Právnická osoba.

I. struktura pojmu p-é o-y. 1. P. o. je výraz velmi mnohoznačný, a to proto, poněvadž struktura pojmu je nejasná, prameníc v různých a rozdílných hlediscích, mnohdy nesrovnatelných a nejasných. Pojem p-é o-y jako pojem osoby vůbec byl v právní vědě 19. stol. spojován s pojmem subjektivního práva a již tím dostal tento pojem nejistou základnu a nejasné ohraničení, neboť pojem subjektivního práva nebyl v 19. stol. nijak ustálen a v dozvucích této nauky v 20. stol. nepřidalo se nic, čím by se pojem tento ustálil. Ponecháváme stranou otázku, zda takové ujasnění a ustálení je vůbec možné, zda vada není inherentní samotné struktuře pojmové. Na druhé straně je pojem p-é o-y odrazem filosofického názoru na společnost. Pojem subjektivního práva je ve všech svých odstínech pojmem na positivním právním řádu nezávislým, a koordinovaný pojmu objektivní právo, t. j. pojmu právního řádu. Pojem subjektivního práva pramení v transcendentní osobnosti lidské, což je odraz filosofického názoru na člověka jako na jednotku danou příslušným světovým názorem. Druhý základ pojmu p-é o-y — filosofický názor na společnost — není také nijak určován positivním právem, neboť jde o to, jak vyjádřím jednotkou souhrn lidských individuí bez ohledu na nějaký právní řád. Tato hlediska nemající s právem nic společného, spojována byla s danými právními předpisy a tak pomocí fikce nebo hypostasie dospělo se k pojmu právní osoby jako by tento pojem byl odvozen z toho či onoho právního řádu.
2. Ve vývoji p-é o-y můžeme shledávati tři stupně. Prvý můžeme počítati od vrcholného středověku 11. a 12. stol., antika nám totiž skýtá málo, neboť právě názor na jedince a společnost se od vítězství křesťanství nad antikou radikálně změnil. Tento starší názor je pod vlivem státní a společenské filosofie thomistické. Druhý stupeň počíná se počátkem novověku a v něm se uplatňuje vliv státní filosofie kalvinské přísně individualistické, jsoucí setrvačností pod vlivem tu větším tu menším thomismu i augustinského pojetí státu; thomismus ovládá legitimismus jak katolický tak i protestantský, jenž je základem absolutismusu 17. stol. Revoluce anglická zdůrazňuje zase jedince, ale již stojí jedinec a celek proti sobě, což dostává pregnantní výraz ve státní filosofii Rousseauově. Jedinec jako nezávislá morální osoba je podle něho základem práva a to svojí „vůlí“, při čemž ekvivokace tohoto pojmu nebyla rozpoznána: jde o „vůli“ jako psychický fenomen a jde o „vůli“ jako výraz subjektu normotvorného, obé je konfundováno spekulativní metafysikou. Svaz jedinců u Rousseaua je dán smlouvou společenskou, tedy vůlí jedinců, ale smlouva společenská je neodvolatelná a proto se naprosto odlišuje svaz od jedinců, jedinci uzavřeli jen jedinou smlouvu společenskou a proto je jen jediný svaz — národ, nation, t. j. stát demokratický, tím přešlo vše z pouhého filosofického názoru na politiku. Rousseau je pokračovatelem filosofie absolutismu 17. stol., jeho stát je sice založen na vůli jedinců, ale je zrovna tak absolutistický, jako stát 17. stol. To zdá se vysvětliti historicky, neboť státní filosofie 17. i 18. stol. byla pod vlivem Corpus iuris civilis, kde absolutismus byzantský nedovolil, aby byly svazky mezi jedinci. Byla jen jediná společenská relace: jedinec a absolutní vládce, absolutní nejen ve věcech tohoto, ale i onoho světa, a tito dva, t. j. poddaný a vládce, měli býti v přímých vztazích. To nabylo ohlasu v absolutismu 17I. a 18. stol., čehož dokladem je u nás josefinismus a náš občanský zákoník, ale i v demokracii 18. stol., jak dokazuje konvent a ideologie jakobínů. Ideologie tato měla vliv na Code civil, v němž o p-é o-ě, t. j. svazcích lidí není vůbec žádného ustanovení, a je tomu tak i do jisté míry též ve všeobecném zákoníku občanském rakouském, který je veden ideologií Kantovou, ale je i pod vlivem německých filosofujících právníků t. zv. přirozeného práva (Johannes Althusius, Puffendorf), kteří nevylučovali tak naprosto jiné společenské relace jako Rousseau, jenž připouštěl jen jedinou společenskou relaci danou společenskou smlouvou. Tím se stalo, že občanský zákoník je méně radikální než Code civil.
Třetí stupeň je dán hlediskem filosofie Hegelovy, která pomocí dialektické metody kráčela směrem spekulativní metafysiky. Základem jeho státní filosofie je antinomie společnost — stát, tím, že celek konstruoval jako ducha, tedy jako na člověka nezávislé duchovní individuum, čímž dospěl k antithesi mezi celkem a jedincem. Hegelova filosofie je základem pro výraz p-é o-y v 19. stol. Hegelova konstrukce metafysické „vůle“ opanovala celou právní vědu a to většinou nepřímo, neboť právní vědě v druhé polovici 19. stol. Hegelova filosofie z přímého názoru známa nebyla, jen několik výjimek bylo možno znamenati a to teprve ke konci 19. stol. Na naši právní vědu měl hegelianismus vliv Ungerem a Stahlem, tedy velmi nepřímo, ale tím víc byla ochota přijímati deriváty hegelianismu jako bezprostřední pravdy. Historická škola právní, což je výraz pro hegelianismus ve vědě právní, nebyla jednotná jednak proto, že hegelianismus sám jednotným nebyl, jednak že se různým způsobem tato filosofická spekulace odívala do roucha positivního práva, pojatého ovšem dynamicky, tedy ve stálé změně, ve „vývoji“. Tím stíral se rozdíl mezi systematikou (který si každý ve vědě může uspořádati sám, jen vyhne-li se vnitřním rozporům a rozporům s positivními předpisy právními) a mezi legislativně politickými postuláty, k tomu přistupovalo ještě u p-é o-y zcela odlišné filosofické hledisko na vztah jedince a společnosti. V důsledku toho objevovala se řada „teorií“, které spolu zápasily aniž jedna nebo druhá měla s hlediska positivního práva větší nebo menší oprávnění.
Hegel vyjadřuje osobu takto: „Die Allgemeinheit dieses für sich freien Willens ist die formelle, die selbstbewußte, sonst inhaltslose einfache Beziehung auf sich in einer Einzelheit — das Subjekt ist insofern Person.“ Poněvadž u Hegela vědomí neobmezuje se na člověka jako jedince, je již tím dána možnost, aby osoba byla pojímána šíře, aby takový subjekt byl i mimo individua lidská, při čemž nesmíme zapomenouti, že právo podle Hegela je emanací ducha národa a že tedy právo a jeho subjekt se vzájemně prolínají a že jedno na druhém závisí. V tom pramení základní nauka, že právní řád uznává právnickou osobu, ale že tato je dána na právním řádu nezávisle. V tom je však zásadní rozpor, který se různým způsobem hledí překonati. Směry tyto můžeme zařaditi do několika skupin.
a) Teorie, které tvrdí, že p. o. je pouhou fikcí. Zakladatelem jejím je Savigny, který tvrdil, že p. o. je umělé individuum. Tato fikční teorie byla dlouho panující, v novější době dostalo se jí posily na poli filosofickém Vaihingerovou filosofií „Als ob“. Ke stoupencům Savignyho je čítati mimo jiné Ungera a Krainze.
b) Teorie, které popírají p-ou o-u. Zakladatelem tohoto směru je Brinz (Lehrbuch der Pandekten, 1. vyd.), místo toho konstruoval „účelové jmění“ bez subjektu, což ovšem s pojmem subjektivního práva se zase špatně srovnávalo. Mezi stoupence tohoto směru patří Rudolf v. Ihering, který popíral p-ou o-u z důvodu politického, jsa zásadním stoupencem individualismu (Geist des röm. Rechts, III, str. 216, 325, 341, 366).
c) Teorie, které přiznávají reálnou existenci p-é o-y. Zakladatelem tohoto směru je Beseler (Volksrecht und Juristenrecht, 1843). Teorie tato doznala značného rozšíření a přispěla k tomu nemalou měrou ekvivokace německého výrazu „Wesen“, která nebyla rozpoznána. Jeho učení rozvinul Gierke ve velkolepý systém korporačního práva, ale Gierkemu proměnila se nauka o p-é o-ě v teorii poznání práva vůbec. Jeho třísvazkové životní dílo, Deutsches Genossenschaftsrecht, příkladné erudice a akribie, trpí zásadní vadou, že to, co má býti derivátem práva, totiž p. o. stává se základem práva vůbec, ale pak se pojem p-é o-y rozšiřuje tou měrou, že se stává úplně neurčitým. P. o. je Gierkemu úhelným kamenem positivního práva, do níž klade metafysické základy tohoto práva tak jako racionalisté 18. stol. vložili metafysický základ práva do „vůle“ jednotlivce, do vůle, tvořící jeho transcendentní osobnost. Gierke takto vytvořil v jádru velmi nejasný pojem p-é o-y, jíž dal název Verbandsperson, jak plyne ze základních jeho thesí: p. o. je skutečnost a nikoliv pouze vymyšlená osoba; jako právní pojem spočívá sice na abstrakci, které vyjímá ze skutečnosti část obsahu. (Abstrakci nutno zde rozuměti ve smyslu dialektiky Hegelovy [srov. Haff, Institutionen der Persönlichkeitslehre und Körperschaftsrechtes] a proto jsou sice vnímatelni jen jednotliví lidé, ale teprve vnitřní zkušeností a „duchovním zrakem“ [což je už spekulativní metafysika překračující meze racionality, srov. Hoppe, Přirozené a duchovní základy světa a života] shlédneme individuální a sociální ústředí života, z nichž vychází působící síla. Omezíme-li podle Gierkeho tyto nadsmyslné jednotky navzájem, isolujeme-li jediného člověka na jeho vlastní jsoucno a koncentrujeme-li na druhé straně společné jsoucno v mnohých dech, dospějeme k pojmu existencí, které na poli právním vystupují jako jednotlivé osoby a svazky osob, t. j. p-é o-y.) P. o. je podle Gierkeho osobou jen na základě právního předpisu; je zrovna tak málo jako jednotlivá osoba stvoření objektivního práva, ale trvá jako jednotlivá osoba jen potud, pokud objektivní právo ji uznává; p. o. je způsobilá k právům a k právním činům, je složenou osobou, jejíž části jsou také osobami; p. o. může býti částí osoby, která je jí nadřízená, jako je sama nadřízená jednotlivcům.
Z toho je jasně patrno, že jde o pojem, který není positivně právní, ale na druhé straně činí se závislým na positivním právu, tedy základní vada není překonána.
V české právní vědě vystupuje Heyrovský (Systém římského práva) jako stoupenec Savignyho teorie fikční, aniž své stanovisko blíže označuje. Pražák naproti tomu blíží se organické teorii Gierkeho, ovšem Pražák je vzdálen vší filosofie a proto přijímá filosofické předpoklady vědy právní jako positivně- právní předpisy. Jeho pojem p-é o-y není vyvozen z daných předpisů, nýbrž utvořen je na nich nezávisle. Podle Pražáka musí p. o. býti řádně organisována a má-li býti veřejnou, musí míti zastupitelstvo. Organisace tato může býti buď samorostlá nebo státní mocí předepsaná, za všech okolností musí býti však aspoň uznána státní mocí, jakožto mocí v dotčené oblasti nejvyšší. Pokud tomu tak není, representují nám útvary společenské toliko určitou společnou stránku bytí individuálního a mohou pak toliko prostřednictvím individua a nikoliv samostatně býti brány v úvahu. Podle Pražáka není nutným znakem veřejné korporace vrchnostenská moc, ale je nutno, aby existence její a účastenství jednotlivců v ní nezávisela na dobrovolném usnesení účastníků (Ústavní právo, I, str. 5, 6). S tím souvisí i pojetí obce jako korporace: není podle své podstaty ústavem státním, nýbrž svazkem přirozeným, který státu neděkuje za svůj původ, stát vytýká sám povšechná pravidla pro život obce a to i pokud se týče vlastního poměru k ní (l. c. I, str. 45, 46). Dále praví, že u korporace veřejné je samým zákonem upravena její existence, její prostředky k dosažení účelu a účastenství jednotlivců na ní (III, str. 76). Korporaci staví proti společnosti: „Spolkem nazýváme dobrovolné, trvalé spojení se několika osob v organismus, samostatnou osobnost representující, k dosažení některého účelu životního. Ve smyslu této definice sluší spolek předkem rozeznávati od pouhé společnosti (societas), kteráž nám značí vůbec kterékoliv společenství, ve kteréž jednotlivci vcházejí, najmě v ohledu majetkového práva; rozdíl spočívá tu v tom, že societas nepojí účastníky své v samostatný organismus, kdežto spolek representuje vždy jednotu, existující samostatně a nezávisle od osobností jednotlivých účastníků^ (sv. III., str. 74).
