Č. 7211.

Železnice. — Samospráva obecní: I. Správní rada elektr. podniků hl. m. Prahy má povahu »ředitelství« podle § 59 prov. řádu žel. — II. členové správní rady elektr. podniků hl. m. Prahy podléhají disciplinární pravomoci min. žel. — III. Mohou býti členové tito disciplinárně stíháni proto, že hlasovali ve správní radě pro zastavení provozu elektr. drah na 1. května? — IV. vyžaduje disciplinární nález takový zvláštního disc. řízení? — V. O právní podstatě žel. koncese.
(Nález ze dne 14. dubna 1928 č. 3951.).
Věc: František H. a spol. v Praze (adv. Dr. Leop. Langer a Dr. Theodor Bartošek z Prahy) proti ministerstvu železnic (vrch. min. kom. Zd. Machanec) o disciplinární přestupek.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Správní rada elektr. podniků hl. m. Prahy usnesla se dne 13. dubna 1926, aby bylo vzato na vědomost rozhodnutí zaměstnanců, že dopravu na elektr. drahách v den 1. května 1926 provozovati nebudou, a sdělila své usnesení min-u žel. Min. žel. uznalo ve výnose ze 17. dubna 1926, že nebylo použito dosud všech prostředků k zachování nerušeného provozu zmíněného dne a vybídlo správní radu, aby bylo učiněno opatření, které by udrželo provoz elektr. drah dne 1. května t. r., jak toho zájem občanstva vyžaduje. Současně pohrozilo, že nebude-li provoz zachován, učiní kroky jak proti odpovědným činitelům, tak proti jednotlivcům, kteří na přerušení provozu spolupůsobili. Výnos byl projednán na schůzi správní rady dne 22. dubna 1926 za přítomnosti záv. výboru zaměstnanců, zástupců odborových organisací i zástupců min. žel. Po usnesení záv. výboru a zástupců odb. organisací, že doprava 1. května nebude provozována, byly podány ve správní radě 2 návrhy, jednak, aby usnesení zaměstnanců bylo vzato na vědomost, jednak aby na vědomost bráno nebylo a doprava provozována zmíněného dne od 1. hodiny odpoledne. Žádný z obou návrhu nedosáhl předepsané nadpoloviční většiny a dirimoval proto předseda správní rady svým hlasem pro návrh prvý. O výsledku hlasování bylo zpraveno min. žel. Na to zaslalo min. správní radě elektr. podniků hl. m. Prahy nař. rozhodnutí tohoto znění:
Z Vaší zprávy z 23. dubna 1926 konstatuje min. žel., že hlasováním předsedy a několika členů správní rady přivoděno bylo usnesení, které jest v odporu s výn. min. žel. ze 17. dubna 1926. Tímto hlasováním dopustili se předseda a tito členové správní rady přestoupení § 85 odst. 1. želez. provoz. řádu. Z toho důvodu uděluje min. žel. předsedovi a oněm členům správní rady, kteří hlasovali pro to, aby vzato bylo na vědomí usnesení zaměstnanců o zachování klidu práce v den 1. května 1926, podle § 85 odst. 2. ve spojení s §em 81. odst. 1. č. 1. žel. prov. řádu disc. trest důtky s pohrůžkou přísnějšího disc. trestu v případě opakování. Zároveň konstatuje min. žel., že správní rada nevyhověla jeho výnosu ze 17. dubna 1926, nepouživši všech prostředků, které má po ruce, aby nerušený provoz v den 1. května t. r. byl zachován. Min. žel. nařizuje proto správní radě, aby učinila bezodkladně opatření, aby v uvedený den byl na elektr. drahách provoz zachován nerušeně, při čemž upozorňuje, že správní rada má ve služ. řádě dosti možností přičiniti se o to, aby zaměstnanectvo svým povinnostem dostálo. Současně ukládá min. žel. správní radě, aby o provedení tohoto rozkazu podala mu písemnou zprávu nejpozději do 29. dubna t. r. V případě, že tomuto výnosu nebude vyhověno, použije min. žel. trestů podle § 81 želez. provoz. řádu.
