= Slovník veřejného práva československého, sv. 1
PDF

Formy státní.


I. Pojem. II. Jednotlivé státní formy. A. Státy jednotné. Monarchie a republika. Jednotlivé druhy monarchie a republiky. B. Státy složené. (Sdružení států.) III. Kritika tradiční nauky. (Třídění státních forem s hlediska normativního.) A. Státy jednotné. B. Státy složené. Literatura.
I. Pojem. Běžné učení o st-ch f-ách souvisí co nejúže s tradicionálním názorem státovědy na podstatu a pojem státu. (Viz heslo „Stát“.) Podle tohoto pojetí jest stát kusem vnějšího světa, jenž určitými znaky liší se od jiných předmětů jakožto součástí téhož světa. Jako takové znaky uvádí státověda, jak známo, území, národ (lid) je obývající a určitou organisaci tohoto lidu. Stát jeví se takto jako sociální útvar a stává se tak předmětem poznávání sociálních věd (sociologie v nejširším smyslu). Za speciální disciplinu těchto věd považoval běžný názor pravo- pokud se týče státovědu. Již zakladatel novodobé sociologie (Aug. Comte) představoval si tuto jím založenou vědu jako disciplinu, která má jako ostatní přírodní vědy býti pěstována metodou kausální (přírodovědeckou) a domníval se, že tím bude možno postaviti ji — jako „sociální" fysiku — vedle přírodní fysiky jako její rovnoprávnou družku. Odtud také moderní státověda snažila se užívati pokud možná přírodovědeckých (kausálních) metod, ač přes to chtěla zůstati zároveň i naukou juristickou. Její sblížení s t. zv. sociálními vědami stalo se jí však v nejednom směru osudným, a to mnohem osudnějším než t. zv. pravovědě (civilistice) v užším slova smyslu, v níž juristický (normativní) prvek zůstal i nadále panujícím.
Po vzoru všech ostatních věd a jejich metodického postupu snažila se i státověda, uznávajíc, že předmět jejího poznávání se ji objevuje empiricky v různých konkretních formách, tříditi jej podle těchto forem. Je přirozeno, že vycházelo se při tom z oněch shora vyjmenovaných pojmových znaků a to, poněvadž první dva znaky (území, lid) se nehodily ku třídění st-ch forem na jednotlivé typy, které by se navzájem nějak podstatně lišily — bylo by zde možno tříditi stát podle velikosti rozlohy a geograficky nebo podle vlastností lidu je obývajících (etnograficky) — zejména podle povahy organisace (právní, politické) státní moci. I když ani toto třídění, jak jmenovitě normativní teorie nejnověji dokázala (viz oddíl III.), není juristické, zdálo se přece dřívějším dobám jurističtější než třídění geo- resp. etnografické. Hledisko konstrukce bylo zde jednak politické (později: sociálně-vědecké či sociologické), jednak juristické a docházelo tudíž i při ní k onomu pro veškerou státovědu typickému směšování obou těchto metod. Pro speciální nauku o st-ch f-ách, pokud snažila se býti juristickou, bylo pak rozhodné, že vycházela z římskoprávních představ o povaze t. zv. právnických (na rozdíl od fysických) osob, t. j. z nauky korporační: Jistá mnohost fysických jednotlivců, jichž vzájemné spojení bylo tak uzpůsobeno, že vedle právní subjektivity jejich vznikla samostatná právní osobnost subjektu (na rozdíl od fysických) pouze pomyslného — „právní" nebo „morální" osoba —, byla nazývána korporací (corporatio) na rozdíl od „pouhé" society (societas), ve které fysický substrát — mnohost jednotlivců — byl sice stejně dán, kde však mnohost ta nebyla, konkretisována v samostatnou právnickou osobu. Římskou právní vědou byl pak stát považován zásadně za takovouto korporaci a stavěn tak spolu s jinými „korporacemi veřejného práva" po bok celé řadě korporací práva soukromého (spolkům). Pro nauku o