Č. 7176.

Cesty. — Řízení správní (Slovensko): I. * Zvláštní interesent ve smyslu § 36 zák. čl. I:1890 může v řízení, jehož předmětem jest repartcice nákladů na vicinální cestlu neb objekt k ní patřící (§ 41 lit. c) cit. zák.) namítati pouze, že repartice nebyla číselně správně provedena podle percentuelního poměru, stanoveného pravoplatně v řízení podle § 36 cit. zák. — II. Pravoplatné určení kruhu interesentů, povinných příspívati k nákladům na stavbu a udržování objektů (mostů), patřících k vicinální cestě a pravoplatné určení percentuelního poměru těchto příspěvků jest na tak dlouho závazné, dokud k podnětu zájemníků nedojde vzhledem ke změně směrodatných poměrů k úpravě nové. — III. Za účinnosti zák. č. 126/20 a vl. nař. č. 385/22 přísluší řízení za účelem nového určení příspěvkového percenta do kompetence okr. úřadu; župní úřad rozhoduje tu jako stolice odvolací.
(Nález ze dne 27. března 1928 č. 5271).
Prejudikatura: Boh. A 5147/25, 5647/26.
Věc: Jan Karel P. a spol. proti župnímu úřadu v Nitře stran příspěvku ke stavbě silničních mostů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. vicinální výbor v Prievidzi usnesl se v zasedání ze dne 1. prosince 1925, že provede stavbu mostů č. 2 a 3 na vicinální cestě »P.-B.« nákladem 300 000 Kč, který se rozvrhne podle klíče, stanoveného pro řádné udržování této cesty takto: obec P. ponese 40% tohoto nákladu,
t. j. 120 000 Kč, obec B. 30%, t. j. 90 000 Kč a velkostatek dědiců zemřelého Jana P. v B. 30%, t. j. 90 000 Kč.
Odvolání st-lů jako dědiců Jana P. zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím.
O stížnosti nss uvážil:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky, jež vydal žal. úřad jako stolice odvolací, přezkoumávaje rozhodnutí »vicinálního výboru, správně silniční komise, zřízené podle §§ 38 a 39 zák. čl. I:1890, totiž I. výrok, že na místě dvou dřevěných mostů, patřících, jak nesporno, k vicinální cestě P.-B., mají se postaviti dva nové mosty železo-betonové nákladem 300 000 Kč a II. výrok, že tento náklad rozvrhuje se mezi ony subjekty, kteří byli rozhodnutím »župního úřadu v Nitře č. 2259 z r. 1899-x prohlášeni za interesenty povinné přispívati ke stavbě a udržování této vicinální cesty i objektů k ní patřících — a to podle onoho percentuelního klíče, který byl stanoven v rozhodnutí »z r. 1899«.
Stížnost domáhá se sice zrušení nař. rozhodnutí v celém jeho rozsahu, neformuluje však vůbec stížného bodu proti výroku sub I. Brojíc proti výroku sub II., vytýká stížnost, že žal. úřad neprávem nehleděl k těmto námitkám, uplatněným již v odvolání, totiž: 1. k námitce, že st-lům, jak nesporno dědicům po Janu P., majiteli velkostatku v B., nemohl býti vůbec »uložen« 30% zvláštní příspěvek k nákladům spojeným se stavbou nových mostů, ježto velkostatek nepoužívá těchto mostů v míře odůvodňující uložení zvláštního příspěvku, 2. k námitce. že do okruhu interesentů povinných přispívati k nákladům, spojeným se stavbou nových mostů měly býti pojaty kromě obcí P. a B. a zmíněného velkostatku — ještě jiné obce ve stížnosti uvedené, ježto také tyto obce mostů těch používají.
