Z literatury r. 1901.

Podrobný přehled literatury církevního práva pravidelně podává známý lipský kanonista E. Friedberg ve stálé rubrice »Literaturübersicht« časopisu »Deutsche Zeitschrift für Kirchenrecht«, redigovaného jím a Sehlingem; přehledy tyto jsou více rázu statistického, jen při některých literárních zjevech samostatně vydaných připojuje se krátký kritický referát, ponejvíce od Friedberga pocházející. K těmto přehledům, pro svou detailnost velice cenným a pak k přehledům podobným, však jen druhdy se objevujícím v »Archiv für kath. Kr.« jakož i ku známým Theologische Jahresberichte poukazujeme ty, kdož se o církevní právo blíže interesují, nebo literární pomůcky k jednotlivým otázkám hledají. V následujících řádcích chceme jen k některým málo novinkám z r. 1901 poukázati, ať již vyšly samostatně, ať v časopisech.
Systematické zpracovaní církevního práva pochází hlavně od theologů a má v první řadě na mysli potřeby theologů, nikoli právníků; jim jest církevní právo celek sám o sobě, nikoli článkem u vývoje práva vůbec. Friburgského theologického profesora Frt. Heinera Kath. Kirchenrecht vyšlo třetí vydání o dvou svazcích, zásadně se v ničem nelišící od vydání předchozích. Svými velkými rozměry imponuje Jus Decretalium, jež sepisuje František Wernz, původem Němec, člen řádu Jesuitského, konsultor římských kongregací a profesor Řehořovy vysoké školy v Římě. Dílo rozpočteno na 6 svazků, z nichž 3. vyšel v Římě r. 1901, Svazek 1. (r. 1898, 444 str.) obsahuje úvod do práva církevního, a sice základní zásady církevní, poměr k církvím jiným a ke státům, postavení církevního práva, hmotné a formálné prameny právní, literární dějiny; svazek II. (r. 1899, str. 1128) šíří se o ústavě církevní, tedy o hierarchii ordinis a hierarchii iurisdictionis; svazek III. (r. 1901, str. 903) pojednává o správním právu církevním, a sice de administratione magisterii et regiminis a pak de administratione cultus divini atque sacramentorum et sacramentalium, v kteréžto části pojednává též o církevních tovaryšstvech, ježto uskutečňování evangelických rad pokládá za zvláštní způsob cultus divini. Svazek 4. obsahovati má právo manželské, sv. 5 církevní proces, sv. 6 právo trestní. Dále poukazujeme na poznámky učiněné v tomto časopisu II. str. 152, k nimž dodati sluší, že r. 1902 vyšla II. čásť Sägmüllerovy učebnice (str. 145—400) obsahující ústavu církve a to nauku o kléru, o církevních úřadech všeobecně a zvláště i o synodách, a pak že vyšel též 2. díl Institucí, jež sepsal de Luca; kdežto první díl jedná o církvi a o konkordátech, šíří se díl 2. o nositelích církevní moci. Ač všechny vytknuté spisy, zaujímající stanovisko kurialní, jsou plodem úsilovné práce, přece neznamenají pro systematiku církevního práva zásadně nic nového, pohybujíť se na cestách směrem svým známých, kteroužto poznámkou cena spisů těch nikterakž nemá býti snížena.
Dobrou praktickou pomůcku vydali Fritsch a Hartig svou sbírkou rozhodnutí vydaných rak. říšským soudem, správním a nejvyšším soudním dvorem ve věcech kultu se týkajících, jíž následovati mají rozhodnutí ve věcech školních a nadačních (Judicate des Reichsgerichtes etc. I. Teil: Cultus). Rozhodnutí jsou systematicky seřaděna a podána pouze ve výtahu s udáním, odkud jsou vzata.
