Fideicommissum eius quod supererit.

Svěřenské nástupnictví jest instituce beze sporu dobrá a praktická. Bude často jedinou cestou, kterou zůstavitel může nastoupit, aby na jedné straně nepřešel mlčením blízkou osobu, kterou chce mít dědicem (zejména pozůstalého manžela), ale na druhé straně, aby zabezpečil zůstavený majetek pro jinou osobu, jejíž budoucnost mu leží na srdci — nebo i pro ideové účely, jimž chce svým jměním přispěti bez podstatně újmy dědicovy.
Naproti tomu nelze přehlédnouti, že svěřenské nástupnictví znamená pronikavé omezení disposiční moci dědicovy. Majetek zůstavený se mu skutečně jen svěřuje, § 613 mu přiznává jen »omezené vlastnictví s právy a povinnostmi poživatelskými. Od poživatele se liší fiduciář jen tím, že je přece jen čekatelem t. j. může se státi plným vlastníkem, zmaří-li se podmínka, na níž závisí, zda právo nástupníkovo stane se skutkem.
Zůstavené jmění je dědici svěřeno. Podstata nesmí býti porušena — jen užitky a požitky řádně získané jsou jeho. Ale poměrem důvěry je svěřenské nástupnictví jen do jisté míry. Neboť nad zájmy nástupníkovými bdí soud. Zřizuje se na účet dědicův soupis jmění substitučního (§ 92 č. 4. patentu); ustanovuje se opatrovník, jde-li o zájem nástupníků dosud nezrozených § 77 č. 3; movité jmění se zajišťuje (pokud zůstavitel jinak neustanovil nebo pokud se toho nástupníci nezřeknou); jde-li o nemovitosti, zapisuje se svěřenské nástupnictví do pozemkové knihy zároveň se vkladem vlastnictví pro dědice (§ 158 pat.). Budou tu také zřejmé obtíže při nutných nebo užitečných nákladech na věc substituční. Náklady takové ponese dědic v těch mezích jako poživatel, kdežto náklady přesahující povinnosti poživatelovy půjdou na účet podstaty jmění svěřeného (§§ 511—520, § 613 o. z.) Bude tu však třeba zejména pamatovati na § 517! Fiduciář může ovšem majetek substituční zcizit i zatížit — se svolením nástupníkovým; ale jinak jen s omezením §u 442 (posl. věty), tedy vlastně jen »quoad fructus« (§ 507 srv. s § 1257, (§ 85 knih. zák.). Svolení »nástupníkovo« pak bude svolením opatrovníka a opatrovnického soudu v případech § 77 č. 3 patentu, nebo jindy svolením vrchnoporučenským, půjde-li o osoby nesvéprávné.
Uvážíme-li to všechno, pochopíme, že v některých případech bude zůstavitel veden snahou, zbaviti fiduciáře těchto omezení a nepříležitostí, zejména, bude-li míti k němu skutečnou a plnou důvěru. Vyjádří svou vůli ustanovením svěřenského nástupnictví, ale zároveň dá fiduciáři pro dobu života právo, svobodně nakládati užitky i podstatou jmění svěřenského. Pak se vytvoří zvláštní poměr právní, nazvaný »fideicommissum eius quod supererit«.
V literatuře není sporu o tom, že svěřenské nástupnictví ve zbytek zůstaveného jmění jest možno, ač o tom občanský zákon mlčí. Uvésti možno zejména: Ehrenzweig — System II. В str. 435, Krčmář — Právo dědické str. 41 č. 6, Unger — Erbrecht § 48 al. 3, ale zejména výmluvně a jasně o věci pojednává Pfaff-Hofmann Commentar str. 252. VII a str. 257. Tam se praví:
»Z dějin redakce plyne, že se na fideicommissum eius quod supererit nehledělo snad jako na věc nepraktickou, nebo dokonce, která by se měla odstranit, nýbrž že se mělo za to, že v tomto směru není potřebí zákonných předpisů.« V poznámce 58 upozorňuje se na to, že § 613 má povahu dispositivní, a že zůstavitel při svěřenském nástupnictví může práva z něho pramenící libovolně omeziti nebo rozšířiti. Na tomto místě pak polemisuje s Kiszlingerem (G. Z. 1864 Nr. 83), který ve slovech závěti: »Pozůstalý manžel staniž se nejprve neomezeným vlastníkem, ale pak...« neviděl fideicommissum eius quod supererit, nýbrž prostý případ svěřenského nástupnictví, a praví: »Hůře nemůže býti výkladem porušena ne nesprávně, nýbrž úplně jasně vyjádřená poslední vůle«.