st-ch f-ách stalo se pojetí státu jako korporace důležité zejména nutností, rozlišovat státní korporaci (stát) od korporací jiných. Rozlišovací kriterium nalezeno v pojmu suverenity či svrchovanosti (viz heslo „Suverenita“ a „Stát“), která byla přisuzována jedině korporaci státní, t. j. státu. Stát jako korporace jevil se jako nositel nejvyšší, na nikom nezávislé moci. Podle tradicionální nauky o suverenitě tato nejvyšší moc nepřísluší žádné jiné právnické osobě (korporaci). Pouze známým dualismem mezi právem veřejným a soukromým (viz heslo: Dualismus právní) vysvětluje se arciť, že nauka soukromého práva soukromým korporacím vůbec žádné „moci“ nepřisuzuje, čímž stává se vlastnost „nejvyšší“ moci, která takto má příslušeti pouze jediné korporaci (státu), problematickou. Skutečně hraje úlohu jen v nauce o t. zv. „veřejných“ (či „veřejnoprávních“) korporacích, která se — mimo jiné — od státu liší jmenovitě tímto negativním znakem: že jim nejvyšší moc vůbec nepřísluší. Pro nauku o st-ch f-ách stala se pak vlastnost státu jako korporace, nadané „nejvyšší mocí“ (svrchovaností), důležitou tím, že nauka ta tázala se, komu (které osobě, kterému orgánu) v tom či onom konkretním státě suverenita přísluší. Tím ovšem opuštěna byla do jisté míry římsko-právní konstrukce státu jako samostatné právnické osoby (konstrukce korporační), zásadně obdobné jednotlivým fysickým osobám. Neboť s hlediska této konstrukce nemůže býti pochybno, že ona „svrchovanost“ nemůže příslušeti nikomu jinému než právě této pomyslné právnické či morální osobě, t. j. státu jako takovému, a nikoliv té či oné fysické osobě nebo určitému shluku těchto osob (panovník, národ, parlament atd.), jež podle římsko-právních představ tvoří „fysický substrát“ korporace, jímž liší se podle těchže představ korporace od nadace (viz heslo „Nadace“). Otázka, komu v určitém státu přísluší „nejvyšší moc“, zůstala též zásadně omezena na nauku o f-ách státních. To plyne jasně ze skutečnosti, že právní resp. státní teorie nezabývala se, jak dalo by se očekávat, obdobným problémem v příčině jiných korporací (mimo stát), a to ani t. zv. soukromých ani t. zv. veřejných. Zejména co se těchto týče, bylo by tudíž na snadě položiti otázku takto: Liší-li se stát jako korporace od jiných korporací (jmenovitě veřejných jako na př. obcí, zemí, okresů a pod.) tím, že jest držitelem nejvyšší moci (suverenity), musí tyto ostatní korporace, mají-li býti vůbec obdobou korporace státní, býti také držiteli obdobné moci, která od „nejvyšší“ (svrchované) liší se patrně jen tím, že nemůže býti „nejvyšší“, nýbrž nižší, t. j. v určitém směru (právně, politicky, hospodářsky, intelektuálně atd.) kvantitativně menší, a je tudíž také ohledně těchto nesuverénních korporací možno a žádoucno tříditi je (t. j. jejich „formy“) podle toho, komu přísluší v nich tato „moc“, která sice — u srovnání s „nejvyšší“ mocí státní — je kvantitativně menší, avšak u srovnání s jinými „mocemi“, uplatňovanými uvnitř téže nesuverénní korporace, jest „nejvyšší“, čili jinými slovy: Vedle nauky o f-ách státních, které se třídí podle toho, komu v určitém státu přísluší nejvyšší moc, musela by důsledně býti vybudována obdobná, t. j. z téhož kriteria vycházející nauka o formách jiných korporací, jmenovitě t. zv. veřejnoprávních. O ní se však teorie právní nepokusila a nepokouší, což nasvědčuje tomu, že ve státu spatřuje přes jeho civilistickou konstrukci korporační zjev či předmět, který se zásadně odlišuje ode všech ostatních sociálních zjevů či předmětů, které ve světě vnějším vedle státu vystupují.