Tilsch (Obč. právo, č. 162) spokojuje se s poznáním, že p. o. je subjekt práva, který není jednotlivým člověkem; o sporu, zda p. o. „vlastně“ neexistuje, anebo zda „skutečně“ existuje, praví, že připomíná boj realistů a nominalistů ve středověké scholastice. Podle Tilsche jsou dva druhy p-é o-y: typ korporace (spolku) a typ nadace (fondu). Korporace je podle Tilsche (l. c. č. 163) osobou rozdílnou od osob jednotlivých členů, její jmění je rozdílné od jmění jednotlivých členů; nadace (l. c. č. 164) je jmění věnované jistému účelu. P. o. jsou jednak práva soukromého, jednak práva veřejného, podle toho jaká je jejich funkce, zda soukromoprávní či veřejnoprávní. Tilsch přijímá prostě deriváty filosofie Hegelovy jako předpisy positivního práva, najmě ostře staví proti sobě korporaci a společnost (societas). Podle Tilsche rozdíl obou spočívá v tomto: „Společník ryzí společnosti má svůj určitý podíl na jednotlivých věcech (in natura) i na jednotlivých právech, a může s podílem na jednotlivé věci na venek volně disponovati (ač se třeba prohřeší tím proti obligačnímu závazku, jejž převzal proti ostatním společníkům, že podíl svůj na této určité věci ponechá ve společnosti); kdežto člen ryzí korporace nemá žádného podílu na aktivech korporace, proto nemůže se o tom, že by člen mohl disponovati svým podílem, ani mluviti (l. c. č. 173).“ „Jmění ryzí společnosti drží pohromadě jen obligačně; na venek (proti osobám cizím) nemá poměr mezi ryzími společníky větší koexistence, než na př. poměr pronajimatele a nájemce. Naproti tomu jmění ryzí korporace musí býti respektováno jako zcela zvláštní jmění od každého, jednota tu působí in rem.“ Tilsch postupuje zde zcela hegeliansky, podle principu antithese: buď jedinec, buď celek. Nechávajíce filosofické základy tohoto postupu stranou, musíme vytknouti v postupu Tilschovu omyl: je sice pravda, že společenská smlouva projevuje se jen mezi společníky, actione pro socio možno nastupovati jen kontrahentu proti kontrahentu smlouvy společenské, ale to je stejné ať jde o typ societní či o typ korporační, druhá otázka je, jak tento smluvní poměr se projevuje poměrem ke třetím osobám, zda smluvníci určení tímto poměrem jeví se proti třetím osobám jako jednotka v tom či onom směru. Tilsch předpokládá, že společnost podle obč. zák. proti třetím osobám se jako jednotka neprojevuje, což není správné (cf. Sedláček, Obč. právo, č. 291 násl.), neboť se společností může býti spojeno společenství vlastnictví nebo jiných práv, které se projevuje jednotou na venek. Proto Tilsch musí připustiti mezi tyto své krajní body mnoho přechodních útvarů a to jsou společenstevní útvary positivním právem upravené, totiž obchodní společnosti. Z toho je patrno, že Tilschova antithese societas-corporatio je systematická a ne positivně právní, ale prameníc v dialektice Hegelově, je uspořádána tak, jako by positivní právo se podle ní říditi musilo. Zásluha Tilschova spočívá v tom, že do strnulého pojmu korporace vnesl kritické osvětlení, že poukázal na smlouvu společenskou a na poměr vnější, ale nedovedl ještě stanovití, v čem je závislost obou. Kdyby Tilsch byl býval důsledným a nečinil kompromisu své antithesi, byl by musil důsledně říci: korporace podle obč. zák. je vztah společenské smlouvy vůči třetím osobám. Tak dospívá Tilsch k tomu, že všechny obchodní společnosti považuje za korporace, odůvodňuje to ne předpisy positivního práva, ale svým pojmem korporace, který je pojmem systematickým (srov.: „Jednotlivý společník nemá po trvání společnosti ani nejmenší disposici s předpokládaným svým ideálním podílem spoluvlastnickým na jednotlivých věcech ani po zrušení společnosti nepřipadne mu žádné kondominium, nýbrž naopak má stejně jako akcionář jen nárok na peníze. Tento poslední úkaz je pro mne rozhodující, že řadím i veřejnou společnost k p-ým o-ám“).
Na Tilsche navazuje Wenig svojí studií „O právní povaze obchodních společností“ (Sborník věd právních a státních 1923, str. 249 násl.): „Zákon staví p-é o-y jako subjekty právní na roveň osobám fysickým. V tom není žádná fikce, fikcí by bylo, kdyby zákon předpisoval, že p-é o-y mají býti pokládány za lidi. Toho však zákon nečiní, nýbrž uděluje p-ým o-ám totéž postavení, které mají fysičtí lidé jako subjekty práv resp. jmění. Nerozlišuje tedy kruh bytostí lidem podobných, nýbrž rozmnožuje počet právních subjektů; k tomu je zákon oprávněn, neboť jenom on tvoří a uděluje práva. S hlediska práva jsou osobami nejen lidé, nýbrž i jiné bytosti, které na rozdíl od člověka nemají tělesné existence, nýbrž žijí jen v představách lidí. Ale tento druh existence sdílejí se všemi výtvory práva; také vlastnictví, pohledávka a jiná práva jsou věci pomyslné, ale jsou přes to reálnými, t. j. náležejí do světa skutečnosti právě tak jako předměty smysly vnímatelné, neboť skutečným je vše, co ve vnějším světě působí a co může v něm působiti změny“ (str. 252). Z toho se nám podává pojmová rovnice: osoba rovná se subjektu práv resp. jmění. Tento subjekt práva nemá sice tělesné existence, ale přece působí a je v daném světě; tímto způsobem ocitáme se v bezprostřední blízkosti magie. Proč jsme v takovém podivném sousedství? Poněvadž Wenig zaměnil jev, jemuž přičítáme existenci v prostoru a času, jev, jenž je jedinečný, nereprodukovatelný, s pojmem, který je trvalý a objektivně zachytitelný a sdělitelný. Tím se pojem subjektu práv stává nepotřebným a tím padá také základ konstrukce Wenigovy. Zkoumáme-li další výklady Wenigovy, shledáme, že Wenig považuje za rozdělovací znak mezi společností (societou) a korporací jmění věnované těmto útvarům klada za rozdělovači hledisko okolnost, zda jmění náleží korporaci či jednotlivým členům: „Náleží-li jmění určitého sdružení členům jeho, nemůže to býti korporace, poněvadž pojmu korporace se příčí, aby jmění určené společnému účelu náleželo jejím členům“ (str. 280). Jde o to, co znamená náležeti. V dalším vidíme, že Wenig se koncentruje na otázku, zda veřejná společnost je procesní stranou a zda společníci jsou rozdílnými stranami procesními (str. 282—287): na otázku tuto odpovídá kladně. Pro p-ou o-u veřejné společnosti, tedy pro samostatnost jmění mluví i ta okolnost, že veřejná společnost bez likvidace nemůže zaniknouti (str. 287—289). Toto je vyvozeno z positivních předpisů a z toho vidíme, podle Weniga, že jmění náleží členu či celku podle toho, zda podle positivních předpisů c. ř. s. celek může samostatně před soudem vystupovati s účinkem rozdílným než členové jeho. Wenig neučinil však toho důsledku, že tak samostatnost je určena společenskou smlouvou, a tak společnost je něčím, co samostatně existuje a přece neexistuje. Najmě neprovedl Wenig důkaz z druhého člena svého rozdělovacího úsudku, societas nemůže vystupovati jako strana procesní, dále je vytknouti, že neurčil, co v rozdělovacím soudu je oběma společné, pak by jasněji vyniklo, čím se oba útvary mají lišiti. Kdyby to byl provedl, shledal by, že oběma společná je smlouva společenská a že jde jen o různý obsah tohoto typu smluv, které si seřaďujeme podle dvou hledisk: societas-korporace. To plyne i z jeho polemiky proti Gierkemu (l. c. str. 296 násl.), kde z obratů: „redukovati poznání právní v několik všeobecných pojmů právních“, „dáváme přednost řešení, které vychází s hlediska jednotného... neboť je jasno, že toto řešení je dokonalejší než řešení, které se opírá o více různých elementů“. Pojmy societas-korporace jsou prostě pojmy systematickými, ale nejsou předpisy positivního práva. Proto se Wenig nakonec nedovolává předpisů našeho práva, ale doktríny francouzské (l. c. str. 307), což pro obsah předpisů obchodního zákoníka našeho je přece nerozhodné. Dále dává návrh de lege ferenda (l. c. str. 308) veden jsa rozdílem societas-korporace. Kdyby nešlo o systematické pojmy, byl by počin tento zcela nevysvětlitelný. Jeho návrhy šťastně formulované, mohou se však obejíti bez protikladu societas- korporace. Z toho je tedy úplně jasno, že nejde o obsah předpisů právních ani de lege lata ani de lege ferenda, že problém korporace u Weniga spočívá vlastně v hypostasování systematického pojmu právního.
Z publicistické literatury je uvésti Matějku. Tento vydal monografii „Pojem veřejnoprávní korporace“ (1929). I Matějkovi je subjekt práva východiskem (str. 14 násl.) ve smyslu německé civilistiky (str. 20), trochu je odlišná jen stylisace jeho definice, přejatá od německých publicistů: „Právní subjektivitou rozumí se povšechně schopnost přijímati účinky právního řádu“ (str. 14). Z dalšího jde najevo, že Matějka subjektivním právem míří na tu okolnost, že někdo má jistou účast na vytváření předpisu právního, jímž je sám vázán (str. 23 cf., str. 8 až 11). Právní subjekt je podle něho i t. zv. bodem přičitatelnosti (str. 25, 32). Z celé právní vědy zajímá Matějku problém aplikace právního řádu, to souvisí s normotvorbou, s čímž je spojen problém „subjektu normy“. Jak z prvé kapitoly jeho spisu jde najevo, skutečně Matějka tímto problémem se zabývá, spojuje ho s jiným problémem „subjektu práv a povinností“. Matějka dochází k jiným důsledkům než Wenig, to proto, že tento vychází ze soukromého práva, onen z „veřejného“, ale to zase dokazuje jen to, že pomocí pojmu korporace chceme něco seřaďovati, a že pojem tento není předmětem našeho právnického poznání.
Proti těmto naukám vytvořil Hans Kelsen zcela odlišnou konstrukci p-é o-y. Jeho východisko bylo marburské novokantovství, ač hojně používá dialektiky, přece nestaví se nikdy na půdu metafysické dialektiky Hegelovy. Kelsen sám byl žákem Bernatzikovým a jeho práce je pokračováním a překonáváním Bernatzika. Bernatzik jako Georg Jellinek položili p-ou o-u za základ práva a Kelsen polemisuje proti tomuto pojetí. Již ve svém spise „Hauptprobleme des Staatsrechtes“ klade základy svému učení. Vychází z právního předpisu (der Rechtssatz), který je mu předmětem právní vědy a k němuž věda právní musí přistupovati zrovna tak „nepředpojatě“ jako přírodní věda přistupuje k poznání přírody. Nepředpojatost znamená tolik, že nechci předem dojíti již k určitému závěru, dále nehodnotím poznatky, ale je prostě jen v úsudcích konstatuji. Kelsen zjišťuje, že právní předpisy, normy týkají se lidského chování (das menschliche Verhalten) a sice tím, že stanoví, jak se lidé za určitých předpokladů mají chovati. Tím zmizela mu relace subjekt-objekt práva a tím zmizeti mu musila i p. o. Ve svém synthetickém díle „Allgemeine Staatslehre“ popírá osobu vůbec a dotýká se problému, zda stát je p. o., a dochází k závěru, že stát pojatý jako p. o. není nic jiného než personifikovaná norma resp. jednotící princip (formální) právního řádu. Pojem p-é o-y není tedy předpokladem poznání práva, není čistým pojmem právním (Rechtswesensbegriff), může býti jen derivátem positivních předpisů (Rechtsinhaltsbegriff), pokud upravují právní skutečnosti jako t. zv. p. o. Tím zmizel z vědy právní dosavadní synkretismus, podle něhož p. o. byla pojmem současně jednak nezávislým na daném právním řádu, jednak jím uznávaným pojmem, na němž spočíval právní řád, odvozeným z daného právního řádu.
