Náboženský fond a nároky vojenských duchovních katolických na výslužné z něho.

Píše dr. Hynek Bulín.
Dlužno se ohlédnouti po vzniku náboženského fondu a jeho právním významu, abychom mohli posouditi, zdali a za jakých podmínek mají vojenští duchovní katolického vyznání nárok na výslužné z tohoto zdroje finančního, z něhož jest uhražovati nekryté jinak potřeby církve katolické, a jakou měrou.
V tak zv. dědičných zemích rakouských bývala od dob protireformace církev katolická jedině oprávněnou církevní společností až do dob císaře Josefa II. 1 Než i v těchto zemích, kde byla protireformačním snahám tak výdatným způsobem podávána ruka pomocná, pronikal tu mírněji, tu zase pronikavěji názor, že má stát i nad církví jistou moc a že je toto jeho právo samozřejmým výronem jeho státní výsosti. V tomto názoru mají původ již rozličná nařízení císaře Ferdinanda I. in publico-ecclesiasticis, a za Marie Terezie vrcholí již tyto názory v přesvědčení, že pramen všeho práva církve je v moci státní a že se proto církev musí podřizovati státu. Za Josefa II. je pak církev samosprávnou jen ve věcech týkajících se »duše a svědomí«; jinak nebyla církev ničím jiným než státním útvarem, jenž napomáhá státu jako kterékoli jiné zřízení státní ku provádění účelů politických. Josefinismus není nic jiného než ztělesnění centralistické všemoci státní, které podléhá i církev. Z tohoto poměru církve ku státu plyne i povinnost státní moci starati se o zaopatření sluhů církve, a k tomu účelu právě byla zřízena t. zv. náboženská a farní pokladna (Religions- und Pfarrkasse), která měla dle úmyslů císařových sloužiti ku pěstění náboženství a k dobru bližního, jež je s ním tak těsně spojeno. 2 Jsa toho mínění, že t. zv. kontemplativní řády nemají významu pro toto dobro, zrušil císař z tehdejších 2163 klášterů celou třetinu, 738 na počet, a jmění jich určil za základní kapitál náboženské a farní pokladny. Později přibyly k tomu interkaláře z rozličných církevních obročí, 3 jmění zrušených beneficií, která se neobírala duchovní správou, důchody zrušených prebend kapitolních, zrušená léna církevní, jmění zrušených kaplí a kostelů a mešní nadace při nich založené, majetek zrušeného třetího řádu čili terciářů, výtěžek za obětiny z drahého kovu při milostných obrazích, rozličné pokuty a konečně zvláštní daň, která byla zavedena dvorským dekrétem ze dne 28. února 1787 a již nyní upravuje zákon ze dne 7. května 1874 čís. 51 ř. z.
Kromě toho byly pro fond inkamerovány t. zv. fondy emeritní, které trvaly v jednotlivých diecesích a obnášely někde dosti slušné sumy; tak měla arcidiecése pražská 363537 zl. a olomoucká s vratislavskou (rakouský díl) 87426 zl. emeritního fondu, z něhož bylo 14541 zl., po případě 3497 zl. ročního důchodu.
V Čechách byl s náboženským fondem spojen také důchod z tak zv. solní pokladny (cassa salis), která vznikla v 17. stol. za císaře Ferdinanda II. a papeže Urbana VIII.; 4 platilo se do ní 7 1/2 kr. z každého centu do Čech přivážené soli ve prospěch kostelů válkami značně ochuzených a zpustošených.
Císař obíral se dokonce myšlénkou, že stát má převzíti na svůj účet veškeré důchody církevní a vyměřovati z nich duchovním správcům dostatečné platy; 5 spokojil se však tím, že zavedl dozor státu na správu církevních statků, ponechal církvi důchody z nich, a jen tam, kde nebylo přebytků na potřebná vydání, připustil úhradu z důchodů státních. »Je to cesta obtížnější«, — píše císař — »ale prozatím se jí přidržím; přesvědčím-li se, že po ní k cíli nedojdu, musil bych sáhnouti k neklamnému onomu opatření« (t. záboru všeho církevního jmění).