Římsko-právní pojetí státu jako korporace (sc. práva veřejného) a tím i nauka o st-ch f-ách byly později modifikovány zejména organickým pojetím státu a jiných jemu podobných sociálních útvarů. Podle něho jsou útvary ty organismy, obdobné organismům fysickým. Zejména pro nauku o právnických osobách vytěžilo toto pojetí základní poznatek, že sociální organismus (tedy také stát) má tutéž reální, t. j. přírodovědeckou existenci jako fysické organismy (jednotlivý člověk, zvíře, rostlina atd.), a zavrhlo tudíž důsledek římsko-právní představy korporační, podle které korporace jest — u srovnání s reální existencí fysických jednotlivců (právních subjektů) ji tvořících — fikcí, která neexistuje „skutečně“ ve světě vnějším. Toto organické pojetí státu a jiných sociálních útvarů vede státovědu jím orientovanou přímo k přírodovědeckým metodám, jak je pěstuje jistý, dosud nejpopulárnější směr v sociologii (biologický). Co do nauky o st-ch f-ách podává se tím požadavek, tříditi státy s těchže hledisk jak třídí přírodní věda (zoologie, botanika atd.) své předměty. Nelze zde již vlastně mluvit o třídění států podle jich „forem“ v běžném slova smyslu, poněvadž ani jiné přírodní vědy netřídí své předměty poznávání (přírodní organismy) podle nějakých „forem“, které bylo by lze stavěti v protivu k jich „obsahu“ či „podstatě”. Organickým (sociologickým) pojetím státu jest tudíž pojem „státní formy” a tím i nauka o st-ch f-ách ve svém typickém významu dokonale denaturována. Toto pojetí není ani s to, aby se svého hlediska odlišilo pojem státu od pojmu jiných (jemu obdobných) sociálních útvarů, tím méně pak arciť může dospěti ke třídění toho, co obecně nazývá se „formami” státu.
Vedle dosud uvedených metodických hledisk (juristického a přírodovědeckého), s nichž státověda pokoušela se tříditi státy podle jejich „formy” a která v nauce bývají různě a zpravidla nedůsledně kombinována, jde však odedávna směr, který se od nich zásadně liší. Směr ten možno povšechně označiti jako teleologický. Nacházím jej hned na počátku spekulací státovědeckých. Vyznačuje se proti hlediskům juristickým a přírodovědeckým tím, že st. f. netřídí se podle toho, jaké jsou, nýbrž podle toho, jaké by měly býti za předpokladu určité suponované normy. Hledisko to je zřejmě hodnotící a dospívá především ke dvojdílnému třídění st-ch forem v dobré (správné) a špatné (nesprávné, zvrhlé). Otcem jeho jest, jak známo, Aristoteles, který třídí st. f. podle toho, v čí zájem se státní moc vykonává, při čemž předpokládá, že státní moc má býti vykonávána v zájmu ovládaných a nikoliv v egoistickém zájmu vládnoucích. V prvním případě, který hoví právě uvedené suponované normě, jde o st. f. dobré, v druhém, který ji odporuje, o špatné. Než uvnitř této teleologicky získané dvojdílnosti rozeznává ještě trojčlennost st-ch forem podle konkretní organisace státní moci. Na jedné straně (skupina správných forem) jest to monarchie, aristokratie a politie (demokratie), na druhé (skupina nesprávných či zvrhlých forem) tyrannis, oligarchie a ochlokratie. Aristotelovo schema jest zvláště poučným příkladem nepřípustného směšování různorodých metod. Samo o sobě jest totiž zajisté přípustno, tříditi předměty poznávání teleologicky, metodologicky závadným stává se toto třídění však, je-li kombinováno jiným hlediskem, jak tomu jest u Aristotela. Jeho šestičlennosti st-ch forem odpovídalo by na př. v oboru přírodní vědy (zoologie) třídění zvířat jednak podle jejich somatických znaků, jednak však také podle toho, zdali hoví určitým postulátům či normám (na př. účelům lidským).
