Č. 7377.

Církevní věci: * Oprávněnou osobou ve smyslu odst. 1. § 7 mezikonfesního zákona č. 96/1925 jest toliko příslušník určité církve nebo náboženské společnosti sám.
(Nález ze dne 26. června 1928 č. 17927).
Prejudikatura: Boh. A 5505/26.
Věc: Biskupská konsistoř v Litoměřicích (adv. Dr. Rud. Traub z Čes. Brodu) proti ministerstvu školství a národní osvěty o pohřbení Kateřiny K. duchovním československé církve.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Řím.-kat. farní úřad v J. oznámil osp-é v T., že dne 13. května 1925 pochoval československý farář František H. příslušnici církve řím.-kat. Kateřinu K., ač ani on, ani příbuzní zemřelé nemají v rukou žádného úředního dokladu o tom, že Kateřina K. jest příslušnici československé církve. Farní úřad žádal, aby osp československého faráře poučila, že jeho pravomoc se vztahuje toliko na příslušníky církve československé.
Rozhodnutím z 2. června 1925 prohlásila osp v T., předpokládajíc, že československý farář pohřeb vykonavší byl pozůstalými požádán, aby pohřeb vykonal, že vzhledem k ustanovení § 7 odst. 1. zák. č. 96/1925 není důvodu k zakročení proti faráři církve československé. Odstavec, o který osp toto rozhodnutí opírá zní: »Orgány nebo příslušníci církve nebo náboženské společnosti nesmějí vykonávati náboženské úkony ani úkony duchovní správy vůči příslušníkům jiné církve nebo náboženské společnosti, o něž nebyli požádáni osobami k tomu oprávněnými.« Jde o výklad poslední věty tohoto souvětí, který jest možný dvojím způsobem. Buď jde o osoby oprávněné k vykonání dotyčného úkonu, anebo o osoby oprávněné k tomu, aby rozhodovaly o provedení úkonu samotného, tedy o osoby, kterým přísluší disposice ve věci samé. O křtu na př. rozhodují rodiče dítek, o sňatku snoubenci, o pohřbu pozůstalí. Osp přiklonila se k druhému výkladu, který jest dle jejího náhledu jedině správným, posuzuje-li se odstavec první uvedeného paragrafu v souvislosti se zněním odstavce druhého téhož paragrafu. Tento odstavec totiž mluví o výjimce z ustanovení odstavce 1. a to pro případ, že by duchovní správce, kterému přísluší ten který výkon provésti, požádal duchovního správce jiné náboženské společnosti, aby úkon provedl. Je-li pak takový případ výjimkou, nelze v témže smyslu vykládati ustanovení odstavce prvního a byl tudíž farář čsl. od 9. května 1925 oprávněn pohřbíti příslušnici církve řím.-kat., byl-li pozůstalými o pohřbení požádán. Není proto ani třeba zkoumati, šlo-li skutečně o řím.-kat. příslušnici čili nic.
Na základě rekursu biskupské konsistoře v Litoměřicích zrušila zsp v Praze z moci úřední toto rozhodnutí osp-é pro vadné řízení, poněvadž možno rozhodovati pouze na podkladě okolností předem zjištěných a po výslechu všech zájemníků a nikoliv za pouhého předpokladu okolnosti pro rozhodnutí směrodatných. — Osp vykonala proto další šetření, jehož výsledek byl ten, že podle zprávy obecního úřadu v B. z 20. srpna 1925 pozůstalí po Kateřině K. se vyslovili, že na vlastní přání všech pozůstalých žádali faráře čsl. církve v J., aby pohřeb vykonal. Prohlášení to učinil za pozůstalé Jos. S., zeť Kateřiny K.
Nato rozhodla osp znovu, že nemá vzhledem k ustanovení § 7 odst. 1. zák. č. 96/25, jak již v dřívějším svém rozhodnutí blíže vysvětlila, důvodu k zakročení proti faráři církve čsl., poněvadž zjistila, že nebožčin zeť J. S., tedy osoba, která k tomu byla oprávněna, požádal faráře čsl., aby pohřeb vykonal.
Proti tomuto rozhodnutí podala biskupská konsistoř v Litoměřicích odvolání, jemuž zsp v Praze rozhodnutím z 5. října 1925 nevyhověla z důvodu rozhodnutí I. stolice. — Na základě dalšího rekursu konsistoře nařídilo min. škol. další šetření, které mělo ten výsledek, že podle protokolu, sepsaného u obecního úřadu v B. dne 20. ledna 1926 prohlásil zeť Kateřiny K., J. S., že její pohřeb vyřizoval a že na vlastní přání Kateřiny K. byl pozván čsl. farář, aby zemřelou pohřbil.