V české literatuře je zástupcem nového směru Weyr. U Weyra problém p-é o-y je po prvé řešen v jeho monografii „Příspěvky k teorii nucených svazků“ (Praha 1908). Pojem nuceného svazku je u Weyra pojmem čistě systematickým, jak patrno je z vyvození tohoto pojmu na str. 1—23 (srov. též str. 55—57), logická čistota již v tomto přednormologickém spisu projevuje se tím, že charakter systematického pojmu zůstává zachován, třebas k definování těchto pojmů došlo až za 23 léta po té. Weyr ještě v tomto spise vychází z pojmu subjektivního práva pojatého ve smyslu Iheringově (zájem mající za podklad jistý účel a právně relevantní vůli, směřující k realisaci tohoto účelu, str. 27), tím ovšem překračuje již meze pouhého systematického pojmu a přibírá momenty hledící k poznání práva vůbec (srov. str. 100, 101). Svazek rozpadá se Weyrovi na dvě skupiny: korporace (svazek tvořený vůlí společnou vůlemi jednotlivců ve svazek spolčených), ústav (vůle společná tvoří se vlivem faktorů mimo něj stojící). Kriterium p-é o-y je Weyrovi ta okolnost, že právní řád uznává v konkretním případě práva a závazky, které nepříslušejí jednotlivcům spolčeným resp. nesměřují proti těmto, nýbrž které příslušejí právnímu subjektu nefysickému resp. proti němu směřují, ale — tím již přináší předzvěst nového směru — nutno je, aby z positivního práva výslovně vyplývalo, že se vylučuje zároveň veškerá vázanost jednotlivců (str. 31). K tomu přistupuje nadace (str. 101), t. j. každé, určitému účelu věnované jmění, které se vykazuje právnickou osobností, aniž je zde fysický svazkový substrát (str. 103). Weyr zachovává apriorní rozdíl mezi korporací a societou (str. 102), Weyr dospívá k tomu, že přejímá definici Bernatzikovu p-é o-y jako hromadné osoby, jímž je každý svazek, který pomocí volné organisace sleduje jistý hromadný účel (str. 102). Svazek je buď korporací, nebo ústavem, nadace není svazkem (str. 105). Pro positivní právo má u Weyra p. o. ten význam, že spolčení jednotlivci neručí a ptá se, jak máme případ tento rozhodnouti, když je pochybno, zda spolčení jednotlivci ručí osobně čili nic, řeší pak případ ten tím způsobem, že se zásadně rozhoduje pro osobní závaznost, tedy proti p-é o-ě (str. 106). Zde Weyr stojí ještě úplně na půdě tradiční nauky, kde systematický pojem a pojem positivně právní nebyl rozlišován. Citovaný spis Weyrův byl jen předehrou k jeho vlastnímu pojetí práva, k němuž dospěl pod vlivem Kelsenovým ve spise „Základy právní filosofie“ (Brno 1920). V tomto spise je Weyrovi právní osoba logickým pojmem nositele subjektivních povinností a práv, tedy pouhé abstraktum, jemuž ve vnějším světě nic neodpovídá, jakýsi geometrický bod, k němuž vede právní řád jednotlivé povinnosti a vztah mezi tímto bodem a objektem jednotlivých povinností jmenuje přičitatelností (str. 163). Právní řád může cokoliv označiti tímto bodem (str. 164). Weyrův pojem p-é o-y souvisí úzce s rozdílem teoretického poznávání a praktickou aplikací práva. Právo je Weyrovi souborem norem a aplikace je konkretisací obecných norem. Podle Weyra pojem normy vyžaduje pojmu povinnosti, pojem povinnosti pojem subjektu povinnosti (str. 168). Chci-li právní předpis aplikovati na konkretní případy, musím podle Weyra vyvoditi jednak konkretní subjekty povinnosti, jednak konkretní objekty povinnosti. Jedním z prostředků. které usnadňují aplikaci práva, jest zásadní stanovení toho, co chce zákonodárce pokládati za body přičitatelnosti, tím nestanoví se však definice bodu přičitatelnosti či subjektu povinnosti, kterou stanoví jedině věda, nýbrž stanovení onoho kusu vnějšího světa resp. onoho abstrakta, na kterých povinnost spočívati resp. onoho abstrakta, ku kterým přičitatelnost směřovati může (str. 169). Weyr vyvodil zde pojmy subjektu a objektu povinnosti, což je sice ještě reminiscencí na subjekt a objekt práva, ale nové je to, že tyto pojmy pojímá jako a priori každému právnímu řádu dané, tím učinil úplnou cesuru k dosavadnímu pojetí osobností právní. Jde o t. zv. čisté pojmy právní, proti nimž staví pojmy dogmatiky, tedy dichotomii, kterou později (Weyrova kniha byla napsána v r. 1914) označil Somló Eechtswesens- a Rechtsinhaltsbegriffe. Po Weyrovi Kelsen v „Allgemeine Staatslehre“ (Berlin 1925) došel v objektivisaci práva dále a vymýtil vůbec pojem subjektivity z čistých pojmů právních.
Proti kriticismu t. zv. normativního směru nedalo se sice mnoho namítati, ale odpůrci měli mocnou zbraň v rukou, neboť t. zv. normativní směr spokojoval se s tím, že vytvářel pojmy nezávislé na daném právním řádu, pojmy, jimiž daný právní řád poznáváme. Tak dospěl Kelsen k dialektické antithesi pojmů, jež podle Somló nazval Rechtswesensbegriffe a Rechtsinhaltsbegriffe. Kelsen spokojil se s tím, že dokázal, že p. o. s hlediska čisté vědy právní je buď personifikovanou normou právní, anebo formálním jednotícím bodem komplexu normového a to u positivního právního řádu v celku je to ten či onen stát, u částečného řádu je to osoba podřízená státu. Tím ovšem zmizela p. o. vůbec a právní věda, která je uvyklá pohlížeti na právo hlediskem politických postulátů, nazvala by snad Kelsena absolutním individualistou, ale byla by to chyba, neboť Kelsenův pojem práva nepramení v subjektivním právu, tedy ve vůli té či oné osoby. S hlediska filosofického je zde ještě mezera, ale Kelsen nestanoví si filosofický problém, kdo nebo co je nositelem normy a pro otázku, čeho máme zapotřebí, abychom poznali normu, aparát Kelsenův zcela dostačí. S vědeckého hlediska zůstala mezera, která odpůrci byla tušena více než jasně byla vyslovena. Má-li býti totiž ve smyslu kantovské filosofie možná syntetická dedukce k empirickým jevům skutečnostním, třeba, aby tato syntetická dedukce byla možná i u čistých pojmů právních. Mezera tato žáky Kelsenovými (Kaufmann, Schreier) byla vyplňována pomocí Husserlovy phaenomologie, ale tím vzdaloval se tento směr od základny čisté vědy právní a přecházel do metafysické spekulace. Právní předpis stanoví povinnost, kterou váže na určité předpoklady, t. j. nastane-li ve skutečném světě určitý stav, má nastati po té stav předepsaný. Prvý stav je podmiňující, druhý je podmíněný, v právní řeči mluvíme o skutkových podstatách, tyto tvoří obsah norem a jejich struktura je teleologická. Tím dospíváme k tomu, že normy mohou míti určitý obsah, který právní věda může podle určitých hledisk uspořádati. Tato hlediska nejsou dána positivním předpisem právního řádu, toto systematické hledisko utváří si právní věda sama. Tak k čistým pojmům právním (Rechtswesensbegriffe) přistupují ještě další pojmy systematické, které také nejsou determinovány právním řádem (Sedláček, Občanské právo. Všeobecné nauky).
Rozdělením pojmů na čisté, systematické a positivně právní získali jsme možnost, abychom kriticky mohli hodnotiti dosavadní pojem p-é o-y. Je-li tato u publicistů státního práva personifikací normy, což se vyskytuje také u Gierkeho a všech, pokud činí z pojmu osoby základní pojem právní (podotknouti jest, že tato personifikace týká se též t. zv. fysické osoby), je u všech ostatních pojmem systematickým, tak vysvětlujeme si právě onu dvojakost dosavadní struktury tohoto pojmu: jednak je to pojem odvozený z daného právního řádu, jednak je to pojem na právním řádu nezávislý. Další vada dosavadní právní vědy byla v tom, že hypostasovala tento pojem, ať již pomocí fikce anebo přímo. Hypostasování souvisí s personifikací normy, tím, že shledáváme, že lidé řídící se touže normou, mají určité znaky stejné, které můžeme svými smysly vnímati, abstrahujeme-li tyto znaky, shledáváme, že můžeme tyto lidi vyjádřiti jako jednotku — společnost; toto je velmi důležité pro otázku t. zv. reality státu a otázky, jak stát jako p. o. souvisí s právním řádem. Otázka, zda stát a fiskus jsou dvě osoby, řeší se tím, že zkoumáme, které právní předpisy dosavadní věda právní hypostasovala a shledáme, že pro positivní právo jsme tím nic nezískali, neboť jsme jen systematicky dané předpisy snažili se seřaďovati. Při velmi oblíbené otázce, jak liší se korporace a societas, máme co činiti se dvěma systematickými pojmy, které si každý učenec může vytvářeti podle své libosti, jen když netrpí vnitřním rozporem a je-li disjunktivní úsudek správně utvořen, domnívati se však, že tím řeší předpisy positivního práva, je myšlenka pošetilá.
Rozpoznáním, pokud v dosavadním pojmu p-é o-y šlo o systematiku, o personifikaci, otevřeli jsme si cestu, abychom mohli beze všech předpokladů zjistiti, zda a pokud positivní právo užívá výrazu „právnická osoba“. V positivním právu jde o skutečnosti právní a bude jen třeba rozpoznati, které skutečnosti právní řád označuje jako p-ou o-u a jaký význam má toto určení. Od tohoto rozboru positivního práva liší se zcela úkol právní systematiky, kdy volíme určité hledisko systemisující a podle toho určím systematický pojem „právnická osoba“, podle něhož určuji dané abstraktní skutkové podstaty zákonů či jiných generálních norem.