K tomu, čemu se říká f. st., čítá běžná státověda i vlastnost státu, podle které se jeví určitý státní zjev buď jednotným (stát jednotný) nebo sdružením dvou nebo více takových zjevů. Nauka o státních sdruženích (něm.: Staatenverbindungen) zcela zřejmě vychází z teorie korporační (viz výše): tak totiž jako jednotlivci fysičtí mohou se v oboru soukromého práva různým způsobem sdružovat v korporace nebo society s tím účinkem, že vedle nich vznikne jistý zjev pospolitostní, tak také může dojíti mezi jednotlivými státy nebo jim podobnými sociálními útvary ke spojení, které může míti různou intensitu a časové trvání. Vedle představy jednotného státu (po vzoru fysického jednotlivce — individua — dále již nedělitelného) vzniká představa státu, složeného z několika více či méně samostatných částic, čili státního sdružení (viz níže).
II. Jednotlivé st. f.
A. Státy jednotné. Monarchie a republika. Rozlišování států na monarchie a republiky tvoří základ moderní nauky o st-ch f-ách. Pochází od Machiavelliho, který jí nahradil antickou trojčlennost aristotelovskou, o níž stala se sub I. již zmínka. Jak tato trojčlennost, tak ona dvojčlennost st-ch forem vychází z téhož kriteria: rozhodným jest pro ni počet vládnoucích osob. V monarchii (tyranidě) vládne jediná osoba (odtud pojmenování: monarchie), v aristokratii (oligarchii) několik osob, jež tvoří však jen část — zpravidla nepatrnou — celého národa, v demokratii či politii (ochlokratii) v zásadě celý politicky oprávněný lid či národ. Vychází tedy jak Aristotelovo tak Machiavelliho pojetí z rozdílu mezi vládnoucími a ovládanými členy státu, spatřujíc ve státě v první (ne-li jediné) řadě aparát mocenský. Stát jeví se tu juristicko-politickému nazírání jako moc, která vládne. A nauka o st-ch f-ách vychází tudíž důsledně ze způsobu, jak tato moc (sc. státní) ve státě jest organisována. V tom není mezi Aristotelovou trojčlenností a Machiavelliho dvojčlenností zásadního rozdílu: Machiavelli pouze shrnuje typy aristokracie a demokracie (politie) v jediný typ vícehlavé vlády a jmenuje jej republikou. V čem tato „moc”, jež přísluší v monarchii jedinci, v republice (aristokratické nebo demokratické) však mnohosti jedinců, vlastně spočívá, jakého druhu jest a čím se projevuje, se z těchto teorií, přes to, že jsou svou podstatou politickými (a contr. juristickými) naukami, podrobněji nic nedovídáme. Je jasno, že Aristotelova trojčlennost jest do velké míry zcela libovolná; mokla by býti lehce libovolně rozmnožena o další články. A je dále jasno, že obojí třídění předpokládá, že pro povahu toho onoho státu rozhodné jest nositelství nejvyšší moci státní, vedle které musí tedy býti ještě jiné „moci“ státní, které nejsou „nejvyšší“ a ohledně nichž pro otázku třídění st-ch forem jest lhostejno, kdo jsou jejich nositeli. Realistické pojetí celé této konstrukce pojmů monarchie a republiky, pokud se týče monarchie, aristokratie a politie (demokratie), plyne pak z toho, že se jí „nejvyšší moc státní“ nepřisuzuje, jak dalo by se u konstrukce, která chce býti juristickou nebo aspoň státoprávní, státu samotnému (jako samostatné korporaci nebo organismu), nýbrž určitým jeho částkám či orgánům, t. j. vladaři, privilegované jakési části národa nebo národu samotnému. Poněvadž však ani tomuto realistickému pojetí nemohlo zůstati tajno, že v žádném empirickém (konkretním) státě nemůže ve skutečnosti příslušeti nejvyšší moc výlučně a bez výjimky jen jedinému člověku (monarchie) nebo bez výjimky všem občanům (demokratie), máme při těchto Aristotelem a Machiavellim založených naukách o st-ch f-ách co činiti spíše jen s t. zv. ideálními typy st-ch forem, které ve své ryzosti se empiricky nikde nevyskytují, na rozdíl od t. zv. reálních typů, jež mají pokud možná přesně vystihnouti skutečnost. (Kelsen: Allgemeine Staatslehre, str. 328).
