Čís. 6380.

Pozemková reforma.
Předpis §u 8 čís. 2 nařízení ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n. předpokládá úplnou hospodářskou postačitelnost příslušného odbytiště. Není-li nejbližší odbytiště hospodářsky postačitelným proto, že je po jistou roční dobu uzavřeno, musí po dobu této výluky býti vzato v počet odbytiště jiné, v tu dobu otevřené, třebaže mnohem vzdálenější.
Náklady (výlohami) na běžnou úrodu ve smyslu §u 11 (3) nařízení jest rozuměti pouze práce a setbu, nikoliv i mrvení, jež spadá pod hledisko §u 4 nař.
Ohledně přirážky (srážky) ve smyslu §u 3, druhý odstavec, nař. lze si stěžovati jen v tom směru, že přirážka (srážka) vůbec byla učiněna, nebo že byla při její výměře překročena přípustná nejvyšší mez, nikoliv však do výměry přirážky (srážky), drží-li se v mezích §u 3 nař.
Náhrada za divoké stromy.
Přiznal-li Státní pozemkový úřad náhradu dle znaleckého posudku, nelze si do toho stěžovati.
»Výstavnými a dobře zachovalými budovami« ve smyslu §u 4 nař. musí býti všechny budovy zemědělského hospodářství sloužící převzaté půdě neb aspoň valná jich většina.
Samostatný zvýšek jménem investic podle §u 43 (2) náhr. zák. nelze žádati, jde-li o budovy náležející k zemědělskému hospodaření na převzaté půdě. Patří sem stodoly a polní kůlny.
Znehodnocení budov následkem převzetí části půdy bez budov hradí se přirážkou podle §u 3 (2) nař. čís. 53/21.
(Rozh. ze dne 19. října 1926, R 1 828/26.)
V rozhodnutí, jímž Státní pozemkový úřad stanovil přejímací cenu za zabraný svěřenský majetek, bylo jako odbytiště ve smyslu §u 8 (2) vl. nař. čís. 53/21 stanoveno odbytiště kombinované, po dvě třetiny roku řeka (Vltava), po jednu třetinu železniční stanice. Usnesení napadli v plném rozsahu držitel zabraného svěřenského majetku, opatrovník svěřenství a nejbližší čekatelé. Soud prvé stolice (zemský civilní soud v Praze) rekursu částečně vyhověl, pokud šlo o stanovení nejvhodnějšího odbytiště, jímž stanovil pouze přístavy na Vltavě a pokud šlo o výpočet základní ceny u dvora P. Rekursní soud vyhověl — Čís. 6380 —
1478
rekursu Státního pozemkového úřadu potud, že vyhověl stížnosti vlastníka pouze ve příčině stanovení kombinovaného odbytiště; rekursu odpůrců nevyhověl. V onom směru uvedl v důvodech: Stížnost Státního pozemkového úřadu, čelící proti usnesení prvého soudu, pokud jím stížnosti účastníků ve příčině stanovení odbytiště bylo vyhověno, není oprávněna. Stanovení kombinovaného odbytiště a tím i kombinovaného násobitele je v rozporu s nařízením ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n. i s tabulkami pro stanovení ceny za 1 ha půdy, které tvoří integrující součást tohoto nařízení. Podle §u 8 cit. nař. rozumí se odbytištěm nejvhodnější nakládací stanice železniční nebo plavební. Odbytiště v tomto smyslu může býti jen jedno a to buď stanice železniční nebo plavební. Tvůrcům tohoto nařízení nemohlo býti neznámo, že plavbu po splavných řekách nelze provozovati bez přerušení po celý rok, a neuznali-li přes to za účelno stanoviti z tohoto důvodu odbytiště kombinované, nesmí tak činiti ani Státní pozemkový úřad, neboť postup opačný rovnal by se změně vládního