Č. 7093.

Řízení před nss-em: 1. K výkladu § 105 úst. listiny a zák. č. 217/25.
Závodní výbory. — Řízení správní: 2. O kompetenci rozh. komise, rozhodovati o stížnosti záv. výboru proti propuštění člena záv. výboru z práce.
(Nález ze dne 22. února 1928 č. 1059.)
Prejudikatura: ad 1. A 6989/27, ad 2. Boh. A 6154/26.
Věc: Firma »Union«, akci. strojírna a slévárna v Č. B. proti rozhodčí komisi podle zák. o záv. výborech v Č. B. o propuštění člena závodního výboru.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Záv. výbor v závodě st-lčině podal k rozhodčí komisi v Č. B. stížnost, ve které vytýkal, že správa závodu propustila z práce dělníka K., jenž je též členem záv. výboru, aniž propuštění ono oznámila záv. výboru, jak to předpisuje § 3 lit. g) zák. o záv. výborech, a aniž vyžádala si k propuštění jeho souhlas rozh. komise, jak ustanovuje § 22 odst. 2 téhož zák.
Rozhodčí komise nař. nálezem nalezla za právo, že st-lka tím, že uvedeného dělníka propustila z práce, aniž to oznámila záv. výboru podle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech, a aniž dříve vyžádala si souhlasu rozh. komise dle § 22 odst. 2 téhož zák., porušila zákon, a v důsledku toho uznala rozh. komise, že propuštění ono je bezúčinné.
St-lka domáhala se proti tomuto nálezu nejprve nápravy pořadem práva, byvši však nál. nejv. soudu v Brně z 19. října 1926 pro nepřípustnost pořadu práva se svou žalobou odmítnuta v podstatě z důvodu, že rozhodčí komise nebyla kompetentní rozhodovati o věci, ježto šlo o propuštění z důvodu § 32 živn. řádu vylučující kompetenci rozh. komise, jak dle § 3 lit. g), tak dle § 22 odst. 2 zák. o záv. výb. a není dán proto případ § 105 úst. listiny, obrátila se stížností na nss, jenž o stížnosti takto uvážil:
V daném případě jde o stížnost, která ve smyslu § 2 odst. 3 zák. z 15. října 1925 č. 217 Sb. podána byla k nss-u po té, když nejvyšší stolice soudní prohlásila za nepřípustné, aby strana proti rozhodnutí adm. úřadu dovolávala se nápravy pořadem práva. Podle cit. zákona může totiž strana proti rozhodnutí adm. úřadu o nárocích práva soukromého, jež vydal úřad v mezích své působnosti, v propadné lhůtě 90 dnů ode dne, kdy rozhodnutí adm. úřadu bylo jí dodáno, případně v propadné lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí nss-u, jímž stížnost její odmítnuta byla z důvodu, že dle § 105 úst. listiny věc patří na pořad práva, podati žalobu k řádnému soudu. Odmítne-li poslední stolice soudní žalobu z důvodu, že pořad práva je nepřípustný, a nepodala-li strana již dříve stížnost k nss-u, může tak učiniti ještě po rozhodnutí nejvyšší stolice soudní ve lhůtě běžící od doručení tohoto soudního rozhodnutí.
Nss zabýval se již v nál. Boh. A 6989/27 výkladem ustanovení svrchu uvedeného a dospěl k názoru, že praktický význam ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 217/1925 je v podstatě ten, že byl-li poslední stolicí soudní prohlášen pořad práva za nepřípustný, přes to, že šlo o rozhodnutí správního úřadu o nároku soukromoprávním, je možno ve lhůtě § 14 zák. o ss, počítané ode dne, kdy rozhodnutí poslední stolice soudní bylo dodáno, podati stížnost k nss, aby tento tribunál měl možnost konati jurisdikci podle § 4 zák. č. 217/1925, to jest, aby mohl rozhodnouti, zdali jde o rozhodnutí úřadu správního o nároku soukromoprávním, třeba že řádné soudy byly již otázku tuto záporně zodpověděly. Nalezne-li však nss, že nejde o rozhodnutí správního úřadu o nároku soukromoprávním, nýbrž o věc náležející podle zák. č. 3/1918 do jeho vlastní kompetence, musí se stížností naložiti podle tohoto zákona, pokud se týče podle zák. o ss a může proto jen podle tohoto zákona, zejména podle jeho § 14 posouditi, zdali stížnost byla podána včas.