Původním východiskem pro třídění st-ch forem bylo ryze číselné: o tom, zdali máme co činit s tou či onou st. f-ou, měl být rozhodným pouze počet vladařů (vládnoucích osob) zcela bez ohledu na bližší podstatu a povahu těchto vládnoucích osob. Toto ryze vnější a odtud i — s hlediska hlubších státovědeckých spekulací — povrchní východisko bylo naukou záhy pociťováno jako nedostatečné. Byla nasnadě námitka, zdali může pro podstatu st. f. konkretního státu býti na př. tak výhodné, zdali v něm „vládne“ (t. j. jest držitelem nejvyšší moci) jedna či dvě fysické osoby. Ryze číselné kriterium bylo tudíž pozdější naukou — rozumí se, že zde v první, ne-li jediné řadě přichází v úvahu německá nauka státovědecká, poněvadž ona měla pro ryze teoretické konstrukce státovědecké mnohem více smyslu než právní věda jiných národů — jinými kriteriemi různě kombinována. Pouze Hegel pokusil se fundovati vnější číselné kriterium hlouběji, spatřuje v antické trojčlennosti zároveň obdobu logických kategorií jednotnosti, mnohosti a všeobecnosti: ve státu jest buď jedinec svobodný (monarchie) nebo určitá mnohost (aristokracie) nebo konečně všichni (demokracie).
Z kriterií, s nimiž bylo původní ryze číselné kriterium kombinováno, jest nejdůležitější ono, které navazuje na rozdíl mezi fysickou a právnickou (morální) osobností vládce. Typickým zástupcem této kombinace jest Jiří Jellinek. („Jsou tu dvě právní možnosti. Buď se tvoří nejvyšší vůle, jež stát uvádí v pohyb, dle ústavy čistě psychologicky, tedy přirozeně, nebo právnicky, tedy uměle. V onom případě vytvořuje se vůle zcela v jedné fysické osobě, a vůle takto vytvořená jest proto zároveň fysickou, individuálně určitou vůlí. V druhém případě dochází se k státní vůli z volních aktů většího počtu fysických osob zvláštním právnickým postupem, takže tato vůle není vůlí individuálně určité, viditelné, živoucí osoby, nýbrž pouze vůlí sboru, majícího jen právnickou realitu. Vůle fysická a vůle právnická, zjednaná z vůlí fysických užitím právních stanovení ústavně předepsaným způsobem, to jsou ony jediné dvě možnosti pro nejvyšší rozdělení států.“ Všeob. státověda, český překl., str. 707.) S hlediska metodického postupu jsou na této Jellinkově konstrukci dva prvky významné. Jednak stává se jí pojem „republiky" positivním, nejsa již — jako podle ryze číselného kriteria — pouhou negací pojmu monarchie (to znamená: co není monarchií — jednovládou —, jest právě proto již republikou), jednak hlásí se v ní správná myšlenka, že třídění států podle jich forem nemůže juristicky znamenati třídění nějakých tak či onak charakterisovaných sociálních celků či těles, nýbrž výhradně třídění ústav nebo povšechněji: právních řádů.
