Čís. 6160.

Nicotnou (§ 879 obč. zák.) jest smlouva, jíž si dal kdo slíbiti úplatu za to, že neoznámí trestného činu.
(Rozh. ze dne 30. června 1926, Rv II 110/26.)
Žalovaný padělal spolu se žalobkyní závěť svého otce a slíbil vyplatiti žalobkyni (své sestře) 7 000 Kč. Žalobě o 7 000 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Třebas byla prokázána úmluva, jíž se žalovaný zavázal vyplatiti žalobkyni 7 000 Kč, bylo přece žalobu zamítnouti. Žalovaný padělal dle tvrzení žalobkyně samé otcovu závěť. Žalobkyně mohla proti tomu podniknouti zákonné kroky. Žalobkyně tak neučinila. Žalovaný zavázal se dáti jí za to 7 000 Kč. Žalobkyně dala si tedy slíbiti jisté plnění za to, že kryla čin zřejmě nesprávný a nepočestný, jak vychází z její výpovědi jako strany. To příčí se však dobrým mravům a je ničí, t. j. žalobkyně nemůže ze slibu žalovaného nic ve svůj prospěch odvozovati (§ 879 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Mylným jest prý právní názor odvolacího soudu (č. 4 § 503 c. ř. s.), prohlásil-li o úmluvě stran, že se příčí dobrým mravům a že jest proto nicotná, (§ 879 obč. zák.), neboť dohodou mělo se žalobkyni dostati náhrady škody a žalovaný jako padělatel závěti měl býti postižen újmou za své nepočestné jednání, zvláště, když nebylo povinností žalobkyně, by trestný čin oznamovala, nýbrž toliko jejím právem. Než dovolání není odůvodněno. V napadeném rozsudku se nikde nepraví, že ji tíži, protože neoznámením kryla trestný čin, nýbrž, že si dala slíbiti peníze za to, že kryla čin zřejmě nesprávný a nepočestný. Provedenými důkazy bylo zjištěno, že obě strany sepsaly a tedy padělaly po smrti otcově poslední vůli, že při projednávání pozůstalosti ji uznaly za pravou a platnou, takže na jejím podkladě byla pozůstalost projednána, tím způsobem, že žalovaný obdržel nemovitosti a žalobkyně hotovost a rozšířený výměnek, za jehož odstup si dala v roce 1922 od žalovaného zaplatiti 15 000 Kč. Slib výplaty dalších 7 000 Kč mohl tedy býti dán a přijat jen v souvislosti s paděláním závěti a utajováním tohoto nesprávného a nepočestného, dle okolností i trestného jednání. Dle §u 879 obč. zák. jest nicotnou smlouva, která se příčí dobrým mravům. Ale takovou jest smlouva nejen tehdy, když již předmět smlouvy jest v rozporu s dobrými mravy, nýbrž i když nemravnost neb nedovolenost, třebas dle znění nedochází ve smlouvě jasného výrazu, obráží se v účelu jednání, takže i plnění o sobě dovolené a přípustné stává se nemravným, uvede-li se v souvislost se vzájemným plněním v penězích (viz zprávu komise ke III. dílčí novele z roku 1912, str. 139). Oznámiti trestný čin není zpravidla povinností, nýbrž jen právem, avšak, dá-li si někdo za to, že takový čin neoznámí, smluvně slíbiti peníze, je to smlouva, jež vzhledem k této souvislosti a svému účelu jest nicotnou (rozh. čís. 3235 sb. n. s.), protože se příčí dobrým mravům, jak je každý slušně a spravedlivě cítící člověk v lidské společnosti pojímá.

Citace:

č. 6160. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 40-41.