II. Positivní právní předpisy. 1. Všeobecný právní předpis upravující p-ou o-u nalézáme ve všeobecném občanském zákoníku občanském a to v § 26: „Práva členů dovolené společnosti mezi sebou jsou určena smlouvou, anebo účelem a zvláštními předpisy pro ně. V poměru proti jiným mají dovolené společnosti zpravidla stejná práva jako jednotlivé osoby. Nedovolené společnosti jako takové nemají práv ani proti členům, ani proti jiným a jsou nezpůsobilé nabývati práv. Nedovolené společnosti jsou pak ty, které politickými zákony jsou zvláště zapovězeny, anebo odporují bezpečnosti, veřejnému pořádku anebo dobrým mravům.“ Pojem p-é o-y je zde konstruován jako subjekt práva a právo subjektivní spočívá podle mínění redaktorů občanského zákoníka nikoliv — jak dostatečně víme — v objektivním právu, nýbrž v mravním rozumu lidském, setkáváme se zde s ohlasem ideologie, kterou jsme uvedli na počátku. U redaktorů byla to ideologie přirozeného práva, u vykladačů občanského zákoníka v druhé polovici 19. stol. byla to ideologie historické školy, tedy hegelianismus v různých odstínech. Tato přirozeně právní ideologie neobsahuje však žádného positivně právního předpisu, říká jen, že jsou i jiné subjekty práva než jednotliví lidé, ale nepraví, v čem tato subjektivita spočívá, jak v dalším blíže rozvedeme. 2. Tento předpis úplně kusý je základem všech předpisů positivních o p-ých o-ách i v občanském zákoníku (§§ 13, 27, 286, 337, 559, 867, 1023, 1176, 1191, 1201, 1202, 1205, 1454, 1472). Předpisy o p-ých o-ách se v novější době omezují na to, že praví o tom či onom útvaru, že je p-ou o-ou, aniž bylo stanoveno, jaký obsah má tento název. Za války patřily sem válečné ústředny, po válce samostatné fondy (fond strojených hnojiv, silniční, meliorační atd.). V obchodním zákoníku není žádného předpisu, co máme a nemáme považovati za p-ou o-u a vzhledem k tomu, že občanský zákoník také nic neustanovuje, je vědě právní dána úplná volnost, aby mohla systematisovati podle toho či onoho systematického pojmu p-é o-y a obchodní společnosti prohlásiti buď za korporace nebo society. Při různosti pojmů p-é o-y nutně dochází k tomu, že jeden prohlašuje, že obchodní společnosti nejsou vůbec p-ými o-mi (Thöll, Handelsrecht), druhý připouští, že akciové společnosti jimi jsou (Randa, Obchodní právo; Canustein, H. R., str. 443), třetí tvrdí, že všechny jsou p-ými o-mi (Wenig, O právní povaze obchodních společností. Sborník věd práv. i stát., roč. 1923). Spor nemá na positivní právo žádného vlivu a jde jen a jen o otázku systematiky právní. Toho si však není vědoma ani teorie ani legislativní prakse, neboť § 1 konkursního řádu (zák. č. 64/1931 Sb.) praví: „Na jmění právnických osob buď konkurs prohlášen i tehdy, jsou-li předluženy.“ Vzhledem na závažnost tohoto předpisu je dosavadní nedostatek velmi povážlivý. Podobně v předpisech fiskálních setkáváme se se zvláštními předpisy hledícími ke p-ým o-ám, aniž je stanoveno, co máme za p-ou o-u považovati. Obtíže jsou i podle občanského zákoníka, neboť pro p-ou o-u platí promlčecí doba čtyřicetiletá, kdežto pro osoby fysické třicetiletá, v dědickém právu jsou úchylky atd.
III. Korporace soukromé. 1. Přidržujíce se nomenklatury dosavadní systematiky, zabývati se budeme pojmem soukromé korporace, ale přihlédneme na dané předpisy „bez předsudku“. Předem musíme zdůrazniti, že se v § 26 obč. zák. mluví o společnosti (erlaubte Gesellschaft) a společnost tato zakládá se na smlouvě. Tážeme-li se, jaká je to smlouva, nalézáme odpověď v § 1175: „Smlouvou, jíž projeví dvě nebo více osob spojiti ke společnému užitku buď pouze svoji činnost anebo i své věci, zřizuje se společnost ke společnému výdělku.“ Z toho plyne, že p. o. podle § 26 obč. zák. (či jak Zeiller podle staršího zvyku ji nazval morální osobou) neliší se ničím od společnosti a že je to pouze název pro poměr souhrnu společníků ke třetím osobám. Zde ovšem nutno zdůrazniti, že redaktoři toto ustanovení nedomyslili, když pravili, že tato společnost má stejná práva jako jednotlivá osoba, jejíž práva (sc. subjektivní) pramení v rozumu mravním (Vernunft). Znamenalo by celou ideologii 18. stol. zvrátiti, kdybychom přiznali p-é o-ě též mravní rozum, ale redaktoři tvoří již přechod k hegelianismu, aniž nám blíže naznačují, kam máme subjektivní právo „morální osoby“ položiti. V 19. stol. klade se však velký důraz na to, že společnost není p-ou o-ou, touto že je pouze korporace. Nejjasněji formuloval toto hledisko v naší literatuře Jiří Pražák: „Spolkem nazýváme dobrovolné, trvalé spojení se několika osob v organismus, samostatnou osobnost representující, k dosažení některého účelu životního. Ve smyslu této definice sluší spolek předem rozeznávati od pouhé společnosti, kteráž nám značí vůbec kterékoliv společenství, ve kteréž jednotlivci vcházejí, najmě v ohledu majetkového práva; rozdíl spočívá v tom, že societas nepojí účastníky své v samostatný organismus, kdežto spolek representuje vždy jednotu, existující samostatně a nezávisle od osobností jednotlivých účastníků“ (Ústavní právo, III, str. 74, 75). Tážeme-li se, co rozuměti jest organismem, zda jde o pojem biologický anebo o transfusi biologického pojmu do práva, jsme na pochybách, jakou máme dáti odpověď, to je nám dokladem, jak Pražák prostě přejímal Gierkův pojem jako kategorický pojem, který není možno z ničeho odvozovati, ale nad to výraz organismu ani u Gierkeho není prost aekvivokací, takže podklad omezení spolku (korporace) je nadmíru labilní. Dále je u Pražáka řečeno, že spolek representuje jednotu, existující samostatně a nezávisle od osobností jednotlivých účastníků, ale nemáme řečeno v čem tato existence spočívá. Civilisté Randa (Obchodní právo), Tilsch (Občanské právo, část všeobecná) jen doplňují konstrukci Pražákovu, že odlišnost korporace od členů spočívá v samostatném jmění korporace, odlišném od jmění členů. Jde o hledisko hospodářské a není řečeno, do jaké míry toto hledisko hospodářské má význam pro právo positivní. Tak shledáváme v pojmu korporace a společnosti pouhé systematické pojmy, podle nichž buď určité předpisy právní anebo určité právní skutečnosti míníme uspořádati, které nám však neudávají obsah daných předpisů právních a o to nám právě jde.
2. Problém, který se vyjadřuje tímto systematickým pojmem korporace, je ten, že v některých případech jsou majetkové závazky, které mají býti pouze honorovány z určitého jmění, které členové korporace k tomu určili a které od soukromého jmění jednotlivých členů je zcela odděleno. Pro právníka zní otázka: Kterými předpisy je toto oddělení jmění korporačního od jmění členů korporace stanoveno ? V § 26 obč. zák. je odkázáno na společenskou smlouvu, podle toho tedy společenskou smlouvou mají býti stanoveny orgány p-é o-y, které za p-ou o-u mají jednati, závazky těchto orgánů přičítají se p-é o-ě, t. j. mají býti honorovány ze jmění této p-é o-y, neboť v novodobé p-é o-ě jde jen o závazky majetkové; na druhé straně určitá majetková práva jdou k dobru jmění p-é o-y a nikoliv jmění členů nebo snad i orgánů. Podle našeho občanského zákoníka smlouvy podléhající 17. hlavě II. dílu, jako je tomu se smlouvou společenskou, zásadně určují právní poměr jen mezi stranami smluvními, takže musíme hledati ještě zvláštní předpis, který by poměr společnosti (v daném případě zvláště organisované) určoval proti třetím osobám najmě omezení závazků a práv na jmění této společnosti — korporace. V § 26 obč. zák. se tento zvláštní předpis předpokládá. Prvá věta jedná pouze o vnitřním poměru členů, která je určena smlouvou a proto nemusíme postulovati další předpis. Naproti tomu druhá věta jednající o poměru ke třetím osobám je zcela kusá a nejasná, neboť tato prostě předpokládá předpis, upravující poměr společnosti — korporace ke třetím osobám. Máme zde mezeru v právním předpise a proto musíme rekurovati k § 7 obč. zák., pokud nemáme zvláštních předpisů, jako je tomu u akciových společností, u společností s r. o., u společenstev výdělkových a hospodářských, u těžířstev, u vzájemných pojišťoven, u bratrských pokladen, pensijních ústavů soukromých, výpomocných pokladnic, o nichž je jednáno pod příslušnými hesly. Ve všech těchto případech máme stanoveno, že jednotliví členové jsou odděleni od jmění společenského a že závazky i práva společnosti týkají se jen jmění společenského a nikoliv jmění jednotlivých členů.
3. Běžný názor je, že i spolky máme považovati za korporace ve smyslu výše uvedeném. O spolcích platí v zemích českých zákon ze dne 15. 11. 1867, č. 134 ř. z." Základem spolku jsou stanovy (§ 4 spolk. zák.), které jsou předpisem právním, platícím mezi členy a určujícím poměr spolku ke třetím osobám. Stanovy se stávají součástí našeho právního řádu, když provedeno bylo řízení předepsané v §§ 4—9 spolk. zák. Stanovy musí míti obsah stanovený § 4. Praví-li se v § 9, že potvrzené stanovy zemským úřadem dokazují právní existenci spolku pro veřejný a soukromý styk, neznamená to nic jiného, než že stanovy nabyly právní moci. Co jsou stanovy? Odpověď nám dává Jiří Pražák: „Spolek jest dobrovolným spojením rázu soukromého; jak vznik jeho tak i účastenství jednotlivců v něm, další působení spolku, jakož i prostředky k dosažení účelu spolkového, to vše zakládá se na usnesení se účastníků, které bývá učiněno ve formě zvláštních písemných pravidel nazvaných stanovy (Ústavní právo, III, str. 76).“ To znamená, že stanovy jsou určitou formou společenské smlouvy a že jde o smlouvu, která jinak podléhá ustanovením občanského zákoníka. Základ spolku tvoří obyčejná smlouva společenská, jíž členové spolku uzavírají mezi sebou. Dohodne-li se více osob, že společně zadají stanovy, a je zde smlouva společenská, která se stává pravoplatnou, jakmile stanovy nabyly právní moci. Že k tomu patří schválení stanov úřadem a po př. i schválení stanov t. zv. ustavující valnou hromadou na věci nic nemění, poněvadž jde jen o zvláštní proces, jak se smlouva stává skutkem. Může se stanovami stanoviti oddělení jmění spolku od jmění členů? Každému se to zdá samozřejmé a přece nemáme o tom žádného předpisu. Spolkový zákon o tom nic neustanovuje a spokojuje se pouze předpisem, že stanovy mají stanovití prostředky k dosažení spolkového účele. Prostředky tyto mohou pozůstávati i v solidárním ručení všech členů i v tom, že členové mají nárok na to, aby jmění spolkové mezi ně bylo rozděleno, když se končí spolek; zkrátka spolek může své majetkové poměry uspořádati podobně, jako jsou stanoveny společnosti podle občanského zákoníka, o níž se pravívá, že není p-ou o-ou. Jde tedy zase o mezeru, kterou prakse tu s větším tu s menším zdarem vyplňuje, jsouc ovládána ideologií hegelovskou, ovšem velmi nepřímo čerpanou.
4. Jak z dosavadního je patrno, spočívá podstata korporace na tom, že příslušná společenská smlouva jeví svůj právní účinek vůči třetím osobám a proto můžeme říci, že korporace trvá potud, pokud je příslušná smlouva takto účinná. Základem je smlouva společenská a proto se tážeme, zda a kolik členů musí míti korporace. Situace není jasná. Hraniční otázka, zda korporace může míti pouze jediného člena, je naprosto nevysvětlena. Ke každé smlouvě je zapotřebí aspoň dvou osob, tedy i ke smlouvě společenské, proto t. zv. „vnitřní poměr společnosti“, t. j. poměr mezi smluvníky může trvati, pokud aspoň dvě osoby jsou na smlouvě zúčastněny a pokud smluvní poměr trvá (neboť jde o závazky rázu trvalého). Je tím dotčen poměr této smlouvy ke třetím osobám, zůstane-li jen jeden člen korporační? Případ náš zkoumati budeme na dvou příkladech, a) na společnosti akciové, b) na spolku podle spolkového zákona z r. 1867.
a) Podle článku 208 obch. zák. je možno zříditi akciovou společnost jen se státním svolením, podle spolkového zákona z r. 1852 žádost může podati jen jediná osoba, dále je zapotřebí ke zřízení akciové společnosti společenské smlouvy ve formě notářského spisu nebo soudního protokolu. Z toho plyne, že k založení akciové společnosti je třeba aspoň dvou stran, které uzavírají společenskou smlouvu. Členství v akciové společnosti je určeno vlastnictvím akcií, cenných to papírů převoditelných rubopisem nebo pouhou držbou, vlastníkem stává se ten, kdo bona fide nabyl akcie- papíru buď rubopisem nebo pouhou tradicí (Randa, Obchodní právo). Vzhledem na ustanovení občanského zákoníka musíme společenskou smlouvu charakterisovati jako smlouvu ve prospěch osob třetích, t. j. ve prospěch budoucích vlastníků akcií, kteří se jimi teprve stanou. Smluvní projev děje se upisováním akcií a dalším normotvorným procesem (složení kapitálu, usnesení ustavující valné hromady [viz § 13 akc. reg.], zápisem do obchodního rejstříku). To by nevylučovalo, aby jedna osoba byla koncesionářem (zakladatelem) akciové společnosti, aby týž koncesionář upsal celý akciový kapitál, takže v tomto hraničním případu nemáme ovšem žádné smlouvy, ale poněvadž je výtvor společenské smlouvy rozložen na řadu úkonů, mezi něž patří usnesení valné hromady ustavující, zdá se. že dostačí podle našeho práva, když se k valné hromadě dostaví aspoň dvě osoby, které se legitimují jako akcionáři, třebas ve skutečnosti jsou jen fiduciáři skutečného jediného akcionáře. Smlouva společenská je v daném případě jen dicis causa. Z daného případu vidíme velmi názorně, že nemáme přesných a jednoznačných ustanovení o této otázce a o té formě, které v teorii a praksi říkáme korporace. Naproti tomu u společností s r. o. není sporno, že musí býti uzavřena smlouva aspoň mezi dvěma společníky ve formě notářského spisu (§§ 3, 4 zák. o spol. s r. o.), podobně tomu u společenstev hospodářských a výdělkových (§§ 3, 5 zák. o společenstvech výděl. a hosp.).
