Č. 7194.

Váleční poškozenci:* Předpis § 29 zák. o válečných poškozencích z 20. února 1920 č. 142 Sb. nepostihuje ony nároky, které vznikly, t. j. u nichž nastaly veškeré zákonné podmínky, potřebné pro existenci nároku, teprve po uplynutí 3leté, v ustanovení tom vytčené lhůty.
(Nález ze dne 2. dubna 1928 č. 2587/27).
Věc: Barbora B. v P. proti ministerstvu sociální péče o důchod předků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Výměrem zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Čechách z 26. července 1926 odmítnuta byla přihláška st-lky o důchod předků, podaná u okr. úřadovny pro péči o vál. poškozence v Hradci Králové z toho důvodu, že nebyla podána ve lhůtě, stanovené zákonem ze 4. července 1923 č. 146 Sb., totiž do dne 31. prosince 1923, takže bylo přihlášku jako opožděnou odmítnouti.
Odvolání nevyhovělo min. soc. péče nař. rozhodnutím a potvrdilo výměr správního úřadu I. stolice v úvaze, že st-lka odvozuje důchod od syna Františka B., který padl dne 7. září 1914, takže poslední lhůta k uplatnění nároku u ní uplynula dle § 28 zák. č. 142/20, § 1 zák. č. 310/21 a § 1 zák. č. 146/23 dnem 31. prosince 1923 a přihláška st-lčina z 10. července 1924 musila býti odmítnuta jako opožděná. K vývodům stížnosti, že st-lka měla možnost uplatniti nárok na důchod předků bez obmezení na lhůtu, ježto teprve v roce 1924 stala se výdělku nezpůsobilou, jest poukázati na znění § 29 zák. č. 142/20, resp. č. 39/22 a na vl. nař. č. 363/22, z kterých jasně vychází na jevo, že 3letou lhůtou nejsou vázány pouze opětné přihlášky, když teprve později splněny jsou podmínky pro přiznání nároku, že tedy se předpokládá, že nárok byl ve lhůtě zákonem stanovené řádně ohlášen, třeba že pak důchod nebyl přiznán pro nesplnění zákonných podmínek. Splnění podmínky neschopnosti k výdělku v míře zákonem stanovené nemůže býti pokládáno za událost nárok na důchod zakládající ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č. 142/ 20 a nemůže tedy od té doby býti počítána roční lhůta přihlášková.
O stížnosti nss uvážil:
Na sporu jest otázka právní, zda předpisem § 1 zák. č. 146/23 byla normována preklusivní lhůta pro přihlášky; na důchod předků v ten rozum, že nároky na přiznání důchodu takového lze uplatňovati pouze nejdéle do 31. prosince 1923 bez ohledu na to, zda do té doby splnily se veškeré předpoklady, které musí nastati, aby nárok na důchod vzešel, či zda vztahuje se zmíněný předpis pouze na nároky, které vznikly nejdéle do dne 31. prosince 1923, tedy pouze na nároky takové, u nichž do tohoto dne nastaly již veškeré zákonné předpoklady pro existenci jejich.
Ze slovného znění cit. ustanovení zák. č. 146/23 neplyne nic určitého ani pro ten ani pro onen názor, takže za účelem seznání pravého smyslu jeho sluší sáhnouti k příslušným předpisům zák. o požitcích vál. poškozenců č. 142/20, resp. č. 39/22, které upravuií otázku, do kdy nároky na důchod lze uplatniti. Předpisy ty, jsou obsaženy v §§ 28 a 29 a shora cit. předpis § 1 zák. č. 146/23 obsahuje jen další prodloužení lhůt zákonných, vytčených v §§ 28 a 29. Ustanovení § 28 normuje všeobecně roční lhůtu k přihláškám o důchod, při čemž sluší však lišiti mezi takovými nároky, jež jsou dány již v době vyhlášení zák. (odstavec prvý), a pak oněmi nároky, které vznikly teprve po vyhlášení zák. (odstavec druhý). Předpis § 28 obsahuje tedy lhůtu dvojí: jednak pevnou roční lhůtu odstavce prvého, která běží od dne vyhlášení zákona, jednak pak pohyblivou roční lhůtu, počítanou ode dne, kdy nastala ona událost, která způsobila vznik nároku.
Vzchází nyní otázka, kdy lze mluviti o tom, že nárok na důchod jest dán, pokud se týče, že nárok vznikl.
Ze znění prvého odstavce dovozuje nss, že nárok na důchod jest dán teprve tehdy, kdy jsou splněny veškery předpoklady, které pojí zákon ke vzniku toho kterého důchodu. Aplikujeme-li předpis tento na daný případ náš, kde se uplatňuje nárok na důchod předků, jest tím řečeno tolik, že má-li takový nárok býti, jak zákon praví, dán již v době vyhlášení zák., musí býti splněny všechny předpoklady, které jsou vytčeny v § 25 cit. zák. Základní podmínkou nároku takového jest ovšem úmrtí nebo nezvěstnost osoby, od níž jest odvozován nárok na důchod předků. Tato událost sama o sobě však nestačí, aby nárok byl dán. K události té musí přistoupiti ještě další podmínky vytčené v § 25, v prvé řadě výdělečná neschopnost předka, který nárok takový vznáší. Nejsou-li veškery předpoklady § 25 v době vyhlášení zákona splněny, není nárok na důchod předků dán, z čehož se podává, že nestačí, spadá-li úmrtí descendenta, od něhož nárok na důchod se odvozuje, před tuto dobu, nebo v dobu tuto.