Jmění náboženského fondu bylo původně spravováno podle jednotlivých zemí, ale tento způsob správy nezamlouval se centralisačním snahám císařovým. Představoval si fondy jednotlivých zemí jako společnou pokladnu církevní celé říše tak, že bohatší země mají vypomáhati chudším. Proto — ovšem až po smrti císařově 6 — byla vedle pokladen zemských zřízena ústřední pokladna ve Vídni, do níž měly jednotlivé země odváděti své přebytky. Tento ústav byl však už r. 1802 zase zrušen, a náboženský fond je spravován zase dle jednotlivých zemí od účetních oddělení zemských vlád. 7 Je tedy jmění fondu církevním jměním, které je rozděleno dle jednotlivých zemí a jehož správu obstarává stát; jednotlivé fondy zemské jsou pak samostatnými osobami právnickými. Dozor na správu vede ministerstvo kultu a vyučování s ministerstvem financí, kdežto nemovité statky jsou podřízeny vrchní správě ministerstva orby.
Hospodářství jest upraveno tak, že fondy ze svých důchodův uhražují předem vlastní potřeby; nestačí-li k tomu vlastní příjmy, dává stát zálohy, které vede jako pohledávky u jednotlivých fondů. Zálohy tyto mají fondy spláceti; dostojí-li této povinnosti a mají-li pak ještě přebytek, mohou vypomáhati zálohami fondům jiným.
V praxi ku provádění těchto ustanovení nedošlo, protože fondy nemohou ze svých důchodův ani spotřeby uhraditi; tím méně mohou spláceti státu zálohy, které již roku 1848 obnášely přes 21 mil. zl. a r. 1893 více než 82 mil. zl.
Největší fond náboženský mají v Čechách: r. 1893 obnášel přes 36 mil. K; Morava se Slezskem měly přes 22 mil. K, kdežto nejmenší fond, ani ne 4000 K, měla Bukovina. Dluh českého fondu u státu obnášel tehdy na 6 mil. kor.; Morava a Slezsko dlužily přes 200000 K, kdežto Halič měla dopláceti více než 72 mil. K. Z toho je patrno, že na splacení záloh se zřetelem na jmění fondů není pomyšlení, a že je zvláštní účtování těchto záloh věcně úplně zbytečno. Dluh českého fondu byl r. 1876 zmenšen tím, že byly od něho odečteny zkapitalisované důchody solní pokladny, o níž bylo dříve mluveno. Od r. 1831 8 odváděl totiž stát českému fondu jako výtěžek ze solní daně paušál 18779 zl. 44 3/4 kr. konv. m.; tento paušální důchod byl r. 1876 dle 5% zkapitalisován a kapitál sám byl odečten od dluhu ze záloh, které fond u státu vykazoval. Od té doby t. zv. solní pokladna vůbec zanikla.
Stoje na stanovisku, že je církev pomocným zřízením státním, dospěl ovšem císař Josef II. k důsledku, že se musí stát mimo jiné starati také o výživu duchovních a o jich zaopatření ve stáří, po případě v nezpůsobilosti k povolání. Praví o tom 9 doslova: »Dlužno dbáti o mladý dorost kněžský jakož i o to, by byli staří a churaví kněží zaopatřeni. To jest nepochybně povinností panovníkovou;
8* čeho k tomuto spasnému účelu dle povinností je třeba, v tom nelze šetřiti a úhradu musí poskytnouti v první řadě důchody říše.«
Proto se z náboženského fondu hradí mimo jiné, 10 alespoň podpůrně, důchody duchovenstva světského i řeholního, zejména toho, které je činno v duchovní správě, jakož i jeho výslužné.
