Rauscher, Rudolf: Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, 100 s.
Authors: Rauscher, Rudolf
= Rauscher, Dědické právo podle českého práva zemského (1922)
PDF

Část II. Posloupnost po rodu.


§ 3. Posloupnost mužských příbuzných.


Po otci nastupoval v majetek především syn jeho nedílný. Jmenuje se „verus heres“ otcův,1 pravý nebo spravedlivý dědic2 a vystupuje jako erb a syn.3 Jeho právo je tak přirozené, že nejstarší právní pravidla ho ani přímo nevytýkají, nýbrž upravují ty případy posloupnosti, kdy tu synů není.4 Přijal-li syn již za života otcova „pro directa porcione“ určitý majetek,5 neměl již ovšem nároku na nápad po otci.6
Je-li synů více, mají v otcově jmění stejný díl. Ani otec nemůže svým jednáním právo synů změniti nebo jim jich právo odníti. Jaký jest poměr synů ku otci za života bylo již shora vylíčeno. Zde budiž ještě podotknuto: objevilo-li se, že otec za života klade jednomu synu více než druhému, může poškozený klásti proti tomu odpor a otec je nucen dáti mu také díl.7 A i kšaftu otcovu, kterým je ustanoveno rozdělení synů, mohou tito odporovati, „že by se jim tím otcovským rozdílem na jejich dílech ukrátilo" a zemský soud připouští nové rozdělení proti otcovu kšaftu.8 Ani společníci otcovi nemohli uplatniti svých práv proti synu podle nálezu: poněvadž se provodí, že (syn) dědic pravý po otci i dědu statku toho jest, že společníci proti příbuznosti dědičné a erbovní práva k tomu statku nemají, než on dědic a mají společníci toho statku sstupiti vedle obyčeje a řádu.9 Syn může uplatniti svůj dědický nárok proti každému, kdo by mu dědictví po otci zadržoval.10
Jaké změny tu nastaly v posloupnosti synově v Čechách po r. 1497? Bylo již upozorněno na změnu, která nastala usnesením r. 1497, že syn nemůže za života otcova žádati za svůj díl. Syn pozbyl důležitého práva jako společník otcův žádati za rozdíl. Bylo }iž upozorněno, že otec může odděliti syna jen s jeho souhlasem. Uvážíme-li tyto skutečnosti, že totiž oddělení syna otcem je případem výminečným na vzájemné shodě otce a syna se zakládajícím, není nám nesrozumitelným, že nevytýká se v privilegiu Vladislavově, kdy nastupuje oddělený syn a že nastupuje před odděleným svým strýcem.11 Stejným způsobem si vysvětlíme moravské privilegium Vladislavovo. Na Moravě, jak bylo ukázáno, byl pro rozdíl mezi otcem jiný právní obyčej. Bylo již uvedeno, že požádal-li ku konci 15. stol. syn otce za díl, musel se v tomto případě spokojiti dílem, jaký mu určil otec. Syn vzdával se dalšího nároku dědického. Byla v tom obsažena renunciace synova na dědictví po otci. Na Moravě nastala změna ve smyslu obyčeje v Čechách r. 1517.12 Nemůžeme tudíž souhlasiti s míněním Kalouskovým, jakoby na Moravě nastupoval po otci také oddělený syn snad již před r. 143713 Nutno tu uvážiti všecky modifikace, které spojeny byly s jinou formou rozdílu.
Českému právu byly také známy důvody, které vylučovaly syna z dědictví. Především zabije-li neb ochromí-li syn otce14 a pak Všehrd (VI, 7) přesněji uvádí, učiní-li tak „svým počátkem", ztrácí svůj díl a dědictví vůči otci. Díl jeho připadá jiným nedílným příbuzným po případě králi. Nalezli jsme také případ, kdy syn neobdržel svého dílu po otci, protože byl „fatuus et insipiens"15, na Jiném místě bylo rozhodnuto, že duševní choroba není překážkou jeho dědického nároku.16 Vstoupí-li syn do kláštera, vzdává se dědického nároku a obdrží pouze určitý plat do svého života.17
Také „neřádně přišlý" syn18 nebo jak se prameny vyjadřují „de illegitimo thoro",19 nemá děditi. Stane-li se také, že rytíř nemá potomků stavu rytířského, nýbrž nerytířského neb městského, na takové se milost královská nevztahuje.20
V Majestas C. máme také předpis, že nemají děditi synové kněží a kleriků po svých otcích.21
Jak nastupovali další descendenti v českém právu? O tom prameny ze starších dob mlčí. Kalousek se domníval, že ve Statutech Konrada Oty ve výrazu „proximi heredes" zahrnuti jsou i vnuci i pravnuci.22 My jsme již zdůraznili, že ustanovení statut svou formulací vztahuje se na speciální případ a nemůžeme tudíž v tomto souhlasit! s Kalouskem. Ve výrazu „proximi heredes" spatřujeme vytknutí nastupování bočných příbuzných.23 Ale tu naskýtá se otázka: platilo právo representační pro vnuky i za dob Statutů? Spatřujíce právo vnuků vyvinuto v jiných právech v době nejstarší, kdy také panoval rodinný nedíl,24 domníváme se, že plně souhlasí s povahou rodinného nedílu, vstupovali-li vnuci po smrti svého otce v rodinný nedíl s nárokem, který náležel jejich otci. Naše mínění potvrzuje Všehrd na výše uvedeném místě, kdež mluví o dědicích a také na jiném místě, kdež praví: „poněvadž otec nedielný syna svého všem dětem svého syna jest povinnen rovný diel z statku svého dáti.25 Pochybnosti mohlo by snad vzbuditi. jaký poměr v iiedílu nastupuje, zůstal-li tu po smrti dědově nedílný vnuk a dcera jeho děda. Všehrd touto otázkou se nezabýval. Mluví sice o tetě nedílné jako poručniči26 a na jiném místě řeší případ, kdy dcera dědí po otci,27 ale shora uvedený případ nerozhodl, t. j. zda-li měla teta vůči synovci v případě provdání se nárok pouze na věno. My V pramenech jsme nenalezli řešení podobného případu. .A.Ž teprve zemská zřízení zabývala se otázkou, jaký nastává poměr mezi tetou a synovcem po smrti otce synovcova a rozhodla ji v ten způsob, že teta obdrží od synovce z rodinného nedílu věno.28 Ač nevztahuje se přímo tento případ na řešenou otázku, přece z něho analogicky třeba souditi, že i vnuk měl v nedílu přednost před svou tetou a že ženské příbuzenstvo mělo. bylo-li tu mužských descendentů, nárok pouze na věno.
