Č. 7008.

Úrazové pojištění (Slovensko): I. Kdy jsou komerční úředníci závodu továrního podrobeni pojistné povinnosti úrazové? — II. Při pojištěncích po celý rok zaměstnaných nutno pro výpočet pojišťovacích příspěvků vzíti za základ skutečný pracovní výdělek v příslušném období vyplacený.
(Nález ze dne 3. ledna 1928 č. 28.207/27.)
Prejudikatura: Boh. A 2812/23.
Věc: Firma »Továrna na kovové hadice, akc. spol. v Bratislavě proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Zem. úřadovnu pro pojišťování dělníků na Slov. Dr. Frant. Šafář) stran úrazového pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměry z 26 a 27. května 1925 předepsala zem. úřadovna pro pojištění dělníků na Slov. stěžující si firmě z podniku: »továrna na kovové hadice« na základě § 8 vl. nař. z 14. července 1922 č. 199 Sb., ve smyslu § 20 zák. čl. XIX: 1907 a vzhledem k revisi provedené 30. dubna 1925 ze mzdy vyplácené v letech 1920 až 1924 ze zjištěného rozdílu zvýšené úrazové příspěvky.
Ve svém odporu proti těmto výměrům popřela stěžující si firma zákonnost výměrů, pokud jimi do pracovního výdělku započítatelného pro výměru příspěvků pojaty byly i platy všech úředníků technických i komerčních bez ohledu na to, zdali mají nějaké služ. povinnosti v závodových místnostech čili nic, zdali totiž jsou vydáni nebezpečí, vznikajícímu z výroby podnikové čili nic a dovolávala se při tom výn býv. uh. min. obch. č. 69448/1918, vydaného k výkladu § 3 zák. čl. XIX: 1907. Dále brojila firma proti tomu, že uznána byla povinnou odváděti příspěvky i za takové dny, kdy dotčený dělník u firmy nepracoval a zem. úřadovna žádného risika nenesla, dovolávajíc se nál. Boh. A 2812/23. Námitky firmy byly rozhodnutím župního úřadu v Bratislavě z .... zamítnuty. —
Odvolání firmy bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti nss uvážil:
Předmětem sporu jsou otázky dvě: otázka úrazové pojistné povinnosti určité kategorie zaměstnanců, totiž adm. úředníků u podniku st-lčina zaměstnaných a otázka způsobu výpočtu pracovního výdělku zaměstnanců jejích za dobu jednoho roku.
Právní podklad pro řešení otázky prvé jest ustanovení § 3 odst. 1. zák. čl. XIX: 1907, podle něhož povinnosti pojistné pro případ úrazu podléhají bez rozdílu pohlaví, věku a výše mzdy nebo platu všechny osoby, zaměstnané trvale nebo prozatímně, výpomocné nebo přechodně u podniků, závodů nebo prací pod č. 1. až 26. vyjmenovaných. K této všeobecné normě dodává pak ještě zákon ve 3. odst. cit. §, že pojistně povinnosti podrobeny jsou též osoby, které jsou zaměstnány v pobočných závodech a vedlejších místnostech hlavních závodů, pojistné povinnosti podrobených.
Pokud jde o vymezení pojmu »vedlejších místností« ve smyslu tohoto zák. předpisu, jsou obě strany shodného mínění, že za vedlejší místnosti dlužno pokládati takové, které jsou alespoň ve stav. spojitosti s hlavním závodem. Z tohoto hlediska vycházel také žal. úřad.
Otázka, co jest vedlejší místností v daném případě, jest otázkou skutkovou, kterou může nss posuzovati jen podle § 6 zák. o ss. Žal. úřad měl ve spisech náležitou oporu pro závěr, že kane. místnosti jsou skutečně ve stav. spojitosti s hlavním závodem, k němuž sklad náleží, a tím byl dán i správný podklad pro výrok, že adm. /komerční) úředníci jsou jako osoby, zaměstnané ve vedlejších místnostech hlavního závodu stěžující si firmy, pojistné povinnosti podrobeni.
