Reforma práva manželského.

Podává Dr. Karel Flieder z Prahy.
Manželství má u nás dle našeho práva charakter čistě svátostný, což odporuje modernímu názoru na výsostnou moc a práva státu, znamená přílišnou koncessi církvi. Již Zeiller hájil při zasedání zákonodárné komise dvorské v roce 1801. kompetenci státní ve věcech práva manželského, ač uznával, že právní předpisy o nich musí býti uvedeny v souhlas s mravností a náboženstvím,1 kompetence tato pronikla však jen potud, že stát rozhoduje samostatně o překážkách a platnosti manželství, kdežto forma uzavření má ráz církevní. (§§ 70. a 75. o. z. obč.) Jest to zejména § 111. o. z. obč.,2 o němž se mnoho v poslední době mluví, a jenž jest skutečně v nesouladu s ostatními humánními ustanoveními tohoto zákoníka.
Zeiller vyložil v prvním sezení zákonodárné dvorské komise dne 21. prosince 1801. zásady, kterými se chce říditi při revisi osnovy zákoníka, takto: k právu římskému chce přihlížeti jen potud, pokud obsahuje pravdy práva přirozeného, zákoník má spočívati na zásadách spravedlnosti a svobodě poddaných, jež bez příčiny nemá býti obmezována, jakož i na stejné závaznosti pro všechny občany3 — a skutečně čteme také v § 16. o. z. obč., že každý člověk má vrozená, »schon durch die Vernunft einleuchtende Rechte«, v kterýchžto slovech triumfuje přirozené právo nad středověkým, dogmatismem, ba zdá se nám skoro, že slova ta jsou vzdálený ohlas revoluce francouzské. Na to praví se v § 44. výslovně, že poměry rodinné zakládají se smlouvou manželskou, a tu — i když víme dobře, že manželství není smlouvou (ostatně smlouva není poměrem právním, čímž zajisté manželství jest, nýbrž jen způsobem vzniku práv), neboť obsah právního poměru toho jest ustanoven veřejným právem donucovacím, a měniti jej není v moci jednotlivcově4 — a tu náhle brání § 111. svobodě a volnosti jednotlivcově, a to i v případech takových, kde o zavinění na straně jedné není ani řeči, a kde trpí v pravém slova smyslu postižený bez vlastní viny. Mezi nejkřiklavější případy patří, když byl jeden manžel odsouzen k dlouholetému, nebo doživotnímu žaláři, nebo když pozbyl zdravého rozumu bez naděje na uzdravení. V těchto případech stíhá bezvinného manžela skutečně těžký trest, neboť manželství ve smyslu zákona ani v těchto případech nekončí, a nelze je také s poukazem na § 111. aspoň u katolíků rozloučiti (v případu duševní choroby ani u akatolíků, neboť důvod ten není mezi taxative vypočtenými důvody rozloučení § 115.). Ustanovení § 111. zdá se v těchto případech nelidským.
A tu nutno říci, že se stanoviska státu, který se proto vmísil v tento poměr zdánlivě rázu čistě soukromého (lze říci, že právem manželským nastává upravení pohlavních styků mezi mužem a ženou), protože má manželství význam politický (jest základem rodiny a tím lidské společnosti) a sociálně-ethický (jest základem dobrého mravu a vychování potomstva)5 — není naprostá a bezpodmínečná nerozlučitelnost manželství nutná a nezbytná, protože uvedených právě svých účelů dojde stát také a spíše, když v jistých mezích podporuje svobodný výběr a svobodnou vůli v těchto otázkách, aniž by ovšem na druhé straně povolil uzdu lehkomyslnosti lidské. To vidno nejlépe z toho, že dovoluje ve všech případech ze závažných, v zákoně vypočtených důvodů rozloučení svazku manželského, vyjímaje toliko manželství uzavřená dle ritu katolického, a to i tehdy, když při uzavření sňatku byla jen jedna osoba vyznání katolického (§ 111.). Vidno z toho, že zde učiněna koncesse náboženství katolickému, že zde v tomto případě převládl názor theologické epochy právního nazírání (která vládla až do reformace, tedy asi do poloviny XVI. století), které vrcholilo v myšlence, že manželství od počátku bohem ustanovené jakožto svazek nerozlučný a monogamický, bylo Kristem k významu svátosti přivedeno a povzneseno (Trid. sess. 24. doctrina de sacramento matrimonii), a že proto také církvi přísluší vymezení právních poměrů s ním spojených, a to jak ve směru zákonodárném, tak soudním. Nerozlučnost manželství zakládá se dle učení církve na právu božském (ius divinum) a platí ohledně každého manželství, které vůči církvi jest platné. Skutečně platilo u nás církevní právo manželské až do doby císaře Josefa II.,6 který je upravil patentem z 16. ledna 1783. jako občanský poměr právní. Patent tento přešel do Josefínského občanského zákoníka z roku 1786, a jest též základem nynějšího občanského zákona.