V Archiv für kathol. Kirchenrecht (81. svazek) otiskuje a popisuje Wahrmund ve článku Der »Parvus ordinarius« (str. 3—37, 195—212) kus středověké populární literatury procesní, známé pod označením shora udaným a začínající slovy; »Quia causarum decisio«, i pronáší domněnku, že práce tato (jako i Summula: »Antequam dicatur de processu iudicii«) základ svůj má v přednáškách učitele z doby glossatorské o procesu římskokanonickém, a to asi z 2. desítiletí 13. stol., které scholary různých národností byly psány pak některým z nich byly přineseny do Německa, jiným zase do Francie, kde pak doznaly praktického užívání, doplňování, přepracování, čímž by se vysvětlilo, že během času za vlády různých vnějších vlivů povstaly různé populární spisy procesní z pramene jediného. — Tamže (str. 38—63) vypisuje A. Bellesheim ve článku »Plenarkonzil der Bischöfe des lateinischen Amerika in Rom 1899«, co k tomuto sboru vedlo, jak byl svolán a odbýván a na čem se byl usnesl; ze 16 titulů s 998 dekrety zvláště vytčeno, co americké poměry objasňuje, v čem se jeví odchylky od obecného práva a v čem se odmítají moderní proudy mimocírkevní. — Nové prozkoumání otázky, kdy a jak povstaly knihy kajícné, vyvolá článek Bruny Alberse (tamže 393—420): Wann sind die Beda-Egbertschen Bussbücher verfasst worden, und wer ist ihr Verfasser? Oproti Schmitzovi tvrdí, že v 1. polovici osmého století v Anglosasku shotoveno bylo poenitentiale, jehožto původ obecně se připisuje Bedovi a Egbertovi, což historicky prokázáno ještě není; na nějakou kompilaci z 2. polovice 9. století nelze mysliti. Rozdíl v datování obnáší oproti Schmitzovi tedy 150 let nazpět. Otištěno jest pak dílo: De remediis peccatorum dle kodexu v Bibliotheca Barberiniana — Protestantského práva dotýká se (dosud nedokončený) článek Jiřího Arndta Die Kirchenordnung des Schwedenkönigs Gustav Adolf für die Stifter Magdeburg u. Halberstadt v. J. 1632 v Deutsche Zeitschrift für Kirchenrecht str. 247—276, 393—472.
Vydávání soudních akt konsistoře Pražské Ferdinandem Tadrou jest 7. svazkem (až do r. 1424) dokončeno. — V Sitzungsberichte Mnichovské akademie kritisuje Friedrich, Die Unächtheit der canones v. Sardica, kanony synody v Sardice r. 344 odbývané a dochází k úsudku, že jsou v 5. stol. v Římě padělány.
Pro poměr mezi státem a církví důležitý jest 4. svazek Brückovy Geschichte der Katholischen Kirche in Deutschland im 19. Jh., obsahující v 1. oddělení dějiny koncilu Vatikánského a kulturní boj v Prusku až do doby vyjednávání s Římem; spisovatel (nyní biskup v Mohuči) líčí se stanoviska katolického. — Kapitolami jednajícími o církevně politických poměrech patří sem těž Isidora Silbernagla: Die kirchenpolitischen und religiösen Zustände im 19. Jh. Pro poměr mezi státem a církví v době římských císařů podává nové příspěvky Karl Johannes Neumann, profesor dějin v Strassburgu ve spisu Hippolitus von Rom (dosud jen 1. oddělení), používaje k tomu vydání spisů Hippolitových, obstarané Berlínskou akademií; druhé oddělení má obsahovati exkursy k poměru mezi státem a církví v době římského císařství. — S prvními dobami křesťanskými po stránce historickoprávní zabývá se též Josef Tumpach ve vydaných svých lidových přednáškách o významu a důležitosti starokřesťanských památek a pomníků pro vědu a náboženství, a sice v kapitole I., kde líčí, jak pomáhají vysvětliti právní poměr křesťanů v říši římské za dob pronásledování (str. 12—28) a v kapitole III., kde vyličuje, jak dávají nám nahlédnouti do života církve a do života věřících (str. 45—60). Přednášky tyto pojednávají vzhledem k auditoriu, pro kteréž určeny byly ve formě přístupnější o některých z věcí, o nichž jedná formou vědeckou Jos. Bilczewski, v Archaeologii křesťanské Tumpachem r. 1898 do češtiny převedené.
Pro poměr církve v Uhersku přináší mnoho důležitého A. Günther v pokračování článků r. 1900 započatých v Archiv f. k. Kr. (str. 64—85, 243—292, 491—514, 663—684) a věnuje zejména pozornost majetkovému právu i vyvrací tvrzení, že církevní majetek pochází z jmění národního, stopuje otázku jmění účelového a právního podmětu majetkového, otázku mrtvé ruky a boni vacantis. Obhajování autonomie církve katolické vede autora k porovnání s postavením protestantů, při čemž vykládá 26. článek zákonů z r. 1790—1791, který pokládán za Magna Charta jejich v Uhersku; pak vrací se k autonomní správě církevního majetku katolického i podává vývoj správy t. zv. Cassa Parochorum a náboženské matice. Na konec svých ještě nedokončených článků obrací se Günther k otázkám školním. Co se organisace a správy církevní tkne, budiž poukázáno předem k anonymní knize českých biskupství se týkající: Zur Frage deutscher Bistümer in Böhmen. Ein Wort zur Aufklärung und Beruhigung aus der Mitte des deutschen Klerus Böhmens (str. 106), která v Praze u Calveho vyšla koncem r. 1901 v prvním a začátkem roku 1902 v druhém vydání; po historickém úvodě zabývá se známou otázkou palčivou i žádá v Čechách biskupství nová, pro Čechy česká, pro Němce německá. — Dne 6. února r. 1901 schválil papež Lev XIII. nový regulativ pro apoštolskou datarii, který otištěn v Archiv f. K. R. str. 691—712.