b) Spolek musí míti schválené stanovy a musí býti konstituován, t. j. musí se ustanoviti jeho orgány (§ 4, lit. b, spol. zák.). O schválení stanov může žádati jen jediná osoba a záleží na obsahu stanov, jak se má spolek konstituovati. V tom směru nemáme žádných zákonných předpisů a vše ponecháno je správním úřadům, aby pečovaly o to, aby ve stanovách bylo příslušné ustanovení. Jde však o velmi důležité ustanovení stanov, které právě proto, že prakse je ovládána nejasnou ideologií, zůstávají sama nejasná. Ideologie tato ponechává nám udržovati právní stav, který přejímáme z dob policejního státu, kdy právě správě státní příslušelo rozhodnouti, zda a pokud sdružení je přípustné a jaké mají býti jeho majetkové poměry.
5. Změna členů korporace je upravena stanovami. Zásadně musíme považovati přístup člena ke korporaci za přístup ke smlouvě společenské s novým členem. Smlouva společenská uzavírá se přihláškou, a přijetím za člena korporace, společnosti. Záleží zase na smlouvě společenské, zda nový člen uzavírá smlouvu se všemi dosavadními společníky anebo zda jsou zde orgány, které jsou k tomu legitimovány. Prakse i teorie jsouc vedena známou ideologií, považuje za korporaci onu společnost, kde se členové spolu přímo nestýkají, nýbrž jen prostřednictvím spolkových orgánů, a domnívá se, že toto plyne z povahy samé korporace. Za tím se ve skutečnosti nazývá v teorii a praksi jen ta společenská smlouva korporací, podle níž přímý styk členů mezi sebou je vyloučen. Z nesprávného postoje plyne, že ve spolkovém právu nemáme tuto otázku vyřešenu. O společnostech obchodních platí zvláštní ustanovení.
6. Zánik korporace je určen jednak zánikem právní relevance společenské smlouvy (stanov), jednak skutečnostmi ve stanovách určenými (§ 4, lit. i, § 26 zák spol.), jednak skutečnostmi určenými zákonem (§§ 24, 25 spolk. zák.). O společnostech obchodních a o společenstvech máme ustanovení zvláštní. Dále se uvádí, že korporace zaniká, odpadnou-li všichni členové. Jeden člen může podle panující nauky zůstati, neboť člen a korporace jsou různé subjekty a proto mohou spolu tvořiti základ sdružení, což je vyvrcholením personifikační tendence, neboť korporace je jen personifikací společenské smlouvy a zůstane-li jen jeden člen, pak není zde společenského poměru. Při akciové společnosti, která spočívá na společenské smlouvě ve prospěch nynějších i budoucích akcionářů, je základem smlouva s doložkou ve prospěch osoby třetí a proto možno připustiti akciovou společnost s jediným členem; případ takový nastati může i při jiných útvarech, ale de lege lata musíme postulovati aspoň dva členy. Otázka, co nastane, odpadnou-li všichni členové, jak se upraví postavení orgánů korporace, kteří nemusí býti jejími členy, není v našem právu pokud se týče spolku podle zák. č. 134/1867 ř. z. nijak upravena. Podobně nemáme obecně stanoveno, co se stane se jměním korporace, zanikne-li tato. U společností obchodních a u společenstev máme přesná ustanovení o likvidaci jmění společného, a také úprava závazků a práv společnosti resp. společenstva je tím dostatečnou měrou stanovena. U spolků naproti tomu nemáme otázku tuto normovánu a jsme poukázáni jen na stanovy (§ 4, lit. i, spol. zák.). Ve stanovách se této otázce nevěnuje žádné pozornosti a přece máme spolky s velkými závazky a pohledávkami, se jměním movitým i nemovitým. Stav tento je velmi primitivní.
7. Změna stanov je možná, pokud na změnu stanov (společenské smlouvy) bylo pamatováno v původních stanovách (společenské smlouvě, srov. čl. 215 obch. zák.). Identita o-y p-é je dána identitou stanov, tyto i při změně své zůstávají identickými, je-li jejich měnitelnost dána původní společenskou smlouvou a zakládají-h se další změny právě na tomto původním ustanovení. Nové stanovy, které by měly překračovati meze změny původně stanovené, musely by býti usneseny novou společenskou smlouvou, k níž by musili přistoupiti všichni členové společnosti. Tato sféra, která je za změnitelností stanov majorisováním členstva a pod., nazývá se někdy individuálními právy členskými. Uzavře-li se mezi dosavadními členy nová společenská smlouva, kterou se ustanoví nové stanovy, máme nový subjekt, novou p-ou o-u. Poměr nové p-é o-y ke staré může býti různý, někdy prostě jde hospodářsky a sociologicky o pokračování starého útvaru, pak jmění staré osoby přejde na novou podle § 1409. Poměr tento není vyřešen a v daném případě mohou nastati velmi komplikované poměry, je proto i zde zákonné řešení důležité. Pro daný stav musíme trvati na tom, že povahu korporace musíme posuzovati podle doby, kdy korporace původně vznikla, jestliže změna stanov stala se v rámci změnitelnosti původních stanov. Jestliže však nové stanovy nahražují stanovy původní, poněvadž uzavřena byla nová společenská smlouva, musíme povahu korporace posuzovati podle doby, kdy vznikly nové stanovy. To je v tom případě, když jde o nově sdělané stanovy, které neodpovídají změnitelnosti původních stanov. Otázka tato je důležitá proto, poněvadž jde někdy o útvary, které jsou starší občanského zákoníka, jejichž spolkové poměry je třeba posuzovati podle obecného práva, třebas původní stanovy se měnily v rámci stanovené změnitelnosti již za platnosti občanského zákona.
8. Změna členstva je možná, pokud stanovy změnitelnost připouštějí. Někteří spisovatelé vidí „podstatu“ korporace v tom, že členové její se mohou měniti, aniž se tím mění korporace sama. V tom shledávají známku samostatné existence korporace, existence oddělené od existence jednotlivých členů. Toto kriterium může se týkati jen systematického pojmu korporace, ale nikoliv výkladu positivního práva. Změna členstva děje se buď vystoupením, úmrtím anebo přistoupením za člena. V prvém případě jde o zrušení členského poměru, tedy o zrušení práv a povinností plynoucích ze společenské smlouvy, ve druhém jde o uzavření společenské smlouvy. Změna členstva je při společenské smlouvě potud možná, že smlouva tato není dvoustranná jako při smlouvě trhové, nýbrž vícestranná, takže jeden člen může odpadnouti a smlouva mezi ostatními členy trvá beze změny dále, anebo může ke smlouvě přistoupiti nový člen, aniž se tím dotkne smluvní poměr mezi ostatními členy. Podotknouti jest, že podle zák. č. 134/1867 ř. z. není změna členů nutná,, jsou myslitelný i stanovy spolku. jehož členové se nemohou měniti a kde odpadnutím jednoho zaniká celý spolek, naproti tomu zase společenská smlouva podle občanského zákoníka může připustiti měnnost členstva společnosti (§§ 1207, 1208). Měnnost členstva ex lege je předepsána u společenstev výrobních a hospodářských (§ 1 zák. č. 70/1873 ř. z.), u společnosti s ručením obmezeným (§§ 66, 68, 76 zák. č. 58/1906 ř. z.). Členstvo akciové společnosti mění se tak, jak se mění vlastníci akcií, což můžeme vklíniti do společenské smlouvy tím, že tato uzavřena byla ve prospěch budoucích vlastníků akcií, takže členstvo se mění, aniž s jednotlivými novými členy je uzavírána společenská smlouva.
IV. Judikatura nejvyššího soudu o soukromých korporacích. 1. P-ou o-ou je akciová společnost (Vážný civ. 725, 3045, neodůvodněno); společnost s r. o. je p-ou o-ou, poněvadž podle § 61 zák. „společnost s r. o. jako taková má samostatně svá práva a povinnosti; může nabýti vlastnictví a jiných věcných práv na pozemcích, žalovati před soudem a býti žalována“ (Vážný civ. 4589). V tomto případě N. s. prostě převzal zákonný předpis a z toho vyvodil její právní osobnost, ovšem nebylo by se nic stalo, kdyby N. s. tuto fikci byl ponechal stranou.
2. Spolky jsou podle N. s. p-ými o-mi, jen pokud mají stanovy schválené podle spolkového zákona (Vážný civ. 3468, 6772), neboť vznik korporace je vázán předpisy práva veřejného (Vážný civ. 4305). Toto odůvodnění není správné, ale prakse sama ve svých výsledcích byla by potud správná, jestliže by spolek, podléhající spolkovému zákonu, ale neschválený, opíral se o smlouvu, o níž měli bychom souditi, že pro porušení policejního předpisu spolkového je i podle občanského zákoníka neplatná (§ 879 obč. zák.). V tomto rozsahu prakse N. s. nedá se úplně udržeti. N. s. vychází s toho hlediska, že stanovy spolkové nejsou smlouvou ve smyslu občanského zákoníka, nýbrž že podléhají jen spolkovému zákonu (Vážný civ. 1866, 2146, 4772, 7167). Poněvadž však N. s. není v tom směru omezen nijakým způsobem zákonem, může judikovati podle volného uvážení a můžeme přece rozhodnutí Vážný 4305 považovati za prejudiciální a uvážiti takto: O p-é o-ě mluvíme tehdy, má-li býti ručení omezeno na zvláštní jmění smlouvou stanovené; toto omezení má míti platnost i proti třetím osobám; tyto třetí osoby musí míti záruku, aby nebylo jednáno in fraudem eorum, a proto musíme se opříti o nějaký úřední fakt, čímž je u spolku schválení správním úřadem pověřeným spolkovou policií. Z tohoto důvodu dá se vysvětliti, proč N. s. nepřipouští korporačnost politické strany (Vážný civ. 5993, 7450, 7762, 7826, 8612).
3. Změna stanov je modifikací společenské smlouvy. Má-li společenská smlouva (stanovy) ustanovení, že ke změně je oprávněna valná hromada většinou hlasů, znamená to plnou moc, kterou jednotliví členové dali tomuto orgánu společnosti (majorita valné hromady). Bude tedy zase záležeti na výkladu společenské smlouvy, zda a pokud takové přehlasování při změně její je přípustné. Jisto je, že přehlasování nebude možno tam, kde by se změnila do té míry struktura společenské smlouvy, že se na to nemůže pomýšleti při uzavření smlouvy, tedy pokud to t. zv. zásada clausulae rebus sic stantibus vylučuje. Změnou stanov trvá původní společenská smlouva ve své delegační moci dále a tudíž máme stejnou normu, totožnou společenskou smlouvu, tedy máme také totožnou korporaci, totožný spolek. V důsledcích stejně jen s poněkud jiným odůvodněním i N. s. (Vážný civ. 5904, 6147).