Postup, jakým dála se posloupnost mezi dalšími příbuznými vylíčili jsme již nahoře. Zde budiž ještě poznamenáno o postupu dílných příbuzných v 16. stol. Privilegiem Vladislavovým pro Cechy, jež upraveno bylo Ferdinandem,29 bylo stanoveno: není-li tu nedílných, nastupují dílní bratři. Další dílní mužští po meči nastupují, není-li tu oddělené dcery neb sestry zůstavitelovy. Příbuzní mužští po přeslici nastupují, není-li tu ženského pohlaví po meči. Na Moravě ustanovilo privilegium Vladislavovo stejný postup, ale příbuzní nastupovali jen do pátého kolena.30 Král Ludvík r. 1523 rozšířil jim posloupnost až do šestého kolena a král Rudolf r. 1587 zrušil i toto omezení, takže stavové moravští od té doby mají stejná práva jako stavové čeští.31

§ 4. Posloupnost žen.


Dědické právo přiznáno v českém právu ženám v omezenější míře než mužům. Nastupování v majetek otcův nabyly dcery již ve 12. stol. Ze toho práva nabyly souvisí zajisté s vlivy práva kanonického, které povznesly ženu společensky a které přispěly k uznání ženiny osobnosti.32 A dcera tu nabývá především právo nástupu v majetek otcem získaný, není-li synů.33 Byla-li tu prostá b
rodina, žijící v iiedílu, vstupovala sestra vedle bratrů v rodinný majetek. Majetek otcův spadal na všechny děti a proto sestra mohla činiti odpor disposicím s rodinným majetkem a tvrditi proti bratrovi, že „ipsa est heres eque bene, ut frater suus.34 Byla-li sestra starší bratrů, nabývala, majíc léta, práva žádati, aby jí svěřeno poručenství bratrů,35 a tu ovšem nemohla opět sama brátru odciziti ničeho z rodinného majetku.36 Měl-li otec pouze dceru, nemohl jí již za života odciziti rodinného majetku37 a majetek spadal na ni jako na dědičku.38 Všehrd o tom praví (IV, 6): „tehdáž dcera dědí, když jí otec nebo samu toliko po sobě pozóstaví, nebo maje i syny, že synové jeho zemrú a sestry neodbudú, anebo že je od sebe otec oddělí a dcera sama bez bratří při otci zóstanúcí dědí. A ta má tím vším právem ve všecko zbožie otce svého vkročiti po smrti otce svého, nebo po smrti bratří svých, a jeho užívati též jako syn, i v jiná práva všecka pohlaví mužskému příslušná." Ač jeví se na tomto místě ii Všehrda snaha, zahrnouti všechny případy, kdy dcera nabývala dědictví otcova, přece není vyjádření Všehrdovo úplné. Shora již byla dotčena otázka, s jakým nárokem dcera vystupovala vůči svému otci, zůstali-li po jejím bratru synové. Zvláště jest pozoriihodno, že Všehrd nezmiňuje se o tom případu, kdy zůstane tu strýc nedílný po smrti jejího otce. Na jiném místě Všehrd se zmiňuje, že strýc bratany je povinnen řádně odbýti jako jich otec.39 Mýlil by se však, kdo by spatřoval pouze ve věnu podle pozdějšího vývoje dědický nárok dcery vůči otci nebo vůči strýci a kdo by spatřoval v této otázce rozpor s ustanovením Statut Konrádových a privilegia Janova. Právě tak, jako pouze v rozdělení bratrů, strýců atd. není možno spatřovat! dědické právo podle starého našeho práva, nelze ani tvrditi, že ve vybavení dcery, sestry, neteře atd. jeví se její posloupnost v rodinném nedílu. Z přirozených příčin, zachovat! jmění rodině, byl nárok ženy, která se oddělovala provdáním od ostatních členů rodiny, menší a jiný než dělili-li se mužští členové nedílu, v nichž byla schopnost založiti nedíly nové.40 Že koncem stol. 15. a ve stol. 16. žena v tom směru byla značně omezena, že bratři dávali sestře věno „jakoby otec dal a co se jim zda,41, je jen dalším stupněm vývoje. Neboť dříve mohla žádati sestra bratra za díl otcovského majetku42 a v jejím věně byl skutečný její díl otcovského majetku.43 Na to je patrně vztáhnouti také pojmenování „véno dědicské", jež užívá v čl. 75, Řád práva zemského. Také vstupovala-li dcera, sestra do kláštera a dostávala-li určitý plat, .měl se tento plat říditi jejím dílem v otcovském majetku.44 A proto si vysvětlíme, že nestala se dcera neb sestra dílnou, obdržela-li věno od jiného než otce a bratra a z jiného statku než otcovského.45 Koncem 15. stol. odňato ženám právo representace,46 snad analogií podle zřízení jednotlivých rodů, v nichž ženy byly značně omezeny.47
Po roce 1497 rozšířeno dědické právo na oddělenou dceru nebylo-li odděleného bratra zemřelého a na sestru odbytou a na Moravě po r. 1510 rozšířeno dědické právo na odbyté ženy po mužských členech rodiny,48 Přes to však stěžuje si Obnovené zřízení zemské:49 „předešle tak se zachovávalo, když otec bratra nebo streyce nedílného po sobě pozůstavil, že ten statek jemu před dcerami náležel a dcery toliko na saniém vybytí (kteréž jim ten nedílný bratr nebo streye učinil) přestátí musely.“ Stávalo se prý také, že i dílní strýcové nepřipouštěli v dědictví otcovo nedílných dcer.50 Z tohoto místo je patrno, že právní obyčej kolísal. Obnovené zřízení proto ustanovuje: „aby nevybyté a nevdané dcery (bud že by nedílní bratři otce jich neb streycové na živě zůstávali) statek otce svého dědily.“ Nedílná dcera tu nastupuje před nedílným strýcem. Uvádíme toto místo Obnoveného zřízení, ač rodinný nedíl byl Obnoveným zřízením změněn, nikoliv však zrušen, proto, abychom podporovali jím naše doklady, nahoře uvedené. A praví-li Všehrd: „A jakož žádná dcera dielu žádati nemá, tak žádná sestra na bratru ani na strýci dielu žádati nemá, než opatřenie spravedlivého, tak jakož v zemi české (za obyčej) bývalo jest od starodávna" (VI. 7. 5), odporuje to příkladům, které nalezli jsme v moravských deskách půhonných. Není pochyby, že podle Statut a podle privilegia Janova nabývala nedílná dcera majetku otcovu před svými strýci.