V tomto bodě jest tedy nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem (odst. 3 § 3 zák. čl. XIX: 1907).
Pokud jde o odpověď na druhou, shora vytčenou spornou otázku, nutno především poukázati k tomu, že jest třeba rozlišovati mezi příspěvky /pojistným), které zaměstnavatelé jsou povinni platiti podle § 36 zák. čl. XIX: 1907, ve znění § 8 vl. nař. č. 199/1922, podle prac. výdělku zaměstnancova, a o nichž jako o výlohách pojištění mluví § 43 cit. zák. — a mezi úrazovým důchodem, o jehož výpočtu jedná § 78 tohoto zák., ve znění § 16 cit. vl. nař. Rozdílu toho stížnost nedbá, když poukazuje zároveň vedle sebe na § 8 a 16 vl. nař. č. 199/1922, ač každý tento § obsahuje samostatnou úpravu jiné otázky.
V daném případě jde jen o způsob výpočtu pojistných příspěvků (pojistného) podle § 8 vl. nař. č. 199/1922, který ustanovuje, že budou je platiti zaměstnavatelé podle pracovního výdělku pojištěncova. K tomu pak dodává, že pracovní výdělek převyšující ode dne 1. ledna 1920 do 31. prosince 1920 částku 6000 Kč a od 1. ledna 1921 částku 12000 Kč za rok započte se toliko touto částkou. Ustanovení tomuto nelze podle vlastního smyslu slov, kterých jest tu užito, rozuměti jinak, než že za základ výpočtu; příspěvků, které zaměstnavatel jest povinen platiti, dlužno vžiti částku, které pojištěnec svou prací skutečně získal, neboť tato částka jest jeho pracovním výdělkem.
Příspěvky zaměstnavatelovy vypočtou se tedy na podkladě odpracované a skutečně vyplacené mzdy pojištěncovy za rok. Z této zásady stanoví cit. vl. nař. jen jedinou úchylku potud, že — převyšuje-li skutečný pracovní výdělek za rok 6000 Kč, případně od 1. ledna 1921 12000 Kč, — nezapočte se mzda (výdělek) v dotčeném roce skutečně vyplacená, nýbrž jen částka 6000 Kč, případně 12000 Kč.
Podle zák. není rozhodným, kolik dnů v roce pojištěnec pracoval, a kolik činil jeho prac. výdělek za tyto odpracované dny. Rozhodným činitelem pro výpočet pojistného podle § 8 cit. vl. nař. jest toliko skutečná částka, kterou si pojištěnec za rok vydělal, omezená jen co do výše započítatelného výdělku řečenými částkami. Nesprávnost výpočtu prováděného st-lkou spočívá právě v tom, že nebere při něm za základ skutečný výdělek za rok, nýbrž fiktivní za den, násobený počtem dnů v roce odpracovaných, staví tedy svůj výpočet na základ, pro který není v zákoně nikde opory, zejména nikoli v § 16 vl. nař. č. 199/1922, který nejedná o výpočtu pojistného, nýbrž důchodu a jen pro tento účel ustanovuje, že třistanásobný průměrný denní výdělek pkládá se za roční výdělek.
Nesprávně také dovolává se stížnost nál. Boh. A 2812/23, neboť nález ten neřeší otázku, o kterou zde jde, nýbrž vyslovuje jen, že faktický výdělek pojištěncem získaný za dobu kratší příspěvkového období, lze započítati pro vyměření pojišťovacích příspěvků jen částkou nepřevyšující alikvotní části maximálně započítatelného výdělku ročního, určenou poměrem doby skutečného zaměstnání k době jednoho roku. — St-lka ve stížnosti ani netvrdí, že by šlo o pojištěnce zaměstnané v jejím podniku kratší dobu než rok, naopak vychází z předpokladu celoročního jejich zaměstnání.
Jestliže žal. úřad v nař. rozhodnutí vychází z názoru, že při pojištěncích po celý rok zaměstnaných nutno pro výpočet pojišťovacích příspěvků vžiti za základ především skutečný výdělek pracovní v onom období vyplacený, nelze v tom shledati nezákonost.

Citace:

č. 7008. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 145-147.