Čís. 6411.

O tom, u koho z manželů má býti dítko vychováváno, dlužno zásadně rozhodovati v řízení nesporném. Sporný pořad lze připustiti pouze za podmínek §u 2 čís. 7 nesp. říz., nejde-li o zájmy dítka, nýbrž jen o sporné právo manželů.
(Rozh. ze dne 29. října 1926, R I 835/26.)
Návrh otce, by mu bylo dáno do výchovy a výživy manželské dítě, jsoucí u matky, byl v nesporném řízení zamítnut soudy všech tří stolic. Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Nejvyšší soud předem pokládal za nutno, obírati se otázkou, zda spor mezi manžely o výchovu dítka řešiti jest pořadem práva, či v řízení nesporném. Nejde tu o otázku nespornou a byl vysloven judikaturou opětovně názor, že spory takové patří na pořad práva, kdežto v literatuře zastáván je názor opačný (srov. Hora Civilní proces I. str. 137, Ott I. str. 94, Krainz-Ehrenzweig: System V. vyd. III. § 457 II. čís. 3 pozn. 8 § 455 III.). Prvý názor opírá se o to, že zákon spory takové nikde výslovně na pořad nesporný nepoukazuje a že jde tedy o spor mezi manžely ne pouze majetkový, který rešiti má dle §u 50 čís. 3 j. n. soud sborový (§ 1 nesp. říz.). Zákon ovšem nikde výslovně neříká, jakým pořadem je řešiti otázku, kdo z manželů v případě sporu má dítko vychovávati, ale přikazuje soudnictví nespornému věci poručenské a opatrovnické (§§ 21, 187, 276 obč. zák., §§ 2 a 181 nesp. říz.). Jde tedy o to, zda při rozhodování otázky, kdo z manželů má vychovávati dítko, soud vykonává officiosní zákrok na ochranu dítka a chrániti má zájmy dítěte, či řeší-li pouhý spor manžela tím, že rozhoduje o porušení práva jednoho z nich. A tu lze dovoditi ze zákona, jeho doslovu i ducha, že zákonodárce měl při řešení otázky výchovy dítek na mysli řízení nesporné jako opatření soudu opatrovnického nebo poručenského. Původní znění § 142 obč. zák. výslovně ustanovovalo, by úprava toho, kdo z rozvedených manželů má dítko vychovávati, stala se beze sporu. Praxe také spory o výchovu dítek mezi manžely mimo rozvod, za rozvodu i po něm nechávala řešiti cestou nespornou, ježto pro rozlišování nebylo vnitřního důvodu. Na tomto stavu nebylo nic změněno § 50 čís. 3 j. n. Ten výslovně stanoví, že spory mezi manžely nikoli ryze majetkové, vznikající z poměru manželského, patří před sborové soudy, pokud nepatří na pořad nesporný. Tedy zákon sám tu výslovně uznává, že jsou spory z poměru manželského, které na nesporný pořad patří, a zřejmě nechtěl meniti trvající praxe. Také doslov §u 145 obč. zák. »s vrchnostenským přispěním« zřejmě má na mysli nikoli pořad sporný, nýbrž nařízení soudce nesporného. Z dějin porad o občanském zákoníku rovněž plyne, že zákonodárci měli v případech sporů o vydání a výchovu dětí na mysli oficiosní řízení nesporné. Na věci nemělo býti nic změněno novým doslovem § 142 obč. zák. V návrhu vládním (§ 19 osnovy) uvádí se výslovně, že spor o výchovu dětí řeší soud poručenský. I v důvodové zprávě se to zdůrazňuje. V návrhu subkomitétu převzato bylo ustanovení § 19 osnovy, ale místo slova »poručenský soud« položeno slovo »soud« a přidána slova »s ohledem na zájmy dítka«. Náhrada slov »poručenský soud« slovem »soud« nestala se však s ohledem na pořad soudní, nýbrž patrně proto, že za trvání otcovské moci, tedy pravidelně i za trvání manželství soudce nesporný nezakročuje jako soudce poručenský, nýbrž jako soudce opatrovnický, ježto pro dítko pod mocí otcovskou poručník se nezřizuje. To plyne z důvodů justiční komise, kde se změny subkomitetem navržené označují jen jako stylistické, což v prvé řadě musí platiti o změně slov »poručenský soud« ve slovo »soud«, ježto dodatek »s ohledem na zájmy dítka« nemá již ráz změny čistě stylistické. Proto lze ze zákona i z jeho historického vzniku vyvoditi, že zákonodárce chtěl ponechati spory o výchovu dětí mezi manžely řízení nespornému. To podporuje i úvaha, s jakého stanoviska zákon na řešení takových sporů sám nazírá. Dle §u 142 obč. zák. rozhoduje tu v prvé řadě zájem dětí a teprv dále ohled na povolání, osobnost a vlastnosti rodičů a konečně ohled na příčiny rozvodu nebo rozluky. Pořad ohledů svědčí tomu, že při úvaze ostatních okolností padají tyto na váhu nejprv s ohledem na dítě. Vždyť dítky jsou dle §u 21 obč. zák., pokud jsou nezletilé, pod zvláštní ochranou zákona a této se jim musí dostati i při rozhodování o tom, kdo z rodičů je má vychovávati. Ochranu poskytuje soud mimo spor mezi manžely o výchovu, ale také v něm a poskytuje ji dítku jako soud nesporný, a nemohl by mu ji poskytnouti případně sám od sebe jako soud sporný, kde je vázán přednesem stran a vůbec zásadou projednací. Pro pořad nesporný mluví i ohledy účelnosti. Připustí-li se sporný pořad, nebude se lze vyhnouti rozporům mezi rozhodnutím sporného soudu o právech manželů a zákroky nesporného soudce na ochranu zájmu dítěte. Nemá-li býti vyloučena ochrana dítěte a opatření soudce nesporného, stane se často spor mezi manžely a jeho rozhodnutí bezúčelným, bude-li rozhodnutí ono moci býti zvráceno opatřením v zájmu dítka se strany soudce nesporného. Takovým stavem zase by trpěla vážnost soudů. Řízení před sborovými soudy jest i nákladnější a složitější, nežli rychlé, neformální a možnost zatímních opatření z moci úřadu poskytující řízení nesporné. Proto by bylo lze připustiti pořad sporný jen za podmínek §u 2 čís. 7 nesp. říz., nejde-li o zájmy dítka, nýbrž jen o sporné právo manželů. V případě, o nějž jde, učinil však soud opatření v zájmu dítka a stalo se tak právem v řízení nesporném.

Citace:

č. 6411. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 504-506.