O stížnostech, jež do rozhodnutí toho podali jednak František H., jednak Jan S. a spol., uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest disc. potrestání st-lů min-em žel. pro porušení jejich povinností v příčině provozu pouličních drah elektr. v Praze. St-lé vůbec popírají, že žal. min. takováto disc. moc nad nimi přísluší a vyvozují tento svůj názor výhradně z všeobecných norem práva železničního, t. j. ze zák. o drahách nižšího řádu z 8. srpna 1910 č. 149 ř. z. a z žel. provozovacího řádu, vydaného cís. nař. ze 16. listopadu 1851 č. 1 ř. z. z r. 1852. Slušelo tedy v prvé řadě zkoumati, zdali příslušným pramenem práva jsou skutečně jenom všeobecné normy právě uvedené, či sluší-li při řešení sporu hleděti také k obsahu koncesních listin, jimiž obci pražské bylo uděleno právo zříditi a provozovati pouliční dráhy elektr.
Právní podstata železniční koncese vymezena jest především v t. zv. želez. zákoně koncesním, t. j. v min. nař. ze 14. září 1854 č. 238 ř. z., vydaném na základě zmocnění císařského. V § 2 odst. 2. tohoto nař. se praví, že koncese k založení dráhy jest udělována císařem. V § 8 označuje se koncese jako »privilegium«. V § 9 se stanoví, že s udělením koncese k založenu železnice spojena jsou zpravidla (jestliže koncesní listina neobsahuje zvláštních omezení nebo výhrad) určitá, zde sub lit. a)-d) vypočtená oprávnění. V § 10 jsou konečně uvedeny povinnosti, jež podnikatel koncesované železnice jest povinen plniti, načež se v posledním odstavci praví, že závazky tyto jsou pro podnikatele jen do té míry směrodatný, pokud v příslušné koncesní listině není stanovena zvláštní výjimka, kteráž dle dalšího ustanovení může znamenati buď prominutí některého z vypočtených zde závazků, nebo uložení ještě další nějaké povinnosti.
Z ustanovení těchto vychází, že jak pro rozsah oprávnění podnikatele koncesované železnice, tak i pro obsah a objem povinností koncesionářových, je v prvé řadě rozhodným obsah koncesní listiny, která pro konkrétní podnik železniční má povahu legis specialis, a že jen potud, pokud koncesní listina zvláštních ustanovenu nemá, platí pro podnik všeobecná ustanovení koncesního zákona.
Na této právní povaze železn. koncesí zákony o drahách nižšího řádu nic nezměnily; a to ani zák. z 31. prosince 1894 č. 2 ř. z. ex 1895, který platil tu v době vydání všech dosud uveřejněných koncesí pro provoz pražských drah elektrických, ani nyní platný zák. z 8. srpna 1910 č. 149 ř. z. Zákony tyto obsahují sice příkaz, adresovaný příslušným min-ům, aby při udílení koncesí pro dráhy nižšího řádu byly podnikatelům povolovány různé úlevy, a stanoví okruh oprávnění i povinností podnikatelů samostatně a odlišně od zák. koncesního. Leč žádný z těchto zákonů neodnímá min-u žel. příslušnost, aby udílejíc žel. koncesi, tu neb onu výhodu podnikateli odepřelo, neb okruh oprávnění a závazků zde stanovených v konc. listině rozšířilo, nebo zúžilo. Jest proto i u drah nižšího řádu pro posouzení právních poměrů jejich, zejména též vyměření jejich povinností a závazků vůči státní správě železniční rozhodným v prvé řadě obsah konc. listiny, a jen subsidiárně přicházejí v úvahu předpisy zákonné.
Oprávnění ke zřízení a provozu pouličních elektr. drah pražských udělováno bylo postupně dle tratí celou řadou konc. listin, a to z valné části přímo obci pražské, u některých tratí původně podnikatelům jiným, kterážto oprávnění později byla na obec pražskou převedena. Pokud koncese byly uveřejněny v říš. zákonníku, stalo se tak vyhláškami, nejprve min. obch., později min. žel. ze 16. března 1895 č. 52 ř. z., ze 14. září 1896 čís. 187 ř. z., z 12. ledna 1897 č. 36 a 37 ř. z., z 21. července 1898 č. 133 ř. z., z 10. května 1899 č. 90 ř. z., z 2. listopadu 1900 č. 185 ř. z., z 25. října 1902 č. 204 ř. z., ze 17. srpna 1903 č. 174 ř. z., z 19. července 1908 č. 147 ř. z. a z 29. března 1909 č. 53 ř. z.
