Disciplinární právo.

I. Pojem a název. II. Historie a hlavní druhy d-ho p-a. III. Teorie d-ho p-a. IV. Disciplinární delikt. V. Disciplinární tresty. VI. Disciplinární úřady. VII. Disciplinární řízení. Poměr jeho k řízení trestnímu.
I. Pojem a název. Disciplinou nazývá se kázeň a pořádek uvnitř nějakého společenského organismu nebo společenské instituce jako je na př. úřednický organismus státu nebo jiného zaměstnavatele, vojsko, církev, škola, ano i rodina. Pro stát jako celek se název disciplina neujal. I ti, kteří rozeznávají disciplinu v širším i užším smyslu, obyčejně vylučují z pojmu disciplina „veřejný právní řád“ (Liszt), „oblast vlastního trestního a policejního práva“ (Schaper). Za éry policejního státu bylo vůbec nemožno disciplinu přesně odlišiti od policie, a co dnes nazývá se disciplinou, bylo někdy označováno jako policie služební (Dienstespolizei). Ani dnes není vždy snadno přesné rozhraničení obou pojmů, a také názvosloví kolísá. Mluví se na př. o disciplinární moci předsedy soudu při soudním jednání (§§ 108, 232 a násl. tr. ř.), o disciplině bursovní (§ 17 zák. ř. z. č. 67/1875), ačkoliv jde spíše o druh policie (srov. §§ 197—203 c. ř. s., § 32 zák. ř. z. č. 36/1876, § 41 nař. č. 209/1907 ř. z. a j.), o tak řečenou „policii veřejného ústavu“ (O. Mayer).
Nazýváme-li prostředky, jež mají specifický účel udržeti kázeň a pořádek uvnitř určité instituce, prostředky disciplinární, náleží k prostředkům těmto i disciplinární trest, t. j. akt, jímž se nuceně odnímají nějaké statky neb hodnoty proto, že kázeň a pořádek byly porušeny. Disciplinární trest je nej význačnější, nikoli však jediný prostředek disciplinární. Vedle něho jsou i jiné prostředky, jež slouží témuž účelu, avšak od disciplinárního trestu se liší anebo aspoň positivním právem jsou od něho odlišeny. Příkladmo lze uvésti služební řády a instrukce, služební dozor, služební kvalifikaci (§§ 14 a násl. ve spojení s § 51 úř. služ. pragm. ř. z. č. 15/1914, §§ 14 a násl. ve spojení s § 60 uč. služ. pragm. ř. z. č. 319/1917 a k tomu § 16 plat. zák. č. 103/1926 Sb.), odnětí povolení k vedlejšímu zaměstnání (§§ 33 úř. a 37 uč. služ. pragm.), administrativní dání do výslužby (§ 80 úř., § 86 uč. služ. pragm.), odepření výmazu zápisu disciplinárního trestu z osobního výkazu (§ 136 úř., § 145 uč. služ. pragm.) a j.
K disciplinárním prostředkům náleží, od trestu disciplinárního však podstatně se liší i trest donucovací, jehož účelem jest vynutiti určitý služební úkon a jemuž proto nutně musí předcházeti pohrůžka, čímž však není řečeno, že každý trest, jemuž pohrůžka předchází, jest již proto trestem donucovacím (peněžitá pokuta podle § 90 úř. služ. pragm.). Donucovací trest vyskytoval se v Rakousku odedávna v podobě srážky ze služebních požitků (dekret dvor. kanceláře z r. 1813 sb. pol. zák. sv. 40., str. 1) a vyskytuje se sporadicky i v pozdějším zákonodárství (§ 85, odst. 3. a 4., žel. prov. ř. ř. z. č. 1/1852, § 42 zák. ř. z. č. 46/1868, § 63 zák. ř. z. č. 217/1896). Bývá označován jako jeden z prostředků služebního dozoru vedle dozorčích výtek (na př. § 77 cit. zák. z roku 1896, § 89 úř., § 97 uč. služ. pragm.) a je zřetelně odlišen od disciplinárního trestu.
Než jsou i jiné tresty, jež zřejmě slouží k udržení pořádku ve službě, nemají však tento specifický účel. To platí zejména o důchodkových trestech pro důchodkové delikty úředníků a zaměstnanců státní správy (§§ 3, 175, 255, 410 a j. důch. tr. z. z r. 1835), jež zákon zřetelně od disciplinárních trestů odlišuje přes to, že delikt, který nepochybně jest i porušením povinností služebních, je důchodkovým trestem beze zbytku konsumován, takže pro trest disciplinární není již místa.
D-m p-em v objektivním smyslu jest zvykem nazývati jen soubor norem o disciplinárním trestání. V tomto pregnantním smyslu užívá se výrazu disciplina nejpozději od 50. let minulého století již ustáleně (srov. na př. cís. patent č. 258/1850, §§ 58, 75, cís. patent č. 81/1853, cís. nař. č. 64/1860). Ve služebních pragmatikách úřednické z r. 1914 a učitelské z r. 1917 rozumí se zodpovědností disciplinární výlučně zodpovědnost disciplinárně-trestní.
Zákonodárství republiky užívá výrazu v tomto smyslu (na př. zák. č. 79/1919, č. 299/1920 a j.), avšak zák. č. 154/1923 zavádí pro vojsko názvy právo kárné a kázeňské. Pro d. p. stavovských korporací nahražuje se nověji výraz „disciplinární“, ještě v disciplinárním řádu advokátském ř. z. č. 40/1872 běžný, názvem řízení čestné v zákonech o lékařských komorách ř. z. č. 6/1892, o zvěrolékařských komorách zák. č. 133/1920, o inženýrské komoře č. 185/1920.
II. Historie a hlavní druhy d-ho p-a. V propracované stupnici prostředků, jimiž církev katolická reagovala na porušení povinností jak členů náboženského společenství, tak nositelů úřadů církevních, odlišují se in foro externo poenae medicinales (censurae) a poenae vindicativae. Ony chtějí býti korektivné, tyto podobají se trestům kriminálním. Nelze říci, do jaké míry příklad církve působil na vývoj d-ho p-a státu. V jurisdikci středověké korporace (města, cechy, university) nad jejími členy jistě jsou k nerozeznání smíseny živly pravomoci trestní, policejní i disciplinární. Ve státě vyvíjelo se d. p. jako zvláštní institut na půdě poměru zeměpána k jeho úředníkům. První základ byl sice položen již vznikem stálých zeměpanských úřadů s úředníky z povolání, jimiž zeměpán vítězně bojoval proti dědičnému úředníku lennímu. Avšak dokud zeměpanský úředník byl ustanovován durante bene placito seu quam diu bene te gesseris a mohl tedy regentem kdykoliv býti propuštěn, nemá d. p. valného smyslu. Teprve když od polovice 18. století vlivem říšského soudu ujal se názor, že regentovo bene placitum není nic více než arbitrium boni viri, a že propuštění úředníka jest přípustné jen ex gravi et legitima causa, nabylo postavení zeměpanského úředníka trvalosti, čímž i úprava d-ho p-a nabývá praktického významu. Ve všeobecném pruském Landrechtu byla tato změna nazírání vyjádřena positivně (§ 98, díl II., titul 10.), a služební poměr úředníka zeměpanského jest výslovně uznán jako zásadně nevypověditelný, zpravidla doživotní. Chybí-li v Rakousku takovéto solenní uznání, jest nicméně dostatek positivních dokladů, že postavení státního úředníka bylo již před koncem 18. století doživotní, na př. pensijní normále z r. 1771, 1781 a pensijní direktivy dekretu dvoř. komory z r. 1817. S uznáním stálosti služebního poměru úředníkova dostává se úpravy i p-u d-mu. Dají se stopovati zejména dvě metody. Služební poklesky chápány jsou jako delikty kriminální, innominata delicta ministrorum principis, a zařazují se pak do zákoníka trestního, byt šlo jen o pouhou insubordinaci, překročení dovolené, svémocné vzdálení se ze služby a pod. Ta jest metoda pruského Landrechtu (20. tit., II. díl). Delikt disciplinární neliší se tu od deliktu kriminálního ničím, než že tresty deliktů služebních jsou bohatěji odstupňovány, podobajíce se z části již dnešním trestům disciplinárním, z části však trestům kriminálním (trest na svobodě, teprve za republiky úplně odstraněný). V Rakousku, podobně jako v některých zemích jihoněmeckých, bylo naproti tomu přesně rozeznáváno již v této době mezi deliktem kriminálním a disciplinárním, snad pouhou náhodou shodně s francouzským zákonem o organisaci soudní ze dne 24. IV. 1810 (čl. 59.) D. p. vyvíjí se pak vedle práva kriminálního k větší nebo menší samostatnosti a nezávislosti. Napořád ovšem vyskytují se t. zv. úřední delikty (Amtsdelikte) s povahou deliktů kriminálních (§§ 101—105, 331—334 rak. tr. z. z r. 1852). Nejstarší rakouské p. d. roztroušeno jest v četných dekretech dvorských a dekretech dvorské komory (viz např. Stubenrauch: „Handbuch der österr. Gesetzkunde“, 2. vyd., I., str. 178, 218, 221). Zcela povšechně lze staré právo rakouské charakterisovati takto: Disciplinárním deliktem jest každé porušení povinností služebních, zvláště těch, které založeny jsou služební přísahou jako zejména povinnost věrnosti a poslušnosti, plnění služebních rozkazů a šetření úředního tajemství. Disciplinárním deliktem jest však i závadný život soukromý, jímž může trpěti vážnost úřadu. Pokud skutkové podstaty deliktů disciplinárních jsou blíže vymezeny, děje se tak jen příkladmo za účelem odstupňování trestů disciplinárních. Tyto postupují od důtek a újem na požitcích služebních, které ukládány jsou služebním představeným, až k degradaci a propuštění. Pensionování nebylo dle tehdejších názorů způsobilým trestem disciplinárním, neboť „zaopatření a odměna přísluší jen těm, kdo bezvadně státu sloužili“ (pensijní norm. 1781). Za vlastní tresty disciplinární byly však považovány jen degradace a propuštění a mohly býti ukládány jen ve zvlášť upraveném řízení. To byl vlastní Disziplinarweg. Příznačné pro toto řízení jest, že na základě disciplinárního vyšetřování, v němž obviněný musil býti slyšen (což později předepsáno i pro ostatní tresty disciplinární), jednalo o věci kolegium úřadu správního, za jisté účasti dvou justičních radů, kteráž jest sice jen pořádná, ale tak, že nesouhlas třeba jen jednoho z nich s návrhem správního kolegia měl za následek devoluci před vyšší úřad správní, jenž podobně přibíral dva justiční rady vyššího tribunálu. Po stránce kompetenční platila zásada, že disciplinární propuštění úředníka může vysloviti jen onen orgán, který úředníka jmenoval. Podstata tohoto řízení zachována jest ještě v nařízeních o organisaci správní z r. 1853 ř. z. č. 9 a 10.
D. p. soudcovské. S počátky konstituční éry počíná se odštěpovati d. p. soudců. Po prvé v organisačním zákoně soudním ř. z. č. 258/1850, který disciplinární moc nad soudci, vyjma t. zv. tresty pořádkové, přikazuje disciplinárnímu soudu. Po vítězství reakce vrací se cís. patent ř. z. č. 81/1853 (stará soudní instrukce) k procesním formám d-ho p-a režimu absolutistického, dávaje disciplinárním komisím u vrchního a nejvyššího soudu zřízeným toliko votum pořádné, konkurující někdy se samostatným votem presidenta soudu, kdežto vlastní rozhodnutí spočívalo v rukou ministra spravedlnosti nebo v rukou panovníka. Teprve disciplinárním zákonem soudcovským, ř. z. č. 46/1868, dostává se výkon disciplinární moci „nad soudcovskými úředníky“ do rukou disciplinárních senátů u vrchních soudů a nej vyššího a kasačního soudu. Do řízení podobného řízení trestnímu uvádí se (neveřejné) ústní líčení, obhájce obviněného, odvolání k disciplinárnímu senátu nejvyššího soudu atd., kdežto po hmotné stránce rozeznávají se tresty pořádkové (napomenutí a důtka), ukládané administrativně, od vlastních trestů disciplinárních, kde mezi přeložení a propuštění (trest degradace byl již r. 1859 z úřednického d-ho p-a všeobecně vymýtěn) vsunuje se nově trest pensionování na neurčitou dobu se zkrácenými požitky pensijními. Soudní instrukce z r. 1853, jež platila nadále jen pro nesoudcovské úředníky a sluhy soudní, byla později nahražena III. hlavou zákona o organisaci soudní ř. z. č. 217/1896, která přináší bohatší odstupňování disciplinárních trestů (srážky na služném, odklad postupu, přeložení, pensionování a propuštění) a řízení napodobené soudcovskému řízení disciplinárnímu. Úprava tato ustoupila nakonec d-mu p-u úřednické služební pragmatiky z r. 1914, kdežto soudcovský zákon disciplinární z r. 1868 zůstal nadále v platnosti a jest služební pragmatikou úřednickou doplněn jen několika málo vymoženostmi rázu jednak procesního (právem obviněného nahlížeti do spisů, zastavením řízení podle § 131 služ. pragm.), jednak materielního (§§ 98, 142, 146 služ. pragm.). V souvislosti s d-m p-em soudcovským sluší uvésti i d. p. nad soudci-laiky (§ 21 zák. o organisaci soudní ř. z. č. 217/1896), kteří pro trvalé zanedbávání svého úřadu bez dostatečné omluvy zbavují se úřadu nálezem vrchního zemského soudu v soudcovském řízení disciplinárním (zák. ř. z. č. 46/1868). O d-m p-u nad přísedícími soudů živnostenských viz zákon o soudech živnostenských č. 218/1896 ř. z. (§§ 16, 17).