nařízení, k níž Státní úřad pozemkový není oprávněn, a činí-li tak přec, nešetří zvláštních předpisů vydaných pro určování a vypočítávání přejímací ceny (§ 46 (2) náhr. zák.), čímž zavdává podnět k důvodné stížnosti. Při posuzování otázky, je-li odbytištěm ve smyslu uvedeného nařízení železniční stanice v Sedlčanech nebo příslušné přístaviště na řece Vltavě, jsou směrodatnými momenty vzdálenost dvora od stanice nakládací a výše nákladů dopravních. Oba tyto momenty odůvodňují v daném případě závěr, že odbytištěm pro dvory Hodíkov, Kamýk, Krásná Hora, Křepenice a Radobyl ve smyslu nařízení je příslušné přístaviště na řece Vltavě. Žádost Státního pozemkového úřadu, by přiznáno bylo původní stanovisko uznané znalci tohoto úřadu přiznáním odbytiště na železnici, tedy aby byla provedena reformatio in peius, je bezdůvodna, ba nepřípustna a tím méně pochopitelna, když Státní pozemkový úřad sám uznal za vhodno opustiti stanovisko zaujaté znalci, kteří proti výsledkům konaného šetření ba proti skutečnostem všeobecně známým prohlásili, že Vltavu nelze považovati za odbytiště, poněvadž není splavná a ku pravidelné dopravě způsobilá. Kdyby ve smyslu posudku těchto znalců byla uznána odbytištěm železniční stanice v Sedlčanech, bylo by nařízení čís. 53/21 porušeno v míře ještě větší než se stalo kombinováním obou odbytišť. Nešetření předpisů pro určování a vypočítávání přejímací ceny nelze ospravedlniti ani poukazem Státního pozemkového úřadu na to, že pozemky příslušných dvorů při stanovení blízkého odbytiště stanice plavební, vycházejí v poměru k ostatním dvorům nepřiměřeně draho, neboť Státnímu pozemkovému úřadu není ponecháno na vůli vybrati si vzdálenější a dražší odbytiště na železnici místo bližšího a levnějšího na řece jen za tím účelem, aby mohl snížiti cenu převzatých nemovitostí, k níž se dospěje, vezme-li se za základ výpočtu násobitel určený podle vzdálenosti dvora od nakládací stanice, kterou dle zjištěného stavu jest považovati za nejvhodnější. Soud rekursní souhlasí s prvým soudem v tom, že za odbytiště ve příčině dvorů shora jmenovaných ve smyslu §u 8 nařízení čís. 53/21 podle výsledků úředního šetření na místě a podle — Čís. 6380 —
1479
sdělení zemské politické správy v Praze, jest považovati příslušné přístavy na Vltavě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu odpůrců, k dovolacímu rekursu Státního pozemkového úřadu změnil usnesení obou nižších soudů v ten rozum, že zamítl rekurs odpůrců do rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
I. K dovolací stížnosti Státního pozemkového úřadu. 1. Odbytiště. Praví-li nařízení čís. 53/21 v §u 8 čís. 2, že odbytištěm rozumí se nejvhodnější nakládací stanice železniční nebo plavební, myslí ovšem na odbytiště jediné (»nebo«), ale přes to nemají nižší soudní stolice, přisvědčujíce v tom názoru bývalého vlastníka převzatých nemovitostí, pravdu, majíce za to, že tudíž také jako koefficient výpočtu ceny dle tabulek ve zřetel přijíti může jen odbytiště jediné, a dokonce už je mylným názor jejich, že v projednávaném případě jako takové jediné odbytiště musí přijata býti stanice plavební, zejména přístaviště v