Avšak tato nynější forma manželství, zejména nerozlučitelnost manželství katolického, neodpovídá více sociálním, ba ani ethickým potřebám lidstva. Ethické nazírání na manželství se změnilo, lidé nevidí v něm více instituci práva božského (co bůh spojil, člověk nerozlučuj), nýbrž pohlížejí na ně více prakticky jako na činitele hospodářského, více jako na poměr smluvný, kdy chtějí dva lidé navzájem se spojití, protože vidí v tom jednak nutnost (ukojení pudu zachovati rod), jednak co se určité, vyvolené osoby týče, jakýsi prospěch, výhodu, ať již materielní, nebo čistě immaterielní. A tu žádají, aby mohli spojení to opět rozvázati, když nedošli cílů, které si od spojení toho slibovali, a poukazují nikoliv neoprávněně na příslušníky všech ostatních vyznání, jimž se to povoluje, nebo i na zákony říší okolních, které připouštějí také rozloučení svazku manželského za určitých podmínek, a kladou za podklad manželství ne obřad církevní, nýbrž akt významu čistě právního, nemajíce při upravení práva manželského žádný zřetel k rozdílům vyznání, tedy aniž by se ptali po náboženském vyznání a přesvědčení snoubenců. Vidíme ve snahách těchto heslo a přesvědčení, čím dále, tím více pronikající do všech vrstev společenských, vyjádřené slovy: Každý jedinec má právo na štěstí, které se zde i bezvinnému odpírá. A tu nutno se zastaviti a ptáti se: jedná správně stát, když váže se problematickými důvody a brání příslušníkům svým, kteří jsou vyznání katolického, vůbec a ve všech případech za života manželů rozvázati jejich svazek manželský? Soudce, byť sebe modernějších názorů, nemůže nic měniti na stávajících zákonech, byť by je i shledával neprospěšnými a zastaralými, neboť jemu nepřísluší nic více, než zákonů používati, jimi se říditi, byť i měl právo do jisté míry a do jistého stupně je vykládati (§§ 6., 7., 8. o. z. obč.); on jest právě, jak trefně praví Stier-Somlo (Politik, sbírka »Wissenschaft u. Bildung« 1911, str. 25.) »Diener, nicht Herr das Gesetzes.«7 Náprava musí přijíti tedy od moci státní. A nebude zde, v tomto případě ani snad třeba užívati tajemství politiky, obsaženého dle Ulara ve slovech: Regierungen sind immer reaktionar, weil sie Autoritát wollen; Menschen sind immer rewolutionar — wenn sie Kultur wollen. (Politik, sbírka »Die Gesellschaft«, svazek III., str. 86.)
