Č. 7018.

Stavební právo (Čechy): I. * Soused jest oprávněn uplatňovati jako své právo sousedské, že stavební projekt neodpovídá způsobu zastavění, stanovenému pro to které území ve smyslu § 13, posl. odst. stav. ř. — II. * Ustanoviti průčelní čáru stavební ve volné soustavě neb v soustavě předzahrádkové přísluší tomu orgánu, který je povolán určití čáru stavební ve vlastním slova smyslu; ustanovení to může se stát? i v řízení o určení čáry stavební. — III. * Zásadní usnesení ob. za- stup. o způsobu zastavění určitého území podle § 13, posl. odst. stav. ř., má-li býti na venek účinno, musí býti interesentům dáno na vědomí. — IV. * Otázka, zda tam, kde není všeobecně předepsán určitý způsob zastavění, má parcela býti zastavěna tím či oním způsobem, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkového hodnocení, kterou nss přezkoumává jen po stránce formální.
Řízení před nss-em: V. * Zúčastněná strana nemůže v řízení před nss uplatňovati obrany, kterých — ač měla toho možnost — v řízení správním nevznesla.
(Nález ze dne 11. ledna 1928 č. 303).
Prejudikatura: Boh. A:3518/24, 4237/24, 53/19.
Věc: Václav D. v L. (adv. Dr. Bedř. Židlický z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. Adolfa a Elišku O. adv. Dr. Rich. Lerch z Prahy) o stavební čáru pro stavbu skladiště.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením měst. rady v L. z 5. května 1923 bylo Adolfu O. uděleno povolení ke stavbě vily, jakož i skladiště s dílnami na stav. parcele č. kat v L. St-l, majitel sousední vily, podal proti tomu rekurs, v němž žádal, aby skladiště, které povoleno bylo při samé silnici, bylo postaveno do čáry, dané vilou st-lovou, projektovanou vilou Adolfa O., jakož i prodlouženou stav. čarou domků družstevních, v B-ově ulici postavených, totiž s ústupem pro předzahrádky v ulici té předepsané. Osk odmítla sice rozhodnutím z 20. července 1925 tento rekurs pro nedostatek legitimace st-lovy, zároveň však zrušila stav. povolení I. stolice pro vadné řízení, poněvadž nebyla předem stanovena stav. čára, a nařídila řízení nové. — Podáním ze 14. srpna 1925 zažádal Adolf O. za stanovení stav. čáry. — Výměrem z 20. srpna 1925 byl Adolf O. vyrozuměn, že obecní zastupitelstvo se 17. srpna 1925 usneslo, aby stav. čára u projektované novostavby šla po hranicích jeho oploceného pozemku, a že nově povstalá ulice bude v místech těch podle parcel, plánu z r. 1896 široká 12 m. Z usnesení toho, které bylo intimováno také st-li, se tento odvolal, namítaje, že usnesení odporuje zásadnímu usnesení ob. zastupitelstva z 22. července 1922 o stav., resp. regulační čáře v t. zv. nádražní čtvrti, podle něhož je stav. čára od regulační čáry vzdálena 2,50 m a nutno stavěti tak, aby vznikly předzahrádky. — Zatím provedena byla v důsledku cit. rozhodnutí osk nová stav. komise dne 4. srpna, resp. 3. září 1923, a výměrem měst. úřadu z 29. září 1925 bylo Adolfu O. dáno povolení ke stavbě rodinné vily a skladiště na parc. č. kat.
619/11.
Rozhodnutím z 10. července 1926 vyhověla osk rekursu st-lově proti výměru z 20. srpna 1925 ohledně určení stav. čáry. K rekursu jednak obce, jednak stavebníka zrušil však zsv nař. rozhodnutím výrok II. stolice a stanovil stav. čáru pro stavbu na pozemku č. kat. 619/11 tak, jak se na ní usneslo ob. zastupitelstvo dne 17. srpna 1925. Rozhodnutí své odůvodnil takto: »V daném případě jde o novou stavbu přiléhající k veř. ulici, a bylo tudíž nutno dle § 18 a násl. stav. řádu nejdříve stanoviti pro tuto stavbu čáru stavební. Obecní jako stav. úřad řídě se tímto předpisem, vymohl si usnesení ob. zastupitelstva dle § 21 stav. ř. a o tomto usnesení strany vyrozuměl. Jednal tudíž po stránce formální dle předpisů stav. řádu. Pokud jde o věcnou stránku rozhodnutí v odpor vzatého, dlužno poukázati k tomu, že stav. řád neobsahuje žádného podrobného ustanovení o tom, jak čára stavební se má stanoviti a k čemu je při tom přihlížeti; platí tudíž v tomto směru poměry místní, zájmy komunikační a jiné veř. ohledy a zájmy. Z usnesení ob. zastupitelstva je patrno, že zastupitelstvo přihlíželo k místním poměrům, neboť dodrželo šířku 12 m, stanovenou již parcelačním povolením z roku 1896. Ježto jde o ulici vedlejší, dlužno míti za to, že šířka 12 m úplně postačuje, a není po této stránce žádných námitek. Ježto pak, jak patrno z prohlášení obce, není žádného zásadního usnesení ob. zastupitelstva o způsobu zastavění nádražní třídy, dlužno otázku tuto posuzovati od případu k případu. Tím, že obecní jako stav. úřad předepsal svého času pro vilu, nyní D-ovu, zastavění s předzahrádkou a posunul proto stav. čáru za čáru uliční, neprejudikoval nikterak rozhodnutí o způsobu zastavění dalších parcel a rozhodnutí o stav. čáře pro ně. Ježto pak v B-ově ulici není řádného jednotného způsobu zastavění, nelze tvrditi, že dodržením stav. čáry obcí stanovené dojde k znešvaření vzhledu této ulice.
