Vládní návrh nového not. řádu.

Ministerstvo spravedlnosti zaslalo našemu spolku a všem notářským komorám návrh nového notář. řádu.
Návrh ten liší se podstatně od osnovy not. řádu, který po úřadě kruhů notářských a po prozkoumání profesorem Drem Horou, jakož i důkladném přepracování předložen byl ministerstvu spravedlnosti.
Rozdíl obou návrhů jest zásadním. Spočívá totiž na různém ideologickém ponětí povolání stavu notářského. Kdežto notářstvo vždy spatřovalo v notáři osvědčovací orgán nadaný státem veřejnou věrou, avšak jednající ve službách osob třetích pokládá návrh ministerský notáře za orgán státní správy.
Návrh vlády nevychází tudíž vstříc dávným tužbám našeho stavu, jež zejména došlý výrazu při prvním mezinárodním kongresu notářů konaném dne 7. září 1907 a jež referent justiční rada Weissler vytýčil v požadavku, aby veřejné osvědčování ve službách osob třetích přináleželo pouze stavu notářskému a aby zajištěna byla úplná autonomie tohoto stavu. Vědecky vzato, není a nemůže býti notář orgánem státním, poněvadž povolání jeho vyžaduje naprosté samostatnosti jednání vůči stranám a poněvadž nedostává se jemu hlavního kriteria orgánu státního, totiž státem vyměřeného služného.
V zákonodárství rakouském nebyla právní i povaha notářství jasně vytčena, neboť nebylo tu tak, jako jest jiných státech, přesně stanovena hranice působnosti stavu notářského, jakožto osvědčovacího orgánu, oproti stavům jiným, zejména advokátnímu a soudcovskému. V starém tomto zákonodárství nebyl zachován princip čistého notářství, následkem čehož docházelo ke kompetenčním rozporům mezi stavem notářským se strany jedné a stavem advokátním neb soudcovským se strany druhé.
Jestliže proto § 1. vládního návrhu stanoví, že veřejní notáři jsou orgány státní správy, nevystihuje tím sice vědecký pojem notáře, vzdor tomu však jest možno, jakožto další etapu ve vývinu notářství přijati tuto definici, ježto se tím aspoň odlišuje znatelně povolání stavu notářského od povolání stavu advokátního.
Vládní návrh položiv za základ nového not. řádu tento nový názor o notářství jako orgánu státním, důsledně muse změniti celou strukturu námi vypracovaného notář. řádu. Následek toho byl, že nepřistoupil vládní návrh na žádanou autonomii stavu našeho a že vyhradil vliv vládní při organisaci jeho, zejména pokud se týká řízení kárného.
Přistupujeme-li na názor, že notář jest orgánem státní správy, musíme nutně přistoupiti i na další tento důsledek.
Nehledě na zásadní rozdíl v nazírání na povolání notářské, dlužno loyalně doznati, že návrh vládní znamená v mnohém směru pokrok oproti stavu posavadnímu, že jest bedlivě propracován, zejména pokud se týká kárného řízení a že dikce jeho jest jasná a přesná.
Také nelze smlčeti, že návrh ten, jenž převzal námi navrženou systematiku vychází v některých tužbách notářům vstříc. Přecházím nyní k rozboru jednotlivých nových ustanovení ovšem, jen těch hlavních, poněvadž pouštěti se do detailu není možno pro přílišnou obsáhlost.
Vládní návrh stanoví pro notáře název »Veřejný notář« a to s ohledem na poměry na Slovensku a nutnost unifikace, s čímž dlužno souhlasiti.
Působnost notářů dlužno rozšířiti v § 1 not. ř. i na provádění prodeje dle čl. 311 a 343 obch. zák. Dle článků, těch jedná ke o zvláštní druh prodeje, který nemusí býti ani veřejný ani dražbou а k provedení jeho jest povoláni buď obchodní makléř aneb úředník ku dražbám oprávněný.
Úřadem k dražbám movitostí oprávněný jest však dle dv. dekretu ze dne 14. září 1815 101 a dražeb. řádu ze dne 15. července 1786 či 1565 obecní úřad a pouze, jedná-li se o svršky, přináležející do neprojednané pozůstalosti, svěřenství aneb osobě nesvéprávné, může prováděti dražbu dle § 269. pat. z roku 1854 soud, resp. dle § 183. lit. C n. ř. z r. 1855 notář jako soudní komisař.
Nenáleží proto úkon ten ani do úkonu soudního komisařství, ani do pouhého osvědčení passivního, nýbrž o zvláštní druh úkonů, který dlužno v § 1. n. ř. vytýčiti.