Ve všech těchto konc. listinách — až na onu, jež dle vyhlášek č. 52/ 95 a 133/98 byla udělena původně inž. Františku K. a dle vyhlášky č. 53/09 přešla na obec pražskou — obsaženo jest (zpravidla v § 5) ustanovení tohoto znění: Koncesionář má se chovati při stavbě povolené dráhy a při vozbě po ní dle obsahu této koncese a dle technických podmínek koncesních, které určí min. žel., i dle příslušných zák. a nař., zejména dle zák. o povolování železnic, daného dne 14. září 1851 (z. ř. č. 238) a vozebního řádu železničního, daného dne 16. listopadu 1851 (z. ř. č. 1 z r. 1852), pokud podle ustanovení v oddíle B) zák. z 31. prosince 1894 (z. ř. č. 2 z r. 1895) vztahují se ke drahám drobným, pak dle zák. a nař., jež snad budou vydány, a konečně podle příkazů min. žel. a úřadů jinak povolaných. — Z ostatního obsahu koncesních listin jest zde uvésti, že se v nich (zpravidla v § 2) ukládá koncesionářce výslovně povinnost nepřetržitého provozu po celou dobu trvání koncese.
Podle ustanovení koncesní listiny sluší tedy posuzovati oprávněnost jednotlivých námitek ve stížnosti přednesených.
Jak již shora naznačeno, namítají st-lé v prvé řadě, že žal. ministerstvu disc. moc nad nimi vůbec nepřísluší. Tuto námitku zakládají v podstatě na této argumentaci: Žal. min. opírá svoje oprávnění k disc. stihání st-lů o ustanovení § 85 želez. prov. řádu. Toto ustanovení se však na st-le již proto nevztahuje, poněvadž správní rada elektr. podniků pražských, jejímiž členy st-lé jsou, není řiditelstvím. Není jím především proto, poněvadž obec pražská nebyla povinna pro své elektr. dráhy zříditi zvláštní řiditelství. Zřizujíc správní radu, neplnila tím obec zákonnou povinnost zříditi ředitelství drah a ředitelství drah ve smyslu cit. předpisu tedy nezřídila. Správní rada nemá však podle mínění stížností právní povahy ředitelství také z té příčiny, že pravomoc její nebyla sborem obecních starších vymezena v onom rozsahu, jaký cit. provozní řád ředitelství drah předpokládá, což ostatně ani nebylo možno, poněvadž úprava taková příčila by se kogentním normám, jimiž upravuje se způsob a formy spravování záležitostí obecních, t. j. předpisům statutu hl. m. Prahy.
Žal. min. proti těmto vývodům stížnosti namítalo nedostatek legitimace st-lů, kteří prý nejsou oprávněni uplatňovati, že obec pražská nebyla povinna zříditi ředitelství ve smyslu § 59 prov. řádu žel., poněvadž tím hájí práv obce pražské, k jejímuž zastupování nejsou zmocněni. Námitka žal. min. není však na místě. St-lé námitkou svojí tak, jak ji formulovali, nebrání a nechtějí brániti obce pražské proti zkrácení jejích práv, nýbrž brání se proti disc. potrestání, snažíce se dovoditi, že nepodléhají disc. pravomoci žal. min., poněvadž kolegium, jehož jsou členy, není oním kolegiem, které je disc. moci žal. úřadu podrobeno. K takovéto obraně však beze vší pochybnosti legitimováni jsou. I bylo proto přistoupiti ke zkoumání této námitky stížnosti.