V Jellinkově konstrukci narážíme konečně i na protiklad „přirozené — umělé" (tvorba fysické vůle zdá se mu býti „přirozenou", kdežto tvorba právnické vůle jeví se mu býti „umělou"). Tento protiklad jest základem i jiných (starších) konstrukcí rozdílu mezi oběma st-mi f-ami. Tak na př. považuje Rotteck (Lehrbuch des Vernunftrechtes, 1830) republiku jakožto spojení všech občanů (na základě přirozeně-právní smlouvy společenské) za „přirozenou" st. f-u, kdežto monarchie nebo aristokracie, v nichž vládne jedinec nebo menšina občanů — pozoruhodné jest, že se zde aristokracie přičítá k typu monarchistickému, kdežto podle ryze číselného kriteria patří spíše k typu republikánskému (republiky aristokratické a demokratické) — jest mu st. f-ou „umělou". K opačnému názoru dochází však K. Z. Zachariä („40 Bücher vom Staate", 1839), kterému jeví se monarchie jako přirozená, republika jako umělá st. f-a. Kriterium „přirozenosti" či „umělosti" st-ch forem prozrazuje v jednotlivých konstrukcích jasně své hodnotící zabarvení. Neboť jednotliví autoři považují patrně „přirozené" st. f. za dobré, pokud se týče lepší, „umělé" za špatné resp. horší (srov. Voegelin: „Zur Lehre von der Staatsform" v Zeitschrift für öff. Recht, VI, str. 572).
Proti teoriím dosud uvedeným (jsou to arciť jen typické příklady z nepřehledné řady různých konstrukcí, které se vyskytují v literatuře) stojí konstrukce, která vědomě opouští vnější kriterium ryze číselné a vychází z protikladu vlastního (subjektivního) a odvozeného práva na nejvyšší moc ve státě. Representantem tohoto směru, a to nejskvělejším, jest Bernatzik („Republik und Monarchie", 1892, II. vyd. 1919). Chce vědomě hledati rozlišující kriterium juristicky a praví: „Stát, jehož nejvyšší orgán má vlastní právo na své orgánní postavení, jest monarchií; tam, kde nositel nejvyššího úřadu jest pouze zmocněncem, sluhou státu, aniž by měl práva (roz.: vlastního) na své postavení, máme co činit s ústavou republikánskou." Pod juristickou rouškou této Bernatzikovy konstrukce skrývá se však stará politická myšlenka o nositelích suverenity státní, jak ji vyslovovala ideologie absolutní monarchie, zejména theokratická. Nauka o suverenitě (svrchovanosti; viz heslo: „Suverenita") dostává se tím do spojení s naukou o st-ch f-ách. Tam, kde držitelem této suverenity jest panovník jako nejvyšší orgán státní, máme co činit s monarchií; tam, kde přísluší jinému činiteli, není monarchie. Politické představy, které vznikaly v údobí politického odboje proti absolutistické moci zeměpanské, přisoudily pak tuto suverenitu lidu (národu) a právě z toho důvodu jmenovaly stát, v němž držitelem nejvyšší moci (suverenity, svrchovanosti) jest lid, lidovládou čili demokracii. Jen dalším, Bernatzikem však neučiněným krokem jest, když představa o „vlastním" právu panovníkově na nejvyšší moc ve státě rozšiřuje se na thesi, že veškerá moc ve státě odvozena jest z onoho originárního práva monarchova. Thesi tu zastávali státovědci, kteří i politicky sympatisovali s absolutní monarchií (čímž mimoděk stávaly se jejich teoretické konstrukce hodnotícími ve smyslu shora naznačeném), jako na př. Bornhak (Preussisches Staatsrecht, 1888). Jejím vyvrcholením jest představa, podle které celý stát jest absorbován osobou panovníkovou. Prohlásil-li Bornhak, že stát a vládce jsou vlastně identické pojmy („Staat und Herrscher sind identische Begriffe"), šel Ludvík XIV. se svým známým výrokem „L'État c'est moi" jen ještě o krok dále: stát mizí a zůstává jen vladař. Slabinu Bernatzikova pojetí vystihl dobře Jellinek, řka: „Novější státověda prohlašuje obyčejně za podstatný znak monarchy, že mu přísluší vlastní, a sice původní, od nikoho neodvozené právo panovati. Jak bylo již dokázáno, neodpovídá tato představa pojetí státu jako celku; pochází z dualistického pojmu o státu, vystihujícího jen nedokonale právo veřejné. Představa ta jest povahy soukromoprávní, stavíc monarchu mimo stát a tím i mimo právní souvislost se státem. Důsledně provedena může býti jen v theokratickém nebo patrimoniálním pojetí státu." (Všeob. státověda, český překl., str. 711.) Ovšem že tím Jellinek nevyvrátil thesi Bernatzikovu juristicky (normativně). Její juristická slabina spočívá totiž v nemožnosti rozlišovati uvnitř téhož právního řádu „vlastní" a „odvozená" (roz. z právního řádu, t. j. ústavy) subjektivní práva. Neboť každé subjektivní právo, má-li býti „právem", musí býti „odvozeno" z právního řádu, t. j. prýštiti z něho, a každé subjektivní právo je „vlastní", poněvadž někomu, t. j. právnímu subjektu, přísluší. (Srov. mou Soustavu čs. práva státního, II. vyd., str. 21.)