Civilní služba státní. Obecné d. p. státních úředníků dospělo zatím v cís. nař. ř. z. č. 64/1860 k jakési kodifikaci roztroušených starších předpisů disciplinárních „pro úředníky a sluhy zeměpanské a jim na roveň postavené, vyjma soudní a vojenské, stav učitelský, stráž finanční, stráž věznic a polepšoven. Tento disciplinární zákon nezná již trestu degradace, ale nezná ještě trestu pensionování. Stupnice trestů disciplinárních obsahuje mimo pokárání (Rüge) důtku, peněžité pokuty, odnětí postupu, trestné přeložení a propuštění. Pro řízení disciplinární je sice předepsáno slyšení obviněného, není však ještě ústního líčení a ostatních kautel procesních. Řízení disciplinární má dosud ráz neformálního řízení administrativního. Příslušný jsou disciplinární komise při úřadech zemských nebo ústředních, jež bud samy rozhodují nebo činí návrh vyššímu místu. Toto kusé ustanovení jest srozumitelno jen v souvislostí s dotčenou již zásadou, že disciplinárním trestem nemůže býti zasahováno do disposičního práva vyššího úřadu po případě panovníka. Proti nálezům disciplinárním jde administrativní rekurs k úřadu vyššímu.
Z normového materiálu soudcovského zákona disciplinárního z r. 1868, z disciplinárních norem zákona o organisaci soudní z r. 1896 a z některých živlů trestního řádu jest vybudováno d. p. služební pragmatiky z r. 1914. Podstatu reformy lze stručně charakterisovati jako podstatný krok k judicialisaci d-ho p-a. Orgány disciplinární na způsob soudce nezávislé a řízení blížící se trestnímu procesu soudnímu jsou hlavní její znaky.
D. p. úřednické služební pragmatiky jest především platným právem pro velkou většinu státních úředníků „do některé hodnostní třídy zařazených” a pro státní zřízence. Místo hodnostních tříd nastupují nyní podle § 152 plat. zák. č. 103/1926 služební místa ve smyslu tohoto zákona. D. p. úřednické služební pragmatiky je v podstatě přejato i do služební pragmatiky učitelstva státních, středních i nižších učilišť (ř. z. č. 319/1917), D. p. této učitelské služební pragmatiky platí pak podle § 17 „učitelského zákona” Sb. z. a n. č. 104/1926 zásadně i pro učitelstvo obecných a občanských škol, a to v podobě, která má potřebám služby školní býti vládním nařízením přizpůsobena. D. p. služební pragmatiky vstupuje tedy na místo dosavadních disciplinárních norem pro učitele obecných a občanských škol, jež obsaženy jsou v historických zemích v zemských zákonech českém č. 86/1875 s novelami, moravském č. 27/1905, slezském č. 17/1870, na Slovensku pravděpodobně nastupuje na místo d-ho p-a obsaženého v zák. čl. XXVI (§ 14) a zák. čl. XXVII (§ 22), oba z r. 1907, na místo tohoto asi jen potud, pokud jde o učitele obecných škol elementárních.
D. p. úřednické služební pragmatiky bylo zák. č. 262/1919 vztaženo i na aktuárské úředníky ve službě politické a policejní, podle zák. č. 307/1919 na cestmistry, poříční dozorce atd. D. p. sborů (státní) stráže bezpečnosti upravuje zákon Sb. z. a n. č. 230/1922 (§ 2) a nařízení vládní Sb. z. a n. č. 295/1922, pokud personál těchto sborů nepodléhá d-mu p-u služební pragmatiky úřednické ř. z. č. 15/1914. Podle cit. nařízení má disciplinární komise funkci jen poradnou, kdežto disciplinární moc přísluší „přednostovi úřadu osobního”, v odvolací stolici přednostovi úřadu bezprostředně nadřízeného. Disciplinární tresty jsou napodobeny úřednické služební pragmatice.
O d-m p-u pohraniční finanční stráže jedná zákon Sb. z. a n. č. 28/1920 a vl. nař. Sb. z. a n. č. 40/1920. Úředníci podléhají d-mu p-u úřednické služební pragmatiky. Zřízenci jsou postaveni na roveň podúředníkům.
Úřednické služební pragmatiky přidržuje se i nař. č. 35/1920, vydané podle zákona o služebním poměru vysokoškolských učitelů č. 79/1919. V nař. č. 437 a č. 483/1920, vydaných podle zák. č. 16/1920 a č. 17/1920 o služebních poměrech zřízenců obecních v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zřízenců a cestářů okresních zastupitelstev a silničních výborů upravuje se i d. p. těchto zaměstnanců podle obdoby služební pragmatiky pro státní zřízence. K tomu Boh. 3472 A, kde nařízení podle zákona č. 16/1920 uznáno bylo platným, o čemž zavládly pochybnosti plenárním usnesením té doby ještě neodstraněné. Vývoj směřuje tedy formálně k úpravě zákonné a obsahově k unifikaci práva podle typu úřednické služební pragmatiky ř. z. č. 15/1914.
D. p. vojenské je rovněž starého, ne-li staršího původu než d. p. úřednické. V Rakousku-Uhersku spočívalo na pouhých služebních předpisech a bylo jak po materielní, tak po procesní stránce kritisováno jako velmi zaostalé, neboť se vyznačuje téměř „neomezeným arbitriem vojenského velitele“ (F. Schmid). Vedle všeobecného d-ho p-a vojenského velitele, jež mělo za účel zabezpečení vojenského služebního pořádku a kázně, a zvláštního d-ho p-a pro určité druhy osob vojenských, bylo ještě čestné řízení pro činy a opomenutí důstojníků, jež příčí se cti, zejména cti důstojnické. Toto d. p. a řízení lze nazvati stavovským (berufsgenossenschaftlich). Podrobněji F. Schmid: „Das Heeresrecht der österreichisch-ungarischen Monarchie“, 1903, a příslušné stati téhož autora pod heslem Heerwesen v Mischler-Ulbrichově St.-W.-B.
Československé d. p. vojenské upraveno je nyní zákonem Sb. z. a n. č. 154/1923 a jeho novelou č. 55/1927, před tím bylo upraveno zatímním kázeňským řádem vydaným r. 1919 ministerstvem národní obrany.
Disciplinární předpisy pro četnictvo stanoví podle zmocnění daného zákonem Sb. z. a n. č. 299/1920 (§ 12) ministerstvo vnitra. O disciplinárním propuštění ze služby viz § 22 cit. zák. a k tomu zákon Sb. z. a n. č. 153/1924 (§ 19) a vůbec heslo „Četnictvo“.
D. p. samosprávných úředníků. Jinými cestami než d. p. státních úředníků se vyvíjelo a je také jinak uspořádáno d. p. úředníků samosprávných korporací územních v historických zemích, t. j. obcí, okresů a zemí. Organisační zákony, obecní zřízení atd. dávaly zastupitelským orgánům těchto korporací obraty zcela povšechnými disciplinární moc nad „osobami ve službě obce a ústavů obecních postavenými“ (§ 53 čes., § 57 mor. a slez. obec. zříz.) právo určití disciplinování úředníků a sluhů (Disziplinarbehandlung, §§ 25, 32 čes., mor. a slez. zem. zříz.). Disciplinární řády vydávané obcemi, okresy a zeměmi navazující ponejvíce na d. p. cís. nař. č. 64/1860, spočívaly jen na oněch povšechných zákonných zmocněních. Poněvadž bylo sporno, zdali zaměstnanci samosprávní jsou ve služebním poměru veřejnoprávním či v soukromoprávním poměru smluvním, byla pochybná i povaha těchto disciplinárních řádů (norma či obsah smlouvy služební?). K tomu nálezy vídeňského říšského soudu Hye č. 117, 164, 200, 419, 647, 771, 1100, 1243 a j.; Budw. 12177, 12286 a j.; Pražák: „Ústava obecní“, 2. vyd., str. 191, 193, 487; „Ústava zemská“, 2. vyd., str. 143 a 161. Nyní však rozhodnutí konfliktního senátu Boh. adm. č. II a XXXV.
Zemskými zákony č. 63/1907 z. z. č. a č. 35/1908 z. z. č. byla zároveň i s jinými otázkami služebního práva úředníků okresních a obecních v Čechách upraveno i d. p. Zákony tyto neliší se v tendenci od pozdější služební pragmatiky úředníků státních. I jim šlo neméně než této o ochranu obviněného úředníka proti libovůli. Pro odpor obcí a okresů žárlivě střežících své samosprávy nebylo však politicky možno, co prakticky bylo by bývalo účelno, t. j. zříditi disciplinární orgány na širším základě územním. Disciplinární moc musela zásadně zůstati v rukou obcí resp. okresů, vyšším svazům samosprávným zachována ovšem kompetence rekursní jako v jiných věcech obecních (okresních). Disciplinární komise obou těchto zákonů má zcela jinou povahu než disciplinární komise úřednické služební pragmatiky z r. 1914. Je-li tato skutečným decernentem ve věci disciplinární, představuje ona jakousi směs z orgánu vyšetřujícího a obžalovacího. D. p. českého zemského zákona bylo rozšířeno zák. č. 443 a 444 z r. 1919 Sb. i na Moravu a Slezsko.
Na Slovensku bylo d. p. členů obecního představenstva (kozsegi eloljáróság) a ostatního úřednického personálu pomocného a manipulačního v městech s regulovaným magistrátem a ve velkých i malých obcích upraveno v VIII. hlavě zák. čl. XXII/1886 velmi podrobně a s odstupňovaným pořadem instančním končícím bud u municipálního správního výboru nebo u ministra vnitra (§ 97). Avšak předpisy tyto ztratily půdu zákonodárstvím popřevratovým. V městech s regulovaným magistrátem nyní podle zák. č. 233/1920 skládá se magistrát výhradně ze státních úředníků (§ 8) podrobených (§ 2) úřednické služební pragmatice (ř. z. č. 15/1914). Zák. č. 243/1922 bylo pak přetvořeno složení obecního zastupitelstva, rady a komisí obecních ve všech obcích slovenských podle vzoru obecního práva v historických zemích (zák. č. 75/1919).
Městský notářský úřad v městech s regulovaným magistrátem skládá se již podle zák. č. 233/1922 ze státních úředníků, na obecní a obvodní notáře byla pak služební pragmatika z r. 1914 rozšířena zákonem č. 211/1920 Sb. V příčině úředníků velkých obcí srovnej § 24 zák. o. 243/1922.
D. p. veřejných notářů. Když cís. pat. ř. z. č. 336/1850 byl pod zřejmým vlivem francouzským zaveden starodávný institut veřejného notářství, byly se zamýšlenou souměrností s prozatímním advokátním řádem z r. 1849 zavedeny i notářské komory jakožto korporace stavovské, jimž odchylně od francouzského vzoru svěřena byla podle Schmerlingova nejpoddanějšího přednesení jenom část disciplinární moci nad notáři a kandidáty notářství, kdežto disciplinární moc „v důležitějších případech“ (disciplinární tresty, peněžitá pokuta, suspense do třech měsíců a sesazení z úřadu) přikázána byla disciplinárním senátům u vrchních soudů a v poslední stolici nejvyšší mu soudu. Nejtěžší disciplinární tresty — dočasná suspense a sesazení s úřadu — byly pro určité skutkové deliktní podstaty obligatorně předepsány. Vítězství reakce projevilo se ve zostřených disciplinárních předpisech notářského řádu ř. z. č. 94/1855, jímž pravomoc disciplinární vůbec přikázána soudům. Platný notářský řád ř. z. č. 75/1871 vrátil se k zásadám cís. patentu z r. 1850, ponechav notářské komoře ve funkci „čestného soudu“ (§ 135) disciplinární moc při deliktech lehčího rázu stíhaných tresty pořádkovými (§ 155), kdežto porušení povinností notářům zákonem uložených a hrubé porušení povinností stavu stíhají tresty disciplinární (písemnou důtkou, peněžitou pokutou do 1000 Kč, suspensí do 1 roku, sesazením z úřadu) vrchní soudy a v odvolací stolici nejvyšší soud v řízení platném pro soudce podle disciplinárního zákona soudcovského (1868). Není již vázanosti nejtěžších disciplinárních trestů k určitým skutkovým podstatám deliktním, ale pokuty peněžité jsou pro určité delikty stanoveny sazbou minimální, pod kterou sestoupiti nelze (§ 159).