St-lé snaží se ji opříti nejprve o nál. nss-u Budw. A 11988/17, jímž prý táž otázka byla již pravoplatně rozhodnuta ve smyslu jimi tvrzeném. Než v dovolaném nál. nebylo vůbec rozhodováno o povinnosti obce pražské zříditi ředitelství podle § 59 prov. řádu, nýbrž předmětem soudní kognice byl tehdy příkaz státní správy železniční, založený na čl. XXIX bodu 2 zák. z 8. srpna 1910 č. 149 ř. z. a čl. XVII bodu 2 zák. z 31. prosince 1894 č. 2 ř. ž. z r. 1895, aby obec zřídila zodpovědného správce provozu. Avšak ani tato tehdy sporná otázka nebyla ss-em řešena meritorně, nýbrž nař. rozhodnutí min. žel. bylo tehdy zrušeno pouze z příčin procesně-právních.
Stížnost ovšem uvádí i sama důvody pro svůj názor, že obec pražská nebyla a není povinna zříditi pro své elektr. dráhy zvláštní ředitelství ze znění § 59 prov. řádu žel., uplatňujíc zejména, že předpis tento ukládá povinnost takovou výhradně jen řádně zřízeným spolkům, t. j. spolkům, zřízeným podle zák. o právu spolčovacím.
Stížnosti sluší potud přisvědčiti, že cit. § 59 vskutku dle svého znění ukládá povinnost zříditi ředitelství pro řízení provozu jen soukr. spolkům, ku provozování železné dráhy řádně autorisovaným. Avšak ustanovení toto souvisí prostě se skutečností, že v době vydání provoz, žel. řádu koncese ke stavbě a provozu soukr. železnic byly udíleny zpravidla spolkům, zejména společnostem akc. Než z toho ještě neplyne, že dotčené povinnosti mají býti sproštěny jiné právnické osoby, kdyby se jim koncese železniční dostalo. Neboť z § 60 prov. řádu žel. jest zřejmo, že v žel. řiditelství má podle úmyslu zák. býti zjednán orgán, který jak vůči státu, tak vůči obecenstvu vystupuje jako zmocněnec koncesionářův, a to nikoli z toho důvodu, že koncesionářem jest spolek, nýbrž prostě z toho důvodu, že jím není jednotlivec, nýbrž osoba právnická.
Ani zákon koncesní z r. 1854, ani žel. řád prov. z r. 1852 zásadně nebránil uděliti koncesi železniční i jiným osobám právnickým, než spolkům. Nelze pochybovati, že již tehdy aspoň s hlediska těchto zák. bylo možno uděliti koncesi žel. i korporacím práva veř., zejména korporacím samosprávným a je lhostejno, zdali fakticky jim udíleny byly. Leč i kdyby snad bylo možno pochybovati o tom, zdali povinnost v § 59 prov. řádu žel. stanovená postihuje již ex lege samosprávnou korporaci, které koncese žel. byla udělena, není možno míti pochybností, když v konc. listině koncesionářce výslovně se ukládá, že má se říditi i předpisy prov. řádu žel. ř. z. č. 1 z r. 1852, což se obci pražské v konc. listinách, svrchu uvedených, vskutku důsledně ukládá. Sluší tedy podle obsahu konc. listiny ustanovení § 59 žel. prov. řádu použiti i na žel. podnik korporace samosprávné a to i když jde o drobnou dráhu, neboť ani čl. XVII zák. č. 2 ř. z. 1895, ani čl. XXIX zák. č. 149 ř. z. 1910 drobné dráhy z této povinnosti nevyjímá. V článcích právě uvedených vliv státu na stavbu a provoz drobných drah nevylučuje se vůbec a naprosto, nýbrž toliko se omezuje na určité vztahy. Z tohoto omezení však ještě neplyne, že ustanovení § 60 prov. řádu žel., jež týká se organisace žel. podniku a požaduje zřízení ředitelství jakožto zmocněnce vůči správě státní (a ostatně také vůči obecenstvu), jest bezpředmětným. Výslovně však zproštění od této povinnosti v žádném z obou cit. zákonů o drahách nižšího řádu stanoveno není.
Není proto možno souhlasiti s názorem stížnosti, že obec pražská nemá povinnosti pro svoje pouliční elektr. dráhy zříditi ředitelství ve smyslu § 59 prov. řádu.