Kamýku a případná jiná na řece Vltavě. Neboť, myslí-li předpis na odbytiště jediné, myslí také určitě na takové, které je přístupno po celý rok, tane mu na mysli hlavně stanice železniční jako obyčejný případ: autoři si neuvědomili, že po značnou část roku může některé odbytiště býti vyřazeno z provozu, jak tomu právě bývá u říčních přístavišť. Kdyby tedy vší mocí mělo se setrvati na tom, že může přijíti v počet odbytiště jen jedno, musilo by to býti odbytiště po celý rok otevřené a tudíž nikoli přístaviště, nýbrž naopak stanice železniční. Ale právem Státní pozemkový úřad i toto stanovisko jako příliš příkré zavrhl, neboť vskutku ani ono neodpovídá intencím předpisu, jenž zajisté chce býti spravedliv na obě strany. Předpis předpokládá úplnou hospodářskou postačitelnost příslušného odbytiště, takže není-li to které nejbližší odbytiště hospodářsky postačitelné proto, že je po jistou roční dobu uzavřeno, musí po dobu této výluky vzato býti v počet odbytiště jiné, v tu dobu otevřené, ať si třeba mnohem vzdálenější. Spravedlnost rovná na obě strany vede tedy nutně ku kombinaci. Neboť, kdyby se nekombinovalo a vzalo se v počet pouze nepostačitelné odbytiště bližší, ublížilo by se Státnímu pozemkovému úřadu, ježto cena by vypadla vyšší, přes to, že statek užívati musí i dražšího a tudíž cenu snižujícího odbytiště vzdálenějšího, a naopak, kdyby se v počet vzalo jen toto, ukřivdilo by se předávajícímu vlastníku, ježto cena by vypadla nižší, přes to, že statek užívá i lacinějšího odbytiště bližšího, jež cenu převyšuje. Předpis béře výslovně v počet odbytiště »nejvýhodnější«, jest-li tedy po jistý čas roku nejvýhodnějším jedno a po jistý čas druhé, musí vzata býti ve zřetel obě. Jest-li jedno po jistou roční dobu vůbec uzavřeno, připadá přídomek »nejvýhodnější« po tu dobu druhému, třeba mimo dobu tu bylo méně výhodné. Předpis zkrátka chtěl hleděti ke skutečným hospodářským poměrům, a proto právě uvedl odbytiště obě, jak železniční, tak poříční; jest-li tedy v některém případě tu odbytiště obojího druhu a hospodářská potřeba vyžaduje, by se užívalo obojího, — čís. 6380 —
1480
musí se počítati podle obojího, a to ovšem podle každého tím poměrem, kterým se ho podle hospodářské potřeby užívá a dle zásad rationelního hospodářství odbytového užívati musí. Tento poměr však Státní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí zachoval a v tom směru se nic nevytýká. Dovolací stížnost Státního pozemkového úřadu je tedy důvodná a bylo jí vyhověti.
II. K dovolací stížnosti odpůrců. 2. Hnojení jako náklad na novou úrodu. § 11 (3) cit. nař. čís. 53/21 předpisuje, že v ocenění půdy podle tabulek nejsou zahrnuty výlohy k docílení nové úrody, případně hodnota této úrody a že tedy nutno výlohy ty a hodnotu úrody zvláště oceniti. Tu je sporno, co se má rozuměti pod pojmem»výloh« k docílení nové úrody, zda totiž pod něj spadá též animalní pohnojení. Státní pozemkový úřad a nižší stolice odpovídají záporně, přiznávajíce hnojení význam jen v případě §u 4 cit. nař. ve znění nař. čís. 296/22, když totiž vydatným hnojením byla mimořádně zvýšena plodnost půdy, ve kterémž případě děje se náhrada přirážkou