Nss neuznal uvedenou výtku stížnosti důvodnou. Jak patrno ze srovnání § 36 zák. čl. I:1890 s § 41 lit. c) téhož zák., dlužno lišiti: a) řízení podle odst. 3, 5 a 6 § 36 cit. zák., jehož předmětem jest jednak stanovení okruhu interesentů (k nimž náležejí obce a zvláštní interesenti podle odst. 3 § 36) povinných přispívati k nákladům spojených se stavbou, udržováním a správou vicinální cesty, jakož i se stavbou, udržováním a správou objektů, patřících k této cestě, a jednak stanovení precentuelního poměru, v němž jsou jednotliví interesenti povinni přispívati k uvedeným nákladům — a b) řízení podle § 41 lit. c) cit. zák., jehož předmětem jest repartice určitého nákladu, spojeného se stavbou, udržováním neb správou vicinální cesty aneb určitého nákladu, spojeného se stavbou, udržováním neb správou objektu, patřícího k této cestě, mezi jednotlivé interesenty podle onoho percentuelního příspěvku, který byl již stanoven v řízení zmíněném sub a).
Řízení zmíněné sub b) týká se tedy otázky zcela jiné, nežli která jest předmětem řízení a). V řízení sub b) rozhoduje jako úřad I. stolice silniční komise, která, jak nss dovodil v nál. Boh. A 6879/27, není vůbec příslušná řešiti otázky, jež jsou předmětem řízení sub a).
V daném případě šlo jedině o řízení sub b), neboť jak úřad I. stolice (silniční komise), tak i žal. úřad provedly pouze repartici nákladu, spojeného se stavbou mostů, patřících k vicinální cestě, o kterou tu jde, mezi ony subjekty, kteří podle předpokladu úřadu byli již dřívějším úředním aktem prohlášeni podle § 36 cit. zák. za interesenty, povinné přispívati k nákladům, spojeným nejen se stavbou a udržováním vicinální cesty, nýbrž i se stavbou a udržováním objektů, patřících k této cestě. Zmíněnou repartici mezi tyto interesenty provedly pak úřady obou stolic podle onoho percentuelního poměru, který byl stanoven v onom dřívějším aktu. Rozhodnutí úřadu I. stolice — silniční komise — o repartici nákladu, o který tu jde, jest tedy — stejně jako ona část nař. rozhodnutí silniční komise — výrokem ve smyslu § 41 lit. c) zák. čl. I:1890.
Z odůvodnění nař. rozhodnutí jde zcela nepochybně na jevo, že žal. úřad spatřoval v onom dřívějším aktu, jejž označuje jako rozhodnutí župního úřadu v Nitře »č. 2259 z r. 1899« (podle správních spisů jde tu o rozhodnutí adm. výboru býv. župy nitranské ze 13. dubna 1897 č. 323/866, potvrzené nálezem býv. uh. ss-u ze dne 6. prosince 1898 č. 2559), úřední výrok vydaný v řízení podle § 36 zák. čl. I:1890, tedy výrok, kterým byla pravoplatně rozřešena jak otázka, kdo jsou interesenty povinnými přispívati k nákladům, spojeným se stavbou a udržováním vicinální cesty, o kterou jde, i k nákladům, spojeným se stavbou a udržováním objektů, patřících k této cestě, tak i otázka, v jakém poměru jsou tito jednotliví interesenti povinni přispívati k uvedeným nákladům, — a to pokud jde o P-ský velkostatek v B. v tom smyslu, že příspěvek jeho činí 30%.
St-l nepopírá, že by zmíněný dřívější akt nebyl pravoplatný, ani netvrdí, že by se percentuelní příspěvkový poměr, stanovený v onom dří- vějším aktu týkal jen příspěvku k nákladům na stavbu a udržování cesty a nikoliv také i příspěvků k nákladům na stavbu a udržování objektů, patřících k této cestě.