Od nejstarších dob pobírali duchovní správcové výslužné ze svých obročí; ustanovení toto císař Leopold II. podržel, po případě znovu v platnost uvedl. 11 Stal-li se farář ku svému úřadu nezpůsobilým, dostal na útraty důchodů ze svého obročí administrátora, po případě pomocného kněze; pensistovi musil však zůstati důchod alespoň 300 zl. k. m., a takový též důchod musil míti povolený administrator. Co se na tento jeho příjem nedostávalo, doplácel náboženský fond. Měl-li pensista soukromé jmění, započetl se mu příjem z něho do výslužného. 12
U kněží, kteří nebyli činni jako duchovní správcové, byly poměry dle povahy věci ovšem jiné. Vyšší svěcení nemá býti uděleno nikomu, kdo nemá určitého titulu, z něhož mu plyne nárok na trvalou, stavu přiměřenou výživu. Svěcení udílí se nyní (a bylo tomu již ode dávna tak) bez zřetele na obročí, jež svěcenci má toho zaopatření poskytnouti (titulus beneficii); vlastní jmění (titulus patrimonii) nebo jistý roční důchod (titulus pensionis) neměl v praxi skoro nikdy významu. I bylo třeba užíti titulu, jenž by nazírání státní moci na její poměr k církvi vyhovoval, a to bylo t. zv. stolové právo, titulus mensae. Rozumí se jím nárok svěcence, aby se mu dostalo řádné výživy a zaopatření i tehdy, kdyby jich nedošel z důchodů toho kterého církevního úřadu; nárokem tím jest obtížen panovník, korporace neb i soukromá osoba, která takový závazek na sebe béře. I stanovil dekrét dvorské kanceláře ze dne 7. ledna 1792, že všichni kandidáti duchovního stavu mají dostati stolové právo z náboženského fondu, aby tak měli zaopatření v případě, stanou-li se k duchovní správě neschopni.
Dosažení tohoto zaopatření ve stáří nebo v nemoci bylo ovšem závislo od určitých podmínek, mezi nimiž byla mimo jiné ta, že musil býti kandidát skutečně vysvěcen, a že se po vysvěcení musil věnovati duchovní správě nebo dle potřeby veřejnému úřadu při školách neb ústavech vyučovacích. Pense ex titulo mensae obnášela pravidelně 200 zl. konv. m., mohla však býti z milosti zvýšena až na 420 zl. konv. m.; 13 základní výslužné rovnalo se platu aktivního kněze výpomocného.
Právní poměry církve katolické jsou nyní upraveny v první řadě zákonem ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. Dle § 1. tohoto zákona stanoví stát jisté podmínky, za kterých lze dosíci v souhlasu s mocí státní církevních úřadův a obročí; z tohoto jeho práva plyne však povinnost postarati se o duchovního správce i o jiného kněze v případě, když se bez vlastní viny stane k povolání nezpůsobilým, a tuto povinnost v zásadě uznává § 9. a 15. citovaného zákona.
Průběhem doby nestačil ovšem k takovému zaopatření důchod 200 zl. konv. m. čili 420 K, který byl stanoven koncem 18. století. Duchovenstvo domáhalo se zvýšení pense, a byl to zejména kanovník dr. Ginzel, jenž už dne 14. května 1871 v poslanecké sněmovně učinil návrh na zlepšení platů duchovenstva; výslužné pak mělo býti upraveno dle počtu let strávených v duchovní správě. K zákonu 14 došlo teprve r. 1885; ve zprávě výboru, jenž jej v poslanecké sněmovně připravoval, praví se mimo jiné, že s platem 210 zl. nemůže pensista vystačiti vzhledem na pronikavou změnu životních potřeb, jak nastala od dlouhé řady let, a poukazuje se na to, že stáří a nemoc zejména vyžadují zvýšených vydání.
Nárok na výslužné stanoví § 6. tohoto zákona; náleží všem správcům duchovním, kteří se beze své viny stali k povolání neschopnými, a to bez zřetele na jejich jmění soukromé. Sazby výslužného, které může býti v případech těžkých chorob od ministerstva kultu zvýšeno, jsou upraveny dle počtu služebních let a platu a pohybují se pro samostatné správce duchovní v mezích od 600 K do 1000 K, pro kněze výpomocné od 450 K do 600 K. Sazby tyto byly zvýšeny zákonem ze dne 19. září 1898 č. 176 ř. z. a ze dne 24. února 1907 č. 56 ř. z.
Nastává nyní otázka, platí-li ustanovení těchto zákonů i o kněžích vojenských, pokud mají nárok na výslužné.