k ceně přejímací dle §u 3 (2) téhož nař. ve znění téže novely, kdežto stěžovatelé dovozují, že v §u 4 jde o zvelebení pozemku sama (zlepšení podstaty), v §u 11 (3) však o úroku (plody) a obě ty otázky nesmějí tedy směšovány býti. V tom má stížnost pravdu a dokonce neprávem první soudní stolice dovolává se i §u 43 poslední odstavec náhr. zák., neboť i tento jedná jen o zvýšení hodnoty pozemku sama řádným hnojením mrvou animalní, a nejde nikterak o úrodu. Ba ve prospěch stěžovatelů dalo by se uvésti i to, že předpis §u 11 (3) cit. nař. dává nahražovati výlohy na novou úrodu, po případě hodnotu úrody samé: patrně myslí na různé doby, kdy se pozemky přejímají a dle nichž se tedy oceňování děje (§ 43 (1) náhr. zák.), neboť rozdíl jest, zda přejímá se pozemek hned po zasetí (na podzim nebo na jaře), kde ještě úrody není, takže řeč může býti jen o nákladech zasetí, či zda se přejímá přede žněmi, kde ovšem rozhodna může býti již jen hodnota úrody, nehledíc k nákladům zasetí, k čemuž doložiti, že při okopaninách (brambory) a plodinách, jež vyžadují pletí (len, mák), nastávají další práce po setbě. Dává-li tedy předpis nahražovati po případě přímo úrodu, jejíž hodnota zřejmě závisí i od hnojení, musilo by se za to míti, že chce nahražovati i hnojení, i rozumí je tedy pod »výlohami« setby. Tak by tu byl ve prospěch předavatele značný rozdíl v poměru k §u 519 obč. zák., jenž nenechává nahražovati »úrodu«, nýbrž jen náklad na její docílení, a poněvadž se § 11 (3) cit. nař. v té příčině vyjadřuje stejně jako § 519 obč. zák., takže se zdá, že rčení odtamtud převzal, mohlo by se říci, že výklad předpisu onoho záleží na výkladu předpisu tohoto. Avšak, nehledíc k tomu, že precedenční případ k otázce nákladů §u 519 obč. zák. není ani v praxi ani v nauce posud znamenán, musí § 11 (3) cit. nař. vykládán býti především z obsahu zákonodárství náhradového. A tu zdá se, že na pravou myšlenku přišel Státní pozemkový úřad, jenž v podstatě chce říci asi tolik, že hospodář animalním mrvením vrací pozemku jen to, co mu vypěstováním a sklizní úrody vzal. Má-li tato myšlenka řádně býti rozvedena, nutno vycházeti s hlediska stěžovatelů, že rozeznávati sluší mezi nákladem na zvelebení pozemku sama (§ 4 — Čís. 6380 —
1481
cit. nař.) a nákladem na docílení úrody (§ 11 (3) téhož nař.) a tu dojde se vskutku k výsledku, že hnojení dlužno pokládati jen za prostředek ku zachování pozemku v jeho plodivé síle, tedy za prostředek ku zachování jeho hospodářské hodnoty a nikoli pouze za prostředek k docílení úrody toho kterého roku, načež pak ovšem spadá vždy jen pod hledisko §u 4 cit. nař. a nikoli pod hledisko §u 11 (3) téhož. Kdyby se pozemek nehnojil, vyčerpá se jeho plodivá síla záhy tak, že nebude roditi leč plevel, za to zase, pohnojí-li se, nepůsobí to pouze pro ten rok, k docílení úrody právě běžné, nýbrž má to účinek i pro řadu let následujících, třeba že účinek ten je čím dál tím skrovnějším. Z toho všeho však plyne, že nelze hnojení posuzovati jen jako prostředek k docílení úrody v tom roce, ve kterém hnojeno bylo, a tudíž jako součástku nákladů na docílení úrody té, nýbrž především jako prostředek k