Čís. 6201.

Přihlásila-li se k pozůstalosti kromě jiných dědiců též pozůstalost po dědici, o němž je pochybno, zda přežil zůstavitele projednávané pozůstalosti, jest tuto poukázati na pořad práva ve smyslu §u 126 nesp. říz.
(Rozh. ze dne 12. srpna 1926, R I 617/26.)
Dne 21. července 1925 byl zavražděn František M. a jeho manželka Marie M-ová. K pozůstalosti po Františku M-ovi se přihlásili Josef M., Václav M. a pozůstalost po Marii M-ové. Pozůstalostní soud poukázal na pořad práva jako žalobkyni pozůstalost po Marii M-ové. Rekursní soud přidělil úlohu žalobců Josefu M-ovi a Václavu M-ovi.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Napadené usnesení, změnivši usnesení prvého soudu, poukázalo dědice po Františku M-ovi, Josefa a Václava M-а, by do jednoho měsíce vystoupili žalobou proti dědicům přihlášeným k pozůstalosti po zemřelé manželce zůstavitelově Marii M-ové o oduznání jejího práva dědického po Františku M-ovi. Rekursní soud odůvodňuje toto usnesení tím, že Marie M-ová by měla právo dědické jen tehdy, kdyby byla svého manžela přežila a že dědici jeho musí podle §u 25 obč. zákona prokázati sporem, že ona svého manžela nepřežila. Rekursní soud je na omylu. § 25 obč. zák. stanoví, že v pochybnosti, která ze dvou osob dříve zemřela, má ten, kdo tvrdí dřívější smrt jedné z nich, tuto okolnost dokázati. Nemůže-li to, pokládá se za to, že zemřely současně a není řeči o převodu práv jednoho z nich na druhého. Z tohoto ustanovení plyne jasně, že když pozůstalost Marie M-ové opírá svůj dědický nárok k pozůstalosti po Františku M-ovi o to, že František M. zemřel dříve, musí ona to dokázati. Je-li to pochybno, předpokládá se současná smrt obou a nenastane případ dědictví pro Marii M-ovou. Tvrdí-li tedy zástupci pozůstalosti Marie M-ové, že ona zemřela později a František M. dříve a zakládají-li na tom svůj nárok dědický na pozůstalost tohoto, jest na nich, by to dokázali. Jejich důvod k nabytí dědictví po Františku M-ovi je dle §u 126 nesp. říz. podmíněn důkazem jim náležejícím, že smrt Františka M-a nastala dříve, kterýžto důkaz ve sporu musí provésti; mezi dědickými přihláškami Václava a Josefa M-а k celé pozůstalosti Františka M. na jedné straně a přihláškou dědiců Marie M-ové k části této pozůstalosti na druhé straně — jest rozpor. Není tedy dědické právo Václava a Josefa M-а závislo na průkazu pozdější smrti Marie M-ové, nýbrž dědické právo Marie M-ové od průkazu pozdější její smrti resp. dřívější smrti Františka M-а. Soud pozůstalostní musí zde účastníkům roli žalobní určiti, ježto jde o přihlášky dědické si odporující, poněvadž Václav a Josef M. činí ve svých přihláškách nárok na celou pozůstalost po Františku M-ovi, kdežto dědici po Marii M-ové, popírajíce výhradně dědické právo oněch, tvrdí sbíhající se dědické právo vlastní (§ 125 nesp. říz.). Určení žalobní role a lhůty pro žalobu o uznání práva dědického děje se v tomto případě v zájmu veřejném, by průtahem netrpělo řízení pozůstalostní a proto zákon v tomto případě neponechává řešení kolise dědických přihlášek stranám bez určení role procesní, podle §u 2 čís. 7 nesp. říz., nýbrž nařizuje určení role procesní a lhůty žalobní z ohledu na zájmy veřejné.

Citace:

č. 6201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 125-126.