Min. škol. potvrdilo pak nař. rozhodnutím rozhodnutí zsp-é z jeho důvodů, při čemž ještě podotknuto, že nad to podle konaného šetření zesnulá Kateřina K. si před smrtí přála, aby k jejímu pohřbu byl pozván čsl. duchovní.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost a vadnost řízení. 1. Vadu řízení spatřuje stížnost v tom, že výsledky konaného šetření, podle nichž prý Kateřina K. před smrtí sama projevila přání, aby k jejímu pohřbu byl pozván čsl. duchovní, nebyly sděleny konsistoři, čímž jí byla obhajoba ztížena. Rovněž nebylo spolehlivě zjištěno, zda a pokud předpisy církve čsl. dovolují provedení bohoslužebných úkonů vůči jinověrcům. 2. Nezákonnost spočívá po názoru stížnosti v nesprávném výkladu pojmu »osoba oprávněná« podle § 7 zák. č. 96/1925; stížnost zastává stanovisko, že »oprávněnou osobou«, pokud jde o pohřbení příslušníka určité církve, může býti jenom onen příslušník sám, který může před svou smrtí disponovati o tom, jakým způsobem jeho pohřeb má býti vykonán, při čemž pak — zůstal-li až do své smrti příslušníkem určité církve a neprojevil-li jinak vůli odchylnou — musí platiti domněnka, že chtěl býti pohřben podle ritu své církve.
Nss uvážil o stížnosti takto:
Pokud především jde o výtku nezákonnosti, nutno sporný případ posuzovati podle odst. 1. § 7 nového mezikonfesního zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb., jehož znění je podáno v prvém rozhodnutí osp-é.
Nss zabýval se podobným případem — ovšem ještě za platnosti dřívějšího mezikonfesního zák. z 25. května 1868 č. 49 ř. z. — již v nál. Boh. A 5505/26; poněvadž, jak zřejmo ze srovnání textu § 7 odst. 1. a 2. zák. č. 96/25 s čl. 8. odst. 1. a 2. zák. č. 49:1868 v rozhodném směru má zákon nový zcela stejné ustanovení jako zákon dřívější, možno se i pro daný případ odvolati na cit. nález. V nálezu tom dospěl nss z důvodů tam blíže rozvedených k právnímu názoru, že »oprávněnou os obou« ve smyslu čl. 8. zák. č. 49/1868 není duchovní správce církve, jejímž příslušníkem zemřelý byl. Na tomto názoru setrvává nss v daném případě s hlediska § 7 odst. 1. zák. č. 96/25 nutno tedy ještě zkoumati, zda »oprávněnou osobou« podle cit. § 7 zák. č. 96/1925 jest, resp. za svého života byl skutečně, jak míní stížnost, jenom příslušník církve, o jehož pohřbení pak jde, anebo zda — když zemřelý v tomto směru svoji vůli neprojevil —, mohou za »oprávněnou osobu« býti pokládáni pozůstalí, resp. ten z nich, kdo pohřeb opatřuje.
a) Z té okolnosti, že někdo jest a zůstává členem určité církve nebo náboženské společnosti, lze zajisté vyvozovati jeho vůli, aby s ním, jako s členem této církve nebo náboženské společnosti bylo nakládáno. — Podle §§ 121 a 123 úst. listiny je »svoboda svědomí a vyznání zaručena« a »nesmí nikdo — s výhradou práv plynoucích z moci otcovské nebo poručenské — býti ani přímo, ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoliv náboženském úkonu«. Vzhledem k těmto předpisům má každý příslušník určité církve nebo náboženské společnosti právo — v mezích zákonem upravených (srovn. zejména § 4 zák. č. 96/25) — rozhodovati o svém náboženském vyznání, vystoupiti ze své dosavadní církve, přestoupili do jiné nebo prohlásili se za »bez vyznání« a má také dále každý, třebas ze své církve nevystoupil, přes to právo nezúčastniti se podle své vůle náboženských úkonů, které jinak podle předpisů jeho církve nebo náboženské společnosti jsou pro členy její předepsány nebo obvykly.
Poněvadž pak rituelní obřady pohřební nesporně jsou »náboženským úkonem« a to zajisté náboženským úkonem vykonaným na zemřelém, nemůže podle § 123 úst. listiny také nikdo býti nucen, aby souhlasil s tím, aby po jeho smrti obřady ty vůči němu byly vykonány, a má každý příslušník určité církve nebo náboženské společnosti právo, aby — třebas chce do své smrti zůstati členem této církve nebo náboženské společnosti — přece určil, zda chce anebo nechce, aby po jeho smrti pohřeb jeho byl vykonán podle ritu jeho církve nebo náboženské společnosti, anebo podle ritu jiného, anebo po případě vůbec bez jakéhokoliv náboženského úkonu.
Z toho jde, že »oprávněnou osobou« podle § 7 zák. č. 96/25 jest co do výkonu obřadů pohřebních nepochybně jednotlivý příslušník církve nebo náboženské společnosti sám.
b) Zbývá však ještě zkoumati, zda právo jednotlivce, určiti způsob svého pohřbu po stránce náboženské, může po jeho smrti býti vykonáno někým jiným, anebo zda někdo jiný může míti samostatné právo určiti, má-li pohřeb zemřelého býti vykonán podle určitého náboženského ritu.