zachování hospodářské hodnoty pozemku, neboť hospodář, který nemrví nebo jen nedostatečně, dopouští se t. zv. loupežného hospodářství, což znamená, že vymrskává, ochuzuje půdu, že jí plodivou sílu jen odnímá, ale nevrací, a ne pouze, že netěží, co by těžiti mohl, jako tomu na př. je, když půdu úplně plodnou jen nedbale obdělává a tak rozvití její skutečné plodivé síly překáží. Je tedy něco jiného práce a setba a něco jiného mrvení: hospodářsky mohou pod náklady (»výlohami«) na běžnou úrodu rozuměny býti v §u 11 (3) cit. nař. jen práce a setba, kdežto mrvení jest nákladem na zachování plodnosti pozemku, ku kterémuž jest každý hospodář povinen, ať hospodaří z důvodu jakéhokoli, neboť každému jest zapovězeno provozovati hospodářství, mající za následek zhoršení pozemku, aniž by směl za splnění této nejprimitivnější národohospodářské povinnosti žádati odměnu, zejména náhradu nákladů udržovacích. Tak zejména i zákon ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. mluví v úvodu svém o povinnosti řádného hospodaření jako o povinnosti aprioristické a nařizuje v §u 1, že ku splnění této povinnosti patří vynaložení vší péče, práce a nákladů nutných k tomu, by ze zabraného majetku dosaženo bylo výtěžků úměrných jeho povaze a jakosti a majetek sám byl udržován stále v dobrém stavu. Teprve, co nad to hospodář učiní, tedy ve sporné otázce teprve, když plodivou hodnotu pozemku nejen neztenčenu zachová, nýbrž mimořádně vydatným mrvením zvýší, pozemek zvelebí a zušlechtí, přiznává mu zákonodárství náhradové jistou náhradu, nejvýše 5%ní přirážku k ceně, vypočtené dle tabulek (§ 3 cit. nař. n. zn.). O to však v tomto bodě stížnosti nejde. Neporušil tedy Státní pozemkový úřad zákon, nezařadiv do nákladů k docílení nové úrody položku za tvrzené pohnojení, v čemž je zahrnuta nejen mrva k pohnojení vynaložená, nýbrž i práce s pohnojením spojená.
3. Bonitní přirážky a srážky. Nejvyšší soud od počátku zaujal stanovisko, že, byla-li přirážka přiznána, nelze si stěžovati do její výměry a žádati, aby percento Státním pozemkovým úřadem přiznané bylo zvýšeno, a podobně, jde-li o srážku, že nelze si stěžovati z té příčiny, že vyměřena býti měla percentem nižším, že tedy stěžovati si lze jen, když přirážka nebyla vůbec přiznána, nebo že srážka vůbec učiněna byla nebo že překročeno při výměře její přípustné maximum. Do — Čís. 6380 —
1482
výměry přípustné srážky neb přirážky, drží-li se srážka v mezích §u 3 cit. nař. n. zn., nelze si stěžovati proto, že nelze říci, že porušen byl řečený předpis, kdyžtě právě v mezích jeho výměra se stala. Výměra v těchto mezích je věcí volné úvahy Státního pozemkového úřadu, ale ta nepodléhá přezkumu soudů, protože soudy v §u 46 (1) náhr. zák. povolány jsou zjednati nápravu jen proti porušení předpisů tam vytčených, nikoli však vůbec proti porušení zásad rozumového uvažování. Předpis připouští přirážky a srážky do určitého percenta (5, 10, 15%), nikoli určitým percentem, zůstavuje tedy Státnímu pozemkovému úřadu volné pole: kdyby byl srážku stanovil sám určitým percentem a toto nebylo zachováno, byl by ovšem předpis porušen. Ani tento bod stížnosti není tedy v právu.