Stačí dáti manželství ráz poměru občansko-právního, a abstrahovati při tom úplně od vyznání a přesvědčení náboženského, jako to činí Code civil v čl. 165. (zákon z 21./6. 1907): Le mariage sera célébré publiquement devant l'officier de l'état civil de la commune ou l'un des époux aura son domicile on sa résidence à la date de la publication prévue par l'article 63, et, en cas de dispense de publication, à la date de la dispense prévue à l'article 169 ci-aprés — nebo německý obč. zákon, jenž praví v § 1317.: Die Ehe wird dadurch geschlossen, dass die Verlobten vor einem Standesbeamten persönlich und bei gleichzeitiger Anwesenheit erklären, die Ehe mit einander eingehen zu wollen. Neboť jinak tvoří se jednak dva druhy manželství, totiž církevní a civilní, jednak tím, že se nedovoluje volba mezi oběma druhy, nutí se mnohdy nepřímo k tomu, aby se měnilo vyznání náboženské, nebo případně aby se opouštěla vůbec příslušnost k určité církvi. U nás rozeznává se v obč. zákoně trojí druh manželství: manželství akatolických křesťanů (k němuž vztahuje se zejména § 115.), manželství katolíků (s pověstným § 111.) a manželství židovské (v §§ 123. až 138.). K tomu přistoupil pozdějšími zákony ještě sňatek civilní, jenž se na rozdíl od manželství ostatních, která dle § 75. musí se uzavírati před řádným duchovním nebo jeho zástupcem a u přítomnosti dvou svědků, uzavírá před světským úřadem. Jest to jednak civilní sňatek jako jediná forma uzavření manželství, platící toliko pro osoby bez vyznání a pro ty, jež náležejí některé neuznané církvi (zákon z 9. dubna 1870. č. 51. ř. z.), jednak t. zv. civilní sňatek z nouze dle zákona z 25. května 1868 č. 47. ř. z., přípustný však příslušníkům určité, státem uznané církve jen tehdy, když příslušný duchovní odepřel předsevzetí ohlášek nebo oddavek z důvodu státem neuznaného (na př. impedimentum temporis clauri, cognationis spiritualis). Aby se odstranila konečně jednou tato různotvárnost, bylo by jistě záhodno, nebrati při upravení práva manželského žádný zřetel k rozdílům vyznání, a utvořiti jednotnou formu jeho uzavírání, totiž před úřadem světským, jako to činí právo francouzské i německé, a jako to připouští i u nás zákon z 9. dubna 1870. č. 51. ř. z., ovšem posud jenom pro bezkonfessijní nebo pro příslušníky církví neuznaných. Náboženské přesvědčení jednotlivcovo zůstalo by při tom nedotčeno, protože na církevních obřadech, jimž by se snoubenci snad po civilním uzavření sňatku (kterážto forma by byla nezbytná vůči státu) chtěli dobrovolně podrobiti, by se nic nezměnilo. Podobné ustanovení má německý obč. zákon v § 1588., kde se praví: Die kirchlichen Verpflichtungen in Ansehung der Ehe werden durch die Vorschriften dieses Abschnitts nicht berührt. Také církev uznává, že sňatek občanský jest v některých státech z ohledu na zákony státní nezbytnou podmínkou civilní platnosti manželství, a tu žádá toliko katolíky, aby nadto zachovali i formu církevní a teprve po splnění této aby se za manžele pokládali (to platí ovšem se strany církve toliko pro ty země, kde zavedena forma tridentská, totiž slavné prohlášení »coram parocho et duobus vel tribus testibus«).