4. N. s. shledává rozdíl mezi korporací a společností v tom, že korporace má samostatné jmění, společnost nikoliv, tedy za podklad béře hledisko hospodářské (Vážný civ. 2158), které dosti libovolně mísí s hlediskem právním, t. j. povinnostními relacemi, pokud nejde o spolky (Vážný civ. 3801, 7364, 8111). Hledisko toto není správné a je zde také nejslabší bod celé prakse ve věcech právnických osob, neboť hospodářské hledisko není žádným případným dělítkem: srov. akciovou společnost, která je podle názoru N. s. p-ou o-ou a která je zrovna tak spravována ve prospěch účastníků, jako spoluvlastnictví podle XVI. hlavy. Právě tímto hlediskem hospodářským komplikuje se celý problém a řešení jeho se stává nemožným. Musíme přihlížeti jen ke společenské smlouvě. Chce-li N. s. omeziti výraz p. o., korporace jen na ty společenské smlouvy, kde členové svým jměním neručí, nýbrž jen jměním spolkovým, není proti tomu námitek; ale v praksi je to vada, že zaměňuje neustále hledisko právní a hospodářské. Konečně ani toto hledisko není výlučné, což dokazuje, že i filiálky akciové společnosti jsou uznávány za samostatné p-é o-y, ačkoliv nemají osobitého jmění (Vážný civ. 3194, 4234). Velmi zajímavé je rozhodnutí Vážný civ. 3801. V továrně akciové společnosti zřízen byl pensijní ústav. Odvolací soud přiznal mu vlastnost p-é o-y z těchto důvodů: „V § 1 stanov se praví, že zaměstnanci zakládají pro své vdovy a sirotky pensijní ústav, který má býti schválen žalovanou akciovou společností, což se stalo. Dle § 5 tvoří se fond pensijního ústavu z částek tam uvedených, při čemž se hlavně zdůrazňují příspěvky účastníků a žalované, této pak ve výši příslušné celkové části příspěvků členů; dále plynou do fondu i jiné příjmy jako dary, odkazy. Podle § 6 nemůže býti žalovaná přidržována k placení, ukáže-li se neuhrazený schodek. Správa pensijního fondu je samostatná, nezávislá.“ N. s. připojuje se k mínění odvolacího soudu a dodává: „Ke jsoucnosti p-é o-y jest po skutkové stránce zapotřebí účelu, zákonem dovoleného, jemuž má sloužiti. Na straně p-é o-y musí býti jednotná, tak projevená vůle, aby p. o. měla své vlastní jmění, sloužící určitému účelu, aby p. o. byla nositelkou práv a závazků vůči třetím osobám jiným, aby mohly mezi ní a třetími osobami vcházeti právní poměry.“ Převedeme-li toto na prostší slova, dojdeme k tomu, že p. o. je pouze personifikovaná společenská smlouva (jednotná, projevená vůle), jejímž obsahem je omezené ručení orgánů společnosti jměním této společnosti a jednání orgánů ve prospěch tohoto jmění („mohou mezi ní a třetími osobami vzcházeti právní poměry“). Tím rozhodnutí toto společně z rozhodnutím Vážný civ. 4305 nám velmi přesně omezuje toto: omezené ručení orgánů společnosti může se státi jen na základě právního předpisu buď zákona anebo smlouvy, která je úředně autorisována, čímž však nemáme vyřešenu otázku volnosti smlouvy společenské, neboť v tom je vada v praksi N. s., že považuje stanovy za zcela něco jiného než je společenská smlouva. Naproti tomu v podobném případě Vážný civ. 7364 postavil se N. s. zase na stanovisko hospodářské („jmění přestalo býti jměním žalované a stalo se samostatným jměním účelovým“).
Uvádíme pouze judikaturu N. s. vzhledem k tomu, že tato je zásadní, neboť musila vymeziti pro užití práva nejasný § 26 obč. zák.
V. Veřejnoprávní korporace. 1. Pojmem soukromoprávní korporace má se vyjádřiti, že se určité závazky honorují ze zvláštního jmění, které je odděleno od jmění členů a že základem toho je soukromoprávní smlouva, o níž dosavadní doktrína je na velkých rozpacích, nechtíc v ní viděti pouhou smlouvu společenskou. Z toho je tedy patrno, že pojem soukromoprávní korporace znamená určitým způsobem kvalifikovanou smlouvu společenskou. Doktrina chybovala a chybuje, že přehlíží dvojí věc: za prvé zda smlouva taková je de lege lata možná, což je věcí positivního práva, za druhé zda ten či onen typ nazveme p-ou o-ou, což je věcí pořádající vědy, a její věcí také je, jaký pojem podloží tomuto názvu. K tomu přistupuje další: pojem soukromoprávní korporace byl užíván též jako legislativně-politická maxima (individualismus, socialismus, kolektivismus, solidarismus atd.). Se vším tím setkáváme se u pojmu veřejnoprávní korporace, ale k tomu přistupuje další: pomocí p-é o-y veřejnoprávní má se vyjádřiti právní řád vůbec, tak praví Gierke (Grenossenschaftsrecht, II, str. 831 násl.; III, str. 247), že veřejnoprávní korporace je výronem přirozené nebo dějinné nutnosti, o jejíž existenci se svobodná vůle nemůže vysloviti ani kladně ani záporně a musí ji přijati jako něco daného (srov. též Savigny). S tím setkáváme se též u Pražáka (Ústavní právo, I, str. 3), podobně tomu i u Jellinka (Všeobecná státověda, str. 186), kde se systematický pojem („Po stránce právnické může stát... pojímán býti jen jako podmět právní a sice je podmět ten nejbližší pojmu korporace“) činí základem poznání, že jde o heteronomní systém norem. Nehledě k tomu, tvoří tradiční teorie pestrou kytici různých názorů a při tom si více méně žádný autor neuvědomuje, jaký problém touto „teorií“ má býti řešen, čehož nám dává pěkný obraz Jan Matějka ve svém spise „Pojem veřejnoprávní korporace“ a velmi pravdivá jsou jeho slova, že ani v německé ani ve francouzské nauce nebylo docíleno jednotného názoru o tom, který znak je pro pojem veřejnoprávní korporace rozhodný. Všechny tyto „teorie“ jsou stejně správné a stejně nesprávné: jde o systematické pojmy korporace, veřejné správy, veřejného a soukromého práva. Všechny tyto pojmy mohou býti i označovati právní skutečnosti, mohou býti tedy pojmy daného právního řádu, ale pak nemůže právní věda nic jiného učiniti než daný předpis interpretovati, vyložiti, a musí zase se střežiti toho, aby se domnívala, že výklad znamená dobrou radu pro praksi, jak má daného předpisu užíti, to je zase legislativně-politické hledisko, které jest stejně možné ať jde o zákonodárnou či soudcovskou či administrativní činnost. To vše chtějí však dosavadní teorie učiniti jedním dechem, odtud stálá polemika, která z těchto „teorií“ je lepší, a proto také každý autor může přijíti s novou „teorií“.
2. U veřejnoprávní korporace jde o dva zásadní různé problémy. Prvý je dán s hlediska civilistického: pokud jde u korporace o samostatné jmění, které je upraveno předpisy soukromého práva, aniž poměr členů korporace byl by určen společenskou smlouvou. Druhý je dán s hlediska veřejného práva: pokud nějaký útvar, sdružení lidí může vydávati heteronomní normy, aniž zmocnění k tomu spočívá na vůli těchto účastníků, t. j. nespočívá na smlouvě soukromoprávní. Oba problémy nejsou v poměru disjunkce, poněvadž jsou sdělány s různých hledisk, mohou tedy vedle sebe býti nedotýkajíce se jeden druhého. U soukromé korporace jde o smlouvu, která přímo nebo nepřímo podléhá občanskému zákoníku, tato norma, řídící se předpisy občanského zákoníka, je tu soukromou korporací. Občanský zákoník v § 26 rozeznává společenskou smlouvu, dále „zvláštní pro ně (srov. p. o.) platné předpisy“, tím určeny měli bychom veřejnoprávní korporace, pokud jde o civilistickou stránku, čili v tradiční nomenklatuře, pokud jsou subjekty soukromoprávními. Jak veřejná tak i soukromá korporace je autorisována, aby vydávala právní normy, t. j. předpisy, jejichž relevance právním řádem je uznána. Soukromá korporace může vydávati normy jen v rámci občanského zákoníka, jakožto základu práva soukromého (speciální soukromé právo pohybujíc se v rámci občanského zákoníka), kdežto veřejná korporace může vydávati právní normy i mimo tento rámec, tedy na poli práva právního, trestního, finančního atd. Z toho plyne:
a) veřejná korporace je norma, označující více lidí jako jednotku, která není soukromou společenskou smlouvou; může to býti zákon, správní akt, veřejnoprávní smlouva, i předpis mezinárodního práva (jenž spolu s ústavní normou jsa personifikován, dává nám korporaci toho onoho státu).
b) veřejná korporace je norma autorisující k vydávání veřejnoprávních předpisů.
V tomto druhém případě splývala by korporace s pojmem veřejného orgánu a skutečně mluvíme o veřejné korporaci jen tam, kde obě hlediska jsou dána společně. Nad to mluvíme o korporaci jen tam, kde jde o zvláštní jmění, které je věnováno účelům této korporace, t. j. kde ke splnění povinností, onou personifikovanou normou stanovených, má jako prostředek sloužiti jmění onou normou blíže určené. Zda správa tohoto jmění děje se jen podle předpisů finančního práva či též podle předpisů občanského zákona, říkáme tradičně, že korporace veřejná je subjektem nejen veřejnoprávním, nýbrž i soukromoprávním. Shrneme-li řečené, vidíme, že veřejná korporace je systematický pojem, jímž označujeme ty normy právní, které po způsobu společenské metody shrnují více lidí v jeden celek, stanovíce jim určitou povinnost jako účel tohoto sdružení, a které mezi jinými prostředky k dosažení tohoto účelu (t. j. ke splnění povinnosti) určují zvláštní jmění a které autorisují k vydávání veřejnoprávních předpisů, t. j. norem zavazujících adresáty bez jejich svolení a zmocnění. Jde o systematický pojem, který více nebo méně přiléhá k daným právním předpisům, ale kterým nemůžeme nikdy integrálně vyjádřiti dané předpisy, což však není účelem tohoto pojmu, neboť jde jen o to, jak mohli bychom uspořádati dané předpisy právní. Musíme totiž rozlišovati, zda vyjadřujeme právní předpis, či zda ho vykládáme.
3. Jinak je tomu, tážeme-li se, zda v daných předpisech setkáváme se s předpisem, který by autoritativně bez ohledu na systematické pojmy stanovil, co rozuměti je veřejnou korporací, pak jde o předpis právní, o určité uspořádání povinností a jejich obsahu, t. j. skutkových podstat podmiňujících a podmíněných.
a) Máme řadu předpisů, které tu s větším tu s menším oprávněním můžeme zahrnouti pod systematický pojem veřejné korporace, jsou to na př. politické obce, vodní družstva, ústavy sociálního pojištění, státem uznané církve, řády církve katolické, dále sem patří i stát sám, pak zájmové korporace, různé spolky, společenstva živnostníků atd.
b) Dále máme předpisy positivní, které přímo užívají výrazu buď obec, nebo p. o. Výrazu obec užívá občanský zákoník (§§ 27, 337, 867) a označuje tím obec ve smyslu staré universitas a míní se tím obec zemská, t. j. veškerenstvo stavů zemských, obec měšťanů, od níž se lišil městský magistrát, z ní vyvinula se obec pravovárečníků, obec rustikalistů, obec dominikalistů, t. j. veškerenstvo určité třídy lidí, které nějakým majetkoprávním předpisem byly spolu spjaty, tyto staré obce znenáhla po r. 1848 zanikaly a zůstaly jen rudimenty jejich v kontribučenských fondech tvořících v Čechách základ okresních hospodářských záložen, na Moravě kontribučenských záložen, dále pravovárečná měšťanstva, prvé je rudimentem obce rustikalistů, druhé rudimentem obce pravovárečných měšťanů. Obou základ je veřejnoprávní, t. j. nespočívají na soukromé smlouvě třebas veřejnoprávního základu, vydávají své stanovy jako soukromý nějaký spolek. Vznik jejich je starší než občanský zákoník a proto jejich poměry nelze posuzovati podle občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že v dřívější době není určen rozdíl mezi veřejno- a soukromoprávním, nelze ani v těchto případech určovati jejich rozdíl jako veřejnoprávní nebo soukromoprávní, zde náš systematický pojem vůbec vypovídá službu. Pro praksi je vůbec zdůrazniti: na tento a jiný systematický pojem se neohlížeti a hleděti jen k daným předpisům právním.
c) Novější předpisy užívají výrazu p. o. Sem patří předpis zák. č. 125/1927, § 41: země je, pokud jde o úkoly v §§ 30 až 39 tohoto zákona zemskému zastupitelstvu přikázané, právnickou osobou a může jako země samostatně nabývati práv i samostatně se zavazovati. To znamená předem t. zv. soukromoprávní subjektivitu, t. j. země nabývá majetku odděleného od majetku těch, kteří tento majetek spravují, podle předpisů občanského zákoníka a jeho vedlejších zákonů (obchodní zákoník atd.), a je se podle těchže předpisů také zavazovati, t. j. že určitým způsobem t. zv. orgány sjednané závazky honorují se ze jmění zemského. Veřejnoprávnost této korporace spočívala by v tom, že není založena smlouvou společenskou. Ustanovení § 30 nepřesahuje možný rámec soukromého spolku, tím by tedy její veřejnoprávní subjektivita nebyla prokázána, rámec tento překračuje jen k tomu, že může určiti dávky a přirážky, tím může země autoritativně třetím osobám stanovití určité povinnósti, dále může upraviti služební a platové poměry zaměstnanců zemských ústavů (§ 53). Pokud je zaměstnanec zemský orgánem země, tím však působnost zemského zaměstnance není vyčerpána, neboť sem patří také činnost normotvorná (§ 56), dnes nepraktická.