Zsv neshledal tudíž důvodů, aby cestou instanční změnil stav. čáru, ustanovenou stav. úřadem I. instance. Poněvadž pak obci z určení stav. čáry vzhledem k předpisům § 22 a násl. stav. řádu mohou vzejíti různé povinnosti a práva, přísluší jí v tomto řízení nejen povaha stav. úřadu, nýbrž i postavení strany, a bylo tudíž nutno přiznati jí legitimaci ke stížnosti.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Nař. rozhodnutím stanovil žal. úřad jako poslední stolice čáru stavební pro stavby na parcele č. kat. 619/11 v L. tak, jak se na ní usneslo ob. zastupitelstvo dne 17. srpna 1925. Ze souvislosti enuntiátu s odůvodněním je patrno, že rozhodnutím tímto byla řešena otázka — v celém správním řízení jedině sporná — zdali dnešní zúčastněná strana je při stavbě budovy, označené jako skladiště, povinna zachovati odstup 2,50 m od regulační čáry, o jejíž poloze nebylo žádného sporu, či je-li oprávněna t. zv. skladiště zříditi v samé čáře regulační. Mluví-li tedy žal. úřad a s ním i stížnost o čáře stavební, je tím míněna situace průčelí projektované a zatím již zřízené budovy skladištní, a stížnost, domáhajíc se, aby stav. čára byla v odstupu 2,50 m od čáry regulační, míní tím nikoli čáru stav., kterou určuje se hranice mezi staveništěm a veř. statkem ve smyslu § 18 stav. ř. pro Čechy-venkov, nýbrž stav. čáru v tom; smyslu, jak tohoto názvu užívá na př. § 18 odst. 2 stav. ř. pro Prahu, a kterou podle ustanovení § 13 posl. odst. a § 21 stav. ř. přísluší sice stanoviti témuž orgánu jako čáru stav. ve vlastním slova smyslu, aniž však je pro tento akt úřední stanovena zvláštní fase řízení, takže není zákonné překážky, která by bránila akt takový vydati i v řízení předepsaném pro ustanovení stav. čáry ve vlastním slova smyslu.
Proti tomuto rozhodnutí stěžuje si soused stavebníkův. Odv. spis stavebníkův vytýká nedostatek legitimace st-lovy. Avšak st-1 je nesporně sousedem stavebníkovým a dovolává se u nss ochrany svého tvrzeného práva sousedského. Za této situace není možno o formální jeho legitimaci pochybovati.