Na Slovensku podle notářského řádu zák. čl. XXXV/1874 vykonávají disciplinární pravomoc nad „královskými“ veřejnými notáři notářské komory jen výtkami a menšími pokutami peněžními, kdežto vlastní disciplinární tresty (písemné důtky, větší peněžité pokuty a při určitých skutkových podstatách suspense do 1 roku a sesazení z úřadu) ukládá v řízení zákonem podrobně upraveném zvláštní disciplinární soud v sídle notářské komory složený z předsedy sborového soudu, 2 soudců a 2 členů notářské komory, v odvolací stolici pak disciplinární soud při nejvyšším soudě zřízený.
D. p. advokátů upravil prozatímní řád advokátní ř. z. č. 364/1849. „Disciplinární dozor“ příslušel vrchním zemským soudům, k jichž příkazu mohlo býti zahájeno řízení disciplinární. Těžké tresty, suspensi a sesazení ukládal nejvyšší soud. Platné d. p. advokátské upraveno jest zvláštním zák. ř. z, č. 40/1872, v němž nabyla vrchu disciplinární moc stavovské korporace (§ 33 1. c. a § 6 adv. řádu z roku 1868). disciplinární moc nad advokáty a kandidáty advokacie vykonává v řízení zákonem upraveném advokátní komora volenou disciplinární radou, v odvolací stolici nejvyšší soud. Disciplinárním deliktem jest porušení povinností povolání a snižování cti a vážnosti stavu. Disciplinární tresty jsou podobně jako u notářů písemná důtka, pokuty peněžité, suspense do 1 roku, sesazení z úřadu. Na Slovensku advokátní řád zák. čl. XXXIV/1874 upravuje kromě policie soudního jednání (§§ 66 a násl.) d. p. advokátů a stanoví celkem stejné disciplinární tresty jako zákon rakouský. Disciplinární moc vykonává v první stolici výbor advokátní komory, a to i k podnětu zúčastněných soukromníků, kteří mají v řízení disciplinárním postavení strany, ve druhé stolici disciplinární soud při nejvyšším soudě (§ 75) v řízení tímto zákonem podrobně upraveném (§§ 79 a násl.). Advokátní novela č. 40/1922 Sb., jež vztahuje se na celý stát, dotýká se d-ho p-a jen prozatímním kompetenčním předpisem pro Podkarpatskou Rus (§ 8).
Nový druh d-ho p-a stavovských korporací byl vytvořen zákonem o lékařských komorách (ř. z. č. 6/1892), podle něhož komorní představenstvo ve funkci čestné rady jest oprávněno proti členům komory, jichž chování jest nedůstojno stavu lékařskému nebo kteří porušili své členské povinnosti ke komoře, nastupovati výstrahami, důtkami, pořádkovými pokutami a odnětím komorního práva volebního. Vyjma výstrahu jest disciplinární nález komorního představenstva naříkatelný rekursem před zemským úřadem politickým. Podle tohoto vzoru zařízena jest zák. č. 133/1920 disciplinární moc zvěrolékařských komor (podle nař. č. 198/1923 jediné zvěrolékařské komory pro celý stát). Komora vykonává ji „ve věcech čestných“ svým představenstvem. Zák. č. 184/1920 (nař. č. 654/1920) založena byla disciplinární moc inženýrské komory, jež svojí pracovní sekcí po případě svým představenstvem stíhá z úřední povinností cleny komory pro zanedbání členských povinností ke komoře a pro porušení vážnosti stavu, a to nejen výstrahou, důtkou, peněžitou pokutou, dočasným nebo trvalým odnětím volebního práva komorního, nýbrž i odejmutím práva vykonávati praxi a dokonce i odejmutím autorisace.
Disciplinární moc obchodních a živnostenských komor podle zák. ř. z. č. 85/1868 vztahuje se (§ 11) toliko na členy komory (t. j. volené representanty) pro nápadné zanedbávání funkčních povinností a projevuje se toliko vyloučením nedbalého člena.
Navazujíce na právo starých cechů dávají živnostenské řády (§ 125 rak. ž. ř. ve znění vyhlášky ř. z. č. 199/1907 a § 210 slov. ž. ř. zák. č. 259/1924) představenstvům živnostenských společenstev „disciplinární moc“ nad členy a příslušníky společenstva do té míry, že pro kontravence proti společenstevním předpisům ve stanovách společenstevních výslovně uvedené mohou ukládati „pořádkové” tresty: důtky a nízké pokuty peněžní, proti nimž dle názoru praxe není vůbec prostředku opravného. (Srov. Budw. č. 3609 A/1905 a výnos ministerstva obchodu ze dne 5. XII. 1903, č. 29717 sb., norm. č. 5619, jehož některá poučení ovšem jsou velmi pochybná.)
K disciplinární pravomoci stavovských korporací nad jejich členy nemá nyní daleko disciplinární moc vykonávaná volenými disciplinárními komisemi nad učiteli vysokých škol podle zák. č. 79/1919.
V provozovacím řádě železničním z roku 1851 ř. z. č. 1/1852 (a podobně na Slovensku nař. král. uh. min. č. 6125 min. př. z r. 1907) upravena jest disciplinární moc jednak nad zaměstnanci železnic státních i soukromých (§§ 71, 72, 80 a 81), jednak nad ředitelstvími železnic obojího druhu (§ 85). Nad těmito vykonává disciplinární moc ministerstvo železnic, nad oněmi ředitelství dráhy. Zaměstnanci železnic státních i soukromých jsou mimo to (§ 79) postaveni i pod disciplinární moc státního úřadu dozorčího (dříve generální inspekce), která jest však obmezena jen na t. zv. tresty pořádkové. V příčině drah nižšího řádu srov. nález n. s. s. č. j. 3951/1928.
„Disciplinární moc” nad samosprávnými sbory a jejich členy dávají organisační zákony v jisté souvislosti s dozorem nad samosprávnými sbory orgánům dozorčím. Z moci dozorčí o sobě však moc disciplinární neplyne (Budw. 9860 a český zákon o okresním zastupitelstvu z. z. č. 27/1864, §§ 48 a 78). Podle obecního zřízení historických zemí (§§ 100 čes., 99 mor. a 87 slez.) ukládá výbor okresní (zemský) členům obecní rady, poruší-li tito své povinnosti ve věcech samostatné působnosti obce, pořádkové pokuty peněžní (disciplinární povaha pořádkových pokut bývá popírána, srov. O. Mayer: „Deutsches Verwaltungsrecht“ II, 2.vyd. str. 725, 3. vyd. str. 401, proti tomu Hatschek: „Institutionen des d. u. pr. Verwaltungsrechtes“ str. 396). Pro hrubé porušení nebo trvalé zanedbávání povinností mohou býti zemským úřadem politickým v dohodě s výborem okresním (zemským) s úřadu sesazeni. O opravném řízení viz pochybný nález Boh. adm. 333, proti tomu Budw. 7667 A, 8109 A. Účelu disciplinárnímu může sloužiti i rozpuštění obecního zastupitelstva podle §§ 106 čes., 107 mor. a 96 slez. obecního zřízení. Na gerenty ustanovené k prozatímní správě disciplinární moc se podle nálezu n. s. s. č. j. 3427/1928 nevztahuje. Zákon č. 126/1926 o zřízení župních a okresních úřadů, nyní zákon Sb. z. a n. č. 125/1927 o organisací politické správy dává v § 100 županovi (nyní zemskému presidentu) proti členům župního (nyní zemského) zastupitelstva, výborů a komisí a okresnímu hejtmanu (náčelníku) proti členům okresního zastupitelstva, výborů a komisí právo sesaditi je za jistých kautel s úřadu, nyní vyloučiti je z členství, a to pro trvalé zanedbávání povinností členských.
V disciplinární moc přechází pravomoc, kterou jsou předsednictva poslanecké sněmovny a senátu jakož i zákonodárné sbory samy vybaveny vůči členům podle jednacích řádů Sb. z. a n. č. 325/1920 a č. 326/1920. Podobně i jednací řád stálého výboru Sb. z. a n. č. 327/1920. Podle své podstaty, byť ne podle technického názvu, mají povahu disciplinární i některé kompetence volebního soudu podle zák. Sb. z. a n. č. 125/1920 (§ 13 b) a podle zákona o inkompatibilitě Sb. z. a n. č. 144/1924. K tomu viz nál. vol. s. Koschin 132. Stíhání presidenta a členů vlády (§§ 67, 79 úst. list.) je u nás patrně myšleno jako trestní. Někdy se však kvalifikuje jako disciplinární, srov. Merkl: Allgemeines Verwaltungsrecht, 1927, str. 368. D. p. veřejných ústavů vyučovacích upraveno jest, pokud jde o školy obecné a měšťanské, v řádu školním a vyučovacím ř. z. č. 159/1905, hlava VII., zejména §§ 81—86. Tresty školní jsou myšleny jako prostředky výchovné (§ 85). Od nich se liší vyloučení jako prostředek epurativní, přípustný, jestliže ponechání dítěte v ústavu přímo ohrožuje mravnost ostatních dítek školních. Výchovné třes ty ukládají učitelé a správci škol (§§ 73 a 82). Vyloučení vyslovuje okresní úřad školský k návrhu učitelské konference.
Disciplinární moc na středních školách upravena jest v historických zemích disciplinárními řády vydanými pro celé země nebo pro určité ústavy ve smyslu §§ 66—71 Thunovské organisační osnovy pro gymnasia a reálky z r. 1849. (O této osnově srov. Boh. 930 A.) Disciplinární tresty jsou bohatě odstupňovány od výstrah, důtek, školního vězení až do vyloučení ze školy aneb ze všech škol. Tresty ukládají učitelé, třídní učitelé, ředitel ústavu, sbor učitelský, a to podle stupně trestu. K vyloučení je třeba potvrzení úřadů školských. Podrobněji Marenzeller: „Normalien für die Gymnasien und Realschulen“, 1884, a Mayerhofer: „Handbuch“, 5. vyd., IV., str. 909, 950, 1043.
Disciplinární řád pro university zakládá se na min. vynesení ř. z. č. 416/1849. O zvláštních disciplinárních řádech vydávaných akademickým senátem se schválením ministerstva viz tamže § 20. Disciplinárním přečinem jest (§ 4) chování, jež příčí se poměru akademického občana, pak neposlušnost akademických zákonů a zvláštních nařízení akademických. Příkladmo jest uvedena řada přečinů disciplinárních. Disciplinární tresty vypočítává § 13. Jsou to: pouhé napomenutí a výstrahy, důtky po případě zostřené consiliem abeundi, posléze bud dočasná nebo trvalá relegace z university nebo ze všech universit státu. Tuto poslední vyslovuje k návrhu akademického senátu ministerstvo (§§ 14 a 19). Ostatní tresty ukládá akademický senát, lehčí stupně také rektor, po případě děkan nebo profesorský sbor fakulty. Proti disciplinárním nálezům akademického senátu přiznáván jest opravný prostředek k ministerstvu. Podrobněji Beck a Keller: „Die österreichischen Universitätsgesetze“, zejména str. 530, 532, 542 a j.
K d-mu p-u ústavů jest počítati i d. p. věznic podle nařízení ministerstva vnitra ř. z. č. 173/1860. Disciplinární delikty jsou nejen přestupky domácího řádu, nýbrž i delikty zákona trestního, pokud nemají povahu zločinu. Ze stupnice trestů byly zákonem ř. z. č. 131/1867 vyloučeny tresty tělesné. Řízení je velmi jednoduché. Opravného prostředku není. disciplinární moc je v rukou správy ústavu s jistými omezeními původně ve prospěch zemského úřadu politického. Nyní o příslušnosti ve věcech vězeňských nař. ř. z. č. 109/1865. O disciplinárním trestání vězňů mimo věznice viz nař. ř. z. č. 165/1854. Mimo to příslušná hesla a Leitmaier:„Österreichische Gefängniskunde“, Vídeň 1890, str. 643.