Bernatzikovo kriterium: „vlastní — cizí právo" bylo později s jinými kriteriemi různě kombinováno, tak na př. s kriteriem číselným (Herrnritt: „Handbuch des österreichischen Verfassungsrechtes", str. 15: „Monarchie ist derjenige Staat, dessen oberstes verfassungsmäßiges Organ eine einzelne Person ist, die jedoch ihre Organstellung vielfach durchsetzt von Elementen eines subjektiven Privatrechtes auf Herrschaft
Slovník veřejného práva českosl. 43 inne hat“) a kriteriem fysické nebo právnické osobnosti nositele nejvyšší moci nebo konečně i s kriteriem dědičnosti funkce vladařské (Layer: „Staatsformen unserer Zeit“, jemuž na př. diktátor není monarchou proto, že naň byla nejvyšší moc přenesena jen dočasně).
Bernatzikově thesi o „vlastním“ právu panovníkově na vládu jsou konečně blízké i konstrukce, kterým toto právo sice není „vlastní“, t. j. odjinud neodvoditelné, které však shodují se s Bernatzikem aspoň negativně v tom, že vladařovo právo není odvoditelné z empirického (positivního) právního řádu. Odvozují je odjinud, zejména z práva božského. Tuto konstrukci vykazuje theokratická koncepce panovníkova jako Boha nebo aspoň zástupce Boha („z Boží milosti“). Viz o tom níže.
Z dosud podaných ukázek vysvítá, že státověda nedodělala se jednotného názoru o podstatě oněch dvou forem st-ch (monarchie — republika), které však nicméně považovány jsou za základní typy. Je tudíž přirozeno, že vyskytly se i názory, že juristicky zjistitelného rozdílu mezi monarchií a republikou vůbec není a že st. f. možno rozlišovati toliko s hlediska politického. S tohoto politického hlediska nelze pak již arciť mluvit o dvou (roz.: reálních) typech — monarchie a republika — a to tak, že by každý empirický stát, pokud se týče jeho zřízení (právní řád, ústava), patřil cele buď k jednomu nebo druhému, nýbrž o celé řadě přechodných zjevů či odstínů, které více nebo méně přibližují se určitým politickým ideálům a postulátům, jež obecně za „monarchické“, pokud se týče „republikánské“ je považují (srov. Weyr: „Soustava čs. práva státního“, II. vyd., str. 21). Tak na př. jednovláda hoví spíše onomu, kolegiální těleso vládní spíše tomuto. Absolutní monarchie (viz níže) přibližuje se více ideálu monarchistickému než konstituční, která na linii přechodných typů, jež na jedné straně začíná se absolutně monarchií (autokracií, despotií) a končí radikální demokracií, leží blíže ideálu republikánskému; podobně dědičná monarchie hoví ideálnímu typu monarchickému (ve smyslu politickém) více než monarchie volební. Rovněž i konkretní právní postavení hlavy státu může zde rozhodovati o místě, na kterém se ten či onen stát na oné linii nachází, na př. vnější její označení a tituly („Jeho Veličenstvo“ atd.), výsady (nedotknutelnost, svatost a pod.), jistá typická oprávnění (na př. právo udíleti šlechtictví) atd.