Možnost zřizovati notářské spisy vykonatelné byla ve vládním návrhu sice rozšířena i na plnění zastupitelných věcí, dále na právo zjistiti povinnost, zříditi, převésti, neb zrušiti právo. Nebylo však přijato ustanovení námi navrhované, aby vykonatelný spis mohl býti zřízen též pod následky, že dlužník musí vydati věc, neb zajistiti pohledávku i nesouhlasím s názorem vysloveným v důvodové zprávě, že oba tyto případy lze subsumovati pod ustanovení vyjádřené slovy »zjišťuje dluh na určité věci« a »povinnost zříditi nějaké právo«.
Motivy vládní bývají těžce přístupny i není důvodů, proč by se nemělo v zákoně samém jasně vysloviti to, co důvodová zpráva chce vysvětlovati.
Vládní návrh vypustil, nevím, zda zúmyslně, § 136. našeho návrhu, které přijal rakouský, vládní návrh z r. 1911 v říšské radě již předložený, totiž, že může býti v knihách poznamenáno, že spis notářský jest vykonatelný, čímž umožní se vedení exekuce i na nástupce ve vlastnictví nemovitosti.
Rovněž tak pominul, vládní návrh § 6. našeho návrhu, aby v řízení sporném mohly i naši kandidáti zastupovati notáře tak, jak jest tomu u kandidátů advokacie.
Také nevzal vládní návrh zřetele na náš požadavek, aby jmenování notářem bylo podmíněno dosažením hodnosti doktorské, na kterémž požadavku musíme setrvati na tak dlouho, dokud táž podmínka platí u stavu advokátního, s nímž jsme a chceme býti úplně rovnocennými.
(Pokračování.) Dr. Jaroslav Čulík:
Vládní návrh nového not. řádu.
(Pokračování.)
Praksi předepsanou pro dosažení úřadu notářského prodlužuje vládní návrh,na 5 let, z čehož 3 léta i musí býti ztráveny u notáře a ostatní mohou býti ztráveny u soudu, správního, finančního neb samosprávného úřadu, ano na návrh výboru komorního může ministr spravedlnosti prominouti žadateli i tříletou praksi notářskou, vykáže-li jinou praksi právní po 5 roků.
Nikterak nemožno souhlasiti s tím, aby notáře jmenoval i nadále ministr spravedlnosti. Nejedná se tu o nějakou nedůvěru, nýbrž jedná se tu o důvody věcné a prestige celého stavu. Vládní návrh dovolává se toho, že již v roce 1920 domáhalo se notářstvo toho, aby již do ústavní listiny pojato bylo ustanovení, že notáře jmenuje president Republiky a že ústavní výbor Národního shromáždění nepřistoupil na tento podnět. To jest pravda. Spolek intervenoval tehda u ministerstva vnitra i bylo mu sděleno, že návrh nás jest opožděný, že však jest možno domáhati se požadavku našeho při vydání nového notářského řádu.
Nelze si mysleti, že by pravomoc presidentovu jmenovati úřady nebylo lze rozšířiti pozdějšími zákony. V žádném státě, které mají ustanovení o jmenování notářů hlavou státu, nenacházejí se ustanovení ta v ústavní listě, nýbrž v notářském řádu.
Dle § 64. č. 8. ústavní listiny ze dne 29. února 1920 č. 121 jmenuje president Republiky soudce, státní úředníky a důstojníky počínajíc VI. hodnostní tř. Není důvodů, aby notáři pokládáni byli za instituci méně důležitou, než-li osoby jmenované v tomto §. Jest úřad notáře při nejmenším/zrovna tak důležitým, jako úřad soudce, ano namnoze zodpovědnějším, neboť soudce volí pouze mezi spornými právními otázkami, které mu strany předkládají již hotové a rozhodne se pro jednu z nich, kdežto notář musí dříve vypátrati pravou vůli stran a vůli tu v právnické formě vyjádřiti, což jest často složitější a obtížnější úkon, nehledě ani k tomu, že do chybného rozhodnutí soudcova mají strany možnost se odvolati, a žádati nápravu, kdežto notář nemůže se spolehnouti na nápravu ve vyšší instanci a sám musí zodpověděti za své pochybení.
Svým postavením, veřejnou důvěrou i bohatou zkušeností právní a životní jest notář jistě na roveň postaven státnímu úředníku VI. hodn. tř., což nejlépe dokazuje vážnost, kterou stav ten všeobecně požívá a jest proto odůvodněno, aby jmenování na úřad tak důležitý vyhraženo bylo presidentu Republiky.
Pro tento náhled mluví historický vývoj notářství i soudobé zákonodárství všech kulturních států.
Za starších dob až do Karla IV. jmenováni notáři (jen duchovní) papežem. Karel IV. vyhradil si právo jmenovati je sám; později v roce 1358 propůjčil právo to arcibiskupu Pražskému (viz Šedivá) a dle notářského řádu císaře Maxmiliána z roku 1512 požadovalo se ku jmenování notáře papežem ještě přivolení králova.