Tomu nasvědčují i další ustanovení o právech žen v rodinném iiedílu. Zůstala-li totiž neodbytá sestra po bratrech, vstupovala v otcovský majetek, i když tu byl bratr oddělený.51 Při rozdílu bratří musí býti respektován nárok sestry. Musí jí totiž býti jmenováno věno, nebo jí určen díl. Sestra však tím není oddělena ve smyslu mužského člena nedílu, a peěují-li o sestru všichni bratří, spadá díl její na ně, na všecky.52 Sestra byla za života bratří jich spoludědičkou. Bratři a jiní nedílní nemohou disponovati rodinným jměním na škodu své nedílně příbuzné.53 Příklady, kde nedílná sestra dědí po bratrech jsou v pramenech hojné.54 Sestra, která se provdala, mohla zůstati s bratry v nedílu a měla po nich dědický nárok.55
Otec, provdávaje dceru, může ustanoviti, že ji tím ncodbývá a dcera neztrácí dědického nároku vůči bratrům.56 Později bylo i toto ustanovení seslabeno, a nezapsal-li otec dceři zvláště jmění a zanechal-li jiné desccndenty, dcera neobdržela ničeho, „poněvadž jest jí na tu výminku (otec) nic nezapsal ani odkázal.57
Na Moravě vytvořil se obyčej, „aby statek po dcerách v jiný rod nevešel," mohl totiž otec ustanovili dcerám věno a ostatní majetek odkázati jiným svým přátelům. Při tom klade výminku: ačby pán Buoh na pacholíky co dopustil, nežby k letóm přišli a smrtí sešli, tehdy statku mého tolik neb tolik buď jim děvečkám neb po nich dáno a jiné všecko spadni na tohoto neb tohoto a jeho děti neb erbi pacholikového pokolení.58 Z téže doby, co psal pan Tovačovský svoji knihu, máme „ustanovení panské o dcerách" v půhonech olomouckých. Tu se praví: „kterýž by otec mimo dceru a dědičku, kteráž by po něm zuostati měla, mohl a moc měl statek svuoj dědičný v díle aneb ve všem k dědictví poručiti kterému příteli aneb příbuznému svému buď dskami, spolkem aneb na list královský, že ten, neb ti, komuž se to poručí mají mocní a dědiční nápadníci toho statku býti, však také povinni budu ti, komuž by se tak statek poručil, aby dceři, neb dcerám těm, o kterýchž by otec co poručil neb dal, byl povinnen naplniti a dáti bez odporu; pakli by otec o které dceři tak nezpůsobil a odděl na nebyla, ta při své dědičnosti ostati má, když jí otec sám rozkázáním svrchu dotčeným neoddělil.59 I v Čechách mohl otec, bratr neb strýc nedílný prodati statek, třeba by měl nedílnou příbuznou, ale byl při tom povinnen ji odbyti a opatřiti věnem.60
Ženám, které vstupovaly do kláštera, měl býti dán určitý plat neb majetek do jich smrti,61 neboť „duchovní panny nemají děditi.62 Tu pak dárce může ustanoviti, komu připadá majetek po smrti klášternice.63
Bylo také ustanoveno, že panna, která pannenství svého nezachovala a to se v pravdě shledalo, má svůj díl dědický ztratiti. Ztrácí nárok dědický i dcera, která se provdala proti vůli otcově.64 Po ženách bylo dědické právo velmi omezeno, Všehrd vyjadřuje zásadu práva českého: „Má i to vědíno býti, že ženy žádných dědicóv nemají než mužie.“65 To bylo pravidlem, takže zemřela-li osoba ženská majíc svůj majetek, nespadalo jmění její na příbuzné, nýbrž na komoru královskou,66 Vysvětlíme si tudíž všecky předpisy, které směřovaly k tomu, aby mužští měli v dědickém právu českém přednost.
Výminku tvoří posloupnost po matce. Kniha Tovačovská se vyjadřuje: „Po materách v tom právě, jako po otcích, není dětem dědictví, leč jsú spolkem opatřeny.67 Tomu jest rozumět! tak, že chlebí-li děti s matkou, jak se latinské prameny vyjadřují, žije-li matka s dětmi „in uno pane",68 spadá věno její na děti, i když děti jsou dílní,69 a to jak na syny tak i na dcery.70 Provdá-li se však matka znovu, odcizuje se dětem71 a věno její spadá po smrti na krále.72 Právě tak, jako žena, vystupujíc ze své rodiny, ztrácela dědický nárok vůči členům své rodiny, tak také nenastupovaii v její pozůstalost členové její rodiny.73
Když Vladislav vzdal se odúmrtí, nastoupilo dědění i po ženách. A také po matce nastupují děti, i když s ní nechlebily.74 . Mezi mužem a ženou nebylo vlastního práva dědického.75
Úprava vzájemného poměru mezi mužem a ženou po smrti jednoho z nich týkala se jen otázky obvénění. Obvěnění po smrti ženy zůstává muži anebo náleží těm, kterým svědčila smlonva.76 Zemřel-li muž, realisovalo se obvěnění.77
Vdově však náležely v pozdější době také určité svršky. V dědění těchto svrcliků lze spatřovali zvláštní právo dědické ženy no svém muži.78

§ 5. Odúmrť.


