Čís. 6297.

V případě §u 17 nesp. říz. lze použiti pouze předpisů §u 146-154 c. ř. s., nikoliv i jiných předpisů civilního soudního řádu.
Pro zmeškání lhůty §u 2 zákona o zrušení svěřenství ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. nelze povoliti navrácení k předešlému stavu.
(Rozh. ze dne 21. září 1926, R I 766/26.)
Svěřenský soud zamítl návrh Jana L-а, by mu bylo povoleno navrácení k předešlému stavu pro zmeškání lhůty, jež byla určena ve vyhlášce o dohodě dle §u 2 zákona o zrušení svěřenství ku vyjádření se účastníků. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Vyhláškou zemského soudu civilního v Praze ze dne 30. května 1925 bylo zahájeno ediktální řízení podle §u 2 (4) zákona ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. Zmeškal-li stěžovatel stanovenou lhůtu v této vyhlášce k vyjádření o předložené dohodě, nelze následky s tímto zmeškáním spojené odčiniti návrhem na navrácení k předešlému stavu, protože navrácení k předešlému stavu pro zmeškání lhůty v řízení ediktálním je nepřipustilo (Ott, Rechtsfürsorgeverfahren str. 254, 255). Nejvyšší soud ve Vídni rozhodl sice dne 10. června 1896 pod č. 6655 (Gl. U. W. č. 15803) v případě ediktálního řízení provedeného za účelem prohlášení starých deposit za propadlá opačně, avšak rozhodnutí to je v rozporu s velícím předpisem dvor. dekretu ze dne 30. října 1802 č. 582 sb. z. s., který jasně nařizuje, že deposita, když se nikdo nehlásí, po uplynutí lhůty ediktální nutno prohlásiti za propadlá a odevzdati pro fiskus pokladně státní. Rozhodnutí to nemůže tedy býti směrodatným pro případy obdobné. Stanovisko soudu rekursního je podporováno úvahou, že by povolováním restitucí v řízení ediktálním byl přímo mařen jeho účel, poněvadž by tím byly zviklány právě ony předpoklady pro další řízení, jichž mělo býti ediktálním řízením dosaženo. Tím byla by ohrožena i právní jistota.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Přípustnost dovolacího rekursu do souhlasných usnesení nižších soudů jest posouditi podle § 16 pat. o nesp. říz., nikoli podle § 528 c. ř. s., ježto nelze říci, že tento předpis platí i v případě § 17 nesp. říz., jenž poukazuje sice na předpisy civ. řádu soudního, těmi však lze rozuměti jen §§ 146 až 154 c. ř. s., ne však jiné. Ve věci samé není podmínek § 16 nesp. říz. pro změnu nebo zrušení napadeného usnesení, ježto odpovídá jak zákonu tak i spisům. Názor o závaznosti nálezů nejvyššího soudu vídeňského odporuje § 12 obč. zák. Uplynutím lhůty určené soudem ve smyslu § 2 (4) zákona o zrušení svěřenství čís. 179/24 byli i čekatelé, jichž pobyt není znám anebo je v cizině, vyloučeni co do práva prohlásiti se o svých nárocích na svěřenství. Tím byl přivoděn právní stav, na základě jehož byla předložená dohoda schválena, nová lhůta ediktální není možná, a nelze proto připustiti navrácení k předešlému stavu pro zmeškání lhůty. Jde tu o důsledek ediktálního řízení, jehož účelem je přivoditi jasnost právního stavu, účel ten však byl by zmařen, kdyby mohl býti obnoven původní stav.

Citace:

č. 6297. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 270-271.