělaly se v češtině tak, aby se jim později mohla státi jazykem vyučovacím. Než tato námitka již sama brojí toliko proti účelnosti nař. opatření, aniž s uvedeného hlediska vytýká rozpor s nějakou normou zákona.
Pokud konečně právní zástupce st-lů se pokusil při ústním líčení, opříti stanovisko stížnosti o právní názor, vyslovený prý v nál. Boh. A 5162/1925 v ten rozum, jakoby bylo na Mor. zákonně přípustným, zaříditi domácí vyučování školou povinného dítěte české národnosti i na základě německého jazyka vyučovacího, jsou tyto dedukce nepřípadnými již proto, že cit. nález při řešení otázky, v jakém jazyce se má díti přezkoušení českých dětí, soukromě vyučovaných, jen počítá s faktickou možností, že se domácí vyučování českých dětí dělo německy, neuznává však, že by takovéto vyučování bylo po zákonu přípustné.

Citace:

č. 7015. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 158-160.