Jestliže však obec pražská zřizujíc pro tyto své dráhy správní radu, svěřila tomuto orgánu úkol, jejž dle předpisů prov. řádu má vykonávati ředitelství, pak dostalo se tím tomuto orgánu právní povahy ředitelství ve smyslu § 59 prov. řádu, při čemž jest nerozhodno, jak obec orgán ten nazvala.
St-lé ovšem popírají, že obec pražská svěřila správní radě všechny ony úkoly, jež dle prov. řádu žel. má vykonávati ředitelství, zejména prý zachovala si určitou samostatnost při rozhodování. Leč námitka tato nepostihme jádro věci. Podle § 59 prov. řádu jest zříditi zvláštní ředitelství k řízení provozu. Jakmile tedy podnikatel zřídí zvláštní orgán k řízení provozu své dráhy, stává se již tím orgán ten ředitelstvím ve smyslu cit. předpisu, a již tímto zřízením dostává se mu ex lege všech oprávnění a spadají na něj veškeré závazky, jak uvedeny jsou v prov. řádě, aniž je třeba, aby podnikatelem na něj zvlášť byly přenášeny, a aniž je přípustno, aby jej podnikatel v těchto zákonných směrech nějak omezoval. Poněvadž však st-lé doznávají, že správní rada byla zřízena jako zvláštní orgán pro řízení provozu elektr. drah pražských, k čemuž ještě nad to sami dodávají, že pravomoc daná této správní radě sborem obecních starších, odpovídá v podstatě asi pravomoci, jak v prov. řádě přikázána jest ředitelství drah, nelze nalézti, proč by nebylo možno uznati správní radu za ředitelství ve smyslu § 59 prov. řádu.
Zbývá tedy již jen námitka, že obec pražská nebyla ani oprávněna zříditi samostatné ředitelství pro svoje elektr. podniky, ježto jí v tom bránily kogentní předpisy jejího statutu, dle něhož podniky obecní musí býti spravovány jenom oněmi orgány obecními, jež podle tohoto statutu jsou povolány ke správě záležitostí obecních, zejména jmění obecního. Jest připustiti, že i pro správu obecních podniků — třebas o tom v měst. statutu pražském výslovného předpisu není — platí zásadně tytéž předpisy, jako pro správu ostatního jmění obecního, t. j., že orgánem usnášejícím jest sbor obecních starších (§ 95), zvaný nyní dle § 1 nov. k ob. zř. měst. zastupitelstvem a orgánem výkonným městská rada (§ 126). To plyne ostatně také z ustanovení ob. fin. novely, zejména z §§ 2 č. 2, § 8 odst. 5 a j. Avšak již sám § 95 statutu nepřiznává právo tam uvedené měst. zastupitelstvu beze všelikého obmezení, nýbrž připouští je výslovně jen v mezích zákonných. Již z tohoto ustanovení následuje, že obec při provozu svých podniků není zproštěna povinností, jež příslušné normy ukládají podnikateli, a že tam, kde tyto normy dávají ustanovení zvláštní, jest obec povinna v prvé řadě dbáti těchto ustanovení zvláštních a podle toho správu obecního podniku zaříditi, anebo od provozování zamýšleného podniku upustiti. Stejně jako není pochybnosti, že obec, provozuje-li živnost podle řádu živn., musí podle § 3 odst. 1 tohoto zák. zříditi způsobilého náměstka, nebo pachtýře, a jako není pochybnosti, že obec, stala-li se vlastnicí dolů, je podle zák. z 31. prosince 1893 č. 12 z r. 1894 povinna zříditi zodpovědného závodního, nemůže býti pochybnosti, že obec, jež stala se koncesionářem železnice, nemůže své zákonné povinnosti, aby zřídila ředitelství ve smyslu prov. řádu žel., uniknouti poukazem na kogentní předpisy o organisaci správy obecní.