III. Teorie d-ho p-a teprve po dlouhém bezradném kolísání poněkud se ustálila. Přehled staršího písemnictví podává Labes: „Die Disziplinargewalt des Staates uber seine Beamten“ v Hirthových annalech z r. 1889. Delikt a trest, který zpravidla záleží v odnětí nějakého právního statku, jakož i soustředění moci disciplinární v rukou státu, to vše dlouho svádělo k stotožňování p-a d-ho s právem trestním, neboť teorie byla orientována na d-m p-u státních úředníků. D. p. bylo považováno za zvláštní trestní právo pro úředníky. Nazírání toto snad nejostřeji vyjádřil pruský vrchní správní soud ještě v rozhodnutí z r. 1891 (Entscheidungen des königl. O. V.-G., XXII, str. 445). D. p. „jest specielní trestní právo úředníků, disciplinární delikty jsou třída deliktů úředních, disciplinární tresty jsou doplňkem soustavy trestů veřejných, disciplinární řízení jest odrůda procesu trestního“. Rozdíl je tedy jen ve stupni, nikoli v druhu. K názoru tomuto, jehož zárodky lze nalézti již u prvního teoretika d-ho p-a, Hefftera, hlásila se řada starších spisovatelů a původně i G. Meyer, v podstatě i Zorn. S hlediska t. zv. organické teorie připojil se k němu i Preuß (Städtisches Amtsrecht, str. 322 a násl.), poněvadž mocenský poměr veřejné (územní) korporace k osobě-orgánu (Organperson) je pojmově totožný s jejím poměrem k osobě-členu (Gliedperson). Jiný tábor literární nemohl, pod dojmem představy smluvního vzniku služebního poměru úřednického, nalézti v nejtěžším trestu disciplinárním, t. j. v propuštění ze služby, nic jiného, než rozvázání smluvního poměru služebního. Chtěje býti práv této „soukromoprávní stránce” d-ho p-a roztrhl index disciplinárních trestů ve dvé, jednak v disciplinární tresty nižší nebo korrektivní (důtky, pokuty peněžité, vězení a pod.), jimž přiznával povahu administrativních opatření, a v disciplinární tresty vyšší, epurativní. Je to trest propuštění čili kasace. Kasace, působíc rozvázání smluvního anebo aspoň quasikontraktního poměru služebního, jest nutně věcí justiční. Má-li prvý názor jakousi oporu v positivním právu pruském, může druhý názor dovolávati se na př. bavor. Staatsdienerediktu z r. 1818. V právu rakouském positivní opory nenalézá. Ani dnes nelze názor tento považovati za úplně překonaný (Schöne: „Disziplinarische Bestrafung der Staatsbeamten“, Verw.-Arch. XIX, str. 225). Někteří viděli v disciplinárním trestu nepřímý prostředek donucovací (ještě Binding), proti čemuž bylo již dávno namítnuto, že právě nejtěžším trestem (propuštění) není vůbec možno splnění povinností služebních vynutiti. Proti tomuto pojetí již G. Meyer a vedle jiných zvlášť důrazně O. Mayer. Mínění dnes panující odlišuje disciplinární trest jak od trestu kriminálního, tak od prostředku donucovacího a nehledajíc v něm soukromoprávní stránku, snaží se všecky disciplinární tresty, tedy i propuštění, uvésti na společného jmenovatele. Byl to zejména Laband („Staatsrecht des deutsch. Reiches“, 5. vyd., I. sv., str. 484), jenž v polemice namířené zřejmě proti cit. rozhodnutí pruského vrchního správního soudu dokazoval, že disciplinární delikt není odrůdou deliktu kriminálního, poněvadž jinak není možno odlišiti kriminální delikt úřední od deliktu disciplinárního a nelze bez násilností vyložiti, proč neplatí pro stíhání trestní a disciplinární zásada ne bis in idem, proč trestní promlčení nepůsobí promlčení disciplinární a proč stíhání trestní jest povinností státu, kdežto stíhání disciplinární jest zůstaveno volnému uvážení příslušného orgánu. Laband a s ním celá řada jiných (na př. O. Mayer, Liszt, Eheinbaben, Layer) v různých variacích vyslovují názor, že disciplinární moc nezakládá se na trestní moci státu, nýbrž na zvláštním „mocenském“ poměru, t. j. poměru služebním, v němž úředník se nalézá, podroben jsa netoliko všeobecnému řádu právnímu jako každý občan, nýbrž vedle toho ještě zvláštnímu řádu služebnímu, a že disciplinární trest, který jest prostě projevem moci služební (Dienstherrlichkeit, O. Mayer), jest prostředkem k udržení kázně a pořádku uvnitř poměru služebního, zejména k zabezpečení plnění povinností úředních (Laband), k čemuž by prostředky civilního práva nestačily (Liszt). Jinak vyjádřeno je disciplinární trest prostředkem, jímž služební pán reaguje na porušení svých práv ze služebního poměru (Layer). Někteří při tom docela popírají poenální povahu disciplinárního trestu (Rheinbaben), kdežto Laband, ač ji zcela nepopírá, vidi v disciplinárním trestu náhradu za kontraktní žalobu na plnění (1. c. 4852 a 487). Někteří ovšem, a patrně správně, mají za to, že disciplinárně trestá se nejenom quia peccatum, nýbrž zároveň také ne peccetur a že tedy po této stránce není podstatného rozdílu mezi trestem disciplinárním a kriminálním. Srov. Prušák: „Kriminální noetika“, str. 231.
Má-li však disciplinární trest jakožto projev moci služební samostatnou povahu vedle trestu kriminálního, neplatí proti němu námitka ne bis in idem, a konkurenci trestů obojího druhu nic nestojí v cestě. T. zv. úřední delikty trestního práva lze pak od disciplinárních deliktů bez obtíží odlišiti, neboť skutkovou podstatou úředního deliktu kriminálního není porušení zvláštních povinností služebních, nýbrž služební poměr pachatelův jest jen jedním znakem skutkové podstaty deliktu kriminálního, někdy jen pouhou přitěžující okolností, a „zcela nahodilé, že jeden a týž čin podléhá trestnímu zákonu a jest zároveň porušením povinností služebních” (Laband). Úspěch této teorie nemohl býti úplnější, než když ji přijal i vrchní správní soud pruský v rozhodnutí z r. 1912 (Entscheidungen, LVI, č. 443), kde připouští již jen jistou vnější podobnost mezi řízením trestním a disciplinárním, uznává však vnitřní podstatu práva trestního a p-a d-ho za zcela různou. Pod vlivem této panující nauky stojí i judikatura našeho n. s. s. (srov. nálezy Boh. 795 A, 921 A, 4195 A).
Teorie, která vyvozuje disciplinární moc trestní z moci služební, pojímá p. d. převážně ve smyslu subjektivním, t. j. jako právo služebního pána na potrestání úředníka. Na tomto nazírání spočívá i nález n. s. s. Boh. 921 A, jímž byla obci přiznána legitimace ku stížnosti k tomuto soudu na ochranu jejího (subjektivního) d-ho p-a proti osvobozujícímu disciplinárnímu nálezu zemského výboru v disciplinární věci obecního úředníka.
Pokračující judicialisace disciplinárního řízení vede však k myšlence již Seydlem („Bayrisches Staatsrecht”, II., 272) arci z jiného základu vyvozené, že disciplinární moc trestní vykonávaná disciplinárním soudcem jest odloučena od moci služební, prameníc spíše ze státní moci soudcovské. Kdo, jako na př. Duguit, chápe i trestní jurisdikci jako jurisdikci ryze objektivní, která prostě zjišťuje kontravenci a ukládá trest, musí i jurisdikci disciplinární, je-li úplně judicialisována (juridictionalisée), přiznati povahu jurisdikce objektivní. Subjektivní právo služebního pána na potrestání musí pak z konstrukce vyloučiti. Obživnutí zásady ne bis in idem a tedy pohlcení p-a d-ho právem trestním (jak mínil Duguit) z toho ovšem neplyne, neboť ani „úplná assimilace formy neodstraní různost v základě, jež odůvodňuje současnou existenci obou“ (Bonnard v referátu pro bruselský kongres správních věd z r. 1910).
Tolik je jisto, že čím úplněji dostává se výkon disciplinární moci do rukou orgánu soudcovsky nezávislého, tím více odlučuje a osamostatňuje se od moci služební, a vzchází pak pochybnost, zdali teorie, která v disciplinární moci vidí projev moci služební, přesně vystihuje právní skutečnost. I v našem p-u d-m vymaňuje se výkon moci disciplinární v různých stupních z vlivu nositele moci služební, nepochybně v soudcovském zákoně disciplinárním z r. 1868, pravděpodobně a aspoň v podstatě i v d-m p-u služebních pragmatik, zcela určitě a úplně v d-m p-u zák. č. 76/1919 o poměrech vysokoškolských učitelů.
Naproti tomu v d-m p-u vojenském podle zák. Sb. z. a n. č. 154/1923 je disciplinární moc úzce spjata s mocí služební, a to v právu kázeňském úplně. V právu kárném provádí sice disciplinární řízení kárný výbor, ve vyšší stolici odvolací kárný výbor, avšak konečné usnesení výboru kárného není ještě disciplinárním nálezem, nýbrž potřebuje ke své právní účinnosti potvrzení (§ 22) a to bez rozdílu, zdali se řízení zastavuje, obviněný zprošťuje, či odsuzuje. Disciplinární nález vzniká tedy teprve úhrnným aktem dvou činitelů, jejichž účast na tvoření aktu je celkem rovnocenná. Potvrzení leží v rukou služebního představeného, zpravidla ministra národní obrany. Bylo-li odepřeno potvrzení usnesení kárného výboru, devolvuje věc na odvolací kárný výbor (§ 22), jehož usnesení arci zase má zapotřebí potvrzení. Pro případ, že by ministr národní obrany odepřel potvrditi konečné usnesení odvolacího kárného výboru, není positivním předpisem postaráno o odklizení rozporu, z čehož plyne, že dokud jeden z obou činitelů nepřizpůsobí se stanovisku činitele druhého, není nález disciplinární právně hotov. Je svérázností vojenského p-a d-ho, že poměr jeho k právu trestnímu je jiný, než je tomu v d-m p-u úřednickém. D. p. vojenské jest doplňkem trestního zákona vojenského (Laband 1. c.), dolní hranice trestního práva vojenského jest zároveň hořejší hranicí vojenského p-a d-ho (N. E. Meyer; „Disziplinarbeschwerderecht für Heer und Marine“, str. 15). Není rozdílu mezi všeobecnou povinností státního občana a zvláštní služební povinností vojenskou. Tato jest jen stupňovaná povinnost státoobčanská (Schöne 1. c. str. 250). Proto rozdíl mezi vojenským disciplinárním trestem a vojenským kriminálním trestem jest toliko ve stupni, nikoli v druhu, a proto platí námitka ne bis in idem.
Podle trestního zákona vojenského ř. z. č. 19/1855, hl. IX., náleží „rušení kázně a pořádku“ k vojenským deliktům kriminálním a podle hlavy X., § 292, trestá se nedbání předpisů služebních disciplinárně jen tehdy, není-li v zákoně trestním ustanoveno jinak, a nevzešla-li z činu a opomenutí, jež jsou „dienstwidrig“, podstatná škoda a zvláštní nebezpečenství. S druhé strany mohou podle § 2 tr. ř. vojen. (zák. ř. z. č. 130/1912 a č. 131/1912) býti kriminální delikty trestány disciplinárně, podléhají-li lehčím trestům, a pokládá-li se disciplinární potrestání za dostatečné. Stejnorodost vojenského deliktu trestního a disciplinárního je patrna i z toho, že disciplinární poklesky mohou při reální konkurenci býti pojaty do řízení soudního. Právo kázeňské podle zák. Sb. z. a n. č. 154/1923 je všeobecné d. p. vojenské, právo kárné je zvláštní d. p. vojenských gážistů. Ono má typickou podobu vojenského p-a d-ho, toto je d. p. zvláštního poměru služebního a jest obdobou d-ho p-a úřednického. Proto poměr kázeňského práva na jedné a kárného na druhé straně k právu trestnímu je různý.
Kázeňsky mohou býti trestány i vojenské přečiny (§ 2, odst. 1., lit. c) a pravomoc trestní je pak kázeňským potrestáním konsumována. Platí tedy zásada ne bis in idem. Naproti tomu trest kárný a kriminální se navzájem bud vůbec nevylučují nebo aspoň nutně se nevylučují. Trest soudní může, ale nemusí pohltiti i pravomoc kárnou (§ 12, odst. 3. a 4., § 22, odst. 1., lit. c, ve znění novely č. 55/1927). Zásada ne bis in idem tedy všeobecně neplatí. Kázeňské a trestní právo různí se jen stupněm, kárné a trestní právo různí se druhově. Důsledně měl by vzájemný poměr mezi kázeňským a kárným právem býti týž jako poměr mezi právem trestním a kárným. Positivní úprava ne vyvozuje však tohoto důsledku.
Ještě úžeji než v d-m p-u vojenském je spjata disciplinární pravomoc s mocí služební v d-m p-u úředníků samosprávných podle zákonů Sb. z. a n. č. 443/1919 a č. 444/1919. V řízení odvolacím se ovšem pravomoc disciplinární od služební moci odštěpuje. Je poněkud násilné pojímati disciplinární moc, od moci služební oddělenou, jako zvláštní způsob organisace moci služební (Boh. 1596 A).