Otázka, jak a kdy vyvinulo se odúmrtné právo královské v českém právu, zajímala již četné badatele. Starší badatelé kladli vznik odúmrtného práva do stol. 13.,79 kdežto novější badatelé prohašují právo odúmrtné za zřízení prastaré.80 Tento názor nejen souhlasí se zprávami našich pramenů, nýbrž je v souhlase s vývojem dědického českého práva a souhlasí i s analogickým vývojem u jiných národů.81 Řešiti původ práva odúmrtného možno jen v souvislosti s řešením práv panovnických vůbec,82 K právům panovnickým náleželo již od počátku jeho moci právo k majetku, který neměl dědiců ve smyslu starého práva. Majetek tu panovníkovi napadal, měl k němu nápadní právo.83 Proto již v prvních zprávách o odúmríném právu se prohlašuje, že majetek spadá na krále: jure exigente principům antiquorum.84 Zprávy o odúmrtnčm právu vyskýtají se v listinách, ve kterých král daruje odúmrt jiným osobám.. V listinách těch se praví, že zemřelý neměl dědiců, „sine heredibus decessisset",85 nebo že zemřel kdo bez dětí, bez synů i dcer.86 Byla již učiněna zmínka o tom, jak rozhodujeme o těchto případech, zda totiž máme se domnívati, že odiimrtné právo královské bylo rozšiřoyáno a vylučovány z posloupnosti boční příbuzní. Jak bylo uvedeno, spíše jest se rozhodnouti pro odpověď kladnou. I Majestas Carolina, jak bylo upozorněno, vytýká jen dědické právo zůstavitelových dětí87 a nezmiňuje se o jiných nedílných příbuzných. iRekli jsme již, že nemůžeme souhlasiti s tím, jako by tu šlo o pokus o rozšíření práva odťunrtného pro obohacení královské komory i na případ ten, kdyby tu byli i nedílní příbuzní zůstavitelovy. Majestas Carolina byla odmítnuta. Doba Karlova a Václavova nepřinesla tudíž změn v odúmrtném právu královském. Teprve vojny husitské, které tak mnoho změnily ve veřejném zřízení zemí českých, přispěly i k oslabení tak důležitého práva královského, jako bylo brání odúmrtí. Komoře královské v Čechách za těchto bouřlivých dob přirozeně nepřipadaly odúmrti88 a bylo tudíž pochopitelno, že stavové opětovnými žádostmi snažili se dosáhiiouti té volnosti, které požívali v době bezkráloví.89 V Čechách mnoho nedosáhli, zvláště když Jiří Poděbradský proti stavům hájil královské autority.90 Změny, kterých stavové dosáhli, týkaly se spíše řízení odúmrtného, které budou níže vylíčeny. Také na Moravě, ač tu byly jiné poměry za válek husitských než v Čechách, byly odúmrti zamlčovány.91 Ale právě jiné postavení Moravy ve válkách husitských bylo příčinou odchylného dalšího výyoje práva odúmrtného. Na Moravě bylo odiimrtné právo značně omezeno již v prvé polovině 15, století, ale v obou zemích, v Čechách i na Moravě, teprve koncem 15. stol a počátkem 16. stol. rozšířením dědického práva v rozsáhlém směru král se odúmrtí vzdal, jak bylo již výše vylíčeno.
Dosavadní badatelé, pátrajíce po rozsahu odúmrtného práva královského, kladli velkou váhu na otázku dílnosti a nedílnosti. Tato otázka je ovšem velmi důležitou. Shora jsme však ukázali, že jest český nedíl pojímati jinak než dosavád byl pojímán. Zde budiž ještě pro otázku odúmrti uvedeno; Všehrd (kn. Vlk, 6, 4) praví: „Ale když se co k dědictví a mužskému pohlaví, ne duchovniemu však, zapisuje, tu vždy má přidáno býti; a jeho dědicóm, aby ten, komuž se zapisuje, skrze nepřidánie toho slova, kdyby toho zápisu dále dědicóm nezapsal, dědicóv svých o to nepřipravil, a na krále aby nespadlo. A to by již jiným nepřišlo než písařem.” Je tu opět patrno; ani syn po nedílném otci neměl nároku na statek, který byl zapsán pouze otci, a odúmrtné právo královské předcházelo jeho právu.
Jest nám tudíž jasný na př. zápis dvorských desk:92„A ponievadž jich otec to jest trhem koupil, i nebylo jest potřebie Vilémovi za to odúmrť po otci svém prošiti, a podle toho královská milost tu odúmrť kázal jest zdvihnuti, neb odúmrť nenie, a každý z nich bratřie aby při své spravedlnosti diedicky zuostal a všecky nedostatky v tom, ačby mohli kteří v potomních zápisech býti na tom zbožie zavlekonském, z milosti své královské jim bratřím i jich dědicóm po dnešní den naplňuje.”
Instituce desková, která úplně ovládla všechny obory našeho soukromého práva, působí i tu.93 Rozsah odiimrtného práva byl N’ětší, než dosud byl uváděn.94 Upozornili jsme již, že jmění synovo nespadalo na otce. nýbrž, nezapsal-li je, na komoru královskou. 1 aké odúmrtné právo po ženách bylo rozsáhlé. A přece Všehrd VI., 34, § 3) praví: „ . . . nadarmo žalují přátelé mrtvého, když statek dáném královským chybí jich; přijde neni příbuzného, poněvadž každý statek svój k věčnosti zřiediti mož svobodně, jakž se a kdy se jemu kolivěk líbí, ano dsky vždycky ve dne, téměř i v noci otevřené stojie a každý k nim přístup má, a úředníci den jako den u desk sedají. Komu těžko ke dskám jíti, zjednaj sobě od krále pána svého list mocný a doma sedě, nic za to nedada, svój statek zapíšeš, své děti kšaftem opatříš dostatečně, To obé maje, kto se zmešká, svú netbanlivostí se i přátely své a svévolně zmešká.95 Odúmrtné právo bylo jedním z předních regálů královských.96 To také zdůrazňuje Všehrd, který tvrdí, že by zrušením odúmrtného práva bylo spojeno „s velikú ujmú krále pána ..kterýž, kdyby těch nápadóv neměl, neměl by tak mnoho dvořan a služebníkóv“.97 Aby toto právo bylo řádně vykonáváno, vyvinulo se již na počátku 14. stol. odúmrtné řízení v Cechách před dvorským soudem, na Moravě před zemským soudem.98 Snad bychom tuto úpravu mohli vykládati v souvislosti s privilegiemi krále Jana. Zvláště v Cechách již Majestas Carolina předepsala podrobně o projednání odúmrtí.99 Její předpisy jsou patrně jen zvyklosti do té doby platné.100 Přišla-li zvěst ku královské komoře, že určité statky z kteréhokoli důvodu mají připadnouti králi, má dvorský sudí vyslati královské posly a ve zboží se uvázati. Potom měl v trhový den v Praze, nebo v blízkém městě, kde statky byly, dáti provolati, že uvázal se ve statky jménem královým. Má-li kdo jaké nároky, má se přihlásiti do 14 dnů a řádně je prokázati.101 Bylof ustanoveno: „Na krále každé dědictvie připadá, kteréž kto bez odporu a nárokóv drží a toho žádnému nezapíše, v tom bez dědiců sejda; taková dědictvie a zbožie všechna na krále spravedlivě připadají."102 Vyzvání dvorského sudí mělo se státi po třikráte. Nepřihlásil-li se nikdo, mělo zboží býti přisouzeno soudem královské komoře. Přihlásil-li se a dokážj-li kdo lepší právo, dvorský sudí má mu vydati statek. Přihlásil-li se kdo po uplynutí 6 neděl, musil dokázali, že od prvého provolání nebyl v zemi a nevěděl o provolání. Držitel statku, který po přisouzení, zbraňoval, aby se ve statky úředníci královští uvázali, měl býti pokládán za zhoubce zemského. Kdo však odporoval a podlehl před dvorským soudem, platil jen útraty řízení. To byly předpisy, které ustanovovala Majestas Carolina a které zůstaly v platnosti i v 15. století.103 Vešlo v obyčej, že král dával statky, o kterých mělo býti rozhodováno před dvorským sudím, výprosníkům,104 s tím ovšem, že nemá býti rušeno právo těch osob, které by měly k nim lepší právo než král: veniat et defendat, si quis habeat jus rnelius quam dominns rex.105 Král nařizoval také, aby této osobě byl vydán list provolací,106 zvaný také „cum memoria“,107 který třikráte po 14 dnech byl provolán v nejbližším městě, kde statky ležely. List provolací byl po provolání vrácen výprosníkovi, aby ho odevzdal dvorskému soudu. Město někdy potvrzovalo, že odúmrť byla provolána.108 Nepřinesl-li výprosník provolacího listu, mohl odporník vizu vložiti.109 Za krále Ladislava byl ustanoven zvláštní „procurator et commissarius devolutiomun per regnurn Bohemie.“ Prokurátorovi měla připadali z odúrnrtí desátá část.110 Snad souvisí ustanovení tohoto prokurátora s tím, aby bylý vyšetřeny i odúmrti spadlé za válek husitských na komoru královskou.