Posuzuje nař. rozhodnutí s těchto hledisk, dospěl nss k těmto výsledkům:
Rozhodnutí žal. rozh. komise obsahuje výroky tři: 1. konstatuje, že podnikatelka, propustivši z práce dělníka K., jenž v závodě pracoval déle než tři léta, aniž to oznámila záv. výboru, porušila jeho právo plynoucí z § 3 lit. g) zák. o záv. výb., 2. zjišťuje, že porušeno bylo právo jmenovaného dělníka plynoucí z § 22 odst. 2 zák. o záv. výb., ježto jej st-lka, ačkoli je zároveň členem záv. výboru, propustila bez souhlasu rozh. komise. V důsledku porušení těchto zákonných předpisů 3. uznala žal. komise právem, že propuštění je bezúčinné.
Výrok sub 1. uvedený, do něhož stížnost vzhledem k ustanovení § 7 odst. 3 zák. č. 217/1925 podána byla včas, leží v rámci kompetence rozh. komise, která povolána jest k tomu, aby judikovala o nárocích zaměstnanců dle § 3 lit. g) zák. o záv. výb. Proti příslušnosti její v tom směru nemůže býti namítáno, že šlo o případ propuštění zaměstnance bez výpovědi dle § 82 živn. řádu, jenž vylučuje použití § 3 lit. g) zák. o záv. výborech, neboť i kdyby vskutku takovýto vylučující důvod byl dán, nemohla by rozh. komise odmítnouti rozhodování o zmíněném nároku pro svoji nepříslušnost, nýbrž musila by námitky záv. výboru nárok ten uplatňující zamítnouti pro jejich bezdůvodnost, rezřešíc si prejudicielně, zdali zaměstnavatelka měla zákonný důvod k propuštění svého dělníka bez výpovědi podle § 82 živn. řádu (srov. Boh. A. 6154/26). Právem proto pustila se rozh. komise do rozhodování otázky, existoval-li nárok zaměstnance dle § 3 lit. g) přes to, že propuštění stalo se z důvodu jeho nezpůsobilosti ku práci trvající déle 4 týdnů. Rozhodla-li otázku tu věcně správně, nemůže nss přezkoumati, neboť jde o rozhodnutí adm. úřadu o nároku práva soukromého, jež podle § 105 úst. listiny a § 3 lit. a) zák. o ss vymyká se kognici nss-u.
Pokud stížnost řešení této otázky na nss vznáší, je nepřípustná.
Totéž platí i o výroku sub 3. uvedeném, arci jen potud, pokud tvoří součást rozhodování úřadu o nároku podle § 3 lit. g) zák. o záv. výb.
Pokud jde však o ostatní obsah nálezu, je výrok sub 2. uvedený ve smyslu ustálené judikatury nss výrokem o nároku rázu veřejnoprávního, výrok pak svrchu sub 3. uvedený, pokud propuštění prohlašuje se za bezúčinné z důvodu, že k němu nebyl dán souhlas rozh. komise, je sice výrokem o nároku práva soukromého, ale rozhodnutím, které leží vůbec mimo rámec působnosti rozh. komise, neboť tato s výjimkou § 3 lit. g) zák. o záv. výb. není povolána rozhodovati o nárocích práva soukromého.
Na oba tyto výroky nevztahuje se podle hořejších vývodů ani § 105 úst. listiny ani zák. č. 217/1925, neboť ani v tomto ani v onom případě nejde o výrok adm. úřadu o nároku práva soukromého, ležící v mezích kompetence rozhodujícího úřadu. Ale pak slušelo říditi se ustanoveními zák. o ss (§ 14), kterým jest stanovena lhůta k prodávání stížností k tomuto tribunálu. V tom směru dlužno poznamenati, že rozhodnutí výroky ony obsahující doručeno bylo straně již 12. května 1926, stížnost proti tomu podaná datována jest však teprve dnem 16. prosince 1926. Je tedy stížnost, pokud těchto výroků se týče, zřejmě opožděná. Z důvodu toho bylo stížnost v této její části rovněž odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 7093. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 314-316.