Je tedy námitka, že žal. min. nesmělo st-le disc. stíhati proto, že nejsou členy ředitelství, bezdůvodná a bylo proto přikročiti ke zkoumání další námitky stížnosti, podle níž min. nebylo k tomu oprávněno proto, že příkaz, pro jehož neuposlechnutí byli st-lé disciplinováni, vymyká se z rámce dozorčí příslušnosti žal. úřadu, jež podle čl. XXIX č. 2 zák. č. 149/10 jest při stavbě a provozu drobných drah omezena na hájení zájmů bezpečnostně-policejních, k nimž zastavení vozby v den 1. května počítati nelze.
St-lé námitkou touto v podstatě uplatňují, že není dána skutková podstata disc. přestupku, poněvadž příkaz, pro jehož neuposlechnutí byli disciplinárně potrestáni, je neplatný, ježto byl vydán úřadem nekompetentním. — Než bylo již svrchu vyloženo, že pro vymezení práv a povinností, plynoucích ze žel. koncese pro podnikatele, a tedy zřejmě také pro otázku, do jaké míry a ve kterých směrech jest koncesionář povinen trpěti výkon státního dozoru nad vozbou dráhy jím provozované, je rozhodným v prvé řadě obsah konc. listiny. Zcela jiná, a v tomto sporu bezvýznamná je otázka, zdali konc. listina drží se v mezích zákonů, neboť i kdyby vskutku šla nad tyto meze a i kdyby následkem toho bylo možno uznati podmínky v ní stanovené, pokud jimi zákonné meze byly překročeny, za nezákonné, plynulo by z toho nejvýše jen tolik, že obec jakožto koncesionářka byla snad legitimována brániti se proti uložení nezákonných podmínek přípustným prostředkem opravným, nikdy však z toho nemůže plynouti oprávnění těch, kdož na podkladu pravoplatně udělené a koncesionářkou přijaté koncese byli ustanoveni členy správního orgánu železničního, aby tu kterou podmínku koncesní brali v odpor pro nezákonnost.
Již svrchu bylo však konstatováno, že jak v § 5 koncesní vyhlášky ř. z. č. 90/99, týkající se hlavního komplexu trati praž. elektr. drah, tak i v téměř všech ostatních konc. listinách, není okruh povinnosti kóncesionářky praž. pouličních drah elektr. prostě omezen na povinnosti, vyplývající ze všeobecných zák. a nař. žel., nýbrž je tu stanoveno jako výslovná konc. podmníka, že koncesionářka je povinna zachovávati nejen tyto všeobecné předpisy železniční, nýbrž že jak při stavbě, tak při provozu povolených drah je povinna říditi se také podle příkazů min. obch. (resp. později žel.) a úřadů jinak povolaných. Podle toho sluší za to míti, že v konc. listině vyhraženo jest státní správě žel. i nad meze zák. o drahách nižšího řádu právo, vydávati koncesionářce v příčině provozu elektr. drah příkazy, tedy i příkazy, jež nejsou pouhým opatřením bezpečnostně-policejním. Leč i kdyby bylo lze pochybovati o všeobecné platnosti zásady právě vyslovené, nelze o ní pochybovati aspoň tam, kde příkazy týkají se povinností v konc. listině samé expressis verbis stanovených, tedy zejména povinnosti udržovati dráhu v nepřetržitém provozu po celou dobu, po kterou koncese trvá. Nelze proto důvodně tvrditi ani, že příkaz ze 17. dubna 1926, vydaný žal. ministerstvem, příčí se zákonu, tím méně však lze tvrditi, že jím žal. min. překročilo meze své příslušnosti a že tedy příkaz tento je zmatečný a následkem toho vůči správní radě a členům jejím právně neúčinný.