V deskách dvorských zachovalo se nám pět knih provolacích. Poslední kniha provolací (č. 17 DD.) od r. 1480 ukazuje, jaký vliv mělo vzdání se odúmrti králem Vladislavem. Zápisy v ní nekončí rokem 1497, neboť jsou v ní provolání ještě ze 16. a 17. věku, ale proti čtyřem knihám od r. 1380—1480, je obsah její velmi malý. Přesto však, jak ukazují také zemská zřízení česká, provolací řízení zůstalo v platnosti i po privilegiu Vladislavově.111
Odporníci bránili se obyčejně tím, že jsou se zemřelým nedílní.112 Museli to také dokazovati, zvláště musely děti dokazovali, že chlebily s matkou až do její smrti;113 popravčí po krajích vyšetřují tvrzení odporníků.114 Často se jim dokázati svého tvrzení nepodařilo115 a naopak dokázáno, že osoby vedly křivé svědky, jsouce oci zemřelého odděleny.116 Dědictví molilo býti hájeno i pro nascitura.117 Bránily se také tím, že dokazovaly se zemřelým spolky nebo tím, že od zemřelého statky koupily.118 Souvisí to s tím, že v českém právu mohl kdo klásti ve dsky trhem vyhražuje si právo užívací až do smrti.119
Před dvorským soudem se také zjišťovalo a vyšetřovalo, zda určité osoby nedílné žijí,120 kdy určité osoby zemřely, zvláště byla-li doba rozhodna pro posloupnost, na př. při smrti děda a vnuka.121 Zjišťoval se i rozsah majetku. Neboť na krále spadaly i díly jednotlivých dvorů.122 Žily-li určité osoby spolu aniž by byly v nedílu neb spolku, byl po smrti jedné osoby vydán divisor a beneficiariis Prag. ad vicejudicem curie regalis, který odděloval majetek zemřelé osoby pro krále.123
Řízení před dvorským soudem o odúmrti nedálo se spořenu nýbrž shodovalo se se zřízením před zemským soudem, v němž se rozhodovalo o odporech. Všehrd o tom praví:124 „'ho také známo a vědomo má býti, že při výprosách žádná se žaloba neklade, když kto které zbožie nebo dědictvie vyslúží, než odpor se slyší, a strany mluvie a své spravedlnosti ukazují, jako při sudu zemském, když se otporové sůdie.“ Platilo tu pak, jako v jiném řízení: quod quicunque infra terminos proclamationis defensionem suam non ponit, neque illa bona, que proclamantur debito tempore defendit, ille contra d. rejiem ius suum amisit et perdit.125 Dvorský soudce mohl sám zastaviti řízení, protože se dozvěděl, že je tu pravý dědic.126 nebo výprosník prohlašoval, že statky na krále nespadly.127
Není pochyby, že i tu králové obcházeli řízení před dvorským soudem a dávali bez něho odúmrť výprosníkům.128 Stavové si na to opětovně stěžují a král jim odpovídá: že odiimrti všelikeraké J. Mt. dává těm, kteříž J. Mt. za to prosie. Ale že to stojí na súdě dvorském a na paních, kteříž v súdu dvorském sedají . . .129 V dobách po válkách husitských uznáno i promlčení odúmrtí proti komoře královské v letech zemských.130 Stavové vystupují i proti těm výprosníkům, kteří bez řízení před dvorským soudem ponechávali za úplatek výprosníkům odiimrť.131
Na Moravě kdo obdržel od krále odúmrt, má požádati komorníka, aby mu ji ve dsky vložil. Jsou-li v listu na odúmrť jmenováni poslové ku dskám, odúmrť se zapisuje. Nejsou-li jmenováni a je přikázáno hejtmanu, aby je jmenoval, obstarají zapsání tito poslové. jinak komorník musí výprosníka vyzvati, aby mu král jmenoval posly. Proti vkladu odúmrti může odporuík vložiti v letech zemských do desk odpor.132 V půhonech olomouckých z 1,5. stol. zapsán jest nález, „že žádný na dání královské nemá se v statek uvazovat! žádného, by pak hejtman jemu se rozkázal u váza ti. leč právo královské prve přede pány okázáno a ohledáno bude.“133 A tento nález nám opět potvrzuje, že i na, Moravě pro projednávání odlimrtí byly zachovávány přesné předpisy.
Král mohl dáti na něho spadlou odúmrť komu chtěl.134 Král ji buď připojoval ku majetku komory královské, buď ji dával duchovním, nebo ji dával osobám a to i příbuzným zemřelého135 ku svobodnému majetku nebo také se závazkem manským.136 Král mohl i postoupili určitým osobám své právo bráti v určitých krajích odúmrti, které mu budou na příště připadali. Dálo se tak za krále Jana i za krále Václava IV.137 Nezřídka dával král odúmrť po odděleném otci jeho synům.138 V Když odúmrtné právo královo bylo omezeno privilegiemi Vladislavskými, zůstalo ovšem v platnosti pokud se na ně privilegia nevztahovala. A proto ještě r. 1565 stavové si stěžují, že král statky propadlé na něho odúmrtí nedává opět stavu panskému a rytířskému, nýbrž připojuje je ku královské komoře, čímž prý tito stavové hynou.139 Je z toho patrno, že Habsburkové využívali odúmrtí ku svému prospěchu. Privilegia Vladislavská vztahovala se také jen na svobodný majetek panský a rytířský a nebyl tu vytknut majetek obou stavů, který měli v městech. I v tom směru dosáhli stavové rozšíření svého práva.140
Důležito bylo pro odúmrtné právo, že duchovní dědiny ani platy na krále jako odúmrf nespadaly.141 A proto král tak bedlivě střelil, aby majetek nebyl dáván duchovním ani jim odkazován. Při darování duchovním ústavům vyžadovalo se vždy zvláštní královo svolení.142 To se vždy v mocných listech vytýkalo. Byl-li zapsán statek duchovním bez povolení královského, stával se odúmrtí.143
  1. C. ep. M. VII, 224 (1341).
  2. A č. I, 400.
  3. Libri cit. III, 85 č, 392;
  4. srov. Statuta Conradi: si quis autem non habuerit filium vel filios . . . a znění návrhu privilegia Janova: quod quicunque filiis masculis non relictis decesserit . . .