4. Ovocné stromy a divoké stromy. § 11 stanoví a sice: al. 1. že v ocenění půdy podle tabulek I. až IV., tedy tabulku V., danou pro lesy, vyjímaje, zahrnuta jest i cena veškerého příslušenství jejího, a al. 2. že ovocné stromy (i v zahradách) mají býti oceněny zvláště podle §u 41 (3) náhr. zák. znalci Státního pozemkového úřadu na místě samém dle zásady odst. 1 a §§ 42 až 43 náhr. zák. Z toho by vyplývalo logickým výkladem, že divoké stromy, t. j. všecky jiné než ovocné, o nichž zvláštního předpisu není a jež jako vůbec každý strom jsou přece také příslušenstvím půdy, se zvláště necení, nýbrž že zahrnuty jsou, není-li to les, již v tabulkové ceně půdy, a tak to také rekursní soud myslí. Ale v této všeobecnosti to nelze přijmouti, neboť jsou případy, že cena stromů je daleko větší, než cena půdy, a tudíž věci hlavní, tak na př. vzrostlé dubové remisy, lípové a topolové aleje u cest a pod. Předpis al. 1. myslí na příslušenství toliko v hospodářském smyslu, nikoli v právním, a taková vysoce cenná remisa neb alej jest příslušenstvím toliko ve smyslu právním jako přírůstek půdy (§ 295 obč. zák.), v hospodářském smyslu však jsou věcí hlavní a musí se tedy oceniti zvláště, kdežto na př. vrbový neb olšový nízký porost na březích potoků u luk a polí jest příslušenstvím i v hospodářském smyslu a zahrnut tedy v ceně pobřežního pozemku. Šlo by tedy o to, jak se to má s divokými stromy v tomto případě a mají-li či nemají-li se zvláště ceniti. Avšak tu otázku netřeba zkoumati, neboť sám Státní pozemkový úřad zaujal stanovisko, že náhrada za divoké stromy přísluší a přiznal ji také, jenom že stěžovatelům zdá se přiznaná cena nízká. Avšak když Státní pozemkový úřad přiznal cenu dle odhadu znaleckého, nelze si do toho stěžovati, neboť stížnost je tu dle §u 46 (1) náhr. zák. přípustná jen, byly-li porušeny předpisy §u 41 (3) náhr. zák., to jest nebyly-li divoké stromy, tvořící v hospodářském smyslu samostatnou věc, oceněny zvláště znalci Státního pozemkového úřadu na místě samém dle cen roku 1913—1915, ale nic takového se nevytýká, nýbrž stížnost si přeje, by soud přiznanou cenu přezkumoval co do přiměřenosti a by tedy podrobil přezkumu elaborát znalců, a to žádá právě také i u stromů ovocných, takže na dále o obou pojednávati jest v jednom. Stížnost vytýká, že způsob odhadu znalci zvolený a zásady při tom použité nebyly správný, ale sama uznává, že ovšem žádných předpisů není. A to stačí, neboť, není-li předpisů, nemohly býti porušeny, ale — Čís. 6380 —
1483
stížnost je přípustná jen pro porušení předpisů a to ještě zvláště vyjmenovaných. Stížnost by tedy chtěla, by soud byl lepším znalcem než znalci sami, a stížnost k rekursnímu soudu výslovně žádala, by soud podrobil přezkoumání postup znalce, zda totiž vykonal odhad dle zásad svého povolání a všeobecných zkušeností. Kdyby to soud mohl, byli by ovšem znalci zbyteční a lépe by bylo, by soud odhad provedl sám. Ale soud nemůže zásady povolání znalcova a postup jimi při odhadu vyžadovaný znáti a proto právě je znalecký důkaz. Stížnost žádá od soudu nemožný úkol. Lze se ovšem vmysliti v duševní stav stěžovatelů, kteří se pokládají za ukřivděny, avšak volí nepravý prostředek. Bylo-li jim vskutku znalci ukřivděno, jest jen jediný prostředek, jak křivdu napraviti: nárok na náhradu škody dle § 1299 obč. zák. Tím jest také vyřízena námitka, že znalci