Teprve Josef II. obmezil působnost notářů a ustanovil dvorním dekretem ze dne 3. ledna 1788, že papežští notáři musejí se nadále vykázati stvrzením zeměpána (Placetum regium). Teprve po zhovuzavedení Josefem II. zrušeného notářství vyhraženo bylo jmenování notářů v Rakousku ministerstvu spravedlnosti.
Také v soudobém zákonodárství téměř všech kulturních států a to i států, kde notářství není tak důležitým činitelem jako u nás vyhraženo jest jmenovati notáře hlavě státu. Tak zejména ve Francii a v Belgii dle článku 45. zák. ze 25 ventose r. XI presidentu resp. králi, v Italii dle článku 16. Ordinamento del notariato králi, ve Španělsku dle zák. ze dne 28. května 1862 a 10. září 1866, pak dekretů ze dne 9. listopadu 1974, 22. ledna, 16. února a 4. října 1906 králi, v Nizozemí podle Wet van den 9. den Julij 1842 het Notarisambt a zákonů ze dne 26. dubna 1876, 6. května 1878, 4. června 1878 a 23. března 1883 královně, v Dánsku dle zák. z 18. dubna 1910 (jediný notář a dva podnotáři v Kodani) rovněž králi, v Bavorsku dle notář, řádu ze dne 9. června 1899 králi, resp. nyní presidentu, v Lucemburku dle notář. řádu ze dne 3. října 1841 a nař. ze dne 9. prosince 1872 velkovévodovi a v Řecku dle zák. ze dne 21. ledna 1834 králi.
Nové jest ustanovení jazykové § 14. Ustanovení to převzato t>ylo z jazykového zákona, což umožněno tím, že notář prohlášen za orgán státní správy. Notář bude nyní oprávněn sepisovati notářské listiny pouze v jazyku státním a jen, je-li v obvodu, jenž jest jeho úřední sídlo, okres alespoň z 20% příslušníků některého jiného jazyka, i v tomto jazyku. Tím byla by většina,českých notářů připravena o dosavadní nabytá práva, sepisovati listiny notářské v jazyku německém a proto bude nutno, v úvodním zákoně vyhraditi dosavadním notářům právo, že budou zapsáni do seznamů tlumočníků jazyka německého, jinak by byli nuceni přibírati ke spisům sepsaným v řeči německé tlumočníka.
Nemohu souhlasiti s nálezem/ projeveným v Notariatzeitung č. 10, že budou nyní povinni pražští notáři sepisovati notářské spisy v řeči německé. To hned v osnově nestojí, naopak, poněvadž v obvodu Pražském i není vůbec okresu, který by měl 20% příslušníků jiného jazyka, nesmí notář, obvodu toho sepisovati spisy notářské v jazyce německém a proto právě dlužno se domáhati toho, aby v úvodním zákoně bylo přiznáno notářům nynějším právo tlumočnictví, aby mohli aspoň jako tlumočníci sepisovati spisy německé a nemuseli přibírati zvláštního přísežného tlumočníka.
Příliš kruté a také nespravedlivé jest ustanovení § 24. lit. i a § 32 lit. e, že úřad notáře zaniká, resp. že kandidát má býti ze seznamu vymazán, byl-li vyhlášen konkurs neb zahájeno bylo vyrovnací řízení o jeho jmění. Postačí zajisté, aby notář byl v takovémto případě zbaven úřadu a kandidát postižen přerušením prakse není důvodů, aby po skončeném konkursu, skončil-li narovnáním, aneb po přijatém vyrovnání, nemohl notář, dále svůj úřad zastávati a kandidát ve své praksi pokračovati. Bude to jen na prospěch jejich věřitelstva, umožní-li se jim nabývati dalších příjmů. Nemohu též souhlasiti s ustanovením § 54. odstavec 2, že notář zbavený úřadu může teprve po třech letech jako kandidát zapsán býti. Pokládám za nelogické, aby notář znovu prodělával praksi jako kandidát, kterou má již osvojenu, také to odporuje ustanovení § 54, odstavec 1 lit. A čís. 3, že trestem kárným jest dočasné zbavení úřadu nejdéle na 1 rok. Nelze proto rozšiřovati lhůtu tu na 3 roky.
Vítati dlužno ustanovení § 29., že kandidát, jenž vykonal praktickou zkoušku, neb má dvouletou praksi notářskou, může býti na návrh svého chefa zmočněn výborem komorním, aby zastupoval notáře při inventurách, projednání, odhadech a dražbách. Právo to mělo by se rozšířiti i na protesty směnečné a jako zbytečné odpadnouti by mělo ustanovení odstavce 3, že notář jest povinnen výkon kandidáta přezkoumati a okolnost tu podpisem stvrditi. Tím zavádí se zastaralá a v soudnictví již odstraněna aprobace.
