Čís. 6399.

Odpůrčí nárok.
Předpis §u 4 odpůrčího řádu (§ 32 úpadkového řádu) nevztahuje se na osoby, jež jsou příbuzny nebo sešvakřeny s ženou, jež žije s dlužníkem v mimomanželském společenství.
Tvrzení, že exekuce na jmění dlužníkovo nevedla k úplnému uspokojení (§ 8 odp. ř.), jest zákonnou podmínkou odpůrčího nároku a proto nezbytným předpokladem žaloby nebo námitky, jíž má býti nárok přiveden k platnosti.
(Rozh. ze dne 21. října 1926, Rv I 1413/26.)
V exekuci Elišky S-ové proti Pavlu S-ovi byly zabaveny movitosti. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se Václav F. proti Elišce S-ové, by byla prohlášena nepřípustnou exekuce na řadu movitostí, k nimž tvrdil vlastnické právo. Ve sporu byl převod vlastnického práva na žalobce prokázán, spor týkal se dále pouze námitky žalované, že převod movitostí na žalobce stal se v úmyslu zkrátiti věřitele. Dlužník Pavel S. žil ve společné domácnosti s dcerou žalobcovou. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně (§ 503 č. 4 c. ř. s.) rozřešil otázku, koho tíží důkazní břímě, majíc za to, že žalobce Václav F. jako otec Lotty F-ové, jež žije s dlužníkem Pavlem S-em v mimomanželském společenství, je blízkým příslušníkem dlužníkovým a proto platí o jeho kupu dlužníkových movitostí domněnka §u 2 čís. 4 odp. ř. Předpis § 4 odp. ř., vymezující ve shodě s § 32 konk. ř. pojem blízkého příslušníka, rozeznává mezi manželkou a osobou, jež žije s dlužníkem v mimomanželském společenství, a pokládá za blízké příslušníky — mimo jiné — osoby, které jsou s manželem (manželkou) v jistém stupni příbuzny nebo sešvakřeny, ale nepraví totéž o osobách, které jsou takto příbuzny neb sešvakřeny se ženou, jež žije s dlužníkem v mimomanželském společenství. Zákon vůbec nezná mimomanželského švakrovství a tudíž ani v tom smyslu, o který by šlo v projednávaném sporu co do poměru mezi Václavem F-em a soudruhem života jeho dcery. Zákon pokládá sice mimomanželské příbuzenství za rovné s manželským, třebaže jen potud, pokud jde o poměr mezi jedním manželem a mimomanželským příbuzenstvem druhého manžela, neboť i mimomanželské příbuzenstvo jest příbuzenstvem, ale podle zákona nezakládá mimomanželské (manželství podobné) soužití nesezdaných osob švakrovství mezi těmito nesezdanými a příbuznými — ať už manželskými nebo nemanželskými — soudruha života. Je proto blízkým příslušníkem dlužníka manžel jeho nemanželské matky nebo manžel jeho nemanželské sestry, ale nikoli otec nebo bratr jeho družky života, jež žije s dlužníkem v mimomanželském společenství (srov. Bartsch-Pollakův koment. k úpadk. ř. u § 32 str. 277 а k odpůr. ř. u § 4 str. 339). Než, i kdyby tu šlo skutečně o blízkého příslušníka, nebyla by odůvodněna výtka mylného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) v otázce, zda Václavu F-ovi musil býti znám úmysl, žalovanou zkrátiti, neboť je úplně lhostejno, zda nižší soudy řešily správně otázku tu, jakmile zjistily, že dlužník tohoto úmyslu vůbec neměl, usuzujíce to ze zjištěných okolností, že dlužník nábytek prodal, by byl s to věřitelům zapraviti dospělou dlužnou splátku ze soudního vyrovnání, pro niž neměl hotových peněz, kdežto o manželčině nároku o výživné tehdy — v březnu 1924 — byl spor teprve zahájen a v době rozsudku první stolice — v říjnu 1925 — ještě nebyl pravoplatně vyřízen. Mimo to nelze napadený rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek první stolice, neuznavší dovolatelčin odpůrčí nárok, míti za mylný i proto, že dovolatelka v řízení před soudem první stolice ani netvrdila, že — jak stanoví § 8 odp. ř. — exekuce na jmění dlužníkovo nevedla k úplnému jejímu uspokojení nebo že lze míti za to, že k takovému uspokojení nepovede. Tvrzení to nedoličuje toliko pouhé oprávnění, přiváděti odpůrčí nárok žalobou neb námitkou k platnosti (aktivní oprávnění k žalobě), nýbrž je zákonnou podmínkou odpůrčího nároku a proto nezbytným předpokladem žaloby nebo námitky, jímž nárok má býti přiveden k platnosti. Nezáleží nikterak na tom, zda odpůrce odpůrčího věřitele tento nedostatek zákonného základu odpůrčího nároku vytýkal. K němu sluší přihlížeti při právním posouzení věci ve všech stolicích i z moci úřadu. Odvolací soud tudíž nepochybil, potvrdiv rozsudek první stolice, jímž dovolatelčin odpůrčí nárok nebyl uznán.

Citace:

č. 6399. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 484-485.