Proti panující nauce, která odvozuje disciplinární moc vůbec z moci služební, dá se namítati, že je orientována příliš jednostranně na d-m p-u úřednickém, takže není s to, aby obsáhla všecky zjevy očividně příbuzné a systematicky k sobě náležející. Zejména nelze z moci služební odvoditi ani disciplinární moc stavovských korporací nad jejich členy, ani disciplinární moc státní správy nad orgány soukromých železnic podle železničního provozovacího řádu z r. 1851 (viz výše), ani disciplinární moc nad samosprávnými zastupitelskými sbory a jejich členy, ani disciplinární moc báňských hejtmanství podle zák. ř. z. č. 77/1871 (§ 15) a nař. ř. z. č. 70/1872 nad autorisovanými báňskými inženýry pro porušení povinností plynoucích z povolání, přísahy neb zvláštních předpisů, ani „kárnou“ moc patentního úřadu nad patentními zástupci podle nař. č. 6/1926 Sb. (§§ 27 a násl.), ani disciplinární moc státu, který podle „katolického zákona“ ř. z. č. 50/1874 (§ 26) trestá peněžitými pokutami kontravence duchovních správců proti předpisům o štolových poplatcích, ani disciplinární moc proti duchovním podle zák. čl. XIV/1898 a j. Tím méně plyne z moci služební disciplinární moc ústavní, ať již jde o veřejné ústavy vyučovací nebo o ústavy jiného druhu (na př. věznice). I tam, kde lze snad mluviti o povinnostech služebních jako na př. u členů samosprávných sborů, neodpovídá této povinnosti korelátní právo služebního pána. Pokus nahraditi v určení pojmu moc služební „mocenským právem“ (Gewaltrecht ve smyslu Rehmově, Rosinově a j.) selhává, musíme-li i v soukromoprávném poměru služebním uznati jakýsi poměr mocenský, z něhož však trestní moc disciplinární, t. j. pravomoc jednostranným aktem disciplinární trest ukládati nevyplývá (G. Jellinek: „System der subjektiven öffentlichen Rechte“, 2. vyd., str. 214 a násl.; Sinzheimer: „Grundzüge des Arbeitsrechts“, 2. vyd., str. 146 a násl.).
Bezpečně lze disciplinární moc odvozovati jen ze zákona. Kde zákon disciplinární moci nezaložil, prostě jí není. „Mocenský poměr“ o sobě ji nezakládá. Kde je zákonem založena, nemusí vedle ní býti již žádného poměru „mocenského“. Zákon staví však pod specifické, disciplinárně-trestní sankce netoliko povinnosti služební, nýbrž i povinnosti některých povolání a funkcí a také povinnosti založené řády ústavními (Anstaltsordnungen). Je ovšem možno rozlišovati disciplinární moc služební od disciplinární moci stavovské, od disciplinární moci dozorčí a ústavní atd. To vše jest však již jen třídění uvnitř jednotného pojmu. Ale všecky tyto zjevy spojuje v jeden celek jednak negativní znak, že nejde o všeobecné povinnosti občanské, postavené pod všeobecné sankce trestní (kriminální nebo policejní), jednak positivní znak, že jde o „zvláštní povinnosti příslušníků určitě ohraničených životních kruhů“ (Schöne; podle Hauriou: „Citoyens spéciaux“) postavené pod specifické sankce trestní, které od všeobecné moci trestní liší se jak kompetencí, tak povahou trestů a rázem řízení, a to vesměs za specifickým účelem udržení pořádku a kázně uvnitř určité instituce. (Srov. dův. zprávu výboru posl. sněm. z 2. V. 1912 o úř. služ. pragmatice: Das Disziplinarrecht ist nicht ein allgemeines Strafrecht, vielmehr ein Sonderrecht, für dessen Handhabung ausschließlich dienstliche Interessen in Betracht kommen. . . . . . )
Nelze zamlčeti, že naše praxe soudní uznává disciplinární moc i v některých poměrech služebních doznaně soukromoprávných. Hájíc názor, že disciplinární akty zaměstnavatele nejsou aspoň quoad meritum soudem přezkoumatelný, musí připustiti, že jde o něco jiného, než o pouhé prohlášení strany, jakým je na př. uložení pokuty konvenční. Judikatura tato vztahuje se především k zaměstnancům železničních podniků státních i soukromých, k oněm arci jen, pokud nejsou pragmatikálními úředníky státními. V podobné situaci jest i pomocný personál kancelářský, který podle nař. ř. z. č. 21/1914 (§ 6) je v soukromoprávném poměru služebním. Hledíc k zákonům Sb. z. a n. č. 16/1920 a č. 17/ 1920, platí totéž o zřízencích obecních a o zřízencích a cestářích okresních atd. v historických zemích. Dříve byli v této situaci i samosprávní úředníci obcí a okresů. jejichž služební poměr byl soudy pokládán za soukromoprávný. O úřednících zemských srov. říšský soud, Hye 1110, 1243 a j.
K ilustraci soudní praxe stačí uvésti Gl.-U. V. 7453, 8729, 12038, 13413, n. ř. 11729, 2264, 2453, zejména však 5239 (jud. 191), pak Hye 675, 862, 938, 1226, Budw. 957, 5484, Boh. 795 A, 1738 A, 2897, CXXXI, CCI, a konečně Vážný 1189, 3123 civ. Praxe soudní vrcholí v thesi judikátu býv. nejv. soudu vídeňského č. 191, podle něhož disciplinární nálezy, které byly vydány proti smluvním úředníkům státním nebo proti jiným zřízencům ve službách veřejných, kteří smluvně podrobili se služební moci zaměstnavatelově, nemohou v pořadu právním býti materielně přezkoumány, a to ani jako výroky prejudicielní. Soudce může však zkoumati, došlo-li k disciplinárnímu nálezu způsobem formálně správným. Jádro argumentace judikátu č. 191 uloženo je ve větě, že takovéto služební poměry prostoupeny jsou živly veřejnoprávnými, a že co platí o vlastních úřednících státních, musí platiti i o ostatních zaměstnancích státních, kteří jsou povoláni spolupůsobiti na veřejných úkolech, jež stát sobě vytknul. Praxe tato byla odmítnuta již Layerem v článku „Staatsdienst“, str. 337, Mischler-Ulbrich, St.W.-B., 2. vyd. Judikát č. 191 byl pak příkře, ve věci však většinou trefně, kritisován v „Zentralblatt für juristische Praxis“, XXIX., str. 229; k tomu str. 397, pak Nawiasky v článku „Der Oberste Gerichtshof und Disziplinarrecht der staatl. Vertragsbeamten“ v Osterr. Zeitschrift für Eisenbahnrecht, roč. I., str. 5 a násl., a Havelka: „Obrana proti disciplinárním nálezům státní železniční správy“ v Železniční revue, roč. IX. Srov. i Vážný 3123 civ.
Praktický důsledek tohoto stavu judikatury je ten, že zaměstnanci těchto kategorií nemohou se dovolati soudního přezkoumání nálezů disciplinárních ani před řádnými soudy ani před n. s. s. Zdá se, že z tohoto neuspokojivého stavu lze vyváznouti jen dvojí cestou: buď disciplinární nálezy nejsou zde v pravdě nálezy, njbrž pouhá prohlášení strany, a pak nestojí nic v cestě ani meritornímu zkoumání řádného soudce, anebo jde skutečně o disciplinární nálezy, tedy o rozhodnutí úřední, jež, vycházejí-li od úřadu správního, jsou v poslední řadě naříkatelny před n. s. s. Záleží na tom, zdali disciplinární pravomoc úřadu nad smluvním zaměstnancem je zákonem nebo na základě zákona založena. To je ovšem otázka výkladu zákona, o který právě jde. Srov. Boh. 3472 A (sporný). K tomu na př. § 53 čes. ob. zříz. a § 57 čes. zák. o okr. zást. (již před zemskými zákony českými č. 63/1907 a č. 35/1908) a obdobné ustanovení ostatních zřízení obecních a zemských. Název „disciplinární“ není však sám o sobě rozhodující. Srov. disciplinu závodní (zák. Sb. z. a n. č. 330/1921, § 3 a násl., o závodních výborech). Že snad některé kusy služebního poměru zaměstnancova jsou podrobeny právu soukromému a jurisdikci řádných soudů, sotva lze pokládati za rozhodné, neboť takovéto hybridní poměry byly některými zákony úmyslně vytvořeny a pojmově nejsou nemožný. Srov. na př. § 40 z. z. č. 63/1907 a č. 35/1908 o okresních a obecních úřednících. Byla by myslitelná ještě třetí eventualita, t. j. že smlouva služební obsahuje zároveň smlouvu o rozhodčím, pokud jde o věci disciplinární. Pokud smlouvu o rozhodčím lze podle všeobecných ustanovení o smlouvách a zvláštních ustanoveních o arbitriu uznati za účinnou, vstupuje výrok rozhodčího na místo rozhodnutí řádného soudu a disciplinární „nález” zaměstnavatelův není v pravdě nic jiného než prohlášení strany.
IV. Disciplinární delikt. Skutková podstata disciplinárního deliktu zpravidla není vymezena normou právní s onou individualisující určitostí, jako je tomu u deliktu kriminálního. V pravdě jest jen jediná legální skutková podstata disciplinárního deliktu, t. j. porušení specifických povinností služby, povolání, úřadu atd. Volání po katalogu přesně vymezených deliktních podstat skutkových (Görres) je požadavek prakticky nesplnitelný. Jsou-li někdy deliktní skutkové podstaty přesněji vymezeny a rozlišovány, jde zpravidla bud o pouhé exemplifikace neb o to, aby určitý těžší disciplinární trest byl vázán na závažnější deliktní podstatu skutkovou (na př. čes. zem. zákony č. 63/1907 a č. 35/1908, § 12, a Boh. 553 A). Není však správné tvrditi (jak činí Labes, Brand a j.), že disciplinární soudce, nalézaje, co je disciplinárním deliktem, má plnou volnost. Skutková podstata disciplinárního deliktu je sice velmi široce, ale přece jen vymezena. Zpravidla poukazem na povinnosti služební, stavovské, úřední a pod. Právní hranice těchto povinností nejsou však naprosto neurčité. Jsou zpravidla positivně určeny samým zákonem, jako ve služebních pragmatikách: úřednické ř. z. č. 15/1914, §§ 21—35, učitelské ř. z. č. 319/1917, §§ 22—38, nebo služebními řády např. zák. Sb. z. a n. č. 443 a 444 z r. 1919, § 9, nebo služební přísahou (služebním slibem). Není proto bez významu obsah formule přísežní. O těchto formulích viz pro státní úředníky, zřízence, oficianty a kancelářské pomocníky: nař. Sb. z. a n. č. 103/1918 a č. 55/1919; pro soudce, advokáty a notáře: zák. Sb. z. a n. č. 19/1920 a nař. č. 34/1920; pro učitelstvo škol obecných a občanských: nař. č. 495/1919 a nyní zák. č. 103/1926. Pak přísežní formule vojsk čsl. podle zák. Sb. z. a n. č. 169/1919.
I když nejsou hranice povinností služebních atd. vytčeny zcela přesně, dají se vyhledati výkladem, takže je možno poznati, zdali určitý čin nebo určité opomenutí může tvořiti skutkovou podstatu disciplinárního deliktu (Laband 1. c. I., str. 488). Tím je dána také možnost revise zákonnosti disciplinárního nálezu i po této stránce. Srov. Boh. 4019 A.
Povinnosti služební roztřidují se někdy (na př. §§ 24 a 87 úř. služ. pragm., § 95 uč. služ. pragm.) na úřední a stavovské. Tato povinnost stavovská jest ovšem také povinností služební a záleží obyčejně v tom, že i mimo výkon služby sluší dbáti cti stavu a vystříhati se všeho, čím by mohla býti umenšena vážnost a důvěra, jichž postavení úředníkovo (učitelovo) vyžaduje. Podobně v § 2 soud. zák. disc. Co se s tím nesrovnává, tvoří skutkovou podstatu disciplinárního deliktu podobně jako je disciplinárním deliktem porušení vážnosti stavu advokátského, notářského, lékařského, inženýrského, zvěrolékařského ve smyslu zákonů ř. z. č. 40/1872, § 2, č. 75/1871, § 157, č. 6/1890, § 12, a Sb. z. a n. č. 185/1920, § 19, a č. 133/1920, § 16. Ani zde nemá disciplinární soudce plnou volnost, vázán jsa panujícím názorem společenským. Nesmí říditi se svými subjektivními měřítky od panujícího názoru odchylnými. Není však zcela jisto, zdali má objektivní měřítko hledati ve společenských názorech třídy, o kterou jde („v živoucích názorech úřednictva“ W. Jellinek 1. c. 358), či má-li přihlížeti k obecnému názoru společenskému. Srov. Boh. 4019 A, 5600 A, 6107 A a neotištěný nález č. j. 6506/1926.
Ve stavovském d-m p-u rozeznávají se disciplinární delikty obyčejně podle toho, zdali jde o porušení povinností vůči stavovské korporaci (komoře) či o porušení vážnosti stavu. Zvláštní význam má toto rozlišování jen sporadicky na př. podle § 47 Slovník veřejného práva českosl. č. 3 disciplinárního statutu advokátního ř. z. č. 40/1872.