Dalším orgánem země je zemský výbor (§§ 26, 27 zák. č. 125/1927). Pokud jde o správu jmění zemského, vystupuje zemský výbor jako orgán právnické osoby země, ale zemskému výboru přísluší dohlédací činnost nad obcemi podle § 99. Kam patří tato činnost? Z toho je patrno, jak doktrína pracující synkreticky pojmem p. o., který má býti jak pojmem systematickým tak i pojmem positivního práva, u t. zv. veřejnoprávní korporace selhává, tak jako zůstal tento pojem nejasným i na poli soukromého práva (§ 26 obč. zák.). S hlediska techniky zákonodárné je velmi nebezpečno použíti takového systematického pojmu na místo, aby podmiňující a podmíněné skutkové podstaty byly přesně ohraničeny.
I v jiných zákonech velmi často užívá se výrazu p. o., na př. §§ 23, 75 zák. č. 185/1928, jimiž se označuje t. zv. soukromoprávní subjektivita sociálních pojišťoven, t. j. že jde o oddělené jmění od jmění členů sociálních pojišťoven, zda se tím míní více není jasno. Příkladů takových možno uvésti celou řadu, aniž můžeme z nich více vytěžiti.
4. Změna veřejné korporace děje se změnou předpisů a tu musíme rozeznávati dva případy; buď nový předpis nahradil úplně starý předpis, takže jde o novou korporaci, na př. země jako stavovská korporace trvala až do r. 1848, říjnovým diplomem znovu byla země uspořádána, ale tato korporace byla zcela jiná; anebo obec politická trvá od r. 1848, před tím byly zcela jiné obce, poněvadž však jeden znak, t. j. území bylo stejné, mluvíme nadále o obci, jako by to byla stále stejná a totožná, země ustanovené podle zák. č. 125/1927 Sb. jsou zase něco jiného než země podle říjnového diplomu. Naproti tomu volební řád do obcí a novely k volebnímu zřízení změnily sice strukturu obcí, ale jde stále o tutéž korporaci, jak byla ustavena podle zákona obecného. Změna korporace nastává sloučením, nebo rozloučením obcí nebo okresů. Stejně je tomu při zájmových korporacích nebo ústavech sociálního pojištění.
VI. Nadace, ústavy, fondy. 1. O nadacích viz heslo Nadace, jehož autor (Emanuel Hermann-Otavský), dotýkaje se otázky, zda je nadace p-ou o-ou, správně podotýká, že otázka tato nemá pro postavení nadací v právním řádě zvláštního významu. Jde zase o otázku, zda jmění nadační je dáno jako samostatné jmění, zda jednání orgánů nadace nepřičítá se jim, nýbrž — promítá se jinam, t. j. do jmění nadačního. V tom směru nadace může býti jen subjektem soukromoprávním. Vznik nadace je upraven zvláště, který nepodléhá v celku občanskému zákoníku a proto mohly bychom zase mluviti o tom, že nadace je p. o. veřejného práva. Vzhledem k tomu, že však jde v daném případě jen o pouhé systematické pojmy a o žádný předpis positivního práva, závisí zařazení na tom, jak rozdělujeme p-ou o-u na pododdělení.
2. Ústavy, fondy jmenují se zařízení veřejné správy, které tvoří technicky nebo finančně jednotku. Ústavy a fondy hrály v dřívější veřejné organisaci značnou roli a znamenaly vázanost veřejných prostředků určitým směrem, později rozpočtové hospodaření veřejných svazků upraveno bylo jiným směrem. V novější době veřejná správa obrací se zase k podobnému hospodaření. Sem patří na př. fond všeobecné nemocnice v Praze (viz heslo Nemocnice a jiné léčebné ústavy), naproti tomu o fondu kolonisačním (zák. č. 166/1920 Sb., nař. č. 375/1922 Sb.) není jasno, zda jde o samostatné jmění, či zda jmění státní se určitým způsobem váže jako je tomu u stavebního fondu podle zák. č. 87/1920 Sb., fond zřízený podle zák. č. 237/1924 Sb. můžeme počítati i ke korporacím, béřeme-li pojem ten v běžném smyslu, podobně je tomu i s fondem podle zák. č. 238/1924 Sb., fond podle zák. č. 220/1925 Sb. přiřadíme k právnickým osobám. Již z těchto příkladů je patrno, že v positivním právu se výrazu fond užívá ve významech různých. Podobně tomu s výrazem ústav (na př. zák. č. 218/1925 Sb.), jímž se poukazuje na zvláštní zařízení veřejné správy, aniž se tím něco blíže stanoví. Z toho plyne tedy tolik: positivní právo výrazům ústav, fond nepřikládá žádné zvláštní kvalifikace, věda používá výrazu ústav, fond pro označení zvláštního jmění, ale ani věda nepropracovala se k nějakému přesnějšímu ohraničení těchto systematických pojmů.
VII. Orgán. 1. Právní věda si představuje začasté p-ou o-u jako existující, podobně jako existuje člověk. Právo chápe člověka jako osobu (věda dodává „fysickou“), ale člověk je také biologickou jednotkou, která má své části — orgány. Obě jednotky: biologická (člověk) a právní (osoba), nebyly rozlišovány, poněvadž pojem individuality byl vůbec nejasný a nechápalo se, že individualita není dána o sobě, nýbrž že je odvozena z jiného hlediska. Když tedy člověk je jednotkou biologickou, existující bez ohledu na právní řád i jednotkou právní, existující jen podle předpisů právních (t. j. jen potud, pokud je člověk právně relevantní), není příčiny, proč bychom nemohli p-é o-ě, určené předpisy právními, přiznati existenci též na právním řádu nezávislé. Analogie s biologickou jednotkou byla na snadě a také organická teorie (Beseler, Gierke), označovala p-ou o-u jako biologickou jednotku. G. Jellinek rozpoznal nemožnost tohoto hlediska a viděl správně, že hledisko je teleologické, aniž je však blíže určil, neboť právnické a neprávnické hledisko sociologické neustále spojoval, ale učinil tolik, že v jádře rozlišil obé a tím připravil cestu k novému učení normologickému, které stojí na radikálním rozdílu obou hledisk. Pro charakteristiku jeho hlediska uvedeme počátek jeho úvah o orgánech: „Každý svaz potřebuje jednotné vůle. Touto vůlí nemůže býti jiná vůle než vůle lidských jednotlivců. Jednotlivce, jehož vůle platí za vůli svazu, sluší pokládati za nástroj vůle svazu, za orgán svazu, pokud ony vztahy se odnášejí na svaz. Představa, že činy jednotlivých lidí se nepokládají jen prostě za činy, nýbrž zároveň i za činy nějakého svazu, k němuž oni lidé náležejí, nevzniká nikterak teprve z reflexe právnicky vyškoleného myšlení vyšších stupňů kulturních. Naopak náleží již k naivním sociálním pojmům národů přírodních... Tato historicko-psychologická fakta dlužno míti na zřeteli, aby se vidělo, že jsme představou o orgánech svazu nikterak nezabředli na pole právnických fikcí, ba vůbec ne na pole jurisprudence“ (G. Jellinek, Všeobecná státověda, čes. překlad str. 573, 574). Jellinkův základ pojmu orgánu je tedy historicko-psychologický a pohybuje se na poli explikativních pojmů. U nás problémem orgány zabýval se především Weyr. V prvém spise (Příspěvky) je podkladem pojmu „orgán“ pojem subjektivního práva, t. j. „zájem a k uskutečnění tohoto zájmu směřující vůle oprávněného“ (str. 94). „Obsah, směr, vůle má vždy jistý účel; účel je tedy motivem vzniku vůle. Tento účel je však schopen objektivisace v tom smyslu, že jest samostatně, t. j. odloučen od vůle, která jej chce, myslitelný. Chtíti mohu vždy jen sám pro sebe, avšak obsah a směr vůle může určovati zájem cizí. S tohoto stanoviska jedině jest pak pochopitelno, že nositelem objektivovaného zájmu, tedy účelu, může býti subjekt, který vlastní vůle postrádá, pod podmínkou, že jest zde subjekt jiný, který za něj chce. Tento subjekt pak nazýváme orgánem subjektu prvého“ (str. 97). V tomto spise stojí Weyr ještě na rozdílu orgánství a zastoupení (str. 99). K problému orgánu vrátil se Weyr znovu ve Vědecké ročence právnické fakulty brněnské 1930 ve článku „Poznámky k nauce o orgánech“. Zde Weyr stojí na podkladu čisté vědy právní, t. j. přiblíží pouze k pojmům, kterými dáváme odpověď na otázku, co je to norma právní. Je přirozeno, že tyto pojmy nemohou přihlížeti k daným předpisům právním. Úplná abstrakce od obsahu norem i úplné pominutí otázky kantovsky formulované: Jak je obsah právní normy vůbec možný?, je vůdčí zásada i v tomto článku Weyrově. Tak musíme hodnotiti jeho vývody v tomto článku. Orgán pojímá nejprve s hlediska statického: „Právní resp. povinnostní subjekt jakožto pomyslná konstrukce normativní nemá zapotřebí žádných orgánů, jimž by připadal úkol ,jednati‘ za něj. Pro tyto právní resp. povinnostní subjekty vznikají, zanikají nebo mění se práva resp. povinnosti vznikem určitě kvalifikovaných, skutkových podstat, jichž nezbytnou součástí mohou býti určité činy určitých osob“ (str. 37). S hlediska dynamického vytýká Weyr panující nauce, že užívá pojmů orgán a orgánní poměr pro dva případy velmi disparátní: „v jednom vystupuje právní subjekt jako povinnost, v druhém jako normotvorný a tedy do jisté míry svrchovaný subjekt, jenž jest v obou případech stejně zastoupen svými orgány. Nastane-li případ, ve kterém jest normotvorná činnost zároveň povinností příslušného orgánu, vzniká otázka, má-li se považovati i v příčině této povinnosti jednající orgán za pouhého zástupce jim zastupovaného organismu... Zdá se, že s hlediska poznávací metody jest toto zdvojování povinností, které přičítáme jednak orgánu, jednak organismu... Jinak má se arciť věc, když abstrahujeme od případů, ve kterých může se nám povinnostní výkon jeviti zároveň jako výkon normotvorný, čili jinými slovy: když zaujmeme ryzí dynamické hledisko, ze kterého se nám jednající činitelé jeví výlučně jako subjekty normotvorné... S tohoto hlediska prohlašuje i normativní teorie, že přináležitost většího počtu norem k témuž normovému souboru jest dána identitou normového subjektu, tedy konkretněji vyjádřeno na př. čsl. právní normy jsou ony, které pocházejí přímo nebo nepřímo od téhož normotvorného subjektu, t. j. československého státu“ (str. 41), Tilsch (Občanské právo, č. 172) zaujímá hledisko teleologické, které je nutné, přihlížíme-li k obsahu norem (viz Sedláček, Občanské právo, č. 41—43), ovšem u Tilsche je smíšen immanentní a transcendentní účel normy, což je podmíněno Tilschovou konstrukcí subjektivního práva. Máme tedy v naší literatuře na jedné straně konstrukci ryzí vědy: zde splývá orgán prostě buď se skutkovou podstatou anebo s normotvorným subjektem, anebo hledisko teleologické, které však nerozeznává immanentní a transcendentní účel normy. Máme však podati odpověď na otázku: „Co je orgán podle našeho práva?“ Tu se nalézáme na poli velmi nejasném a zde musíme vycházeti z otázky: „Jak je obsah právní normy vůbec možný?“
2. Problém orgánu předem vystupuje na poli majetkového práva a zde je také velmi mnoho nejasností. P. o. je buď personifikovaná norma nebo personifikovaná skutečnost. Personifikace tato umožňuje se tím způsobem, že jsou fysické osoby (lidé), jejichž jednání se centrálně nepřičítá jim, nýbrž této personifikované právní skutečnosti, takže tato personifikovaná skutečnost „jedná“ jako člověk. Jde zde o posunutí odpovědnosti a tato může býti posunuta jen normou a ničím jiným. Norma, která posunuje tuto odpovědnost, jest statut společnosti, kreační listina nadace, nebo i zákon, jako je tomu při neodevzdané pozůstalosti. Do této běžné konstrukce orgánu zasahuje však i druhá personifikace, totiž personifikace statutu atd., a touto personifikací jeví se nám orgán něčím zcela jiným, než zmocněnec ustanovený na základě mandátu. Občanskému zákoníku odpovídá zcela konstrukce, že orgán je ustanoven statutem právnické osoby. Máme orgány jednotlivé a orgány kolektivní, na př. valná hromada spolku, výbor, nebo jednotlivé členy, předseda, jednatel atd. Orgány společnosti podle občanského zákoníka jsou určeny §§ 828, 1188, 833, 834, 838 obč. zák., orgány obchodních společností čl. 114, 158, 209, 214, 215, 227, 229, 236, 237, obch. zák. §§ 15, 18, 29, 34, zák. o obch. spol. s r. o. §§ 5, 15, 18, 25, zák. o společenstvech výrobních a hospodářských §§ 90, 133, 179 násl., 185 slov. obch. zák. Spolkový zákon prostě jen stanoví, že spolek musí míti orgány k vedení spolku, ale neurčuje jich blíže. Poměr orgánu k p-é o-ě je určen pouze statutem p-é o-y. Bližší viz Sedláček, Občanské právo československé, č. 310—346.