Vládní návrh nevyslovil nikde, jakou zkoušku mají kandidáti skládati, zda jednotnou justiční, či notářskou.
Také nerozeznává vládní návrh mezi správci notářství při uprázdněném notářství a mezi náměstky notářskými, což lze jen litovati, neboť podle našeho návrhu byl správce notářský na roveň postaven notáři.
Doplniti nutno § 34., že může notář ustanoviti sobě náměstka i tehdá, vykonává-li i jinou funkci veřejnou, než-li poslanecký mandát, tak na př. úřad ministra, starosty atd.
Nová jsou ustanovení, jež vyhražují zvláštní ingerenci soudu oproti notáři. Jest to především ustanovení § 36., kde v případě naléhavém může sbor, soud I. stolice k návrhu okresního soudu, nevyčkav návrhu komorního, ustanoviti náměstka; dále ustanovení § 43., že není-li v místě notáře a nelze-li ustanoviti náměstka, přísluší prozatím přednostovi okresního soudu v naléhavých případech právo, vykonávati za notáře úkony notáře, za něž úplata dle § 243. připadne státu, že předseda sbor. soudu II. stolice má dle § 68. právo požádati výbor komorní, aby vykonal prohlídku a vyslal k ní soudce, neb dal ji sám provésti vyslaným soudcem a učiniti vhodná opatření a § 217.
Nová jsou rovněž ustanovení o záruce notářské, jejíhož zrušení/ jsme se domáhali ve svém návrhu. Ustanovení ta jsou ale přijatelná ano i sympatická, neboť předpisuje vládní návrh v § 44 a násl., že na místě složení záruky jest každý notář povinnen pojistiti se na povinné ručení do 50000 Kč. - Valná část notářů jest již pojištěna, takže povinnost ta nebude přílišným břemenem, naopak bude to zabezpečením notáře proti škodám způsobeným straně při pochybení, jež každému se může přihoditi.
Ohledně organisace komor, přistoupil vládní návrh na náš návrh, aby zřízeny byly komory veliké, i stanoví komory čtyři v sídle každého zborového soudu II. stolice, v Praze, v Brně, v Bratislavě a v Košicích. Také přijal náš návrh na změnu v pojmenovaní dosavadní komory jako výboru komorního, vyhradiv i pojmenování »komora« nynějšímu notářskému sboru.
Naproti tomu opomenul vládní návrh vyhraditi komorám právo zavazovati členy k povinnostem stavovským, což dlužno doplniti a rovněž dlužno změniti ustanovení § 50, že členům komory v sídle jejím dovoleno voliti pouze osobně, neboť se může státi, že takovýto člen ve svém úřadu neb následkem nemoci nemohl by se dostaviti a přišel, by o právo hlasovací. Také počet členů komorního výboru dlužno upraviti dle početnosti členů komorních, zejména pro Prahu, kdež by mělo býti nejméně 15 členů komorních a 2 náměstkové. Nepraktickým jest ustanovení §§ 12. a 57., že výlohy trojí vyhlášky o soutěži na uprázdněná místa má nésti komora a ne jak dosud jmenovaný notář. Jednak není třeba trojího vyhlášení, stačí jedno a jednak bylo by ustanovení to ohromným zatížením pro komory.
Nedotčena zůstala jazyková otázka komor výboru komory i bylo by záhodno, stanoviti jasný předpis.
Vládní návrh přijal náš návrh, aby připuštěni byli kandidáti notářští jako důvěrníсi ke schůzím komorního výboru. Právo jejich zúčastniti se schůzí mělo by však býti obmezeno pouze na případy, o nichž mají právo hlasovati.
Velice zdařilé jest ustanovení vládního návrhu o společných schůzích komor, za účelem, aby se radily a usnášely o návrzích a posudcích v důležitých otázkách zákonodárných, jakož i zavedení výkonného výboru všech komor.
Naproti tomu nelze schvalovati, že zůstal nepovšimnut náš návrh vyslovený v § 60., že výbor může v případech zvláštního zřetele hodných a jde-li o notáře nezámožné ponechati notáře, jenž pro vady tělesné neb duševní stal se nezpůsobilým, aby mohl svůj úřad zastávati nadále v úřadě, dáti mu dovolenou a zříditi mu náměstka, jemuž připadne polovice výtěžku kanceláře. Ustanovení to zajisté lidumilné převzato bylo z moderního italského notář. řádu čl. 45. ze dne 16. února 1913 č. 79 a osvědčilo by se i u nás, neboť jest známo, že notáři, zejména při nynější nízké sazbě, nemohou ušetřiti dostatečných prostředků materielních pro staří a stihne-li je invalidita neb nemoc, vydáni jsou nejhorší bídě. Případů takových možno zaznamenati v poslední době několik.