V citovaném Archivu (str. 86—112) pokračuje Hilling ve svém článku Die bischöfliche Banngewalt, der Archipresbyterat u. der Archidiakonat in den sächsischen Bistümern, an prozkoumává poměr arcijahnů k arcipryštům, kdežto poměr jejich k venkovským děkanům (decani rurales) pro obsáhlost materialu odkazuje na zvláštní pozdější publikaci. Gillmann ukončuje tamže (433—460) své historickodogmatické vývody o resignaci na beneficia vylíčením resignací cum reservatione pensionis, regressus, ingressus et accessus. Články tyto vyšly též samostatně. Stiegler vydal I. svazek díla: Dispensation, Dispensationswesen u. Dispensationsrecht im Kirchenrecht (většinou uveřejněný dříve v Archiv f. K. R. sv. 77. a 78.) obsahující vývoj dispense až ku Gratianu; II. svazek obsahovati má vývoj pozdější a dogmatické propracování, III. sv. pak dispensaci u protestantův a orientálův.
Innsbrucký profesor Wretschko napsal do Deutsche Zeitschrift f. Kr. (str. 321—392) článek: Die Electio communis bei den kirchlichen Wahlen im Mittelalter, ve kterém hledá vnitřní souvislost mezi právem německým a církevním v určitých dobách vzhledem ku společným středověkým názorům. Wretschko hleděl již v 20. svazku Zeitschrift für Rechtsgeschichte, german. Abt., str. 164 sl. článkem »Der Einfluss der fremden Rechte auf die Deutsche Königswahl« dokázati, že středověká nauka o korporacích nezůstala bez účinků na volbu německých králův, a že electio communis poprvé r. 1257 se ukázavší jest převzata jak co do formy, tak co do podstaty z církevních zvyků. V čem tyto zvyky se zakládaly, jest předmětem článku nynějšího. Oproti Bresslauovi (Zur Geschichte der Deutschen Königswahlen v Deutsche Zeitschrift für Geschichtswissenschaft, N. F. 2. Jhg.), jenž myslí, že electio communis měla jen úkol, vyjadřovati formálně jednomyslnou volbu v době, kdy jednomyslnosti k platnosti volby již třeba nebylo, že to tedy byla pouhá historická reminiscence, hájí Wretschko ve smyslu Gierkově názor, že electio communis, generalis neb in communi, druhdy též electio per unum, jest odleskem středověkého názoru o jednotné podstatě hromadných osob, že jest tudíž elector representantem právnické osoby.
Kirsch, Die Reservatio in petto bei der Kardinalskreation (Archiv, 421—432) hájí oproti Pastorovi názor, že nelze různiti Cardinales creati, sed non promulgati a Cardinales reservati in petto, naopak že jest to jedna a táž instituce, která z důvodův oportuních zavedena byla Martinem V. roku 1423.
V Časopisu katolického duchovenstva pokračuje J. Doubrava o otázce patronátní v Čechách; články dosud nejsou ukončeny, i mají vyjíti pak o sobě, načež se k nim vrátíme.
Četné spisy vyvolány byly novým uzákoněním církevní censury tiskové konstitucí Lva XIII. »Officiorum ac munerum« ze dne 25. ledna 1897, jíž z předchozích ustanovení jedině konstituce Benedikta XIV. »Sollicita ac provida« z r. 1753 v platnosti ponechána byla. Novým tímto církevním zákonem tiskovým zabývají se četné kommentáře, jež sepsali Hollweck, Aug. Arndt, Schneider, Dilgskron, Pennacchi, Pèries, Planchard, Desjardin, Boudinhon a Vermeersch (De prohibitione et censura librorum), jehož práce vyšla r. 1901 již v 3. vydání. Otázky sem příslušné zůstanou tím více na denním pořádku, ježto r. 1900 vydán byl z rozkazu papeže Lva XIII. nový authentický Index librorum prohibitorum, který vzhledem k novému upravení tiskovému sestavila kongregace indicis. Mylné by bylo mínění, že jen ty knihy jsou zapovězeny, které stojí v tomto sice jinak authentickém indexu, jenž oproti svému předchůdci vykazuje počet zapovězených knih víc než o polovici menší; ale naopak nový index a nové censurní zákony Lvem XIII. vydané na vzájem se doplňují. Popis indexu přináší příkladem r. 1901 Archiv für k. Kr. z péra Schneidrova (str. 291—302) a shora zminěné 3. vydání knihy Vermeerschovy.