V d-m p-u služebním má obvyklé rozeznávání mezi pouhými nepořádky a vlastními přečiny služebními v podstatě význam jen pro odstupňování trestů na lehčí, pořádkové, a těžší, disciplinární stricto sensu, pak pro disciplinární kompetenci, pro formy řízení a pro následky potrestání. Srov. Boh. 916 A a 2834 A. Jde o pouhé pododdělení uvnitř pojmu disciplinárního deliktu (Brand 1. c. 671).
V poměrech služebních je poslušnost služební z nej významnějších povinností. Neposlušnost vůči služebnímu rozkazu tvoří tedy skutkovou podstatu disciplinárního deliktu. U soudců nevztahuje se ovšem povinnost služební na obsah činnosti judikující (§ 98 úst. list.). Proto také soudci služební přísahou slibují vládě poslušnost toliko „jako státní občané“. Rovněž členové disciplinárních komisí podle služební pragmatiky (§§ 101 úř. a 109 uč.) nejsou qua tales vázáni služební poslušností. Totéž platí podle § 13 zák. č. 154/1923 o předsedovi a členech kárných výborů vojenských. Služební poslušnost není uvolněna ani vůči služebnímu rozkazu nezákonnému, aspoň pokud služební rozkaz není absolutně nepřípustný, buďsi pro nedostatek kompetence služebního představeného, buďsi pro nepřípustnost obsahu služebního rozkazu, na př. je-li výkon rozkazu činem trestným nebo týká-li se ryze soukromé sféry představeného beze všeho vztahu ke služebnímu postavení zaměstnancovu. Posouditi, zdali jde o služební rozkaz naprosto nepřípustný, přísluší ovšem disciplinárnímu soudci, a omyl jde na vrub neposlušného úředníka. O této velmi kontroversní otázce viz nyní W. Jellinek: „Verwaltungsrecht“, 1928, str. 241, 359, 365, pak Brand: „Das Beamtenrecht“, 1914, str. 543, a literatura uvedená u Branda 1. c. na str. 547. Viz též Boh. 1371 A, kde však nešlo o rozkaz služební, nýbrž dozorčí.
K povinnostem služebním (někdy i k stavovským jako u advokátů, notářů) náleží i věrnost, podle §§ 21 a 158 úř. služ. pragm. vůči císaři, nyní podle formule služebních přísah (kromě oficiantů a kancelářských pomocníků) věrnost vůči republice československé. Porušení věrnosti musí se ovšem projeviti skutkem, a vyžaduj e-h věrnost ke státu činů, může porušení věrnosti založiti i opomenutí, byť i mimo rámec vlastních povinností služebních. Srov. Boh. 1954 A. Příslušnost k politické straně státu nepřátelské nepokládá se o sobě za porušení věrnosti, ovšem ale činnost pro takovou stranu. V tom smyslu pruský vrchní správní soud sb. roz. sv. 78., str. 445. „Práva ústavní nedávají úředníku glejt pro všemožné poklesky služeb ní “ (W. Jellinek 1. c. 358). Ústavní svoboda projevu mínění neobrání, jestliže projev nedá se srovnati s povinnostmi služebními, stavovskými atd., neboť ústavní listina (§ 117) zabezpečuje svobodu projevu mínění jen v mezích zákona, a zákon úřednický atd. je také zákon. Z ostatních povinností služebních stačí na tomto místě zaznamenati povinnost zachovávati úřední tajemství, povinnost pobytu, omezení v příčině vedlejších zaměstnání a pod.
Obtížná jest otázka, zdali podstatu disciplinárního deliktu tvoří i technická chyba u výkonu služby (Kunstfehler). Kladně ji zodpovídá na př. Langer: „Das Disziplinarverfahren“, str. 4. Normy služební (srov. § 22 úř. služ. pragm.) ovšem zpravidla ukládají, aby při výkonu rozkazů Služebních dbáno bylo zájmu služby podle nejlepšího vědomí a umění (nach bestem Wissen und Konnen). Leč nehledě k subjektivnosti tohoto měřítka sluší uvážiti, že na technické chyby služební reaguje právní řád zvláštními prostředky, a to po stránce věcné prostředky opravnými, po stránce osobní předpisy o kvalifikaci (srov. §§ 14 a násl. v souvislosti s § 80 úř. služ. pragm.) a dále, že nedá se dobře srovnati, aby o tom, zda stala se chyba technická, rozhodoval souběžně s vyšší stolicí (správním soudem) soud disciplinární, který není organisován k tomu, aby přezkoumával věcnou správnost úředních aktů.
Za technickou chybu nelze arci považovati zanedbání služební povinnosti. Hranici mezi pouhou nedbalosti a technickou chybou bude někdy nesnadno určiti. K pojmu disciplinárního deliktu náleží i zavinění (arg. §§ 99 úř., 107 uč. služ. pragm. a 6 soud. zák. disc.), a to i tam, kde výslovně tak stanoveno není (Rheinbaben 1. c.). Disciplinární delikt musí býti především přičitatelný (srov. Boh. 2734 A), okolnosti přičitatelnost vylučující nedávají disciplinárním deliktům vzniknouti (srov. Langer 1. c.).
Za zmínku stojí, že podle zák. Sb. z. a n. č. 79/1919, § 16, skutkovou podstatu disciplinárního deliktu vysokoškolských učitelů tvoří jen hrubé porušení povinností úředních nebo jednám hrubě porušující čest a vážnost stavovskou.
Ke zvláštnostem vojenského d-ho p-a patří, že deliktů kárných mohou se dopustiti jen osoby užšího kruhu (gážisté), deliktů kázeňských však veškeré osoby podléhající trestní pravomoci vojenské a mimo to ještě některé osoby jiné. Skutkové podstaty deliktu kárného a kázeňského mohou se krýti.
O disciplinárních deliktech členů živnostenských společenstev sluší poznamenati, že záležejí jen v oněch kontravencích proti předpisům společenstevním, jež ve stanovách společenstva jsou taxativně uvedeny. Srov. Budw. 9318, 11022 a vynesení min. obch. z 5. XII. 1903, č. 29717, sb. norm. č. 5619, jehož některá poučení (o platnosti zásady ne bis in idem, o promlčení) jsou pochybné ceny.
Disciplinární moc vztahuje se dle svého pojmu a účelu jen na příslušníky určitých životních kruhů, ať již kruhy tyto určeny jsou poměrem služebním, povoláním, funkcí, užíváním ústavu a pod. Z toho nutně plyne, že pojmově nelze disciplinárně stíhati činy a opomenutí spáchaná před vstupem do dotčeného životního kruhu, ani činy a opomenutí spáchaná po vystoupení z něho. Pojmově nemůže tu vůbec jíti o disciplinární delikt. „Jen porušená služební povinnost uvádí disciplinární stíhání v pohyb“ (O. Mayer). Shodně pruský vrchní správní soud (Brand 1. c. 670), srov. též Rheinbaben 1. c. 574. Opačně Seydel a praxe některých říšskoněmeckých disciplinárních úřadů.
Positivním předpisem bývají ovšem někdy disciplinární moci podrobeny i skutky před jejím založením spáchané, avšak teprve potom na jevo vyšlé, zejména jsou-li na újmu stavovské cti a vážnosti úřadu. V našem zákonodárství stíhá se disciplinárně i vloudění se do úřadu nebo stavu (na př. § 36 soud. zák. disc., § 4 úř. a uč. služ. pragm., § 4 disc. statutu soud.). Výjimku tuto nelze rozšiřovati na případy, kde positivní základ chybí. Srov. Boh. 921 A. Zásadně platí totéž o disciplinárním deliktu spáchaném v dřívějším poměru služebním, jenž v novém poměru služebním jen podle výslovného předpisu může býti jako disciplinární delikt stíhán. Srov. § 103 úř. služ. pragm., dle něhož lze v nové službě státní stíhati disciplinárně činy a opomenutí spáchaná v dřívějším státním služebním poměru jiného druhu. V Německu je otázka sporná při přestupu z t. zv. bezprostřední do prostředečné služby státní a z pruské do říšské služby státní a pod. Po rozvázání poměru, který je základem moci disciplinární, ztrácí disciplinární moc půdu, a jen výslovný předpis positivní může disciplinární moc prodloužiti přes časové hranice základního poměru na disciplinární delikt za trvání tohoto poměru spáchaný. Nejcitelnější tresty jako na př. propuštění ze služby, odnětí autorisace k výkonu povolání a pod., nemohou vůbec býti ukládány. Pensionování, nejenom dočasné, nýbrž i trvalé, nerovná se sice úplnému rozvázání poměru, na němž moc disciplinární spočívá. Služební poměr přeměňuje se však v poměr jiné povahy. Positivní právo zná jednak specifické disciplinární delikty výslužníků (na př. § 153, odst. 1., č. 2, a odst. 2. úř. služ. pragm.), jednak připouští disciplinární stíhání pensistů pro disciplinární delikty v činné službě spáchané (cit. § 153, odst. 1., č. 1). Bez positivního předpisu sotva lze disciplinární moc nad pensisty obhájiti. Shodně Brand 1. c. 499, Rheinbaben 1. c. 575, O. Mayer a j. Jde-li zároveň o úřední delikt kriminální, nestojí ovšem rozvázání služebního poměru trestnímu stíhání v cestě. U nás srovnej nyní zákon Sb. z. a n. č. 178/1924 (§ 5, č. 4) ohledně porušení úředního tajemství.
V. Disciplinární tresty. Tříditi disciplinární tresty podle vzoru církevního práva na poenae medicinales (censurae) a poenae vindicativae nemá valné ceny. Zejména nelze pořádkové tresty našeho práva klásti na roveň oněm a disciplinární tresty na roveň těmto, jak činí Ulbrich. Neboť i pořádkové tresty jsou vskutku tresty. I ony jsou poenae vindicativae. I při trestu pořádkovém, stejně jako při disciplinárním trestu v užším slova smyslu, konstatuje se formálně porušení služebních povinností (Laband 1. c. I, str. 489) a ukládá se jistá újma. Již proto nelze v pořádkovém trestu viděti (s Preußem) pouhou zostřenou dozorčí výtku, tím méně podle našeho zákonodárství, jež neformální dozorčí výtku od pořádkového trestu zřejmě, a to i procesně, rozeznává (srov. § 89 úř. služ. pragm.). Za to není pojmového rozdílu mezi tresty pořádkovými a disciplinární tresty v užším slova smyslu. (Tak i Binding.) Podle našeho práva nelze toto třídění ztotožňovati s rozlišováním disciplinárních trestů na korektivné a epurativné, jako je to snad možno podle pruského práva úřednického (O. Mayer a j.). Některé z našich disciplinárních zákonů vůbec neznají trestů pořádkových ani podle názvu (na př. disciplinární statut advokátský, zákon Sb. z. a n. č. 79/1919 o vysokoškolských učitelích a zákony Sb. z. a n. č. 443 a č. 444/1919 o úřednících obecních a okresních). Obě služební pragmatiky ovšem rozeznávají (§ 87 úř. a § 95 uč. služ. pragm.), stanovíce pořádkové tresty jako trestní sankce na pouhé nepořádky, vlastní disciplinární tresty pak jako trestní sankce na služební přečiny. I nepořádky i služební přečiny jsou však porušením povinnosti služební. V tom není mezi nimi rozdílu. Poklesek stupňuje se na služební přečin jen podle poškození neb ohrožení státních zájmů, druhu a stupně poklesku, opakování a jiných přitěžujících okolností. Jako nepořádky od disciplinárních přečinů liší se i disciplinární tresty od pořádkových trestů celkem jen kvantitativně a procesně. Uložení trestu disciplinárního, protože jde o těžší újmu, vázáno je v zájmu obviněného na přísnější kautely procesní. Jako pořádkové tresty vyskytují se obyčejně výstraha, pokárání (Rüge), někdy i pokuta peněžitá (srov. § 90 úř. a § 98 uč. služ. pragm.). Vlastní disciplinární tresty jsou různě odstupňovány, postupujíce od důtky přes krácení služebních požitků, přeložení do výslužby se zkrácenými požitky zaopatřovacími až k propuštění ze služby. Zkrácení požitků jsou obyčejně vymezena zákonným maximem (srov. § 93 úř. a § 101 uč. služ. pragm., § 12 č. z. z. č. 63/1907, č. 35/1908). Přeložení na jiné místo služební, které bylo disciplinárním trestem podle nař. ř. z. č. 64/1860 a je jím ještě podle soudcovského zákona ř. z. č. 46/1868, do služebních pragmatik nebylo již převzato. Suspense, která v právu církevním je trestem disciplinárním, není jím podle našeho práva aspoň v poměrech služebních. Vyskytuje se však jako disciplinární trest v právu stavovském (d. p. advokátů, notářů, inženýrů atd.). V poměrech služebních má suspense jen funkci prozatímního opatření (srov. §§ 144 a násl. úř., §§ 153 a násl. uč. služ. pragm.). N. s. s. staví ji do jedné řady se zahájením disciplinárního řízení a odpírá — pochybno, zda důvodně — proti ní ochranu soudní (Boh. 2548 A, srov. 3770 A).
