Č. 7064.

Pojištění sociální. — Řízení správní: * Stanovení 14tidenní lhůty k odvolání z rozhodnutí a opatření okr. nemocenské pojišťovny k politickému úřadu odporuje zákonu.
(Nález ze dne 3. února 1928 č. 28184/27.)
Prejudikatura: Boh. A 974/21, 1244/22, 1994/23, 3951/24, 4722/25, 6089/26, 6812/27.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna ve Z. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Plat. výměrem stěžující si pojišťovny bylo Západomoravským elektrárnám, akc. spol. v J. předepsáno pojistné z pojištění nemoc., inval. a starobního za období od 1. do 31. července 1926 částkou 472 Kč 60 h a připojeno právní poučení, že do tohoto výměru možno podati stížnost do 14 dnů po doručení u osp-é ve Z.
Stížnost jmenované firmy do tohoto výměru podanou zamítla osp jako opožděnou, poněvadž plat. výměr pojišťovny byl doručen straně dne 25. srpna 1926, stížnost pak došla až 28. září 1926, tedy po projití správně udané odvolací lhůtv 14denní. Zsp v Brně zrušila k odvolání firmy tento výměr a uložila osp-é, aby stížnost projednala jako včasnou. Min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo odvolání pojišťovny. —
O stížnosti nss uvážil:
Zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z 9. října 1924 č. 221 Sb. stanoví v § 239 odst. 1, že o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění (§ 189) náleží rozhodovati politickým úřadům, pokud rozhodování není přikázáno soudům. V daném případe jde o plat. výměr pojišťovny o pojistném. Výměr tohoto druhu nemůže býti brán v odpor žalobou (arg. §§ 196 a 220 tohoto zák.), vztahuje se tudíž na něj cit. předpis § 239. Na sporu jest otázka, zdali stížnost do tohoto výměru jest vázána lhůtou a to lhůtou 14tidenní, jak bylo straně sděleno v právním poučení. připojeném plat. výměru.
Zákon č. 221/1924 ani v cit. § 239 ani na jiném místě nestanoví výslovně preklusivní lhůty k podání stížnosti do výměru pojišťovny na polit. úřad prvé stolice. Z toho usuzuje žal. úřad, že, nestanoví-li zákon lhůtu k podání opravného prostředku, nemůže pojišťovna sama s právním účinkem tuto lhůtu stanoviti.
Stížnost připouští, že zákon lhůtu takovou nestanoví. Má však za to, že jest tu mezera zákona, již podle § 7 o. z. o. třeba vyplniti použitím obdoby zákona, jenž řeší materii nejblíže příbuznou, totiž zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., jenž v § 1 stanoví k podávání stížnosti lhůtu 14tidenní. Dovozuje, že zák. č. 221/1924 mluví v § 189 o opatřeních a rozhodnutích pojišťovacích ústavů, přiznává výměrům jejich právní moc, jedná v § 192 o opravných prostředcích proti výměrům, tedy užívá vesměs terminologie, jaká je běžná při správních aktech správních úřadů. Aniž se stížnost chce zabývati otázkou, jaké povahy jsou pojišťovací ústavy, poukazuje k tomu, že soc. pojištění jest rázu veřejnoprávního, které jinde je prováděno přímo státními orgány a které neztrácí tohoto rázu. jestliže provádění jeho svěřeno zákonem korporaci do jisté míry samosprávné. Jest tedy prý jen logické, když na formální jednání těchto institucí použije se zákonů, upravujících jednání před úřady správními, není-li zákonem nic jiného ustanoveno.
Tu třeba uvážiti toto:
Nemocenské pojišťovny, provádějíce pojištění podle zák. č. 221/ 1924, obstarávají zajisté úkony veř. správy. O tom nelze pochybovati, uváží-li se, že pojištění dle tohoto zák. není dáno do disposice stran, že zaměstnancům není zůstaveno, aby se s pojišťovnou dohodovali o pojištění, jeho rozsahu, obsahu a podmínek, nýbrž jsou ze zákona nuceně pojištěni a zákon sám stanoví rozsah i podmínky pojištění, sleduje tím cíle sociálně-politické, totiž ochranu pracující třídy pro případ nemoci, invalidity a stáří. Proto také spory z tohoto poměru vznikající nepřikázal řádným soudům. Stížnost má tudíž pravdu, poukazuje-li k tomu, že soc. pojištění jest rázu veřejno-právního. Lze-li však jejím dalším vývodům rozuměti tak, že rozhodnutí a opatření pojišťoven, zmíněná v § 189, mají povahu správních aktů úřadů správních, nemohl nss stížnosti přisvědčiti.
Výroky pojišťoven, vydané v rámci tohoto zák. v záležitostech pojišťovacích, zejména i výměry, které ukládají stranám placení pojistného, mají povahu prohlášení autonomní org. zaměstnanců a zaměstnavatelů, jakožto právnické osoby, způsobilé k právním činům vůči svým členům a jiným zájemníkům (§23), nemají tedy povahy aktu úřadu správního, nýbrž jsou prohlášením strany, jež může sloužiti v případech § 239 za základ indikující činnost správních úřadů teprve tehdy, když vyvoláno bylo proti němu zakročení příslušného úřadu politického. Na této jejich povaze nemění se nic, přiznává-li jim zákon v jistých případech právní závaznost, ježto ani tím nenabývají rázu aktu správního, vyplynuvšího z moci vrchnostenské, t. j. rázu rozhodnutí úřadu správního. Na opravné prostředky, jež zákon v § 239 proti výměrům pojišťoven připouští, nelze použíti zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. Neboť zákon ten, jak podle svého nadpisu, tak i podle úvodu § 1, vztahuje se toliko na opravné prostředky, směřující proti rozhodnutím a opatřením úřadů politických (okr. a zem. správ polit.). Dle ustálené judikatury nss-u jest obdobné použití tohoto zák., jakožto legis specialis, na jiné obory práva veř. vyloučeno, nelze jím ani suplovati normy o řízení opravném před jinými úřady nežli úřady politickými (srovn. Boh. A. 974/21, 1244/22, 1994/23, 3951/24, 4722/25, 6089/26, stejně nál. Boh. A: 6812/27). Tím méně lze obdoby jeho předpisů použiti na výměry pojišťoven, jež dle hořejších úvah nejsou vůbec úředními rozhodnutími.
Nemá-li však zákon sám ustanovení o lhůtě odvolací, nelze-li tuto mezeru vyplniti obdobou, stížností dovozovanou, a neobsahuje-li zákon ani zmocnění, aby pojišťovna sama libovolně s právním účinkem lhůtu odvolací stanovila, pak nelze shledati nezákonným, když žal. úřad v daném případě uznal, že odpor podaný stranou proti plat. výměru pojišťovny 34. den po doručení není opožděný.
Pokud žal. úřad v nař. rozhodnutí ještě vyslovil, že z poslední věty odstavce 3. § 189 nutno souditi, že výměr pojišťovny nabývá pravoplatnosti teprve tehdy, není-li mu odporováno do 6 měsíců ode dne doručení. neměl nss příčiny tímto výrokem ex professo se zabývati, poněvadž na sporu jest jen otázka, zdali opravný prostředek proti výměru pojišťovny na politický úřad jest vázán 14denní lhůtou, a není podnětu řešiti otázku, zda by stížnost podaná do takového výměru po uplynutí 6 měsíců po jeho doručení byla či nebyla opožděna, když in concreto o takovýto případ nejde, ježto 6měsíční lhůta nebyla překročena.

Citace:

č. 7064. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 260-262.