Č. 7165.

Vodní právo. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: I. Výrok učiněný vodoprávním úřadem o výši peněžité náhrady za pozemek vyvlastněný podle zák. o právu vodním není »roz- hodnutím« podle § 2 zák. o ss. — II. O rozsahu prekluse s námitkami, které nebyly předneseny při komisionelním řízení podle § 82 česk. zák. vod.

(Nález ze dne 21. března 1928 č. 6781.)
Věc: Mořic K. v P. (adv. Dr. Čeněk Fencl z Prahy) proti ministerstvu zemědělství stran vyvlastnění pozemku dle zákona o právu vodním. Výrok: Stížnost se jednak zamítá jako bezdůvodná, jednak odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Zsp v Praze schválila výnosem z 5. prosince 1920 na základě provedeného ediktálního řízení projekt na úpravu řeky Vltavy v Praze od Hlávkova mostu k Pelc-Tyrolce a vydala vyvlastňovací nález z 27. října 1923, jímž za účelem provedení uvedeného projektu mimo jiné vyvlastnila též pozemek č. kat.... v ., který uveden byl v seznamu pozemků určených k vyvlastnění jako majetek Marie K. Dalším výměrem ze 14. dubna 1924 určila zsp na základě výroku znalců náhradu za vyvlastněný pozemek v částce 20 Kč za 1 m2, celkem 215 080 Kč.
Když ředitelství pro stavbu vodních cest, jež provádělo projektovanou úpravu, oznámilo, že vyvlastněný pozemek nepatří Marii K., nýbrž Mořici K., a žádalo za opravu vyvlastňovacího nálezu, rozhodla zsp výnosem ze 4. srpna 1925, že vyvlastňovací nález se opravuje v ten smysl, že Mořic K. sám jako majitel pozemku č. kat. . . . uznává se povinným postoupili plochu svého pozemku a práva na něm váznoucí ředitelství pro stavbu vodních cest k provedení úpravy řeky Vltavy za přiměřenou náhradu, která byla na základě výsledku komis, šetření provedeného dne 5. dubna 1924 za přibrání znalců nálezem ze 14. dubna 1924 stanovena částkou 215.080 Kč, jež Mořici K. jako majiteli řečeného pozemku bude vyplacena. Zároveň sdělila zsp st-li, jakým způsobem znalci odůvodnili svůj úsudek o výši náhrady.
Proti tomu podal st-l rekurs, v něž zejména namítal, že řízení, předcházející vydání vyvlastňovacího nálezu, nebylo provedeno proti st-li Mořici K., nýbrž proti Marii K., a že proto nelze bez nového řízení se st-lem proti němu vyvlastňovací nález vydati. Min. zeměd. nař. výnosem rekurs zamítlo v podstatě z toho důvodu, že Mořic K. proti vyvlastnění pozemku ani při vodoprávním řízení, jehož se zúčastnil, ani dříve námitek nepodal, ba ani úřad neupozornil, že majitelem pozemku jest on a nikoli Marie K. K tomu poznamenalo žal. min., že ačkoli výtky proti vyvlastnění zamítají se jako opožděné, přece sluší uvésti, že st-l je na omylu, tvrdí-li, že pozemku pro uskutečnění projektu potřeby není, neboť nejde jen o přeložení řečiště, nýbrž o vodocestný projekt, který nutno posouditi jako celek, a pro který pozemku toho skutečně zapotřebí jest. Pokud jde o náhradu za vyvlastněný pozemek, prohlásilo min., že st-l proti nálezu znalců při komisi dne 5. dubna 1924 žádných námitek nečinil, a že náhrada byla stanovena na základě řízení provedeného s dnešním st-lem samým.
O stížnosti uvážil nss takto:
Především nelze uznati, že řízení nebylo provedeno proti st-li. V ediktálním řízení podle § 82 česk. zák. o právu vodním, jež nesporně bylo provedeno, prekludováni jsou všichni interesenti s námitkami, které nevznesli nejpozději při komis. řízení. Nesporno jest také, že st-l jest vlastníkem pozemku č. kat. ... v H., a že projekt, na jehož základě vodoprávní řízení bylo provedeno, na tento pozemek se vztahoval. Je tedy st-l interesentem, který se svými námitkami je prekludován, jestliže jich nevznesl nejpozději při komis. řízení. Okolnost, že st-l nebyl k řízení osobně pozván, nýbrž že následkem omylu v osobě vlastníka řečeného pozemku přizvána byla ke komisi Marii K., preklusi námitek nevylučuje, neboť podle výslovného ustanovení druhého odstavce § 82 česk. zák. o právu vodním nedostatek osobního pozvání úřadu neznámého účastníka nečiní řízení vadným. Nelze tedy důvodně tvrditi, že řízení proti st-li provedeno nebylo, a že proti němu právních účinků nemá.
Pokud st-l vytýká, že při komisi námitku činil — čímž přiznává, že řízení toho se zúčastnil —, uvádí sám, že námitkou onou vytýkal pouze, že vlastníkem pozemku není Marie K., nýbrž st-l sám. Námitka tato, svědčící o tom, že st-l při komisi přes vadné označení vlastníka v projektu dobře věděl, že jeho pozemek má býti předmětem vyvlastnění, není však námitkou proti vyvlastnění, a nemohla proto zachovati st-li právo, aby proti vyvlastnění v pořadu instančním se bránil. Není tudíž stížnost důvodná, pokud namítá, že obrany st-lovy proti vyvlastnění nemohly z důvodu prekluse býti odmítnuty. Na tom nic nemění ani okolnost, že zsp nalézajíc se v omylu ohledně osoby vlastníka řečeného pozemku vydala vyvlastňovací nález nejprve proti Marii K., kdyžtě později, seznavši svůj omyl, vadu onu napravila a nález vyvlastňovací proti st-li jako skutečnému jeho vlastníku vydala. Bylo proto stížnost směřující proti výroku o vyvlastnění pozemku . . . uznati bezdůvodnou.
Stížnost obrací se však i proti výroku o výši náhrady za vyvlastněný pozemek. V tomto směru st-l jednak namítá, že žal. úřad rozhodl per saltum, ježto prvou stolicí nebyla výše náhrady stanovena proti st-li, nýbrž proti Marii K., jednak vytýká, že náhrada byla vyšetřena nesprávně. Podle ustanovení § 87 odst. 2 česk. zák. o právu vodním rozhoduje však o výši peněžité náhrady, jestliže se účastníci nespokojili s dotčeným výrokem úřadu správního, řádný soud. Z toho plyne, že výrok úřádu správního, kterým byla číselně výše peněžité náhrady určena, nemá povahu konečného právní moci schopného rozhodnutí, nýbrž je pouhým prozatímním opatřením, jež nelze uznati za rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zák. o ss, naříkatelné stížností k nss-u.
Pokud tedy stížnost napadá výrok druhý, je nepřípustná.

Citace:

Č. 7165. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 465-467.