V d-m p-u stavovském vyskytují se jako disciplinární tresty peněžité pokuty, dočasné nebo trvalé odnětí práva volebního do Stavovské komory, avšak také (nikoli u lékařů zák. ř. z. č. 6/1892 a zvěrolékařů Sb. z. a n. č. 133/1920) suspense a konečně i trvalé odejmutí práva na výkon povolání (na př. § 12 disc. statutu advok. ř. z. č. 40/1872, § 19 zákona Sb. z. a n. č. 185/1920). Pokud legální skutkové podstaty jednotlivých disciplinárních deliktů nejsou vymezeny, nemohou arci disciplinární normou určité disciplinární tresty býti připojeny k určitým deliktům. Dnešní právo přestává na vymezení trestů, ponechávajíc disciplinárnímu úřadu možnost, aby trest co nejlépe přizpůsobil okolnostem konkrétního případu. Direktiva daná na př. v § 99 úř. a § 107 uč. služ. pragm. je velmi pružná, poukazujíc disciplinární úřad, aby vybral trest podle velkosti přečinu, škody z něho vzešlé, podle stupně zavinění a dosavadního chování odsouzeného. Výběr trestu v konkrétním případě uniká přezkoumání n. s. s., pokud nevybočuje z mezí zákonných (Boh. 4195 A).
Vojenské tresty kárné podobají se disciplinárním trestům služebních pragmatik, což je na snadě, ježto jde o vojenské gážisty. Vojenské tresty kázeňské jsou takto odstupňovány: důtky, tresty pořádkové, což zde znamená omezení výhod neb uložení prací nebo služeb mimo pořad, tresty na svobodě a u poddůstojníků také odnětí hodnosti (§§ 4 a 23 zák. Sb. z. a n. č. 154/1923). Všeobecně lze říci, že disciplinární tresty nyní vůbec záležejí v materielních nebo immaterielních újmách, jichž předmětem jsou situace (práva, výhody) plynoucí z poměru služebního, stavovského a pod. Nejtěžšímu disciplinárnímu trestu služebního práva, t. j. propuštění ze služby, upírají někteří vůbec povahu trestu, ježto podstata jeho spočívá prý v tom, že se disciplinovanému odnímá protiplnění se službou spojené (Schöne 1. c. str. 198, Rheinbaben 1. c. a j.). Než propuštěním ze služby neodnímá se pouze protiplnění za služby, nýbrž í status úřednický. Na disciplinární odnětí statusu v poměrech mimoslužebních (na př. odnětí autorisace) teorie tato vůbec nedopadá.
Je-li propuštění ze služby neb odnětí statusu následkem trestního odsouzení kriminálního (viz § 6 zák. ř. z. č. 131/1867), nejde o tresty disciplinární, byť někdy bylo potřebí, aby bylo úřadem služebním nebo disciplinárním formálně prohlášeno.
Zdali a do jaké míry lze při reální konkurenci disciplinárních deliktů, současně stíhaných, kumulovati disciplinární tresty, je pochybno. Zákaz kumulace trestů vyslovený v § 34 trest. zák. nelze prostě na řízení disciplinární přenášeti, nehledě ani k tomu, že disciplinární tresty nejsou do té míry stejnorodé jako tresty kriminální. Některé disciplinární tresty již svou povahou nedají se hromaditi (na př. disciplinární tresty § 93, lit. c, s disciplinárními tresty téhož paragrafu, lit. b, c, d). Kde není takovéto překážky, není věc tak jistá. Nelze však pochybovati, že za jeden disciplinární delikt nelze uvaliti několik disciplinárních trestů. Tak i Langer 1. c. 94. Mluví pro to již sama dikce zákonů (použití jednotného čísla v § 99 úř. služ. pragm.). Podle positivního předpisu (§ 137 úř., § 146 uč. služ. pragm.) lze uložiti disciplinární trest (stricto sensu), třeba týž delikt byl již jednou potrestán trestem pořádkovým, avšak jen tehdy, jsou-li dány podmínky obnovy řízení v cit. předpisech stanovené. Výjimečný ráz tohoto ustanovení potvrzuje, že jinak platí zásada ne bis in idem (i. e. uvnitř práva disciplinárního).
Promlčení disciplinární trestnosti nastává jen, kde tak disciplinární norma stanoví. Starší disciplinární zákony ho většinou neznají stejně jako ho dosud nezná d. p. obou služebních pragmatik a jako ho nezná ani právo říšskoněmecké a pruské. Jinak čes. zem. zák. č. 63/1907 a č. 35/1908 (§ 18) o obecních a okresních úřednících, zák. Sb. z. a n. č. 79/1919 o vysokoškolských učitelích a j.
Imunita členů Národního shromáždění (§ 24 úst. list.) vztahuje se i na „stíhání disciplinární“. Zdali sluší tím rozuměti i všecko stavovské p. d., není vzhledem k zákonnému názvosloví zcela jisto. K tomu nál. vol. soudu Koschin 132.
Aboliční a amnestiční právo presidenta republiky vztahuje praxe i na řízení a tresty disciplinární. Viz heslo: Abolice, amnestie. Ustanovením § 103 úst. list. praxe tato, která by důsledně nesměla se zastaviti ani před stavovským p-em d-m, sotva je kryta.
VI. Disciplinární úřady jsou zvlášť organisovány, pokud disciplinární pravomoc nevykonává úřad služební (služební představený) nebo jiný úřad kompetencí disciplinární zvlášť pověřený (na př. pořádkové tresty dle obou služebních pragmatik, celá vojenská pravomoc kázeňská a j.). Funkce zvlášť organisovaných disciplinárních úřadů jsou různé povahy. Záležejí někdy v pouhém votu poradním, jež musí sice býti vyslechnuto, věcně však disciplinárního decernenta neváže, jako na př. francouzské avis préalable, u nás votum disciplinární komise podle nař. Sb. z a n. č. 295/1922 (§§ 43 a 44) o civilních sborech stráže bezpečnosti. Někdy procesní součinnost disciplinárních úřadů vztahuje se jen na určité úkony povahy přípravné. v jistém směru však decernenta obmezující, na př. vyšetřování a návrh disciplinární komise podle § 14, odst. 5, 8 a 9 č. z. z, č. 63/1907 a č. 35/1908 o služebních poměrech úředníků okresních a obecních nebo návrh podávaný čestnou radou inženýrské komory představenstvu na uložení trestu suspense neb odejmutí autorisace podle § 20 zák. Sb. z. a n. č. 185/1920. Jindy stupňuje se funkce disciplinárního úřadu v rovnocennou součinnost s jiným činitelem, takže nález disciplinární vzniká pak aktem úhrnným (viz shora o kárných výborech vojenského p-a d-ho). Nejčastěji záleží funkce disciplinárního úřadu ve skutečném a samostatném disciplinárním decernátu jako je tomu i u komisí disciplinárních a senátů z nich tvořených podle obou služebních pragmatik. Členové disciplinárních kolegií jsou obyčejně jmenováni úřadem služebním, na př. disciplinární komise obou služebních pragmatik a disciplinární komise podle § 15 č. z. z. č. 63/1907 a č. 35/1908, vojenské výbory kárné podle zák. Sb. z. a n. č. 154/1923 a novely Sb. z. a n. č. 55/1927. Někdy jsou voleni,. což platí zejména o d-m p-u stavovském, na př. § 7 disciplinárního statutu advokátského ř. z. č. 40/1872, ale také podle zák. Sb. z. a n. č. 79/1919, §§ 6 a 8 d-ho p-a vysokoškolských učitelů, kde disciplinární komisi pro jednotlivou vysokou školu a vrchní disciplinární komisi pro všecky vysoké školy volí akademické senáty (profesorské sbory), a to onu volbou přímou, tuto volbou nepřímou (nař. Sb. z. a n. č. 35/1920). Postavení členů disciplinárních kolegií, i když nejde o soudy, blíží se postavení soudcovskému. Tak jsou výslovně podle obou služebních pragmatik disciplinární komise úřednické a učitelské (§ 102 resp. § 109) a podle zák. Sb. z. a n. č. 154/1923 (§ 13) kárné výbory vojenské u výkonu svého úřadu samostatné a nezávislé, což ovšem vztahuje se toliko na vlastní činnost nalézací.
Postupující judicialisace řízení disciplinárního vedla k zavedení ještě jiných orgánů procesních, zejména disciplinárních žalobců, vyšetřujících komisařů a k připuštění disciplinárních obhájců. Disciplinární (kárné) žalobce zná na př. právo obou služebních pragmatik, d. p. vysokoškolských učitelů, d. p. advokátské, kde však v řízení opravném funkce disciplinárního žalobce přísluší i vrchnímu státnímu zástupci. V d-m p-u soudcovském zastává úřad disciplinárního žalobce vrchní státní zástupce a generální prokurátor. Postavení disciplinárního žalobce liší se dosti podstatně od postavení veřejného žalobce v řízení trestním, což souvisí s tím, že v řízení disciplinárním je zásada akusační silně promísena se zásadou inkvisiční. Disciplinární žalobce není v pravdě žalobcem ani stranou procesní, úkol jeho je především „eine Plaidierrolle“ (Langer 1. c. 32, 93). Jen porůznu (jako při návrhu na obnovu řízení proti obviněnému podle obou služebních pragmatik, §§ 137 resp. 146) má procesní úkon disciplinární žalobce povahu dispositivní. Podle obou služebních pragmatik (§ 107 resp. § 116) má disciplinární žalobce pečovati o to, aby čest a vážnost stavu a přísné plnění úředních povinností (a zájmy školní) byly uhájeny. disciplinární žalobce nepožívá oné nezávislosti a samostatnosti jako členové disciplinárního kolegia, avšak poměr jeho ke služebnímu představenému obviněného není blíže upraven a je nejasný.
Odloučení pravomoci disciplinární od moci služební obmezuje nebo i vylučuje vliv služebního představeného na výkon moci disciplinární.
Služební úřad (představený) zpravidla do průběhu disciplinárního řízení přímo nezasahá. Podle obou služebních pragmatik (§ 112 resp. § 121), ovšem bez podnětu („disciplinárního udání“) služebního úřadu, disciplinární řízení — jak se zdá — nemůže býti zahájeno. Ve vojenském právu kárném je zahájení řízení kárného výslovně podmíněno rozkazem služebního představeného. Z nařízení presidenta republiky musí býti kárné řízení zastaveno resp. nesmí býti zavedeno (§ 15, č. 4, 1. c.). V advokátském p-u d-m (§ 24 1. c.) dává podnět k disciplinárnímu řízení disciplinární žalobce komorní o své újmě nebo k rozkazu komorního výboru. Není-li opak ze zákona zřejmý, sluší za to míti, že disciplinární úřad zahajuje disciplinární řízení oficiosně na základě jakéhokoli udání nebo i vlastní vědomosti a nemusí tedy vyčkávati disciplinární udání služebního úřadu, aniž dbáti jeho návrhů na zastavení disciplinárního řízení. V řízení opravném přechází disciplinární pravomoc někdy na úřady zvláště organisované (vrchní disciplinární komise) nebo na úřady jiné, na př. v d-m p-u advokátském na nejvyšší soud, v ostatním d-m p-u stavovském obyčejně na vyšší politický úřad státní, v d-m p-u úředníků obecních a okresních na okresní resp. zemský výbor. Napříště ovšem srov. §§ 4 a 5 zák. Sb. z. a n. č. 125/1927.
Disciplinární nálezy správních úřadů jsou u nás nyní podrobeny podle zák. Sb. z. a n. č. 3/1918 soudní revisi n. s. s. podle všeobecných zásad jurisdikci tohoto soudu ovládajících, kdežto v Rakousku byly § 3, lit g, zák. ř. z. č. 36/1876 věci disciplinární z kognice správního soudu vyloučeny, a to podle vládní důvodové zprávy k tomuto zákonu hlavně z té příčiny, že nejde „o zásah veřejné moci do individuelní právní sféry státního občana, nýbrž o to, aby bylo posouzeno a potrestáno porušení konkrétní služební povinnosti se strany veřejného úředníka“. Revisi n. s. s. podléhají i kárné nálezy vojenské, kdežto kázeňské nálezy vojenské jsou podle § 7 zák. č. 154/1923 z kognice n. s. s. výslovně vyloučeny, což dá se — podobně jako právě uvedené exemční ustanovení rakouského zákona o správním soudě — hájiti úvahou, že právní osobnost osob podléhajících kázeňské pravomoci vojenské je v jistých relacích služební povinností do té míry potlačena, že pro práva subjektivní, na jejichž ochranu je správní jurisdikce n. s. s. zařízena, není místa.