  5. R. t. t I, 432 (1366), Libri cit. III, 708 č. 1418 zůstává po otci syn oddělený a neoddělený. Majetek otcův spadá na posledního.
  6. Na tomto místě třeba uvésti také ustanovení Majestas C. čl. LXV. Hereditas parentum utriusque sexus, scilicet pat is et matris, quas ad filios ex eorundem parentum corporibus legitime procreatos deferri regaliter volumus et sancimus, non solum de liberis in paterna potestate sistentibus, seu cum ipsis parentibus simul cohabitantibus, sed etiam de emanclpatis sen diuisis a parentibus supradictis intelligimus. Již Kalousek, Dědické právo str. 20—21 správně rozhodl, že ustanovení toto je cizí českému právu. Že ustanovení toto vsunuto do M C. jako ustanovení nové, ukazuje další poznámka: Licet enim personarum et locorum remotio inducatur, non propterea sanguinis necessitudo, qmae nulla potest ratione divelli, aliquatenus separatur. Ale i sama formulace; „de liberis iui paterna potestate sistentibus“ a dále „de emancipatis" dává tušiti, jaké vlivy tu na M. C. působily.
  7. Landtafel II, kn. 5, č. 328, č. 453, č. 454. kn. 6. č. 9. Srov. tyto zápisy navzájem!
  8. R t. t. 1, 185.
  9. Libri cit. V, 427 (1481).
  10. Libri cit. I, 332 č. 894 (1409) syn pohání matku; že po smrti otce mého pobrala mi to vše, což mi mój otec odemřel; srov. Libri cit. I, 338 č. 930, 1. c. II. 481 č. 490 syn pohání strýce: že jest po smrti otce mého peníze i nadbyt, ježto na mé jako na sirotka po mcm otci .spadlo, pobral a toho mi vrátiti nechce.
  11. srov. list krále Vladislava v A č. V 467—8, R t. t. II, 487; Z. zř. VI. cl, 460; Z. zř. 1549 b 25, Kalousek neupozorniv na změnu o rozdílu, neupozornil také na tuto skutečnost.
  12. mohlo by tu vzbuditi pochybnosti, že v Zemských zřízeních moravských (z r. 1535 fol. 110 z r. 1604 fol. 78 b) se vyskýtá starý předpis knihy Tovačovské, že otec může určovati díl synu. Zároveň ovšem i předpis, že syn nikdy již nemá žádati dílu. Mohl by snad někdo namítnouti: co však nastávalo, byl-li oddělený syn sám? Pak dlužno uvážiti, že předpis předpokládá případ, kdy je synů více. K tomu vztahuje se také předpis o určování, jaký díl má synu býti vydán. Zemská zřízení pak nebyla zákonníky v moderním slova smyslu a nevylučovala jiný obyčej. Je známo, že i v Zemských zřízeních českých byly nesrovnalosti; srov. k tomu Sněmy České II. str 805.
  13. Kalousek, Dědické právo, str, 46.
  14. Ondřej z Dubé § 68.
  15. A č. XXXI str. 233 č. 29.
  16. A č. XXXI, 385.
  17. C. j b. II, 2, 275, Regesta III, č. 938 (1323).
  18. C. j. b. II, 2, 388, Všehrd IV, 6.
  19. R t. t. 1. 79 č. 14. 15. C. i. b. II, 2, 392; Pankart nedědí v statku otce svého. A č. XIX, 533.
  20. A č. XIX, 592.
  21. čl 72.
  22. Kalousek, 1. c. 8.
  23. Nikolskij 1. c. 244 tvrdí, že pro descendenty užívalo se názvu proles a pro bočné příbuzenstvo proximi heredes.
  24. srov. Amira, Erbenfolge, str. 123.
  25. kn VI, II, znění první redakce, srov. k tomu zajímavý článek z Koldína čl. F 51.
  26. kn. V, 38.
  27. kn. IV, 6, 3.
  28. Z. zř. VI. čl. 489 Čl. F 32, Z. zř. 1564 K 6: Než nechal-li by syna, syn sestry otce svého bude mocí odbyti jako sám otec.
  29. Z. zř. 1549 F 25.
  30. Kalousek, I. c. 51.
  31. Kalousek, 1 c. 52.
  32. srov. Winiarz Polskie prawo dziedziczenia Kobiet w wiekach šrednich, Kwartalnik historiczny 1896, str. 760, Dabkowski, Prawo prywatne polskie, II, 17 n. Balzer, O następstwie tronu w Polsce, Rozpr. A. U. Kraków tomus 36. str. 380—382, Nikolskij, 1. c. 38.
  33. srov. výše výklad o Statutech Konrada Oty a Privilegiu Janové.
  34. Landtafel I, kn. 7 č. 473 (1407), srov. též Libri cit. II, 294 č. 1252 (1414) H. z. Ř poh. A. z. Ř., že drží naše zboží jakož jest na mě i na bratra mého vlastního i na sestru naši spravedlivě spadlo po smrti našeho otce.
  35. Všehrd V, 37, 6
  36. Ač. XXXI, 239 č. 47, habens fratrum indiuisum, qui annos maturos non halbuit et magis iustus est ad predictas hereditates quam soror...
  37. A č. I, 432 (1466).
  38. Všehrd IV, 6, 3, Tovačovská kniha kap. 146, R t. t. 1, 160 č, 56, 403 II 47 (1322).
  39. Všehrd VI, 7, 4, srov. C. j. b. II, 2, 20,
  40. O postavení ženy v nedílu viz Kadlec, Rodinný nedíl, 84—90.
  41. Kniha Tovačovská str. 80, Všehrd VI, 7, C. j. b. II, 2, 42Z. zř. 1549. F 32.
  42. Libri cit. I, 337 č, 922, III 585 č. 843 (1437) Eliška ze Lhoty Zdislava, bratra svého ze Lhoty z. XX hř. gr. dob., že mi mého dílu vydati nechce, kterýž mi se po otci mém dostati měl; srov. Libri cit. IV. 507 č. 1071, Zápisy Žerotínovy I, 211, též Winiarz, Dziedziczenie kobiet 780.