Vzorně jest propracováno ve vládním návrhu řízení kárné. Byla nám sice odňata autonomie, avšak dlužno uznati, že vládní návrh přišel, nám aspoň tolik vstříc, že zakládá zcela samostatný institut kárné rady v sídle komorním, jejíž předsedou jest předseda sborového soudu II. stolice a přísedící dva soudcové a dva notáři. Nové jest, že kárná rada může též ukládati tresty za pouhé nepořádnosti (§ 72.). Jinak zachován starý systém obžaloby se strany vrch. stát. zástupce, jemuž vyhrazuje vládní návrh též ingerenci při tom, když jmenovaný notář nenastoupil úřadu (§ 20).
Tresty jsou tytéž, jaké navrhoval náš návrh, pouze v § 75. pojato bylo ustanovení v nynějším notářském ř. v § 159. obsažené a námi škrtnuté, při čemž trest ještě zbytečně zostřen na dočasné zbavení úřadu. Trest ten jest přílišný a v žádném poměru k provinění, nehledě ani k tomu, že pojem úkonu jednoduchého není dosti jasný a tak notář při výkladu zákona mohl by se octnouti v nebezpečí dočasné ztráty svého úřadu.
Důkladně jest též propracována stať o obnově řízení kárného a nové jest ustanovení o promlčení kárného přečinu v 5 letech (§ 115.) nejde-li o čin, za který lze uložiti trest zbavením úřadu neb výmazu ze seznamu kandidátů.
Nová jsou dále, ustanovení o archivech notářských, jejichž zřízení ponecháno jest ministerstvu spravedlnosti po slyšení výbor komorního.
Při každém archivu má býti ustanoven ředitel a tajemník, jako státní úředník VII. a VIII. hodn. tř. Ustanovení to mělo by se doplniti tím, že uchazečům ze stavu notářského o místa ona přináleží přednost a že úřednici ti mají míti způsobilost, jaké jest třeba pro dosažení notářského úřadu.
Spisy zemřelého notáře mají býti odevzdány archivu, ale komorní výbor může za souhlasu sbor. soudu II. stolice povoliti, aby spisy a rejstříky byly odevzdány nástupci v úřadě, ano aby témuž, byly odevzdány i notářské archivy dosud u sborového soudu I. stolice uložené (čl. IX. úv. zák.) žádá-li o to do 1 měsíce od účinnosti nov. not. řádu.
Pokud se týká úřadování notářského nevystihl vládní návrh praktické potřeby našeho úřadování interního. Tak již při vyloučení působnosti notáře přidržel se návrh dosavadního § 35. n. ř. a rozšířil zbytečně vylučovací důvod i na př., že notář působil dříve jako soudce advokát neb plnomocník strany, aneb dosud plnomocníkem jest. To jest ovšem nepřijatelno, neboť není důvodů vyloučiti notářem, jenž na př. od strany obdržel plnou moc k podání stížnosti neb jinému úkonu, aby nesměl sepsati se stranami notářský spis o právním poměru, s tímto úkonem třebas ani nesouvisícím. Také stylisace vylučovacího důvodu v § 127. lit. a »ve věcech, kde jest sám zúčastněn neb má sám zájem, neb kde súčastněna jest jeho manželka neb snoubenka«, není šťastnou.
Dle toho nemohl by notář-akcionář sepsati listiny neb osvědčovati usnesení akciových společností, jejíž akcie má, ač při tom jeho nepředpojatost je zjevná. Také fakt zasnoubení není důvodem vylučovacím, jinak by se za důvod ten muselo pokládati též přátelství, nepřátelství, láska a nenávist. Lépe proto ponechati stylisaci, námi navrhovanou v §§ 99. a 100. Podobně neocenil vládní návrh dostatečně náš návrh v § 117. obsaženým, jímž rozřešena byla otázka unitatis actus (sepisování notářských listin mezi nepřítomnými) a jímž odstraněna mylná theorie o tom.
Tato unitas actus, jež omezuje se v našem návrhu pouze na smlouvy svatební, dědické a adopční nemá vlastně vůbec právního podkladu a povstala jen mylným výkladem ustanovení práva římského v Dig. lib. XXVIII tit. I. ohledně posledních pořízení.