V tomto směru uvážil nss, že rozhodovati o členství v určité církvi nebo náboženské společnosti jest podle § 4 zák. č. 96/25 čistě osobním právem každé nad 16 roků staré osoby fysické, a že osoba druhá může míti vliv na určení náboženské příslušnosti osob jiných toliko v mezích zákona (§ 1 a násl. zák. č. 96/25), jde-li o náboženskou příslušnost osob mladších 16 let; dále uvážil nss, že také právo rozhodovati o účasti nebo neúčasti na náboženském úkonu je u osob svéprávných (arg. slova § 123 úst. listiny »s výhradou práv plynoucích z moci otcovské nebo poručenské«) čistě osobním právem, které nehledě k výhradě právě uvedené, nemůže osobou jinou býti vykonáno. — Jakožto čistě osobní práva, nemohou právo, určití náboženskou příslušnost a právo, rozhodovati o účasti na náboženském úkonu, podle zásady § 531 o. z. o. býti předmětem posloupnosti dědické a nemohou tedy po smrti dotyčné osoby býti jejím jménem vykonána pozůstalostí nebo dědici.
Z těchto úvah plyne, že »osobou oprávněnou« co do určení rituelní formy pohřbu nemůže býti nikdo jiný, než jednotlivec sám, že tedy sice každý může sám pro případ smrti učiniti ustanovení o náboženské formě svého pohřbu, že však — neučinil-li tak —, po jeho smrti nemůže již nikdo v tomto směru s hlediska § 7 odst. 1. cit. zák. činiti disposice a že naopak, když zemřelý setrval do své smrti jako příslušník určité církve nebo náboženské společnosti, aniž projevil vůli svoji o způsobu svého pohřbu, nutno předpokládati, že si přál takový výkon pohřbu, který je předepsán, resp. obvyklým u církve nebo náboženské společnosti, jejímž členem byl a do své smrti zůstal.
Pokud tedy v daném případě nař. rozhodnutí, přejímajíc důvody rozhodnutí stolic nižších, vychází z toho, že mohli jakožto »oprávněné osoby« podle § 7 odst. 1. zák. č. 96/25 vystupovati samostatně o své újmě pozůstalí, resp. jeden z nich, zeť zemřelé Kateřiny K., spočívá nař. rozhodnutí na nesprávném právním názoru.
Žal. úřad ovšem udává na odůvodnění svého rozhodnutí také, že »podle konaného šetření zesnulá Kateřina K. si před smrtí sama přála, aby k jejímu pohřbu byl pozván duchovní církve čsl.«
Podle toho, co bylo shora vyloženo, byla ovšem Kateřina K., třebas zůstala — jak nesporno — do své smrti příslušnicí církve katol., oprávněna ustanoviti, jakým způsobem má její pohřeb po stránce náboženské býti vykonán; poněvadž pak určitá forma pro projev takový předepsána není, mohla Kateřina K. podle všeobecných zásad o způsobu právně relevantního projevování vůle ustanoviti tak zcela neformálním projevem ústním, učiněným před smrtí vůči svému okolí.
V daném případě však neuvádí nař. rozhodnutí ani, jaké to bylo »konané šetření«, kterým bylo po názoru úřadu zjištěno, že zesnulá přání shora uvedené projevila, ani neuvádí nař. rozhodnutí, za jakých okolností a vůči komu projev takový se stál. Zjištění, ze kterého žal. úřad po té stránce vycházel, spočívalo podle spisů jenom v tom, že podle protokolu, sepsaného u obecního úřadu v B. dne 20. ledna 1926, prohlásil zeť Kateřiny K. Jos. S., že její pohřeb vyřizoval a že na vlastní přání Kateřiny K. byl pozván čsl. farář, aby zemřelou pohřbil. Tento výsledek šetření nebyl stěžující si konsistoři sdělen a není z něho také patrno, jakým způsobem, kdy a vůči komu zemřelá Kateřina K. uvedené přání projevila.
Poněvadž pak podle toho, co shora uvedeno, nutno pokládati za výjimku, aby pohřební obřady byly vykonány duchovním jiné církve nebo náboženské společnosti než oné, jejímž členem zesnulý byl, a poněvadž dále výkon pohřebních obřadů duchovním jiné církve nebo náboženské společnosti jest omezením jurisdikce orgánů církve nebo náboženské společnosti, jejímž členem zesnulý byl, má povolaný zástupčí orgán příslušné církve nebo náboženské společnosti ve sporu vzniklém s hlediska § 7 zák. č. 96/25 procesní nárok na to, aby příslušný projev zesnulého byl i vůči onomu zástupčímu orgánu (kterým v daném případě je nepopřené stěžující si konsistoř) v bezvadném řízení na jisto postaven.
Že se tak v daném případě nestalo, vytýká tudíž stížnost důvodně jako vadu řízení, kterážto vada, dotýkajíc se jádra sporu, se jeví jako podstatná s hlediska § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 7377. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 875-879.