Machiavelli.

(Obrys přednášky, konané ve sp. čsl. not.)
Miccoló Machiavelli žil v době 1469—1527, a v období nejtěžších bojů a zmatků italských byl aktivním politikem: sekretářem republiky florentské. Konec svého mužného věku trávil osaměle, těžko nesa odstrčení a nevděk i nezvyklý klid po rušném, činorodém životě, bohatém na zápasy a nebezpečí. A v této době napsal svoje zkušenosti ve dvou velkých spisech: Kníže (Il principe), která se stala pověstnou i slavnou zároveň a Úvahy (Discossi), která se klade neprávem na druhé místo, neprávem proto, že kdo nečetl »Úvahy«, neporozumí »Knížeti«.
Obě tato díla Machiavelliho krášlí nesmírná pravdivost, upřímnost, otevřená prostota a jednoduchá jasnost stylu — pravý opak tehdejší mody, která vyhnala logické hříčky až po nesmyslnost a úplnou téměř nesrozumitelnost. Spisovatelé tohoto typu zahalovali absurdity své víry v úžasně složité konstrukce logické — které vlastně byly a jsou potud bez ceny, pokud jsou zavěšeny na praemisy libovolně stanovené a ničím (mimo nicotné soustavy vadných kruhů) neověřené. Machiavelli naproti tomu se snažil, poctivě říci pravdu, upřímně sděliti svůj názor — ať už o něm bude souzeno jakkoli.
Ale upřímnost Machiavelliho má trochu zvláštní příchuť. »Kníže«: je kniha na pohled venkoncem amoralní. Machiavelli odhodil theologický balast vůbec, a tak i známý, nezasvěcence překvapující trik, logickým obratem černé učiniti bílým. Kdo čte »Knížete« a nečte »Úvah«, má dojem, že tu jde o řadu variací na jediné thema: »Všechno je lotrovství«. Diagnosa autorova není daleko vzdálena od pravdy současného života: Machiavelli žil ve stínu rodu Borgiů, rodu, se kterým i onen duch, který, jak známo, řídí a ovlivňuje volbu papeže, došel zkušeností velmi a velmi zlých. A jak zní rada filosofova, co činit, aby bída byla odstraněna? Stručná formulace podle »Knížete« by zněla asi takto: »Není-li možná dokonalá ctnost, je nutno dokonalé darebáctví. Nejhorší, zkázonosná hloupost je střední cesta, kde skutečný zločinec nemá dosti odvahy a síly, aby se stal dokonalým zločincem«.
Tento úsudek — který se přímo vnucuje při četbě »Knížete« — je nesprávný svou jednostranností. Machiavelli sám je člověk toužící po životě svobodném, silném a ctnostném. Nikde nezaměňuje ctnost za neřest. Naprostou přednost dává otevřeně a nesporně jednání mravnímu před nemravným a mravnost jest mu skutečně vývojovým cílem snažení člověka i státu. Ale jako o člověku, platí i o státu zásada »primum vivere ...« A v tom směru je Machiavelli především vlastencem, ne florentským, ale italským. Zoufalý stav Italie, rozdělené na malé, sobecké a špatné státečky, Italie znemravnělé a zbavené náboženství vlivem církve římské, — to byla jeho bolest. A jeho snem byla Italie sjednocená, očištěná od vředů a nákazy, obrozená k nové mravnosti a síle, vrátivší se ke svým slavným začátkům antické republiky, šířící svou mravnost současně se svým panstvím.
Ale prostředky k tomuto cíli? Ty musí býti přiměřeny povaze a síle nemoci. Mravní úpadek Italie volá po silném jedinci, který by mocí a násilím vynutil úctu před zákonem a způsobil mravní očištění sjednocené žemě. A tomuto spasiteli vyhražuje Machiavelli neomezenou plnou moc: »Neboť, když běží o život nebo smrt vlasti, mizí všechny zřetele ku spravedlnosti nebo nespravedlnosti, útrpnosti nebo ukrutnosti, chvalitebnosti nebo hanebnosti; nýbrž beze všeho ohledu musí se činiti to, co zachová její život a její neodvislost a svobodu.«