Na stránce 257 IV. téhož díla pak se praví: »Za uvážení stojí ještě otázka, zda v případě pochybnosti má se míti za to, že tu jest fideicommissum eius quod supererit, čili nic. Pro odpověď zápornou dalo by se uvésti, že takové ustanovení obsahuje úchylku od pravidla, výjimku. Ale jelikož prosté fideicommissum eius quod supererit není ustanovení neobvyklé, není nikterak na pováženou, zdůrazní-li se správně slova »o případě pochybnosti«, zodpověděti otázku kladně — ano zdá se, že tato odpověď je dána §em 614«. A tento paragraf, který ukládá vykladači ustanovení substitučního, aby v pochybnosti rozhodl se pro výklad, kterým by svoboda dědicova, nakládati zděděným majetkem, spíše méně než více byla omezena, není ustanovení nahodilé. Je spíše konkrétním výrazem jednoho z myšlenkových základů občanského zákoníka.
Co do právních účinků je věc neméně jasná. Dědic, omezený ustanovením svěřenského nástupnictví na zbytek, nemůže zásadně o jmění svěřenském poříditi na případ smrti. Neboť je nástupce v příčině zbytku předem ustanoven. Ehrenzweig na uvedeném místě sice připouští i takovou možnost, že by zůstavitel fiduciáři ponechal dokonce volnost, zda chce nebo nechce pro případ své smrti ke zbytku pozůstalosti povolati toho, jenž v substitučním ustanovení jest určen. Pak by měl čekatel nárok jen na to, co mu snad dědic pro případ své smrti ze jmění substitučního ponechá, neurče jiného dědice. Ale tu by už celé substituční ustanovení nemělo více smyslu, než vyslovení zůstavitelova zhola nezávazného přání.
Odmyslíme-li si takový — trochu výstřední případ, zbude pravidelné fideicommissum eius quod supererit s tím účinkem, že fiduciář nemůže o substitučním přání poříditi na případ smrti, ale v právním nakládání mezi živými nikterak není omezen.
Rozhodnutí nejv. soudu č. 5756 sbírky Vážného jde tak daleko, že tvrdí naprosté splynutí jmění svěřenského se jměním dědicovým v případech, kdy jde o fideicommissum eius quod supererit. Podle toho má nastati i samočinný zánik pohledávek konsolidací, je-li dědic dlužníkem a substituční massa věřitelkou nebo naopak. Ale tu snad zašel nejvyšší soud poněkud příliš daleko.
Není pochyby o tom, že dědic může ze svého i ze substitučního majetku zaplatiti jakékoli dluhy, že tímto majetkem může po libosti nakládati. Ale přes to musí jmění substituční zůstati massou oddělenou a zjištěnou soupisem. Pfaff-Hofmann na uv. místě praví: »Soupis musí i tu býti zřízen, aby se jednou vědělo, co pochází od prvotního zůstavitele; o povinnosti, zajistiti podstatu substituční, samozřejmě tu ani nelze mluviti.« Ehrenzweig dodává mimo to — a myslím že naprosto správně — že povinnost zajištění ani tehdy tu nebude (při fideicommissu eius quod supererit) když nástupníkem bude osoba nesvéprávná, osoba právnická (nebo osoba dosud nezrozená). Unger a podobně také Pfaff-Hofmann poskytují však nástupníku nárok na náhradu, kdyby držitel jmění, vázaného fideicommissem eius quod supererit zbavil se tohoto majetku způsobem dolosním.
Úhrnem možno říci, že ustanovení nástupnictví tohoto způsobu je se strany zůstavitele projevem skutečné důvěry ve fiduciáře, totiž důvěry, že bude jmění spravovati, a že je pokud možno nejlépe pro substituta zachová, aniž je třeba zajistiti toto chování zasahováním soudu, opatrovníka nebo sama substituta. Zůstavitel ustanovuje nástupníka, aby v každém případě byl předem určen druhý dědic toho jmění, jež prvému dědici na dobu života bylo svěřeno. Dlužno upozorniti na poslední větu § 608, podle něhož každá substituce fideikomisární — tedy i tato — v sobě zahrnuje substituci obecnou. Kdyby tedy zemřel fiduciář před zůstavitelem, nastoupí i v našem případě substitut na jeho místo jako dědic. Kdyby fiduciář přežil substituta, stane se jeho právo k masse substituční neomezeným — jako vůbec v každém případě zmaru podmínky substituční. Nejde tedy o opatření bezvýznamné. Není-li v zákoně pro ně zvláštního ustanovení, znamená to jen, že pro tento specielní případ úplně vystačíme, aplikujíce logicky ustanovení všeobecné.

Citace:

SVOBODA, Emil. Fideicomissum eius quod supererit. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, číslo/sešit 9, s. 81-82.