Vládnímu návrhu patrně byl neznám nutný požadavek naší prakse hledící se přizpůsobiti potřebám právního života zřizovati listiny mezi nepřítomnými; neboť dosud bylo sporno (neprávem) možno-li mezi smluvními stranami sepsati samostatně notářské spisy o nabídce a jejím přijetí. Dle mého náhledu unitas actus (jediný spis) právem mohl by se požadovati pouze při dědických smlouvách, neboť i zřízení svatební smlouvy a smlouvy adopční mohou se vyskytnouti mezi nepřítomnými. Podobně neocenil vládní návrh dostatečně naší snahu nesoucí se k tomu, zříditi zvláštní typ notářského posledního pořízení a to jen ve formě notářského spisu a odstraniti tudíž, dosavadní protokol, což má za následek zjednodušení celé věci. Též měl návrh náš v § 141. v úmyslu rozřešiti spornou otázku v § 15. III. nov. k obč. zák. zda-li notář musí se na posledním pořízení podepsati, co svědek.
Vládní návrh v § 160. stanoví, že při posledním pořízení dlužno dbáti zvláštních ustanovení obč. zák., čímž se čistý typ notářského posledního pořízení ruší a sporná otázka právě dotčená zůstává nerozřešena.
Také stylisace § 158, o odvolání testamentu zavdej příčinu ke sporům, zda-li odvolání testamentu veřejného musí se státi opět jen, ve formě veřejného testamentu, kteroužto otázku ve smyslu záporném rozřešil velice šťastně náš návrh v § 143. Jest proto nutno, domáhati se, toho, aby ohledně posledních pořízení zůstal v platnosti náš návrh §§ 138. a 143.
Obor notářské působnosti osvědčovací vládní návrh rozšiřuje. Jako nový typ zavádí pověření výpisů z knih obchodních a živnostenských, osvědčování jiných skutků a příběhů, resp. zjištění určitého stavu, sdělení určitého obsahu a jeho zaslání a osvědčení místopřísežných údajů o skutcích, stavech a poměrech.
Co se tkne osvědčování výpisů z knih § 171. nemožno souhlasiti s tím, že notář »má se přesvědčiti, má-li kniha náležitostí, jež se vyžadují ze zákona k její hodnověrnosti a je-li vedena tak, jak zákon předpisuje«. Toto zjišťování není předmětem osvědčení i vymyká se působnosti i znalosti notářovy, neboť předpokládá, aby notář vyznal se ve všech různých systémech účtování.
Bylo by též velice obtížno vypisovati z osvědčení, veškeré shledané vady, škrty atd. Tím by se zodpovědnost notářova zbytečně a neoprávněně rozšiřovala.
Při ověření podpisu nepřijal vládní návrh náš návrh § 131., dle něhož ke zjištění totožnosti osobní stačí jeden kvalifikovaný svědek. Také vyloučil v § 149. osoby v kanceláři notářově zaměstnané, neb jeho služebné neb osoby, jež mají na spisu zájem ze svědectví, což není správné. Personál kancelářský zná notář nejlépe a ví, může-li se naň spolehnouti i není důvodu vylučovati je, když není vyloučen personál advokátní kanceláře, často mnohem nespolehlivější.
Velice promyšleně jest upraveno osvědčení, že byla sdělena prohlášení (§ 178.), nezastihne-li. notář stranu, aneb odepře-li mu vstup neb slyšení, neb je-li místnost zamčena: Tu notář uvede v zápise, co podnikl k vyrozumění strany. Žádá-li toho rekvirent, zašle notář straně osvědčení doporučeným dopisem, neb prostřednictvím soudu dle předpisu s. ř., může však také zanechati pro stranu v bytě u souseda neb domovníka oznámení, že jim měl sděliti projev, do kterého může u něho nahlédnouti. Závisí-li právní účinnost na tom, kdy byl nějaký projev sdělen, jest tu rozhodna doba, kdy notář pokusil se projev sděliti. O tom, že a jak projev sdělil, vydá notář žadateli osvědčení. Podobně jest zdařile provedeno osvědčení místopřísežného prohlášení (§ 185.), jež převzato bylo z našeho návrhu a doplněno tím, že požaduje-li cizí stát prohlášení přísežné, vezme, soud stranu, jež takové prohlášení učiniti má, před notářem do přísahy a notář úkon ten osvědčí.
Nemožno souhlasiti s ustanovením § 193., že do notářských spisů jest dovoleno nahlédnouti kdykoliv veřejným úředníkům, pokud toho jest třeba v úředním výkonu. Pak by i každý obecní úředník mohl se toho domáhati. Důvěra obecenstva byla by otřesena, a kde jest pak povinnost notářova zachovati tajemství? Stačí zajisté ustanovení § 144. o povinnosti notáře vydati spis soudu.