S jednotnou, civilní formou uzavření sňatku pojilo by se zároveň i právo rozloučiti manželský svazek již za života manželů. Posud děje se tak u nás ohledně manželství akatolických křesťanů z důvodů, taxative v § 115. o. z. obč. vypočtených, neboť nepřipouští se, aby se mohlo manželství jako jiné poměry soukromoprávní libovolně rozvázati. Ba nestačí ani vzájemné dohodnutí manželů (vyjma manželů israel. dle § 133.), nýbrž vzhledem k tomu, že jde o zrušení svazku právního, jenž manžely k sobě poutá, pro všechnu budoucnost, a že jsou veřejné zájmy spolusúčastněny, zkoumá soud při sporu zahájeném žalobou jednoho z manželů (nebo po případě obou), dovolává-li se žalobce důvodně, t. j. z příčiny právem uznané rozloučení svazku manželského. Tím ztěžuje se lehkomyslné a nerozvážné rozlučování manželství, které mělo by právě tak nepříznivé následky, jako naprosté vyloučení možnosti rozloučení. Důvody tyto, uvedené u nás v § 115. o. z. obč., jsou buď zavinění jednoho manžela, nebo nahodilé okolnosti (cizoložství, odsouzení pro zločin na 5 let, zlomyslné opuštění, nebezpečné úklady, opětné kruté nakládání), a odpovídají téměř úplně důvodům rozloučení v právu francouzském (čl. 229. až 232. c. c.) a v právu německém (§§ 1565. až 1569. o. z.). U nás jaksi na víc platí za důvod rozloučení manželství též nepřekonatelný odpor manželů k sobě (který dle rozhodnutí nejv. soud. dvoru nemusí býti nutně vzájemný), zákon německý neopomenul pak uvésti v § 1569. výslovně duševní chorobu jednoho z manželů jako důvod rozloučení manželství tehdy, když táž během manželství aspoň tři roky trvala, a je-li zároveň vyloučena »jede Aussicht auf Wiederherstellung der geistigen Gemeinschaft«.8Shodně povolují všechna tři citovaná práva rozloučení manželství až po provedeném sporu, který se zahájí žalobou jednoho (zpravidla bezvinného) manžela (u nás dv. dekret z 23. srpna 1819. a § 76. j. n., v právu francouzském upraveno řízení toto zákonem z 18. dubna 1886; tvořícím čl. 234. až 252. c. c., v právu německém v § 1571. a násl. o. z.), a předcházejí také ve všech těchto právech rozsudku smiřovací pokusy, z čehož patrno, že se dochází k povolení rozloučení manželství vskutku jen v případech nejkrajnějších. Důležitý jest jistě také odstavec, jednající o jméně manželky po povoleném rozloučení svazku manželského.
Náš obč. zákon nezmiňuje se vůbec o tomto předmětu, a nutno míti proto za to, že podržuje manželka dle § 92. sňatkem nabyté jméno manželovo i po rozloučení manželství, leda by žádala za změnu jména u politického úřadu. To nezdá se právě správným, ani řádně odůvodněným, zvláště je-li manželství rozloučeno z viny manželky. V právu francouzském ustanoveno jest proti tomu výslovně, že rozloučením manželství nabude každý z manželů své jméno (čl. 299. c. c.), což jest zajisté rozřešení nejpřirozenější a nejoprávněnější. Přece však nový obč. zákon pro říši německou nepodržel jednoduché toto ustanovení, nýbrž v § 1577. dal manželce právo, aby po soudním rozloučení podržela sňatkem nabyté jméno (manžel může užívání svého jména po rozloučení z viny manželky však zakázati), nebo dokonce volila mezi svým rodovým jménem a vdovským.
Ze samotné povahy rozloučení svazku manželského vyplývá, že manželé mohou po právoplatném rozloučení manželství prvního uzavříti manželství nové (§ 62. o. z. obč., § 1309. něm. o. z., čl. 147. c. c.), neboť rozloučení manželství přestává zcela jako smrtí jednoho z manželů svazek mezi nimi (arg. § 118. o. z. obč., čl. 227. c. c.,9 arg. § 1309. něm. o. z.), čímž právě liší sé rozloučení od pouhého rozvodu od stolu a lože, kdy přestává toliko společenství, svazek manželský trvá však dále. Jen pro ženu platí jistá dobová obmezení co do uzavření nového sňatku k zamezení t. zv. turbatio sanguinis. U nás stanovena jest tato doba čekací dle § 120. o. z. obč. až do slehnutí ženy, je-li těhotná, jinak na 6 měsíců, kterážto lhůta se může zkrátiti až na 3 měsíce, je-li dle zdání znalců, nebo dle okolností těhotenství vyloučeno. Dle práva německého a francouzského trvá obmezení toto 10 měsíců (§ 1313. něm. o. z. a čl. 228. c. c.), leda by žena dříve porodila.