  43. Libri cit. II, 599 č. 944 Čeňka z Ronova byla nedílnou Jana Hlaváče (viz 1. c. str. 269). Ten ji provdal a nedal jí věna. Ona ho pohání: že mi dílu nevydal, jakož jiným bratřím vydával, ježto nám náš otec odemřel..
  44. C. ep. M. VII, 182 (1339) Libri cit. I, 364 č. 1107.
  45. R t. t. I, 239, č 68.
  46. A č. XIX, 483 [10] (1496) Bratři dva když jsou nedílní a jeden nechá po sobě syna a druhý dceru: tehdy ten syn jest pravý dědic všeho statku, a dcera ta nemá s ním tu dílu pravého, než muože ji odbýti jako dceru svú. Než jestliže by syn umřel prve, nežli by jí odbyl: tehdy ta dcera ostane pravá dědička toho všeho statku; Z. zř. 1549 F 32, 1564 K 7.
  47. Pinsker, České zřízení rodové, 1907, str. 8.
  48. srov. Kalousek, Dědické právo, 50, Kameníček II, 559.
  49. čl. O, XXXII.
  50. příklad Libri cit. III, 528 č. 499.
  51. R t. t. 1, 151.
  52. Kniha Tovačovská, kap. 148: A č. X. 300; srov. Vl. zř. zz. čl 489.
  53. Landtafel II, kn. II, č. 113, 114, R. t. t. 1, 160, č. 56, II, 403 sestra odporuje kšaftu bratrovu.
  54. A č. XXXI, 239 č. 47, Libri cit. III, 70 č. 304 cf. str. 78 č. 353, 195 č. 854, 457 č. 126, IV, 46 č. 269 a j.
  55. Libri cit I, 224 č. 598.
  56. C. j. b. II, 2, 41; Libri cit. IV, 178, 244 č. 1103.
  57. A č. XIX, 501 [72].
  58. Kniha Tovačovská kap. 164, A č. X, 300; analogicky Z. zř. O. 15.
  59. Libri cit. V, 103.
  60. C. j. b. III, 2, 157; ženy mohly býti vyloučeny i smlouvou mezi bratry, že po smrti jednoho, i když bude míti ženské potomstvo, spadá majetek na bratra. R. t. t. II, 337 K 28
  61. Regesta III, č. 231 (1314), Kniha Tovačovská kap. 149
  62. Libri cit. II, 58 č. 29
  63. C. ep. M. VI, 350 (1333).
  64. VI. zř. ČI. 492, Z. zř. 1549 F 19.
  65. kn. IV, 6, § 9.
  66. srov. Huber, Regesta VIII., 269 č. 3276.
  67. kap. 145.
  68. Ač. XXXI, 32 a j.
  69. Kniha Tovačovská, kap. 143; C. j. b. III, 2, 42.
  70. R. t. t. I, 294, č. 168, 169.
  71. Ač. XXXI, 9, č. 29 se a Niczkone predicto filio suo alienavit . . . C. j. b. II, 2, 39; R. t. t. II, 152 A 6.
  72. srov. A č. XXXI, 170 č. 50; srov. zajímavý nález, dělí-li se synové, s nimiž matka žije, Libri cit. V, 142 č. 589.
  73. srov. Kalousek, I. c. 25.
  74. srov. privilegium z r. 1510, Kameníček, 1. c. II, Přílohy č. 1.
  75. Kapras, Majetkové právo, str. 73.
  76. srov. Kapras, Majetkové právo, str. 66; proto také před dvorským soudem se vyšetřuje, zemřela-Ii žena dříve než muž. Ač. XXXI, str, 171 č. 54.
  77. I. c. srov. jest také, jak bylo rozhodnuto o poměru mezi mužem a ženou; quod uxor a marito siio ncn diyiditnr, nec maritus ab uxore et ideo forum predictum ncn facit diyisionem. Ač. XXXI, 381 č. 75 (1387).
  78. svršky ty vypočítává podrobně Kapras, 1, c. 73 a také pro Moravu, kde lišeno bylo mezi vdovou po pánu a po zemanu. Kameníček, Glossy, 228.
  79. Palacký, Vocel, viz výše úvod.
  80. srov. Koss, Zur Kritik, 105—110, kdež shrnuty názor o vzniku odúmrtného práva.
  81. Tomascheck, Das Heimfallsrecht, 1882, 8, Hübner, Grundzüge, 648 n, Dabkowski, Prawo Prywatne II, 60, Kadlec, Rodinný nedíl, 109, Vlagimirskij Budanov, Obzor, 475, Timon, Ungarische Verfassungs- und Rechtsgeschichte, 390
  82. srov Šusta, Otroctví a velkostatek str. 40, kníže zmocnil se majetku podrobených knížat rodových a osobíl si podle západních vzorů moc nad půdou, která nebyla ničí. Že ovšem nebyl majetníkem veškeré půdy, je jisto. Srov, Fontes r. bohem II, str. 128 Kosmas (II, 45.) vkládá do úst manželky Konrádovy výrok ku knížeti: terram autem, quae tua est, cui mavis commenda... Také v literatuře polské je sporno, zda kníže má se pokládati v nejstarších dobách za vlastníka celého territoria; srov. Winawer, Najdawniejsze prawo zwyczajowe Polskie (1900) str, 62—63.
  83. srov. Nováček, Litterae donationum, str. 51; ježto jest mi markrabina milost k tomu zboží svú náplasť dědičně dala: Libri cit III, 447 č. 59. Ještě Obnovené zřízení v čl. O 31 pokládá odúmrť za nápad na komoru královskou.
  84. Regesta I, č. 1133 (1245); první nepřímou zprávu o odumrtním právu viz Friedrich, Codex I, č. 155 (1142—1148), druhou zprávu Regesta I, str. 308 (1222), Regesta II, č. 821 (1273) iure patrie . . . devoluta.
  85. Regesta II, str. 332, II, č. 1914.
  86. Kalousek, Dědické právo, 11 pozn. 16, kde uvedeny příklady.
  87. čl. 58 C. i. b. II, 2, 150. . .
  88. srov. DD 15. V této knize provokací provolání končí r. 1419 a začínají opět r. 1437.