Předpisy o úschově listin a cenných hodnot jsou ve vlád. návrhu zevrubněji než-li dosud vypracovány. Ustanovení § 208., že notář jest povinnen hotovosti uložiti u bezpečného peněžního ústavu na vinkulovanou vkladní knížku nelze schvalovati. Bylo by to opět jen rozšiřování jeho zodpovědnosti, nehledě ani k tomu, jak těžko jest posoudili, zda-li ústav ten jest bezpečný a vinkulování vkladní knížky bylo by nepraktické, ježto heslo lehko by přišlo v zapomenutí, zejména při smrti notářově a bylo by pak třeba dlouhé, procedury umořovací.
Nepříznivě vůči našemu stavu upravil vládní návrh VI. část o úkonech ze soudního příkazu. Jeví se tu opět snaha notáře v soudním komisařství co nejvíce obmeziti. Vládní návrh jde i dále nežli zákon ze dne 8. června 1923 čís. 123. Tak zejména stanoví v § 211., že nemůže notářům býti svěřeno prohlásiti poslední pořízení. To odporuje tomuto zákonu a § 41. pat. z r. 1854, ač ustanovení tohoto § se nezrušuje v zák. úv. Bylo by též nepraktické, aby notář, jemuž dostane se do ruky otevřené poslední pořízení, aneb když jest nut no učiniti rychlé opatření na př. ohledně pohřbu, musel dříve závěť soudu předkládati za účelem prohlášení. Podobně nemůžeme souhlasiti s tím, aby, jak to činí § 11. lit. g, odňato bylo notářům právo projednávati pozůstalosti, v nichž jsou střední statky. To jest nemístné nadržování bohatému stavu zemědělskému, jež není sociální. Pozůstalosti ty jsou na venkově takměř jediné, při nichž se objevuje větší jmění a, kdyby se mělo projednávání jich notáři odníti, znamenalo by to vyloučiti jej téměř úplně ze soudního komisařství, což odporuje dlouholeté osvědčené a vžité praksi prováděné od r. 1854.
Není též správné dle § 212., že nemá notář práva účtovati poplatky za prozatímní uschování a odevzdání cenných hodnot, které přijímá jako soudní komisař.
Zodpovědnost za přijaté hodnoty se na notáře uvaluje, ale náhrady za tuto zodpovědnost požadovati nemá míti práva. Rovněž nelze souhlasiti s § 214., dle něhož v místech, kde jsou sborové soudy mají býti úkony soudního komisařství přikazovány notářům jen z pravidla. To odporuje dosavadní osvědčené praksi, do níž nebylo nižádných stesků. Dlužno proto se domáhati, aby § 1. min. nař. ze dne 7. května 1860 čís. 120 zůstal v platnosti, neboť jest to staré nabyté právo notářů, které se najednou ruší bez jakékoliv náhrady.
Také jest třeba v § 215. vytýčiti stranám určitou lhůtu, do které jest jim ponecháno na vůli předložiti výkazy pozůstalostní.
(Dokončení.) Dr. Jaroslav Čulík.
Vládní návrh nového not. řádu.
(Dokončení.)
Zcela nepraktické jest zavádění nových rejstříků a seznamů, zejména abecedního seznamu k rejstříku protestnímu dle jmen povinných. V praksi nenastala ještě nikdy potřeba takového seznamu a jeho zavedení znamená jen ztěžování naší agendy a není ani dobře možné, neb na četných směnkách vyskytují se stejná jména, takže hledání dle jmen nevedlo by k žádnému výsledku; mnohem snadněji nalezne se protest dle doby jeho vydání.
Podobnou zbytečností jest seznam ověření opisů, výpisů a překladů. Což vůbec se někdy v praksi přichází, aby se někdo na tyto úkony ptal?
Zbytečný jest též seznam převzatých peněz a hodnot i stačí peněžní kniha. Ještě více zbytečným jest seznam osob k těmto seznamům.
Zastaralý jest а k ničemu se nehodí seznam osob zbavených svéprávnosti, který sice jest i nyní předepsán, ale žádným notářem není veden, poněvadž není prostě možné kontrolovati denně úřední list a činiti z něho výpisy. Nemá též praktického významu pořizovati seznam všech osob zbavených svéprávnosti; v celém státě, poněvadž není možno, aby notář dříve nežli sepíše listinu, prohledal celý tento seznam za mnoho let a kontroloval, zda-li osoba k němu se postavivší je v něm zapsána. Notář nově jmenovaný takovéhoto seznamu za dobu minulou vůbec nemá.
Ustanovení o seznamech a rejstřících nejlépe dokumentuje, že vládní návrh jest zpracován bez účasti praktických zkušených odborníků notářských, znalých prakse a ústrojí notářského. Poslední stať návrhu věnována jest poplatkům notářským i přijímá ustanovení po většině shodná s nynějším n. ř.