To jest vyznání víry Machiavelliho (Úvahy 3. 51), z něhož si teprve můžeme vysvětliti pramen amoralismu »Knížete«. V zájmu státu schvaluje se krutost i věrolomnost, vede-li k žádoucímu cíli. Zřejmě se tu ozývá zásada »účel posvěcuje prostředky« nebo eufemisticky »omne ad maiorem dei gloriam« (i hranice, mučírny, dragonády a konfiskace, i hořící hromady nenahraditelných pokladů literatury a umění). Je to arci zásada nemravná a zhola zavržitelná, že s hlediska státu (církve) může býti dobrým i to, co s hlediska individuálního je čirým bídáctvím. Aristoteles naproti tomu (v »Politice«) řekl: »Většina pokládá despocii za státnictví, a čeho nikdo pro sebe neuzná za spravedlivé ani za prospěšné, toho neostýchají se prováděti vůči ostatním.«
U Machiavelliho není pesimismu, ve smysle praktickém. Je tu sice zoufalství nad tím, co jest — ale zároveň naděje v možnost záchrany, byť i za cenu krvavé a strašné operace, úkladní chyba je v tom, že Machiavelli nepozoruje, jak se jeho učení zavírá v kruh, z něhož na této cestě není východiska. Nemravný lid má se léčiti politikou, která právě svým duchem dává vzor nemravnosti, ukazujíc, že zločin není za všech okolností zavržitelným, že jsou v životě okolnosti, za nichž je dovoleno, ne-li přikázáno, býti ukrutníkem a lhářem. Všechno k větší slávě modly — ať je tou modlou cokoli...
Ale tento až po nesmyslnost vyhnaný relativism, toto popření nezvratnosti a neprominutelnosti příkazu mravního jest nespornou vadou Machiavelliho a mnohem ještě více machiavellismu, který autoritou velikého vlastence a státníka italského kryl a bude krýti svůj vlastní sklon k surovosti a mravní bídě (pruský kaiserism, bolševism, fašism).
Naproti tomu nesmí se zapomínati, že Machiavelli z celé duše miloval republiku, demokracii, svobodu, a že »kníže« se všemi svými stíny jest jen strašným, ale — podle autorova přesvědčení nutným prostředkem léčebným. Kořenem zla není špatný lid, ale parasitism a násilnictví mocných tohoto světa. Monarchie je jen nutným zlem, knutou na zkrocení znemravnělé chásky šlechtické oligarchie. Rodová a majetková šlechta, příživnická, zahálčivá a z nudy i z bujnosti tropící zlo, musí býti učiněna neškodnou. Celou kapitolu 1. 58 »Úvah« věnuje Machiavelli důkazu, že »lid jest moudřejší a stálejší než kníže... Ale zaujatost proti národům má příčinu v tom, že každý je pomlouvá bez bázně a bez překážky i dokud panují: o knížatech se mluví vždy s nesmírným strachem a s nesmírnými ohledy.« — Tout comme chez nous.
Machiavelli je katolík. Formálně ovšem. Takto vidí v římské církvi pramen mravní zvrhlosti Italie a doporučuje »návrat k počátkům«, t. j. k novému zákonu, který byl katolicismem opuštěn a potupen. V této radě objevuje se u Machiavelliho myšlenka čistě reformační. Ale metoda Machiavelliho, potírati zlo krutým násilím, je nekřesťanská, byť i v pravdě katolická. Je synem a žákem své doby, ač ji daleko přesahuje svou republikánskou touhou po mravnosti a po svobodě.
Nespornou zásluhou Machiavelliho jest, že politickou vědu osvobodil od dusivého příkrovu dedukcí theologických, že se snažil bádání svoje postaviti na pevnou basi zkušenosti a indukce. Nesmírně vysoko kladl hodnotu zákona, nebo lépe řečeno aristotelské eunomie, spočívající v požadavku, aby byl ve státě dobrý zákon ochotně zachováván mravně vyspělým občanstvem.
Kletbou velikých lidí jest, že velicí jsouce ve svých kladných, průkopnických hodnotách, jsou velcí i ve svých poblouzeních. A povaha člověka nejlépe se pozná podle toho, co z jejich díla jej zaujme a uchvátí. Machiavellismem mohli bychom nazvati lásku k svobodě, lásku k pravdě, pohrdání mravní bídou a zločinností, obětavou věrnost vlasti a jejímu lidu. Machiavellismem se nazývá režim bezohledného násilí, amoralismu, po případě věrolomného bídáctví — jde-li o »vyšší zájmy státní«. Komu tento výklad Machiavelliho dává špatné vysvědčení? Těm zajisté, kdož s takovouto tendencí loví nečisté složky z díla muže, tak velkého svými šlechetnými touhami a sny o budoucnosti osvobozené vlasti — a dělají si takto anthologii pro svou potřebu.

Citace:

SVOBODA, Emil. Machiavelli. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 7. a 8., s. 62-63.