  89. postup stavů plně vylíčil Kalousek, Dědické právo, 32-33 a Bloch, I. c., str. 46 násl. Nebudeme se tudíž o něm na tomto artisté šířiti a odkazujeme na uvedená místa.
  90. Ač. IV, 135, V, 366, R. t. t, II, 350 (1467).
  91. Kalousek, 1. c. 32, p. 81, Bretholz, Übergabe Möhrens an H, Albrecht, Vídeň, 1893, 90.
  92. Desky Dvorské č. 16, fol. 250.
  93. na význam zápisu deskového upozornil Stieber, K vývoji správy (1901) str. 11.
  94. odtud vysvětlíme si, že když Jolanka z Kravař dala kšaftem všechno své zboží Vratislavovi z Pernštejna, praví král Vladislav v potvrzující listině: potvrdili jsme kšaftu a poručenstvie svrchu psané J. zřízeného a učiněného... a nad to jemu a erbóm jeho tuto zvláštnie milost činíme; jestliže jest na nás kde co nad ten kšaft po často psané J. přišlo, to všecko dali jsme a tiemto listem mocně dáváme. Ač. XVI, 476 (1495).
  95. Koss I. c. 34 připojuje k vývodům Kalouskovým také větu: Dann wären die alten Tschechoslaven kein freies Volk gewesen. Odpověď Všehrdovu jsme uvedli.
  96. prohlašuje je tak ještě Rudolf II. Z. zř. 1606, fol. 75.
  97. Všehrd VI, 34, § 5; Kalousek, 1. c. toto, tak charakteristické místo neuvedl a po něm ovšem Bloch, 1. c. 55, také ne.
  98. o tom máme zprávy již z r. 1325 C. ep. M. VII, 829 que per mortem ipsius H , qui sine heredibus et intestatus decessit, ad nos jure douoluta, sigut ipsa nobis per Barones et Kmetones, siue Seniores terre Morauie pridem in generali Judicio terre, sivé Tzuda est adindicata.
  99. jaké bylo vlastní řízení odúmrtné na Moravě, nevíme. Snad souvisí s ním funkce úředníka, zvaného „provisor Camere“ srov. Horna, K dějinám moravských úředníků, část 1, 1922, 42, viz též Landtafel I, kn. 1, č. 935, II, kn. IV, č. 79, 301, 305; Kniha Tovačovská kap. 101 a 157 o vlastním řízení nám zprávu nepodávají a v Libri cit. I, 404, II, 107, 287 a j. nepřinášejí podrobností.
  100. Ač. XXXI, Úvod str. 14.
  101. čl. 92, 93, 94 C. j. b. II, 2, 171—174; 2)
  102. C. j. b. II, 2, 19, Všehrd 1, 3;
  103. srov. k tomu ustanovení Z, zř. VI. čl. 312, 314;
  104. Již M. C. v čl. 14. zakazuje, aby si kdo vyžádal královský list ku statkům osoby ještě žijící. C. j. b. II. 2, 120;
  105. C. j. b. II., 2, 408;
  106. formu podává Friedrich Ač XXXI, úvod XVI;
  107. C. j b. 2, 408;
  108. činilo tak někdy svědeckým listem Ač I, 394—5;
  109. Z. zř. VI. čl 314;
  110. Desky dvorské č. 16 fol. 1;
  111. Z. zř. 1549, O 13-20, 24;
  112. srov. četné příklady v Ač XXXI, také Ač I, 421 č. 47 a 48; před soudem dvorským zjišťoval se také postup, jakým dála se postoupnost od osoby k osobě a mezi těmi zjišťovala se nedílnost DD, č. 15 f. 306;
  113. byly vydávány listy svědčící o tom Ač I, 395 č. 7, 397 č. 12 a j.
  114. Ač XXXI, str. 113, 137 a j,.
  115. Ač XXXI, str. 111 č. 44:
  116. Ač XXXI, 385 (1400);
  117. Ač XXXI, 342, č. 125, O. de W. nomine orphani, qui adhuc in ventra matris existit, defendit hereditates post T. proclamatas.
  118. viz četné příklady v Ač XXXI, též R. t. t. 1, 429 C 17, 432, Q 15, 433, J. 11, 437, 460, 485—496 a j.
  119. Všehrd VII, 37, 7 Též také i trhem mnozí ve dsky kladu rozličná dědictví a spravedlnosti, a teprv jich po smrti své postupují.
  120. Ač XXX, 270, č. 46;
  121. Ač XXXI, 263, č. 23;
  122. Landtafel I, kn. 1, č 948 (1366);
  123. R. t. t. I, 480, U 13 (1383);
  124. Všehrd I, 3, 7;
  125. Ač XXXI, 65—66; DD 16, f. 1;
  126. Ač XXXI, 76 č. 110;
  127. Ač XXXI, 98 č. 28;
  128. Z. zř. VI. čl. 317;
  129. Ač IV, 136, opětovnou stížnost Ač IV, 451, Ač XIX, 532 je ustanovení že král může odúmrt dáti dskami zemskými
  130. srov. Kalousek, I. c. 33, R. t. t. II, 275, O 5;
  131. DD č. 16 str. II, VI Z. čl. 311;
  132. Kniha Tovačovská, str. 61—62, Drnovská, str. 48;
  133. Libri cit. V, 3 č. 7;
  134. C. j. b. II, 2, 20; .
  135. Ač XXXI, str. 8; srov. též. DD č. 15 f. 79 zemřel Berka Hlavač z Dubé, král dává odúmrt Jindřichovi z Dubé.
  136. Kalousek 1. c. 27;
  137. Kalousek l. c., srov. Ač I, 499;
  138. Regesta IV. č. 915 (1341);
  139. Sněmy České, III, str. 240, odpověď králová zněla velmi neurčité: str. 343 „v tom se I. M. C. každého času náležitě zachovati ráčí“
  140. Kalousek, 1. c. 41;
  141. C. j. b. III, 2, 48;
  142. srov. k tomu zajímavý případ z doby starší C. ep,. M. V, 83 (1298): Oldřich z Hradce potvrzuje darování učiněné Petrovi ze Zlopna klášteru a praví: Nos vero, qui de gratia d. nostri Wentzezlai, ser. regis Boh. in iam Lucensi provincia bonorum et horninum possessores seu gubernatores existimus per tempora nostrae vitae, diligenti inquisltione didicimus a plurimis fide disnis ac viris approbatis memoratam donationem absque praejudicio d. n. regis praedicti plerarie forc ratiomaibilem atque salvam.
  143. Ač I, 404;
Citace:
RAUSCHER, Rudolf. Část II.. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, s. 45-60.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).