Novotou jest, že dle § 231., nedohodne-li se strana s notářem, má poplatek upraviti na žádost jednoho z nich komorní výbor, s výhradou pořadu práva. Rozumím ustanovení tomu tak, že výbor stanoví výši poplatků а ponechá se notáři, aby se pořadem práva jejich zaplacení domáhal.
Tomuto návrhu odporuje však § 239, v němž se opět stanoví, že odporuje-li strana účtu, může sprostředkovati výbor a nedocílí-li se dohody, ponecháno notáři vymáhati účtované (ne upravené) poplatky pořadem práva. Rozpor ten bylo by odstraniti a přesně stanoviti, kdo má posouditi správnost výše odměny notářovy, zda výbor komorní či soud v řízení sporném, a v posléz dotčeném případě dle jakých kriterií, zda na základě dobrozdání znaleckého, neb posudku komorního výboru, či dle vlastního uznání.
Mám za to, že jedině správný výklad § 231. jest ten, že výbor poplatky upraví a notář si je pak vymůže žalobou.
Vítati dlužno ustanovení § 244., jímž rozhoduje se konečně dlouho sporná otázka, že za zastupování a úkony, které nespadají pod ustanovení notář účtovati poplatky obdobně podle jiných sazeb, jako pro advokáty neb tlumočníky platných a že náhrady může též požadovati ve vlastní věci.
Zbytečné a neodůvodněné jest ustanovení, že notář má dle § 246. i na listinách soukromých uváděti účtovanou odměnu a údej podepsati. Nepochopuji, proč se povinnost ta ukládá jen notáři a nikoliv advokátům neb ústavům, které ať oprávněně či neoprávněně soukromé listiny sepisují.
Želeti jest, že vládní návrh nepřijal ustanovení § 208 naší osnovy, že poplatky notářovy požívají přednosti před ostatními dluhy pozůstalostními jakož i ustanovení, že odměna notáři, jako soudního komisaře požívá i v konkursu výsadného pořadí, kterážto otázka byla již několikráte nejvyšším soudem rozhodnuta v náš prospěch. Konečně doporučovalo by se také, aby pojato bylo do notářského řádu právo retenční pro poplatky notářovy na penězích a cenných papírech v jeho uschování se nacházejících, jako tomu jest v řádu advokátním.
Uvedl jsem pouze hlavní změny, přednosti a nedostatky; o podrobnostech se zmiňovati není tu místa.
V celku vzato, dlužno spatřovati ve vládním návrhu pozoruhodnou práci zákonodárnou svědčící o veliké píli a svědomitosti.
Byť i vládní návrh odchyloval se od našeho theoretického nazírání na stav notářský a první ze všech států vytvořil nový osvědčovací orgán státní správy, možno se s novotou touto smířiti, neboť dostává se tím našemu stavu pevného podkladu, na němž bude možno v budoucnosti vybudovati čistý institut notářský a docíliti úplného vymezení výhradné působnosti notářské oproti stavu soudcovskému a advokátnímu, jak tomu jest ve všech státech románských.
Pokračující dělba práce nutně směřuje k této úpravě. Marné, jest volání po sestátnění notářství a ještě nesmyslnější jest hlásati, že notářství má býti spojeno s advokacií. Zcela jiná jest duševní práce soudcova, advokátova a notářova. U prvního nese se pochod duševní k tomu, aby nalezená byla pravda a dopomoženo bylo jí k právu, u druhého, aby straně v právu ohrožené dostalo se ochrany a vítězství, u notáře, aby každé straně dostalo se po právu a žádné aby nebylo ublíženo.
Tyto tři různé psychologické pochody znamenají tři světy zcela mezi sebou se různící. Tři různé funkce, jichž nelze spojiti a proto jest třeba, pro každou tuto funkci jiného orgánu.
Aby notářstvo dosáhlo posice, která mu výhradně přináleží, jest s druhé strany třeba, aby vzdalo se všeho toho, co odporuje jeho ideologickému poslání.
Není to prozatím možno, dokud nebude mu opatřena jinde náhrada, nemá-li býti ohroženo na své eksistenci. Kde náhradu tu hledati, nemůže býti pochybnosti. Lze ji dosíci, jen tím, že se notáři jakožto jedinému veřejnému osvědčovacímu orgánů dostane s vyloučením všech ostatních stavů, výhradná činnost osvědčovací a agenda listinná.
Bude to na prospěch všeho obecenstva a v zájmu lepšího udržení právního pořádku ve věcech soukromo- právných.
To dlužno vytýčiti za cíl všemu našemu budoucímu snažení.

Citace:

ČULÍK, Jaroslav. Vládní návrh nového not. řádu. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1923, svazek/ročník 5, číslo/sešit 5, s. 47-48, 56-59, 65-66.