Není-li v době vyhlášení zák. nárok na důchod předků ještě dán, tedy nenastaly-li dosud veškeré zákonné předpoklady nároku takového (v tomto případě také tvrzená nezpůsobilost výdělečná), sluší dle 2. odst. § 28 čítati dobu roční od vzniku oné události, která založila teprve nárok v jeho existenci. Odstavec 2. § 28 dlužno vykládati ve spojení s odstavcem prvním v ten rozum, že událostí zakládající nárok, která nastala po vyhlášení zákona, nemíní se v daném případě pouhé úmrtí osoby, od které st-lka odvozuje nárok na důchod předků, nýbrž teprve ona skutečnost, která způsobila vznik nároku (nezpůsobilost výdělečná) a která nemusí spadati časově v dobu úmrtí osoby, od které se odvozuje nárok na důchod. Výklad opačný by byl v rozporu s textací odstavce prvého. Ona pohyblivá roční lhůta, stanovená v 2. odstavci § 28 doznala ovšem obmezení předpisem § 29 v ten rozum, že nároky, které vznikly v době do tří let po vyhlášení zák., lze uplatňovati časově nejdéle do vypršení zmíněné lhůty 3leté, pokud ovšem neběží o výjimky vytčené v doslovu prvého odstavce § 29 a vážené z ustanovení §§ 2 a 4 zák.: Z toho pak důsledně plyne, že předpis § 29 nepostihuje ony nároky, které vznikly, totiž u nichž nastaly veškeré zákonné podmínky, potřebné pro existenci nároku, teprve po uplynutí vytčené 3leté lhůty. V souladu s tímto výkladem jest i znění 2. odstavce vl. nař. ze 7. prosince 1922 č. 363 Sb., v němž se vykládá, že »tříletá lhůta se nevztahuje na případy, v nichž úmrtím bližšího ascendenta se umožnilo uplatňování nároku vzdálenějšího ascendenta nebo kdy nastalou neschopností (snížením schopnosti) k výdělku, nebo dosažením určitého věku vdova nebo předkové nabývají možnosti uplatňovati svůj nárok a pod... « Nevztahuje-li se předpis § 29 na případy, kde nárok vznikl teprve po uplynutí 3leté lhůty v něm vytčené, netřeba již blíže se obírati obsahem a podmínkami jeho.
V daném případě tvrdila st-lka, že teprve v roce 1924 stala se neschopnou k výdělku, proto dříve nárok neuplatňovala a uplatňovati nemohla. Na tomto tvrzeném stavu věci měl žal. úřad budovati postup řízení, při čemž otázka, zda nárok jest dán teprve po vyhlášení zák., jest ovšem otázkou mentální, kterou úřad měl vyšetřiti. Kdyby se zjistilo, že st-lka má pravdu, byl by nárok její, předpokládaje ostatní zákonné podmínky, dán nikoli již v době vyhlášení zák., nýbrž teprve po této době, teprve v roce 1924 bylo by jí umožněno nárok přihlásiti k tomu účelu, aby o něm se rozhodovalo, z čehož pak důsledně plyne, že lhůta přihlášková by nemohla skončiti dnem 31. prosince 1923, když vůbec před tímto dnem neměla st-lka ještě možnost nárok svůj uplatňovati. Z předpisův, upravujících požitky vál. poškozenců nelze vyčisti, že by přihlášky nároků na důchod měly pouze povahu evidenční snad i rázu statistického, naopak jasně plyne ze zákona i z prov. nařízení, že přihlášky se podávají proto, aby hned o nich bylo konáno předepsané řízení a aby bylo hned také rozhodnuto o nároku (§ 30 zák.). Hledíme-li na povahu přihlášky pod tímto zorným úhlem, nelze o tom pochybovati, že zákon mohl míti na zřeteli jen odůvodněné přihlášky, kde jsou splněny všechny předpoklady uplatňovaného nároku, a že by bylo sotva v souladu se zákonem, aby tento nutil strany, aby v určité lhůtě přihlásily své nároky, i když tyto jsou zřejmě posud neodůvodněny, takže by musil nárok býti zamítnut.
Ze všech hořejších vývodů dospěl nss k úsudku, že žal. úřad vycházel při výkladu §§ 28 a 29 zák. o požitcích vál. poškozenců a § 1 zák. č. 146/23 z mylného právního názoru, že přihláška st-lčina z 10. července 1924 jest opožděna, zejména z mylného předpokladu, že splnění podmínky neschopnosti k výdělku nemůže býti pokládáno za událost nárok na důchod zakládající po rozumu 2. odstavce § 28 a že opožděnost nároku st-lčina plyne i z ustanovení § 29, pročež bylo nař. roz- hodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 7194. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 520-522.