Byla-li však podle předpokladu žal. úřadu, stížností nepopřeného, jak otázka okruhu interesentů povinných přispívati také k nákladům na stavbu a udržování objektů, patřících k vicinální cestě, tak i otázka percentuelního příspěvkového poměru ohledně těchto nákladů, pravoplatně rozřešeny již oním dřívějším úředním aktem, pak jest toto řešení pro dotčené interesenty, jak nss dovodil již v nál. Boh. A 5147/25 a 5647/26 na tak dlouho závazným, pokud k jejich podnětu nedošlo k úpravě nové vzhledem ke změně nastavší zatím v poměrech pro otázky ty směrodatných (zejména v rozsahu, míře a způsobu užívání cesty, resp. objektů k ní patřících, se strany jednotlivých interesentů). Dokud nedošlo k takovéto nové úřední úpravě zmíněných otázek, které byly již dříve pravoplatně řešeny, mohl a musel tedy onen dřívější pravoplatný úřední výrok, vydaný podle § 36 zák. čl. I:1890 tvořiti základ pro výrok, vydaný podle § 41 lit. c) téhož zák., totiž pro výrok o repartici určitého nákladu, totiž nákladu na stavbu nových mostů, jež mají se zříditi na místo mostů dosavadních, mezi jednotlivé interesenty podle onoho percentuelního poměru, který byl v dřívějším úředním výroku pravoplatně určen.
Že ani před vydáním rozhodnutí úřadu I. stolice, ani před vydáním rozhodnutí nyní naříkaného, kterážto rozhodnutí obsahují — jak svrchu uvedeno — právě výroky o takovéto repartici, nedošlo vůbec k nové úřední úpravě otázek, rozřešených oním dřívějším úředním aktem, jest nesporno.
V řízení podle § 41 lit. c) zák. čl. I:1890, jehož předmětem jest repartice určitého nákladu na stavbu silničních objektů, jež se mají zříditi na místo dosavadních objektů — a to repartice mezi subjekty, kteří byli dřívějším pravoplatným úředním aktem prohlášeni za interesenty povinné přispívati k nákladům na silniční objekty, — provedená podle onoho percentuelního poměru, který byl v tomto dřívějším pravoplatném úředním aktu již stanoven, nemůže jednotlivý interesent, dokud pravoplatnost onoho dřívějšího výroku trvá, vůbec vznášeti námitky, které se týkají otázek, jež byly již pravoplatně rozhodnuty dřívějším úředním výrokem, vydaným podle § 36 cit. zák. V řízení podle § 41 lit. c) cit. zák. může jednotlivý interesent pouze namítati, že repartice určitého nákladu nebyla provedena číselně správně podle onoho příspěvkového poměru, který byl pravoplatně stanoven výrokem, vydaným v řízení podle § 36 téhož zák. Námitky tohoto druhu st-lé v odvolání do rozhodnutí silniční komise vůbec nepřednesli.
Z těchto úvah plyne tedy, že ony námitky, označené svrchu č. 1 a 2, které st-lé uplatňovali ve svém odvolání z rozhodnutí silniční komise vydaného podle § 41 lit. c) cit. zák., jsou v tomto řízení vůbec nepřípustny.
Žal. úřad — přezkoumávaje jako stolice odvolací rozhodnutí silniční komise, které bylo vydáno podle § 41 lit. c) cit. zák. — nebyl tedy vůbec povinen hleděli k uvedeným námitkám st-lů. Nehleděl-li tedy žal. úřad k těmto námitkám, nelze v tom shledávati ani nezákonnost ani vadu řízení. Žal. úřad nemohl také sám vzhledem k oněm vývodům odvolání, v nichž byly zmíněné námitky uplatňovány, provésti — jako úřad I. stolice — řízení podle § 36 zák. čl. I:1890 za účelem nového stanovení percentuelního příspěvkového poměru, neboť nebyl by k tomu v daném případě příslušným, kdyžtě jde tu, jak nesporno, o vicinální cestu, vedoucí jen na území jednoho okrsku, v kterémžto případě náleží provedení tohoto řízení a rozhodování v I. stolici — za účinnosti župního zák. č. 126/20 — do kompetence okresního úřadu, kdežto župní úřad rozhoduje tu pouze jako II. stolice o odvolání z rozhodnutí okr. úřadu (arg. § 36 odst. 3 a 7 zák. čl. I:1890 ve spojení s § 63 č. 2 zák. čl. XXVI: 1896 a dále § 6 cit. zák. č. 126 z r. 1920 a § 1 B. č. 2 vl. nař. č. 385/22). Že by žal. úřad byl býval snad povinen postoupiti odvolání okresnímu úřadu za účelem provedení řízení podle § 36 zák. čl. I:1890, stížnost netvrdí.

Citace:

Č. 7176. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 484-487.