Č. 7259.

Pozemková reforma. — Řízení správní:I. O významu mezinárodních smluv vůbec a smluv se Švýcarskem zvláště při provádění pozemkové reformy na tuzemském majetku cizích (švýcarských) státních příslušníků. — II. O vnitrostátní působnosti mírových smluv.
(Nález ze dne 5. května 1928 č. 11876).
Prejudikatura: Boh. A 3236/24, 5772/26 a j.
Věc: Pozůstalost po Rudolfu Bedřichu C. (adv. Dr. Ant. Kollinger z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu o výpověď z hospodaření a oznámení zamýšleného převzetí zabraných nemovitostí.
Výrok: Stížnosti proti oznámení o zamýšleném převzetí zabraných nemovitostí zamítají se jako bezdůvodné; stížnost proti výpovědi z hospodaření jednak se zamítá jako bezdůvodná, jednak se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Výměry z 10. srpna 1926 a z 13. listopadu 1926 oznámil stpú st-li, že zamýšlí ze zabraného jeho majetku převzíti určité nemovitosti ve výměrech těch blíže označené a zároveň žádal příslušný soud, aby v knihách pozemkových tento úmysl jeho poznamenal. — Dalším výměrem ze 13. listopadu 1926 vypověděl stpú dědicům pozůstalosti hospodaření na nemovitostech ve výpovědi blíže označených a to na dobu 6 měsíců ode dne doručení výpovědi.
Proti těmto opatřením směřují stížnosti, v nichž uplatňují se tyto námitky:
1. St-lé již před vydáním nař. opatření ohradili se u stpú proti tomu, aby s nemovitým majetkem pozůstalosti bylo nakládáno jako s majetkem zabraným, ježto jde o majetek švýcarských státních příslušníků, který dle zásad práva mezinárodního a mírových smluv vůbec zabrán býti nemůže. Žal. úřad vydal však nař. rozhodnutí, aniž o této námitce st-lů nějaké řízení konal, ba nezaujal k ní v nař. rozhodnutí vůbec stanoviska, v čemž stížnosti spatřují podstatnou vadu řízení. 2. Nař. opatření příčí se zásadám práva mezinárodního, které uznává vyvlastnění nemovitého majetku cizinců jen z důvodů veřejné užitečnosti a za plné odškodnění. Úřady a soudy jsou povinny říditi se touto zásadou, i kdyby zákony o poz. reformě měly ustanovení tomu se příčící. 3. Zábor nemovitého majetku st-lů je v rozporu s mírovými smlouvami, které nepřipouštějí, aby čsl. stát zabíral i majetek cizích státních příslušníků. Smlouvy ty staly se ratifikací, případně uveřejněním ve sbírce zákonů a nařízení součástí vnitrostátního práva a musí proto býti respektovány. Nař. opatření tak nečiní a jsou proto nezákonná. 4. Opatření úřadu jsou v rozporu s právy, kterých státní občané švýcarští požívají na základě smlouvy uzavřené se Švýcary a uveřejněné pod č. 70 v říšském zákoníku v r. 1876. Ve smlouvě té se sice zaručují švýcarským státním příslušníkům stejná práva ohledně držení nemovitostí jako příslušníkům domácím, avšak při porušení určitých základních principů právních, mezi něž patří i nedotknutelnost soukr. vlatnictví, nemůže žádný stát brániti se poukazem na to, že stejně nakládá i s vlastními příslušníky, neboť smlouva uzavřena byla za předpokladu, že stát bude těchto základních principů vůči vlastním občanům šetřiti.
Nss uvážil o stížnostech takto:
Námitkami téhož obsahu, jaké stížnost uplatňuje sub 1, 2 a 3, zabýval se nss již v nál. Boh. A. 5772/26, a shledal námitky ony vesměs bezdůvodnými. Z důvodů tam vyslovených musil nss i v případech, o které nyní jde, řečené výtky st-lčiny uznati bezdůvodnými, a podotýká jen vzhledem k obsahu stížnosti toto:
Nss nikdy nevyslovil, že provádění poz. reformy v čsl. republice je v odporu s mírovými smlouvami, nýbrž stál v souhlase s význačnou právnickou literaturou vždy na stanovisku, že příslušníci států dříve nepřátelských nemohou již proto z mírových smluv odvozovati pro sebe nějaký nárok na osvobození od záboru, poněvadž tyto smlouvy zavazují sice smluvní státy navzájem, nemohou však státi se bez zvláštní vnitrostátní právní normy zdrojem právních nároků jednotlivců. Z toho nelze dovozovati, že nss uznává nějaké porušení mírových smluv záborem velkého poz. majeku v čsl. republice a uvedenou argumentací uniká jen stížnost konsekvencím z toho plynoucím, neboť, zodpověděl-li nss primérní otázku dosahu mezinárodních smluv pro práva jednotlivců ve smyslu svrchu uvedeném, je pro něho vzhledem k ustanovení § 2 zák. o ss zbytečné zkoumati ještě, odporuje-li provádění poz. reformy mírovým smlouvám, kdyžtě tyto zdrojem nároků jednotlivců samy o sobě bez zvláštní vnitrostátní normy vůbec býti nemohou.
K poukazu st-lky na ustanovení § 35 náhr. zák. třeba poznamenati, že tento předpis neřeší vůbec otázky záboru majetku příslušníků nepřátelských států, nýbrž pouze otázku náhrady za majetek ten a plyne z něho tolik, že i příslušníci těchto států mají stejně jako vlastníci zabraného majetku obdržeti za převzatý majetek náhradu, jestliže by převzetí bez náhrady bylo v rozporu s ustanovením smluv mírových. Nelze tedy z ustanovení § 35 zák. náhr. dovozovati, že i dle vnitrostátního práva s příslušníky cizích států má býti nakládáno lépe, než s příslušníky vlastními (srovn. nál. Boh. A. 3236/24).
Uvádí-li st-lka, že jiné státy uznávají platnost zvyklostí práva mezinárodního a mezinárodních smluv vedle práva vnitrostátního nebo i proti němu, jest na to odpověděti, že vše záleží na ústavě a zákonodárství dotyčného státu, jakož i na právní organisaci tribunálu, o který jde. Ústava čsl. republiky neopravňuje nss, aby bděl nad tím, zda zákonodárství tohoto státu pohybuje se v mezích mezinárodních zvyklostí a převzatých jím mezinárodních závazků, nýbrž tento tribunál nesmí při zákonu svého státu zkoumati nic jiného, leč byl-li dotčený zákon řádně vyhlášen (§ 8 zák. o ss a § 102 úst. listiny). Tím ovšem padá pro nss i možnost a potřeba zkoumati, příčí-li se zákony o poz. reformě zvyklostem práva mezinárodního. Z toho nelze dovozovati nějaké odpírání jurisdikce cizincům, neboť nss i v tomto případě zkoumá existenci tvrzeného nároku st-lky na osvobození od záboru, ale ovšem nárok ten se zřetelem na zákony o poz. reformě přiznati nemůže.
Ad 4. Pokud st-lka domnělý svůj nárok opírá o smlouvu se Švýcary, uveřejněnou pod č. 70 ř. z. z r. 1876, budiž poznamenáno, že, má-li vůbec tato smlouva dosud platnost, pak platí o ní totéž, co svrchu uvedeno bylo o dosahu mezinárodních smluv pro práva jednotlivců a netřeba proto ani uvažovati o tom, zda dle této smlouvy skutečně existuje povinnost státu nakládati za okolností se švýcarskými státními příslušníky v příčině záboru nemovitého majetku lépe, než s příslušníky vlastními.

Citace:

č. 7259. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 643-645.