§ 27. Zápůjčka a půjčka.

Původně není rozdílu mezi zápůjčkou a půjčkou. Teprve vývojem se obě tyto smlouvy od sebe odlišily. Vývoj nebyl přízniv zápůjčce, protože zvláštními předpisy byla zapovídána zápůjčka úroková. Při půjčce se poskytovaly od strany jedné straně druhé věci do užívání s tím, aby po uplynutí určité lhůty byly vráceny. Zápůjčka záleží v tom, že strana dává straně druhé určité množství zastupitelných věcí do vlastnictví s tím, aby vrátila věci stejného druhu i počtu.
Zápůjčka může býti buď záplatná (úplatná) nebo nezáplatná (bezúplatná). Ve středověku se stavěla proti úrokové zápůjčce církev. Církev zdůrazňovala totiž některá místa písma sv., podle nichž se neměly úroky vybírati, neboť peníze neměly roditi peníze (nummus non parit nummum). Nejprve bylo zakázáno církevními předpisy bráti úroky osobám duchovním, pak i osobám světským. Papež Alexander III. hrozil na Lateránském koncilu r. 1179, že vyloučí ty, kteří budou zjevně bráti úroky. Byli to t. zv. usuarii manifesti. Řehoř X. zakázal poskytovat! těmto osobám církevní pohřeb a odpíral jim způsobilost testamentární. Kliment V. usiloval pak o to, aby všechno světské zákonodárství, které směřovalo proti těmto ustanovením církevním, bylo prohlášeno za neplatné.
Na podkladě těchto zákonů a předpisů bylo braní úroků postaveno úplně na roveň lichvě. Zvláště byly tyto předpisy vztaženy i na kupní smlouvu, kdež předepsáno, že možno požadovati pouze pretium iustum. Ale čím dále, tím více se obchod rozšiřoval a zvětšoval, tím méně bylo posloucháno zákazů církevních. Našly se proto způsoby, kterými bezúročné zápůjčky byly obcházeny, zvláště při t. zv. koupi renty, pří zástavě užitkové a p. Vyskytovaly se na př. t. zv. montes, t. j. sdružení několika kapitalistů, kteří nahromadivše kapitál, poskytovali ho za náhradu určité renty městům nebo státu. Zákaz bráti úroky překročován i v těch případech, kdy i církev dovolovala bráti úroky, t. j. v případě prodlení nebo v případě skutečné ztráty na zisku. Teoreticky nebyly ani židé vyňati ze zákazu braní úroků, církev však neměla nad nimi žádné moci donucovací. Papežové žádali proto moc světskou, aby židům zakázala bráti úroky. Ale panovníci, poskytujíce židům privilegia, dovolovali jim braní úroků, protože měli ze židů prospěch. Později byl tento zákaz porušován i od křesťanů a úroky brány velmi vysoké právě proto, že bylo spojeno nebezpečí s braním těchto úroků. Úroky se pak rozšířily na všechny vrstvy obyvatelstva.
Zákaz bráti úroky pronikl nejpřísněji do zákonodárství říšskoněmeckého. Od 16. stol. ustupuje od tohoto zákazu nejprve zákonodárství zemské, pak i říšské. Tak usnesení říšského sněmu r. 1654. V říšském zákonodárství stanoví se pak různá výše úroků pro právní poměry občansko-právní, pro obchodníky, pro židy, při čemž v posledních dvou případech určuje se výše úroků vyšší (až 8%).
V jiných zemích středoevropských neuplatnil se zákaz braní úroků plně. Zemské právo české nezná zákazu bráti úroky. V 16. stol. zákonodárství české upravuje výši úroků na 6%. Úroky braly se ovšem před tímto ustanovením a i po něm daleko ve větší výši.
I novější zákonodárství upravovalo výši úroků. Koncem 18. stol. zavládl v středoevropském zákonodárství směr povoliti volně výši úroků. V 19. stol. však zákonodárství vrátilo se k stanovení výše úroků. Postupovalo se zde zpravidla tak, že se odlišily právní poměry, vznikající z obchodní činnosti, od jiných. Při oněch určilo výši úroků výše než při těchto. Po případě v předpisech o braní úroků se stanovilo maximum braní úroků a nad toto maximum prohlašují se úroky za lichvu.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 27. Zápůjčka a půjčka. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 111-113.