Až do r. 1855 měli tak zv. vojenští kaplani jen výslužné ročních 210 zl.; tolik totiž obnášel jejich nárok na zaopatření dle práva stolového. Od r. 1856 počínajíc byl jim však přiznán důchod dle předpisů platných o výslužném vojenských gažistů; do výslužného upraveného podle těchto sazeb měl se však započítati důchod ex titulo mensae, potud byl případ od případu vyplácen. 15
Toto ustanovení však bylo změněno císařským rozhodnutím ze dne 18. února 1865, které má význam a platnost zákona. Stanoví se jím do slova: Seine Majestät haben die vom Apostolischen Feldvikariate vorgeschlagene Nichteinrechnung der Defizienten-Gehalte in die Militärpension der Feldgeistlichkeit allergnädigst zu genehmigen geruht.«
Poučujíc podřízené úřady o významu tohoto rozhodnutí, vydalo ministerstvo kultu a vyučování výnos ze dne 30. listopadu 1870 čís. 11765 (věstník čís. 161), v němž praví: »Rozhodnutím oním bylo prohlášeno, že je podle zákona v zásadě připustilo kumulovati pense vojenských duchovních, vyplácené od vojenského eráru, s normálním důchodem deficientským, jenž jim náleží z náboženského fondu.«
Nejvyšší rozhodnutí ze dne 18. února 1865 mluví o »platech« (Gehalte) a výnos ministerstva kultu a vyučování užívá výrazu »důchod« deficientů (Bezug); zmiňuje se ovšem o normálním důchodu z náboženského fondu.
Nelze arci pochybovati o tom, že důchod z náboženského fondu obnáší ještě dnes, ovšem jen výminečně 420 K; je to při výslužném duchovních, kteří nebyli činni v duchovní správě, jako jsou na př. úředníci konsistoře, kazatelé a p. Za to je tato sazba naprosto odstraněna při duchovních, kteří šli do výslužby jako duchovní správcové. I dlužno řešiti otázku, je-li vojenský kaplan, nyní kurát, duchovním správcem ve smyslu zákona čili nic. Pojem »duchovního správce« stanoví zákon ze dne 19. září 1898 v § 1.; jest jím »každý duchovní, který byl od diecesního biskupa kanonicky dosazen do určité obce církevní, aby v ní dle své povinnosti i svého práva vykonával duchovní správu, nebo byl od diecesního biskupa oprávněn vykonávati samostatně správu duchovní«.
Všem těmto podmínkám, zejména dle odstavce druhého, vyhovují vojenští kuráti. Dle zmocnění svého diecesního biskupa (apoštolského polního vikáře) vykonávají samostatně duchovní správu, přisluhujíce svátostmi, vedouce matriky, vydávajíce z nich vysvědčení, dopisujíce ve věcech duchovních ordinariatu atd.
Je-li tomu tak, pak jejich deficientský plat neb důchod z náboženského fondu, na nějž mají dle císařského rozhodnutí ze dne 18. února 1865 nárok vedle své pense vojenské, jest upraven zákony ze dne 19. dubna 1885, čís. 47, 19. září 1898 čís. 176 a 14. února 1907 čís. 56 ř. z., a neobnáší pouze 420 K.

1) Patent ze dne 13. října 1781 a četné patenty před ním i po něm.
2) Vlastnoruční písmo císařovo ze dne 27. února 1782.
3) Dekret dvorské kanceláře ze dne 28. října 1783.
4) Dekret ze dne 22. března 1630.
5) Kabinetní list ze dne 17. ledna 1783 baronu Kneselovi.
6) Dvorní dekret ze dne 24. prosince 1794.
7) Rozhodnutí ze dne 24. ledna 1829.
8) Gub. dekrét ze dne 8. června 1831 čís. 21920.
9) Kabinetní list ze dne 17. ledna 1783.
10) Spotřeba seminářů, theologických fakult a učilišť, platy korrigendů, ošetřovací útraty za kněze v ústavech choromyslných atd.
11) Dekrét dvorské kanceláře ze dne 15. března 1792 čís. 228.
12) Dvorní dekret ze dne 25. října 1838 čís. 23241; výnos st. min ze dne 6. února 1866, čís. 334/k. v.
13) Dekrét dv. kanc. ze dne 15. března 1792, dvorní dekrét ze dne 2. dubna 1802 a ze dne 7. ledna 1804.
14) Ze dne 19. dubna 1885 čís. 47 ř. z.
15) Okružní nařízení vrchního velitelství armádního ze dne 27. srpna 1855 čís. 1562 a 1598 praes.

Citace:

BULÍN, Hynek st.. Náboženský fond a nároky vojenských duchovních katolických na výslužné z něho.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 3, s. 131-137.