Laurentius (v Archiv f. Kr. 273 nsl.) hájí článkem Anwendbarkeit der Lehre von den Privilegien im kirchlichen Recht názory starší literaturou zastávané, že ius singulare v dnešním smyslu kvalitativně se nerůzní od privilegia a pak, že fakulty jsou též privilegiemi.
Co do interkonfessijních poměrův upozorniti sluší na Pecháčkovo Řešení případů v příčině náboženského vyznání dítek, jež kasuisticky se probírá vzhledem k judikatuře správního soudního dvoru v této otázce ovšem nikterak vždy důsledně si počínajícího; spis jest zvláštním otiskem článků v Časopisu kat. duchovenstva (1901) uveřejňovaných pod názvem »Perstemus in custodia.« Illasiewicz vydal samostatně články z Österr. Z. f. Verwaltung pod titulem: Das Religionsbekentniss der Kinder nach österr. R. — Velmi zajímavý, historickým vývojem doložený výklad ku článku 9. mezikonfessijního zákona podává Max von Hussarek v Grünhutově časopisu XXIX. sv. str. 447—490 (též o sobě u Höldera, 1902) čelící v tom, že slovům »wenn die Verpflichtung zu solchen Leistungen auf privatrechtlichen, durch Urkunden nachweisbaren Gründen beruht« rozuměti sluší tak, že běží o zvláštní důvod zavazující (a contrario všeobecně zavazující normy) k dávce jinak veřejnoprávní, který musí dle positivného předpisu zákonného býti list námi dokazatelný.
Co do práva manželského vytýkáme Tumpachovy články uveřejněné v Časopisu katolického duchovenstva i vydané samostatně pod názvem: Manželství ve světle nejstarších památek a pomníků křesťanských, které oceňují význam a důležitost archaeologie křesťanské, poukazujíce k tomu, jak staré památky v mnohých věcech objasňují a potvrzují, co z pramenů psaných je známo a jak prameny tyto mnohdy doplňují. — V Německu soustřeďuje se nyní přirozeně pozornost k manželskému právu nového občanského zákonníku, k němuž někdy připojuje se porovnání s ustanoveními práva církevního. Sem patří příkladem Dittenberger, Verlöbnisrecht im B. G. B. f. d. Deutsche Reich; Hellmann, Das Verlöbnis nach dem B. G. B. (Deutsche Juristen-Zeitung, str. 217 nsl.) a Goldmann, Zur Rechtsnatur des Verlöbnisses (tamže, str. 432); Süssheim, Die bösliche Verlassung des Ehegatten u. ihre Rechtsfolgen (v Archiv für civ. Praxis, str. 406); Schön, Beziehungen zwischen Staat u. Kirche auf dem Gebiet des Eherechts (ve Festschrift für Regelsberger); Hölder, Die Anfechtung der Ehe wegen Irrtums in der Person (v Iherings Jahrbücher).
Pro kanonické právo důležito jest Sehlingovo historické pojednání Zur Lehre von den Willensmängeln, Rosinovy Beiträge zur Lehre von der Parentelenordnung und Verwandtschaftsberechnung nach deutschem u. österr., jüdischem u. kanonischem R. (z Grünhutova časopisu) a pak zejména: Formulae apostolicae Datariae pro matrimonialibus dispensationibus iussu Cardinalis Pro-Datarii Caietani Aloisi-Masella reformatae.
V majetkovém právu sluší poukázati na II. svazek Meurerova spisu Bayerisches Kirchenvermögensrecht jednající o právu obročním, ježto zde brán zřetel též k základním otázkám práva obecného, n. př. k právní povaze řečeného práva a k historickému vzniku jeho. — Lohmann dokončuje článek Die Staatsgenehmigung zur Errichtung von Kirchengebäuden in Preussen v Deutsche Zeitschrift f. Kr. str. 62—115, an probírá positivná ustanovení platná v různých territorriích příslušejících ku království Pruskému, které v této příčině nemá jednotného upravení. — A. Jirák vyličuje ekvivalent poplatkový v pokračování článků: Daně, přirážky a poplatky církevním ústavům a osobám v Rak. ukládané (Čas. kat. duchovenstva str. 6 nsl.) vzhledem k tomu, že 1. lednem 1901 začlo nové desítileté období pro jeho vyměření a že přiznání za tímto účelem předepsaná měla do konce dubna 1901 býti předložena.
Prof. Henner.

Citace:

HENNER, Kamil. Z literatury r. 1901.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1902, svazek/ročník 2, s. 513-517.