Organisace zvláštních disciplinárních úřadů jest rozmanitá. Jsou zřízeny kolegiálně, na př. disciplinární komise obou služebních pragmatik, disciplinární senáty soudcovské a t. d. Suspensi jako prozatímní opatření vyslovuje vedle disciplinárních úřadů někdy i úřad služební, pokud se týče dozorčí (na př. § 165 notářského řádu ř. z. č. 75/1871, pak § 144 a násl. resp. § 153 a násl. služ. pragm., zde pod jistou kontrolou úřadu disciplinárního).
V procesně nejvyvinutějších disciplinárních řízeních vyskytuje se i vyšetřující komisař, a to podle služebních pragmatik, jak se zdá, nikoliv obligatorně (k tomu Langer 1. c. str. 29).
VII. Disciplinární řízení je někdy upraveno jen zcela kuse, na př. v zák. Sb. z. a n. č. 185/1920, kde v § 19 je pouze předepsáno řádné zjištění skutkové podstaty a vyslechnutí obviněného, někdy však, zejména v d-m p-u služebním, se značnou, ne však vyčerpávající podrobností. Upravený disciplinární proces je namnoze napodoben podle procesu trestního, tak zejména v služebních pragmatikách z r. 1914 a 1917 a ve vojenském právu kárném.
Kde proces není podrobněji upraven zákonem nebo podle zákonného zmocnění vládním nařízením — jako na př. nař. Sb. z. a n. č. 35/1920 disciplinární proces učitelů vysokoškolských — nebo (snad) i jednacími řády disciplinárních kolegií (srov. §§ 8, 15 zák. Sb. z. a n. č. 185/1920), sluší vyhledati formy procesní z podstaty a účelu řízení. V disciplinárních procesech podrobně upravených nelze případné mezery mechanicky vyplňovati z procesu trestního, ledažeby z podstaty a účelu řízení podávalo se totéž, co v procesu trestním je positivně normováno. Poněkud jinak Langer 1. c. 78. Někdy procesní normy disciplinární poukazují na předpisy procesu trestního, na př. § 119 resp. 128 služ. pragm., avšak jen v mezích přesně určených.
V upravených procesech disciplinárních bývá z procesu trestního zejména převzato ústní přelíčení (§ 123 uř. a § 132 uč. služ. pragm., ale již i § 34 disc. stát. adv.; § 28 soudc. zák. disc.), jež však nikdy není veřejné. Různým způsobem je upraveno vyšetřování. V disciplinárním procesu služebních pragmatik lze rozeznávati neformální přípravné vyšetřování vedené úřadem služebním před disciplinárním udáním (§ 112), pak formální vyšetřování zahájené úřadem disciplinárním (komisí) a vedené vyšetřujícím komisařem, kterého ustanovuje týž úřad, který zřídil komisi disciplinární (§ 118 úř. a § 127 uč. služ. pragm.). Tomuto formálnímu vyšetřování odpovídá přípravné vyhledávání podle § 15 soudc. zák. disc. a podle § 31 disc. stát. advokátského.
V nejvyvinutějších procesech disciplinárních (služební pragmatika) následuje po skončeném vyšetřování jako zvláštní stadium procesní: odkázání k ústnímu přelíčení resp. zastavení disciplinárního řízení (§§ 122 resp. 131).
Usnesení odkazovací je obdoba vydání v obžalovanost řízení trestního. Má obsahovati body obvinění (Anschuldigungspunkte), a dává — jak se zdá — rámec pro ústní líčení i pro disciplinární nález, který je vlastně formálním vyřízením odkazovacího usnesení. (K tomu Langer 1. c. 91 a Boh. 2734 A.) Pochybno je, zdali disciplinární nález může býti rozšířen přes meze odkazovacího usnesení, zejména na nová obvinění, jež teprve při ústním líčení vyšla na jevo, jak míní Langer 1. c. 92. Nejde při tom jen o zhoršení procesní posice obviněného, věc souvisí i s otázkou, do jaké míry je disciplinární řízení podmíněno a určeno disciplinárním udáním služebního úřadu.
V disciplinárním procesu obecních a okresních úředníků (§§ 14 čes. zem. zák. č. 63/1907 a č. 35/1908) je disciplinární komise orgánem vyšetřovacím a navrhovacím, návrh její dává rámec pro ústní líčení před úřadem služebním (§ 16) a pro nález disciplinární.
Povinnost svědecká je v disciplinárním procesu obecních a okresních úředníků obmezena na členy a úředníky samosprávné korporace (§ 14), v disciplinárním procesu advokátském (viz č. 40/1872 ř. z.) na advokáty a kandidáty advokacie v seznamu dotčené advokátní komory zapsané, v disciplinárním procesu služebních pragmatik je všeobecná, a za účelem přísežného výslechu je možno dožádati příslušný okresní soud, což platí i v disciplinárním procesu advokátském, nikoli však v disciplinárním procesu obecních a okresních úředníků. Zásada bezprostřednosti a volného hodnocení průvodů je někde (v služ. pragm. §§ 126 resp. 135) výslovně uzákoněna, ale platí samozřejmě i bez výslovného předpisu. V příčině podrobností a jednotlivých procesů disciplinárních lze zde jen odkázati na příslušná hesla specielní.
Dle panujícího mínění je řízení disciplinární ovládáno zásadou oportunity, na rozdíl od řízení trestního, kde platí zásada legality (Storch: Rakouské řízení trestní, str. 251, 434). Kde zahájení disciplinárního řízení j e v rukou služebního úřadu (§ 15 zákona o vojenském kázeňském a kárném právu, snad i podle obou služebních pragmatik), nelze pochybovati, že je zůstaveno jeho uvážení, zdali v zájmu služebním nemá raději od disciplinárního stíhání býti upuštěno. Jinak má se věc, kde disciplinární úřad postupuje oficiosně a diskrecionární moc není mu výslovně svěřena. V disciplinárním řízení soudcovském (§ 2 ř. z. č. 46/1868), advokátském (§ 23 disc. stát. ř. z. č. 40/1872), zdá se, že platí zásada legality. Zřejmě platí v d-m p-u obecních a okresních úředníků (srov. § 12 č. z. z. č. 63/1907 a č. 35/1908). Porušil-li úředník své povinnosti . . . budiž potrestán). Souvisí to s devolučním předpisem §§ 42 resp. 43 cit. zák.
V řízení disciplinárním není místa pro řízení adhaesní (viz: Adhaesní řízení). Někdy je i výslovně vyloučeno, na př. v § 43 adh. disc. statutu č. 40/1872 ř. z. Ani o náhradě škody způsobené služebnímu pánu (v Německu t. zv. Defektenverfahren) se v řízení disciplinárním nerozhoduje. Srov. § 89 úř., § 97 učit. služ. pragm. Některé novější zákony upravují podrobně obnovu řízení (srov. obě služ. pragm.). Kde úpravy takové není, sluší patrně použiti všeobecných zásad o obnově řízení.
Poměr řízení disciplinárního k řízení trestnímu. Řízení trestnímu bývá výslovně vyhražena časová přednost před řízením disciplinárním (na př. § 115 resp. § 124 služ. pragm., § 33 soud. zák. disc. 1868, § 16 disc. stát. advokát. 1872 a j.). To znamená, že bylo-li pro touž skutkovou podstatu zahájeno řízení trestní, nastane klid řízení disciplinárního nebo aspoň (podle § 86 zelež. provoz. řádu ř. z. č. 1/1852) odklad výkonu trestu. Uzná-li úřad disciplinární po případě služební, že disciplinární delikt je zároveň deliktem trestním, má učiniti udání veřejnému žalobci. Z ustanovení o časové přednosti nelze vyvozovati příliš dalekosáhlých důsledků, neboť mohlo by míti také jen ten smysl, že řízení disciplinární nemá se konati, dokud není jisto, zdali následkem trestního odsouzení nenastane ztráta úřadu atd., jež učinila by disciplinární řízení bezpředmětným. Kde časová přednost řízení trestního stanovena není, není na ni úřad disciplinární vázán.
Zahájení řízení trestního pro jakýkoliv delikt někdy může (§§ 144 resp. 153 služ. pragm.), někdy musí (§ 17, č. 2, č. z. z. č. 63/1907 a č. 35/1908) míti za následek suspensi (dočasné zbavení výkonu úřadu). Již proto některé zákony (jako služební pragmatiky, disciplinární zákon soudcovský, disciplinární statut advokátský) ukládají soudu trestnímu, aby zahájení trestního řízení oznámil úřadu služebnímu, někdy úřadu disciplinárnímu. Po skončení, trestního řízení má soud trestní dle některých zákonů povinnost zaslati spisy trestní úřadu disciplinárnímu.
Odsouzení trestní uznává se někdy samo o sobě za dostatečný podklad pro odsouzení disciplinární (srov. Boh. 4119 A). Lze to chápati dvojím způsobem: buďsi tak, že trestní odsouzení aspoň pro určité delikty již samo o sobě tvoří skutkovou podstatu disciplinárního deliktu (zejména porušení vážnosti stavu), buďsi v ten smysl, že tvoří-li skutková podstata deliktu trestního zároveň skutkovou podstatu disciplinárního deliktu, nahražuje trestní rozsudek zjištění skutkové podstaty deliktu v řízení disciplinárním a je tedy pro řízení disciplinární prejudicielním. Obojí je velmi pochybné. Odsouzení trestní není vůbec činem neb opomenutím obviněného, a bylo by potřebí výslovného předpisu, že odsouzení trestní rovná se spáchání disciplinárního deliktu. Otázka po prejudicielním významu trestního rozsudku klade se obyčejně tak, zdali úřad disciplinární jest odsuzujícím rozsudkem trestním vázán. Tato víživost odsuzujícího rozsudku trestního dá se však těžko srovnati se zásadou bezprostřednosti (§ 21 soud. disc. zák., § 28 advokát. disc. statutu, §§ 126 resp. 135 služ. pragm.), podle níž úřad disciplinární má hleděti jen k tomu, co před ním (zejména v ústním líčení) na jevo vyšlo. Ustanovení § 268 c. ř. s. nelze na řízení disciplinární přenášeti. V písemnictví se názory na víživost odsuzujícího rozsudku trestního rozcházejí. S důraznou předsvědčivostí a proti praxi říšského disciplinárního dvora německého a pruského vrchního správního soudu popírá ji na př. Brand 1. c. str. 732, kdežto jiní, nyní zejména W. Jellinek 1. c. str. 19, ji zastávají, souhlasně i Oppenhoff: „Ressortverhältnisse“, str. 190, kde je seznamenána diskrepantní judikatura německých disciplinárních soudů. Pro d. p. služebních pragmatik hájí víživost odsuzujícího rozsudku trestního Langer 1. c. str. 6, a to hlavně argumento e contrario předpisu §§ 126 resp. 135 služ. pragm., podle něhož disciplinární komise není vázána na trestní rozsudek osvobozující. To však sotva stačí. Kompromisní je návrh výboru německého říšského sněmu o osnově říšského disciplinárního řádu, podle něhož zjištění v trestním rozsudku obsažená nejsou pro disciplinární soud závazná, jestliže tento má jednomyslnou pochybnost o správnosti rozsudku soudního a usnese se proto jej přezkoušeti (W. Jellinek 1. c.).
Trestním rozsudkem osvobozujícím úřad disciplinární vázán není, a to nejen tehdy, když je to výslovně předepsáno, nýbrž již pro zásadní různost skutkových podstat deliktu trestního a deliktu disciplinárního.
Literatura.
Soustavného díla o d-m p-u není ani v německém písemnictví. Z encyklopaedií viz zejména v Mischler-Ulbrichově „Österr. Staatswöterbuch“, 2. vyd.: Ulbrich: „Disziplinarrecht“; Layer: „Staatsdienst, Disziplinarrecht“. V Stengel-Fleischmannově „Wörterbuch des deutschen Staats- und Verwaltungsrechts": v. Rheinbaben: „Disziplin“. Ve Stier-Somlo-Elsterově „Handworterbuch der Rechtswissenschaft“: Stier-Somlo: „Disziplinarrecht“. Obě poslední ovšem pro právo říšskoněmecké. Ze spisů o právu státním a ústavním zejména: Laband: „Das Staatsrecht des Deutschen Reiches“, I; O. Mayer: „Deutsches Verwaltungsrecht“, všecka tři vydání I.; Preuss: „Städtisches Amtsrecht“: Walter Jellinek: „Verwaltungsrecht“ a literatura u něho na str. 341 a násl. uvedená. V Pražákově: „Rak. právu ústavním” jen velmi stručně: zejména III., 2. vyd., str. 438. Ze specielních prací (říšskoněmeckých) zejména: Brand: „Das Beamtenrecht”, Berlín 1914. Pro naše právo: Hankiewicz: „Die kais. Verordnung vom 10. März 1860; Langer: „Das Disziplinarverfahren nach der Dienstpragmatik”, Vídeň 1914, a lit. odkazy v testu.
Emil Hácha.

Citace:

HÁCHA, Emil. Disciplinární právo. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 403-422.