VIII. P. o. mezinárodního práva. 1. Tak jako pojem p. o. přešel z civilistiky na pole veřejného práva, tak přešel i na pole práva mezinárodního. Stalo se tak v italské vědě mezinárodního práva, spor vznikl o právní povahu mezinárodního zemědělského ústavu v Římě. Fiore ve svém spise „Il diritto internazionale codificato“ hájí stanovisko, že zařízení ustanovená na základě mezinárodní konvence jsou p-ými o-mi (Fiore nemá s normativitou nic společného, jeho základ je úplně přirozenoprávní), „přirozenými“ osobami mezinárodního práva jsou státy. Podle Fedozziho podléhají tato zařízení lokálnímu právu státnímu, ale původem svým zůstávají mezinárodními (Gli enti collettivi nel Diritto Internazionale Privato, 1897). Spor je velmi nejasný, poněvadž spisovatelé (Longo, Frankenstein, Politis, Rufini, Fusinato, Anzilotti) nerozeznávají, zda jde o to, že majetek těchto mezinárodních úřadů, ústavů atd. je „samostatný“ a podle jakého práva se má posuzovati, či zda jde o jiné předpisy mezinárodního práva, na nichž se zakládají „mezinárodní práva“, jichž „subjektem“ má býti ta či ona „osoba“. Toto neustálé hypostasování té či oné normy s domněním, že se tím řeší všechny možné právní poměry, je velmi příznačné pro dosavadní doktrinu a právě v mezinárodním právu hypostasování (zde ve smyslu personifikace) normy mezinárodního práva je velmi oblíbené, což dodává této doktrině nejasného výrazu. Tato nejasnost je patrna i z konstrukce společnosti národů jako p-é o-y (srov. Liermann, Der Völkerbund als Rechtssubjekt; Zeitschrift für Volkerrecht, XV, str. 36). Otázky tyto souvisí se základním pojetím poměru práva mezinárodního k právním řádům jednotlivých států, což překračuje meze tohoto pojednání. Tato nejasnost je zaviněna přemírou hypostasování norem v mezinárodním právu. Tradiční dualistické pojetí mezinárodního a státního práva spočívá v různém hypostasování; v mezinárodním právu normy státního práva hypostasujeme, personifikujíce je, nazýváme je státem, naproti tomu mezinárodní normy přijímáme jako normy, kdežto ve státním právu od tohoto hypostasováňí se odlučujeme a přijímáme státní právo jako normy, ale hypostasujeme t. zv. osobní práva, docházejíce tak k osobám fysickým a právnickým podle vnitrostátního práva.
2. Dualistické pojetí mezinárodního práva a práva vnitrostátního je stiženo rozporem: Proč podle mezinárodního práva je stát osobou přirozenou a proč podle vnitrostátního práva má býti p-ou o-ou? Odpověď je dána v předcházejícím: různé východisko je dáno hypostasováním různých norem, ale pak trpí tato konstrukce vnitřní vadou, neboť dualistická konstrukce tato je logickým disjunktivním úsudkem; disjunktivní úsudek jest jen tehdy správný, když všechny členy možno převésti na stejného jmenovatele, ale tomu zde není, každý člen má jiného jmenovatele, což v právní vědě opakuje se velmi často (srov. právo veřejné — právo soukromé, právo věcné — právo obligační atd.). Správně měli bychom říci, že státy jsou p. o. mezinárodního práva, neboť jen mezinárodním právem možno určiti stát jako právnickou skutečnost anebo jako ústavní normu (a cont. ústava) a personalitu státu chápati buď jako personifikaci právní skutečnosti, anebo jako personifikaci ústavní normy. Poněvadž ani v jednom, ani ve druhém případu nepřicházíme ke člověku jako jedinci, tedy podle tradiční dichotomie fysická osoba — p. o., musíme mluviti o p-é o-ě. Již ve veřejném právu bylo nejasno, co vyjadřujeme pojmem veřejnoprávní p. o. (korporace), v mezinárodním právu nejasnost jest ještě větší. Problém korporace mezinárodního práva dnes týká se té otázky, zda mezinárodní zařízení vzniklé na základě mezinárodní konvence je zvláštním jměním jako je tomu u vnitrostátních p-ých osob a jakému právu podléhá (na př. mezinárodní ústav zemědělský v Římě, zařízení společnosti národů, mezinárodního úřadu práce atd.). Je zajímavé kriticky sledovati autory, kteří se tímto problémem zabývali (srov. Fusinato v Rivista di diritto internazionale, sv. VIII; Anzilotti tamtéž; Frankenstein, Internationales Privatrecht, str. 505 násl.), a můžeme zcela bezpečně zjistiti, jako na školském případu, že problém p-é o-y v mezinárodním právu není nic jiného než problém personifikace normy mezinárodního práva. Otázky tyto nedají se obecně dedukcemi z nějakých legislativně-politických maxim zodpověděti, jde o výklad daného předpisu a slova i stejného znění mohou míti v různých smlouvách různou intenci a proto nelze stanoviti obecné poučky. Tolik je však jisto, že majetek Společnosti národů v Ženevě musíme posuzovati podle práva švýcarského a tak musíme ve většině případů postupovati a jde jen o záměnu norem, když směšujeme Společnost národů jako normotvorný subjekt mezinárodního práva a Společnost národů jako souhrn konkretních norem týkajících se majetku jejího, jen navyklá personifikace vede nás k tomu, že spojujeme obé a zaráží nás to, že společnost jednou je nadřízená státům (normotvorný subjekt) a po druhé, že je podřízena partikulárnímu právnímu řádu (majetkový subjekt). Pokud by to či ono zařízení mělo býti exemptní z partikulárního práva, pak ovšem by nepodléhalo tomuto partikulárnímu právu, nýbrž přímo příslušné normě mezinárodního práva. Kdy je tomu tak, nutno souditi podle daného případu.
Literatura.
Česká: Weyr: „Příspěvky k teorii nucených svazků“, 1908; týž: „Základy filosofie právní“, 1920; Kallab: „Úvod ve studium metod právnických“, I. a II., 1921; Tilsch- Svoboda: „Občanské právo, část všeobecná“, 3. vyd., 1925; Sedláček: „Vlastnictví a vlastnické právo“, 1919; týž: „Občanské právo čsl. Všeobecné nauky“, 1931; Heyrovský: „Systém římského práva“, 6. vyd., 1929; Pražák: „Rakouské právo ústavní“, 2. vyd., 1900; Matějka: „Pojem veřejnoprávní korporace“, 1929; Randa: „Obchodní právo“, 1894; Wenig: „O právní povaze obchodních společností“ (Sborník věd právních a státních, 1923); Dnistrjanský: „Základy moderního práva soukromého“, 1928; Krčmář: „Právo občanské“, I., 1929 (str. 143 sq.). Cizí: Bernatzik: „Die juristische Persönlichkeit der Behörden“, 1890; Beseler: „Volksrecht und Juristenrecht“, 1843; Binder: „Das Problem der juristischen Persönlichkeit“, 1907; Brinz: „Lehrbuch der Pandekten“, 1873; Carnustein: „Handelsrecht“; Duguit: „Traité de droit constitutionnel”, 2. vyd., 1921; Esmein: „Éléments de droit constitutionnel”, 8. vyd., 1927; Fedozzi: „Gli enti collettivi nel diritto internazionale privato“, 1897; Ferrara: „Le persone giuridiche”, 1907—1914 v Diritto civile italiano. Parte II., Vol. VII; Fiore: „Il diritto internazionale codificato“; Frankenstein: „Internationales Privatrecht“, 1926; Friedrichs: „Juristische Personen“ (Verwaltungsarchiv, 1915); Geny: „Science et technique en droit privé positif“, I.—IV., 1922—1925; Gierke: „Das deutsche Genossenschaftsrecht“. I, 1868, II., 1873, III., 1881, IV., 1913; týž: „Deutsches Privatrecht“, 1895; Gorovtseff: „Études de principiologie du droit“, 1928; Grotius: „De iure pacis ac belli“; Haff: „Institutionen der Persönlichkeitslehre und Körperschaftsrechts“, 1918; Hanke: „Rechtsfähigkeit der Persönlichkeitslehre und Körperschaftsrechts“, 1918; Hermann-Herrnritt: „Grundlehren des Verwaltungsrechts“, 1921; Hölder: „Über das Wesen juristischer Person“, 1886; týž: „Natürliche und juristische Personen“, 1907; v. Ihering: „Geist des römischen Rechts“, 4. vyd., 1888; týž: „Der Zweck im Recht“, 1893; Kant: „Metaphysische Anfangsgründe der Rechtslehre“, 1797; Kelsen: „Hauptprobleme der Staatslehre“, 1911; týž: „Allgemeine Staatslehre“, 1925; Kohler: „Lehrbuch der Rechtsphilosophie“, 2. vyd., 1917; Krainz: „System des österreichischen allgemeinen Privatrechts“, 1885; Liermann: „Der Völkerbund als Rechtsubjekt“ (Zeitschrift für Völkerrecht, XV.); Longo: Články v Rivista di diritto internazionale, sv. VIII.; Mayr: „Bürgerliches Recht“; Michoud: „La théorie de la personalité morale et son application au droit français“, 2. vyd., 1924; Politis: Články v Rivista di: diritto internazionale; Preuß: „Gemeinde, Staat, Reich als Gebietskörperschaften“, 1889; Pufendorf: „De jure naturae et gentium”; Puchta: „System des heutigen römischen Rechts“, 1840; Rümelein: „Methodisches über juristische Personen“, 1891; Saleilles: „De la personalité juridique“, 2. vyd., 1922; Savigny: „System des heutigen römischen Rechts“, I., 1840; Sander: „Staat und Recht“, I. a II., 1922; Somló: „Juristische Grundlehre“, 2. vyd., 1927; Stammler: „Theorie der Rechtswissenschaft“, 1911; Thon: „Rechtsnorm und subjektives Recht“, 1878; Thöll: „Handelsrecht“, 1875, 1876; Unger: „System des österreichischen allgemeinen Privatrechts“, 1876; Wiedermann: „Beiträge zur Lehre von den idealen Vereinen“, 1908; Windscheid: „Lehrbuch des Pandektenrechts“, 9 vyd., 1906; Zeiller: „Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch“, 1811—1813; Zitelmann: „Begriff und Wesen der juristischen Personen“, 1873.
Jaromír Sedláček.

Citace:

SEDLÁČEK, Jaromír. Právnická osoba. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 488-507.