v projednávaném případě nebyli ani znalci, protože nebyli z oboru ovocnářského, neboť i takový znalec, jenž toho oboru není, jest, раk-li si jej osobuje, ač se v něm nevyzná, dle §u 1299 obč. zák. zodpověděn. Ale doložiti sluší, že tato námitka nebyla dříve činěna, zejména ne v stížnosti na rekursní soud a že tedy jest opožděna, neboť nelze v třetí soudní stolici činiti nové námitky, nýbrž přezkumu této stolice podléhá jen to, co už bylo předmětem stížností u stolic nižších. Námitka, že dlužno rozlišovati ceny stromů před rokem 1915 vysazených od cen stromů vysazených teprve po tomto roce, jest bezpodstatná, neboť stížnost sama uznává, že zákon náhradový tohoto rozdílu nečiní, což znamená, že pro to není předpisu, není-li však předpisu, nemohl býti porušen a není dle §u 46 (1) náhr. zák. stížnosti. Odvolávati se na § 43 (2) náhr. zák., jenž mluví o investicích provedených po 1. srpnu 1914, nelze, neboť i kdyby pravdou bylo, že i investice před tím dnem provedené mají hrazeny býti (o té otázce podrobně rozh. čís. sb. 5973), nelze z toho nic dovozovati pro stromy, ježto to nejsou investice neb aspoň se tak nehradí, to jest nehradí se náklad na vysázeni stromů, nýbrž stromy samy a to podle své hodnoty v čase převzetí nemovitosti, ač ovšem v cenách let 1913—1915. Nepravdou jest, že řídí se dle označení v pozemkovém katastru otázka, co je půdou zemědělskou a co lesní, a bezpředmětny jsou tedy všecky důsledky z toho vyvozované, ostatně shora již jiným způsobem vyřízené. Dle §u 8 čís. 4 a 5 cit. nař. jen pro půdu neplodnou a stavební rozhodným je zápis v katastru, kdežto jinak přihlíží se vždy k povaze, jakou má půda v přírodě.
5. Znovuvýstavba shořelých budov pod heslem investice. Tu věc má se takto: V stížnosti k zemskému soudu nebylo pod rubrikou »Investice« ani slůvkem zavaděno o nějakou shořelou budovu, nýbrž stížnost se zabývá jen znovuzřízenými střechami. Zemský soud ovšem v bodě 7. svého rozhodnutí činí také zmínku o stodole po požáru obnovené, a tu teprv stížnost na vrchní zemský soud se zabývá »znovuvýstavbou shořelé budovy«. Dle toho i tento bod stížnosti byl by vyloučen, avšak aby se stěžovatelé nedomnívali, že trpí křivdu z formálního důvodu, možno tuto jejich námitku vyvrátiti i s hlediska materielního. Že stodola vyhořela, byla jejich nehoda, a nemohou proto žádati zvláštní odměnu za novostavbu. Pro přejímací stát bylo by to — Čís. 6380 —
1484
jedno, kdyby stála stodola stará. Ježto tabulky II. platí pro půdu s budovami, tedy nad cenu dle tabulek těch vypočtenou nebere se, jak § 3 (1) cit. nař. jasně praví, na budovy žádného zřetele, leda, je-li tu skutková povaha téhož §u 3 (2), to jest, jsou-li převzaté nemovitosti v nadprůměrném, vzorném stavu hospodářském s výstavnými a dobře zachovalými budovami, načež pak tento stav odměňuje se přirážkou až do 10% základní ceny. Jiným způsobem se budovy při půdě zemědělské nad cenu tabulkovou nehonorují, zejména tedy nelze za ně žádati samostatný zvýšek jménem investic dle §u 43 (2) náhr. zák., jsou-li to právě budovy k zemědělskému hospodaření na převzaté půdě náležité, k jakým ovšem stodola nade vši pochybnost patří, neboť takové budovy jsou zahrnuty dle §u 8 čís. 6 cit. nař. již v ceně základní v tabulkách naznačené. Takový je totiž právě rozdíl mezi budovami, na něž myslí tabulky a § 2, stanovící cenu pro »půdu s budovami« s