To by byly asi požadavky nového upravení práva manželského u nás: občanská forma uzavření sňatku, možnost rozloučení svazku manželského z důležitých příčin, a nabytí původních jmen po povoleném rozloučení. Jak již výše ukázáno na ustanoveních práva německého a francouzského, spěje vývoj ve směru tomto, a dočkáme se bohdá i u nás nového upravení, zmodernisování svazku manželského. Vždyť manželství nutno posuzovati jako jev sociální, a jako sociální problém nutno je také řešiti, neboť jest zajisté prvním útvarem života pospolitého. Původní účel manželství, které prodělalo od prvního svého vzniku mnohé změny, a jeví se u různých národů v různých formách (polygamie, s ní zase polygynie a pod.), jež ustálila se nyní u všech národů s vyšší kulturou v monogamii, znamenající jaksi rovnost obou rodů — původní účel manželství jest stále týž, ale přistupují k účelu tomu účely nové. Aby těmto novým účelům mohla instituce tato dostáti, nutno upraviti ji jako poměr právní na základech občansko-právních, a nikoliv ryze náboženských.

Čelakovský: »O účasti právníků a stavů ze zemí českých na kodifikaci občanského práva rakouského,« 1911, str. 45.
§ 111.: Das Band einer gültigen Ehe kann zwischen katholischen Personen nur durch den Tod des einen Ehegatten getrennt werden. Ebenso unauflöslich ist das Band der Ehe, wenn auch nur ein Theil schon zur Zeit der geschlossenen Ehe der katholischen Religion zugethan war.
Čelakovský, str. 43. a 44., jak citováno sub pozn. 1.
Tendence obmezovati smlouvy a volnost smluvní v prospěchu veřejném jeví se nyní zejména při smlouvě mezdní; patří sem nucené pojišťování dělnictva, zákaz dětské práce, nejdelší doba pracovní a pod., což jeví se jako zasahování moci státní do smluv soukromých.
Rozhodnutí ze dne 10./6. 1902 č. 5027 praví: Das Institut der Ehe ist ein Rechtsinstitut, welches tief in das Leben des Staates und in die Familie eingreift, weshalb auch die Ehegesetzgebung der Staatsgewalt vorbehalten ist.
Ač již Marie Terezie vydala v roce 1753. a 1754. po prvé státní předpisy, různící se od práva církevního, a to: nezletilé děti potřebují k platnosti manželství svolení rodičů, a důstojníci vyššího povolení.
Naproti tomu praví Steinbach ve svém pojednání »Die Moral als Schranke der Rechtsdurchsetzung«: der Richter müsse eine veraltete gesetzliche Bestimmung, welche mit den herrschenden Anschauungen im Widerspruch steht, durch eine freie Auslegung mit den Erfordernissen des Lebens und der Zeit in Einklang zu bringen suchen. To ovšem není možno při určitém znění zákona.
U nás rozeznává obč. o. z. v §§. 103. a násl. a 115. rozvod manželství od stolu a lože a rozloučení, Scheidung von Tisch u. Bett a Trennung der Ehe. Obč. zákon pro říši německou mluví o Scheidung der Ehe jako o úplném rozloučení; v čl. 202. a 206. uvoz. zákona mluví se posud o rozvodu v našem smyslu, a tu se týž nazývá Trennung von Tisch u. Bett, kdežto v §. 1575. jmenuje se Aufhebung der ehelichen Gemeinschaft. Code civil zná divorce jako úplné rozloučení manželství, vedle toho pak i rozvod pod názvem séparation de corps. (Čl. 306. až 311.)
Čl. 227. c. c. zní: Le mariage se dissont: 1. par la mort de l'un des éponx; 2. par le divorce légalement prononcé.

Citace:

FLIEDER, Karel. Reforma práva manželského. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 8, s. 367-373.