V dalších námitkách st-lé uplatňují, že úprava provozu na elektr. drahách obce Pražské nepodléhá vlivu min. žel., ponechána jsouc autonomii obce Pražské, a dále že svěcení národního svátku 1. května klidem práce je právem volného projevu každého občana, chráněným dle §117 úst. listiny. Z toho snaží se stížnost vyvoditi, že st-lé schválivše usnesení zaměstnanců elektr. drah, že 1. května 1926 nebudou jezditi, nedopustili se činu disciplinárně stihatelného. Leč podle znění nař. rozhodnutí nebyli st-lé disciplinárně potrestáni proto, že svým usnesením schválili úmysl zaměstnanců na den 1. května nejezditi, nýbrž proto, že neuposlechli příkazu daného správní radě výnosem ze 17. dubna 1926. Pokud tedy námitky právě uvedené namířeny jsou proti nař. disc. nálezu, míjí se svým cílem. Pokud by snad st-lé námitkami právě dotčenými chtěli vytýkati zmatečnost a tedy právní neúčinnost příkazu min. žel. ze 17. dubna 1926, stačí odkázati k hořejším vývodům. Chce-li však stížnost těmito námitkami popírati zákonnost příkazu ze 17. dubna 1926, stačí, nehledě ani k tomu, co svrchu o zákonitosti příkazů min. žel. bylo uvedeno, st-lům připomenouti, že dotčený příkaz mohla by pro nezákonnost bráti v odpor jen koncesionářka, po případě skrze správní radu jako celek, že však jednotlivým členům správní rady legitimace k tomu se nedostává. Dokud však řečený příkaz formálně trvá, resp. stížnosti proti němu podané nebyl přiznán účinek odkladný, je příkaz tento vůči správní radě a jejím členům právně účinný a závazný. I bylo proto žal. min. oprávněno st-le, jakožto členy správní rady pro neuposlechnutí tohoto příkazu disciplinárně stihati.
St-lé ovšem namítají, že ani v tomto smyslu nedopustili se přestupku jim za vinu kladeného, poněvadž prý v prostém hlasování v jediné schůzi nelze spatřovati dokonané jednání neb opomenutí, a to tím méně, kdyžtě min. samo v nař. rozhodnutí připojilo novou výzvu, aby učiněna byla neodkladná opatření za účelem nerušeného zachování provozu v den 1. května 1926. Ani v tomto směru nelze jim dáti za pravdu. V příkazu ze 17. dubna 1926 byla správní rada vybídnuta, aby učinila opatření, které by udrželo elektr. dráhy dne 1. května 1926 v provozu. Jestliže správní rada dne 22. dubna 1926 odhlasovala, že béře na vědomí usnesení zaměstnanectva, podle něhož se 1. května 1926 jezditi nebude, nelze v tom spatřovati jenom opomenutí, jež mohlo býti ještě do 1. května 1926 napraveno, nýbrž výslovné prohlášení, že příkazu min. vyposlechnuto nebude. Takovéto prohlášení je však ještě závažnějším porušením povinností, než pouhé pasivní neuposlechnutí, neboť se jím vůle k neposlušnosti přímo dokumentuje. Jestliže tedy žal. úřad uznal st-le vinnými neuposlechnutím řečeného příkazu, nelze v tom spatřovati nezákonnost. — — — — — —
Bezdůvodnou byla shledána i námitka, že se st-li nebylo zavedeno řádné řízení disciplinární, a že před vydáním nař. rozhodnutí nebyli vyslechnuti. Pokud st-lé mají na mysli disc. řízení procesně tak vybudované, jako je tomu při disciplinování některých veř. zaměstnanců, nelze jim dáti za pravdu, ježto není normy, která by řízení disc. pro stihání členů ředitelství dle § 85, resp. 81 žel. prov. řádu podrobněji upravovala. Mohlo by tedy jíti jen o porušení všeobecné zásady, řízení správní ve věcech stran ovládající, podle níž sluší skutkovou podstatu za účasti stran zjistiti. Avšak takovéhoto zjišťování jest podle povahy věci zapotřebí pouze tam, kde skutková podstata není úplně zřejmá. V případě dnešního sporu však skutková podstata přestupku st-lům za vinu kladeného byla od počátku i podle obsahu samé stížnosti mezi st-li a žal. min-em naprosto nesporná a stížnost ani slovem nenaznačuje, které konkrétní kusy skutkové podstaty zvláštního zjištění vyžadují. Na sporu byly toliko ryzí otázky právní, jež však předmět šetření, st-li pohřešovaného, tvořiti nemohou.

Citace:

č. 7211. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 552-559.