Čís. 1611.

Přísežný výslech svědka není vyloučen z důvodu § 170 čís. 2 tr. ř. již tun, že bylo proti němu učiněno trestní oznámení nebo zahájeno předběžné vyhledávání, a to ani tehdy, byl-li již vyslechnut jako podezřelý, nýbrž musí býti proti němu zavedeno přípravné vyšetřování (§ 38 odstavec prvý tr. ř.)
Zločinu § 153 tr. zák. dopouští se i ten, kdo svědkovi úmyslně lehce na těle uškodí v době, kdy jeho činnost ještě nezačala nebo byla již vykonána, však pro toto vykonávání; nesejde na tom, uplynula-li zatím delší nebo kratší doba.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1924, Kr I 741/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 16. října 1923, jímž stěžovatel uznán byl vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §u 153 tr. zák. mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného, dovolávající se zmatku §u 281 čís. 3, 4, 9 a) po případě 10 tr. ř. jest bezdůvodná. Zmatek prvuvedený spatřuje stížnost v tom, že svědek Jan H. vzat byl proti předpisu §u 170 čís. 2 tr. ř. do přísahy, jakkoli v době svého výslechu byl ve vyšetřování pro zločin podle §§ů 197, 199 a) tr. zák. Než neprávem. Neboť, nehledě k tomu, že se obhájce sám ohražoval proti vzetí svědka do přísahy při hlavním přelíčení jen z důvodu § 170 čís. 6 tr. ř., takže soud nalézací neměl podkladu, by při rozhodování, zda má svědek vzat býti do přísahy, předpis §u 170 čís. 2 tr. ř. vůbec v úvahu bral, netvrdila ani obhajoba a netvrdí ani zmateční stížnost, že proti svědku bylo zahájeno přípravné vyšetřování. Odstavec čís. 2 §u 170 tr. ř. klade stav, že svědek jest ve vyšetřování, na roveň s »odsouzením« pro zločin. Z porovnání tohoto ustanovení s obratem »jest v podezření« v §u 170 čís. 1 tr. ř. vyplývá, že pouhá skutečnost, že proti svědku podáno bylo na soudě oznámení, o němž zahájeno přípravné vyhledávání, nestačí, by opodstatnilo překážku dle § 170 čís. 2 tr. ř. a to ani tehdy, byl-li za vyhledávání ten, proti němuž oznámení pro zločin učiněno, vyslechnut jako podezřelý (§ 38, odstavec třetí tr. ř.). Trestní řád rozlišuje přesně přípravné vyšetřování a vyhledávání, a slova »kdo jest pro zločin ve vyšetřování« mají ten význam, že zde musí býti podmínky, za kterých se s určitou osobou nakládá podle §u 38, odstavec prvý tr. ř. jako s obviněným neb obžalovaným. Vždyť by jinak dána byla stranám možnost, aby vyloučily přísežný výslech nepohodlného svědka prostě trestním oznámením. (Tak rozh. ve sb. 2317, 2891; jinak ovšem Storch, II str. 121, viz též rozh. »Právník« 1895 str. 221, pak Kr II 116/21, Kr I 386/22).
Po stránce hmotněprávní vytýká stížnost zmatek podle §u 281 čís. 9 a) po případě 10 tr. ř., ježto prý zjištěný skutek obžalovaného mohl by nanejvýše opodstatniti přestupek podle §u 411 tr. zák., nikdy však zločin podle §u 153 tr. zák. Jakmile svědecká výpověď je skončena, přestává prý svědek býti svědkem, a nemůže býti více z důvodu svědectví předmětem zločinu §u 153 tr. zák., zejména uplynula-li od výslechu svědeckého doba tak dlouhá, jak v projednávaném případě. Především poukázáno budiž na omyl stížnosti, jež označuje dobu tu asi jedním měsícem. Ve skutečnosti jde dle rozsudku toliko o 11 dní. Ostatek ale jest nesprávnost právního názoru stížnosti na snadě. Zákon ohrožuje v §u 153 tr. zák. úmyslné lehké poškození svědkovo trestem za zločin nejen tehda, stalo-li se když svědek povolání své vykonává, nýbrž výslovně i tehda, stalo-li se »pro toto vykonávání«. Tato druhá možnost vedle možnosti, nesoucí se k době svědkova výkonu sama, nutně musí se nésti k době, kdy funkce svědkova buď ještě nezačala nebo byla již vykonána, tedy k době, vydání svědectví předcházející nebo jí následující, při čemž nemůže, ježto zákon činí zločinnou kvalifikaci závislou jen na příčinném vztahu mezi výkonem svědkovým a ublížením na těle, sejíti na tom, zda uplynula zatím doba delší či kratší, jakmile tento příčinný vztah jest prokázán. Jest tedy zmateční stížnost i zde bezdůvodná i bylo ji ve všech směrech zavrhnouti.

Citace:

č. 1611. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 341-342.