Zástupce zúčastněné strany vznesl ve svých vývodech ještě námitku rei judicatae uváděje, že o sporné otázce rozhodnuto bylo již stav. povolením, zúčastněné straně vydaným, a že toto povolení, nebyvší vzato v odpor, nabylo moci práva. I když lze připustiti, že zúčastněná strana v řízení před nss-em námitku tohoto druhu za určitých okolností může vznésti (srov. nál. Boh. A. 3118, 4237), nelze námitku takovou uznati přípustnou, jestliže zúčastněná strana měla možnost uplatniti ji již v řízení správním, neboť zásada § 5 zák. o ss musí platiti pro zúčastněnou stranu stejně jako pro st-le. Poněvadž však námitku pravoplatného rozhodnutí věci stav. konsensem bylo možno vznésti již v rekursu do rozhodnutí II. stolice, zúčastněná strana však námitky této ve svém rekursu neuplatnila, není možno podle zásady § 5 zák. o ss uznati ji přípustnou. Pokud jde o námitky stížnosti, musil nss rovněž, řídě se zásadou § 5 zák. o ss, odmítnouti jako nepřípustné všechny námitky, jichž st-1, ač měl k tomu příležitost, nevznesl již v řízení správním. Jsou to námitky, jimiž se vytýká, že st-l nebyl o usnesení ob. zastupitelstva ze 17. srpna 1925 vyrozuměn, že strany nebyly ke kom. řízení pozvány, že protokol o komisi nebyl řádně podepsán, že doručování úředních vyřízení dálo se přímo straně a nikoliv jejímu právnímu zástupci, že trpěno bylo provedení stavby před pravomocí stav. konsensu a že nař. rozhodnutím, resp. usnesením ob. zastupitelstva jím potvrzeným byl změněn plán polohy bez předepsaného řízení. Námitky tyto bylo tedy již z uvedeného důvodu procesního ponechati stranou, aniž bylo třeba blíže zkoumati, zdali všechny obsahem svým vůbec směřují proti nař. rozhodnutí. Zbývají tedy jen námitky tyto: 1.) Především námitka, kterouž se vytýká, že zsv nebyl vůbec povolán sporem meritorně se zabývati, ježto obec, která si k němu stěžovala, nebyla k rekursu legitimována. Stížnost však přehlíží, že k zsv obrátil se rekursem jednak stavebník, jednak obec. Poněvadž legitimace stavebníkova je mimo spor, nemůže býti důvodně tvrzeno, že zsv nebyl povolán do merita sporu se pustiti, a není proto třeba zkoumati, zdali i druhý rekurent (obec) k podání rekursu v podstatě stejného obsahu a petita, jaké obsahoval rekursu stavebníkův, byl legitimován. 2.) Dvě námitky, jež týkají se merita věci, t. j. stanovení stav. čáry pro stavbu na pozemku č. kat. 619/11 projektované.
Stížnost uplatňuje zde především, že nař. rozhodnutí, upouštějíc od požadavku odstupu 2.50 m od čáry regulační, odchyluje se tím od zásadního ustanovení, vydaného pro dotyčné území usnesením ob. zastupitelstva z 22. července. Podle tohoto usnesení sluší prý v tomto území dodržovati při stavbách zmíněný odstup 2.50 m od čáry regulační a zastavovati je stavbami s předzahrádkami. Takovéto zásadní usnesení zajisté by mohlo býti způsobilé založiti pro st-le sousedské právo, jak nss v nál. Boh. A. 53/19 blíže vyložil. Než existence tohoto práva je podmíněna tím, že předpis řečeného obsahu skutečně byl vydán, t. j. nejen obecním zastupitelstvem jako interní instrukce pro stav. úřad usnesen, nýbrž vydán i s účinností na venek. Žal. úřad popřel existenci takovéhoto zásadního pravidla, opíraje se při tom o striktní úřední zprávu ob. úřadu, dle níž takové všeobecné pravidlo ob. zastupitelstvem vůbec ani usneseno nebylo. Stížnost namítá ovšem, že nebyli vyslechnuti svědci st-lem o opaku vedení. Dle stavu spisů však dva ze svědků st-lem samým vedených — stavitel š. a stavitel V. — slyšeni byli, kdežto třetí, býv. starosta Z. se nedostavil, ač byl pozván. Slyšení svědci existencí sporného všeobecného pravidla nepotvrdili a nelze tedy viděti překročení mezí volného hodnocení průvodů a tedy ani podstatnou vadu řízení v tom, že žal. úřad spokojiv se s průvodním materiálem právě dotčeným, vzal za prokázáno, že pravidlo takové pro území, v němž parcela č. kat. 619/11 je situována, vydáno nebylo. Za tohoto stavu věci bylo úkolem stav. úřadu i vyšší stolice správní, aby podle okolností případu posoudil, zdali lze připustiti stavbu v čáře regulační, či zdali lze ji připustiti jen s určitým odstupem od této čáry, jak se toho st-l domáhal. Žal. úřad, uváživ místní okolnosti, zejména tu okolnost, že způsob zastavění území, o které jde, není jednotný, uznal, že místní poměry, zejména ohledy estetické, st-lem zdůrazněné, nebrání tomu, aby stavba posunuta byla až do stav. čáry s regulační čarou identické.
Otázka, zda podle místních okolností parcela má se vůbec nebo v jedné své části zastavěti tím či oním způsobem, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkového hodnocení, kterou nss může zkoumati jen po stránce formální, nikoli po stránce věcné. Poněvadž však úsudek, k němuž žal. úřad dospěl, je nespornými skutečnostmi dostatečně podložen, neshledal nss žádné formální závady, a dospěl takto k zamítnutí stížnosti.

Citace:

č. 7018. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 163-166.