jedné, a budovami, jež spadají pod § 43 (2) náhr. zák. s druhé strany. Neboť, ačkoli tento o budovách výslovně nemluví, přece když mluví o ocenění investic dle »nákladů stavebních«, musí se tu pod investicemi rozuměti také budovy, ale, nemá-li býti zmatek mezi ustanovením tímto a ustanovením §u 2 čís. 2 a §u 3 odst. 1 cit. nař., dle nichž se budovy nad cenu tabulkovou nehonorují, jakož i §u 3 (2) téhož nař., dle něhož se sice honorují, ale přirážkou k ceně základní (tabulkové) a nikoli dle stavebních nákladů, musí to býti budovy, nepředstavující objekty zemědělského hospodářství, ač ovšem nicméně musí, jak zákon výslovně praví, sloužiti větší výnosnosti převzatého majetku, na př. budovy sloužící k průmyslovému zpracování zemědělských výrobků na převzaté půdě těžených. Tedy stodoly sem nepatří. Ale ovšem skutková povaha v §u 3 (2) cit. nař. zmíněných »výstavných a dobře zachovalých budov« (plurál) není dána, je-li v takovém stavu jen budova některá, ta nebo ona, nýbrž to vyžaduje, by v takovém stavu byly všechny budovy zemědělského hospodářství, převzaté půdě sloužící, anebo aspoň valná většina, tak aby se mohlo říci, že v celku stav ten dopadá. Ale ovšem o tuto přirážku §u 3 (2) cit. nař. v tomto bodu stížnosti nejde a žádaný zvýšek dle §u 43 (2) náhr. zák. není, jak shora ukázáno, oprávněným, takže i tento bod stížnosti není v právu.
6. Znehodnocení budov následkem převzetí části půdy bez budov, o němž mluví § 43 posl. odst. náhr. zák., hradí se, jak z doslovu zákona plyne a motivy k tomuto ustanovení tisk 3368 ai 1922 str. 22 sloupec prvý al. prvá výslovně vytýkají, právě přirážkou podle §u 3 (2) cit. nař. Cit. § 43 posl. odst. náhr. zák. totiž praví, že řečené znehodnocení má považováno býti za okolnost, jež cenu majetku (roz. půdy bez budov převzaté) měrou podstatnou zvyšuje, a § 3 (2) cit. nař. stanoví, že jestliže zvláštní okolnosti cenu převzatého majetku měrou podstatnou zvyšují, má býti vyměřena přirážka k základní (tabulkové) ceně, která nyní dle nového znění činí nejvýše 5%. Takové přirážky však se stěžovatelům dostalo, ale oni žádají náhradu ještě nad ni samostatným zvýškem.
7. Nadbytečné budovy, t. j budovy, jež se u dvorů obvykle nenacházejí, jako prý polní kolny u 5 dvorů a stavba dělnického domu. — Čís. 6381 —
1485
Avšak polní kolny mají dle vlastního výkladu stěžovatelů na uvedeném místě funkci stodol a platí o nich tedy vše to, co shora pod čís. 5 o znovuvýstavbě stodoly řečeno, že totiž by mohlo jíti jen o přirážku ve smyslu §u 3 (2) cit. nař., předpokládaje, že v celku všecky budovy na převzaté půdě jsou ve výstavném a dobře zachovaném stavu, nikdy ale o samostatnou náhradu jako za investici dle §u 43 (2) náhr. zák., jaká se žádá. O řečenou přirážku však v tomto bodu stížnosti se nejedná. Co však se týče dělnického domu, když se nezařadí mezi budovy zemědělského hospodářství dle §u 8 čís. 6 cit. nař., kde pak jest honorován již v základní (tabulkové) ceně, nýbrž pod budovy §u 43 (2) náhr. zák., spadá sem jen, pakli by sloužil »větší výnosnosti« převzatého majetku. Ale právě tuto podmínku nelze za danou pokládati, když stěžovatelé sami praví, že účel domu je, »přilákati do dvora ony deputátníky, jež si bytu zvláště pěkného cení«. To je zvětšení výnosnosti půdy velmi problematické.

Citace:

č. 6380. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 441-449.