Je-li právní věda vědou o normách (roz. právních), podává se z toho beze všeho, že i nauka o st-ch f-ách musí býti naukou o těchto normách, což znamená, že případná různost forem st-ch musí plynouti z různosti těchto norem, přesněji řečeno: z konkretní podoby právního řádu. To je myšlenka, která v různých variantách byla ve státovědě již dávno vyslovena, aniž by arciť z ní byly vyvozovány všecky důsledky. Tak na př. již Jellinek praví, že „jest jednou z nejgeniálnějších myšlenek antické státovědy, že f. st. jsou identické s formami ústavními“ (Všeob. státověda, český překl., str. 706), ale kontext, v němž toto místo čteme, ukazuje, že jím měl být především uplatněn správný názor, že při třídění st-ch forem rozhodnými jsou „formální poměry vůle“ (n. u. m.) a nikoliv poměry, jak se v tom onom státě náhodně a přechodně (na př. následkem individuality vládnoucího panovníka) utvářily, jinými slovy: že rozhodným jest obsah norem (sc. ústavních), a nikoliv skutečnost.
Kritiku dosavadních pokusů nauky o st-ch f-ách, jakož i průkaz, v čem spočívají její slabiny, provedla nejnověji teorie normativní. Ona pokusila se též o positivní řešení problému, ukázavši, jakým způsobem dlužno tříditi ústavy (právní řády), máme-li dojíti k juristickému pochopení jistých politických zjevů, jimž říká se obecně státní zřízení monarchické a republikánské (Kelsen). O tom viz níže v oddílu III.
Jednotlivé druhy monarchie a republiky: Monarchie. Pokusy státovědy, tříditi monarchie v další typy, předpokládají přirozeně, že se podařilo odlišiti typ monarchie od typu republikánského. Že tento předpoklad ve skutečnosti není dán, plyne z dosavadních našich vývodů. Tím vysvětluje se též, že ani třídění monarchického státního zřízení v jednotlivé typy nevychází s jednotného hlediska. Povšechně snad možno říci tolik, že třídění to, ať jest jakékoliv, vychází — zásadně aspoň — z osoby panovníkovy, poněvadž ona považuje se přede vším ostatním za znak, který stát monarchický charakterisuje jako monarchii. Třídění st-ch forem republikánských takového jednotného východiska nemá a proto též dopadává v tradicionální státovědě zcela jinak než u forem monarchických. I zde se ostatně opět objevuje správnost postřehu, že pro tradicionální státovědecké myšlení objevuje se st. f-a republikánská jako pouhá negace positivního pojmu monarchie. Státovědecké myšlení jest zde dále zřejmě ovlivňováno praktickou zkušeností, že republikánská zřízení státní vypůjčují si zpravidla jisté ústavní instituce z okruhu politického myšlení monarchického. To platí zejména o instituci individuální (fysické) hlavy státu, která nesporně náleží do onoho okruhu: Individuální „president republiky" jest republikánským oklepkem monarchické hlavy státu (panovníka); je jasno, že tato věta nedá se prostě obrátit. S tohoto hlediska bylo by tudíž dáti za pravdu oněm hodnotícím konstrukcím, které v monarchii vidí „přirozenou" st. f-u a v republice „umělou" (viz výše), s tím arciť omezením, že konstrukce ta jeví se správnou jen potud, pokud vystihuje státní a ústavní praxi. Avšak z toho, že praxe pociťovala a namnoze (následkem historického vývoje) dosud ještě pociťuje st. f-u monarchickou jako „přirozenou" a následkem toho při budování ústav republikánských přiklání se, byť by byla jinak sebe radikálnějšího smýšlení demokratického, nevědomky ke vzorům a obdobám monarchickým, neplyne jistě nijak, že by i teorie musela tak činiti.
Kriteria, která vycházejí z osoby panovníkovy a slouží k podrobnějšímu třídění monarchické f. st. v jednotlivé druhy monarchie, možno nazvati buď transcendentní nebo imanentní. Transcendentním nazývám kriterium, které vychází z principů, které jsou mimo positivní ústavu či právní řád (jako principy etické, náboženské, filosofické nebo přirozeně-právní), imanentním jest pak kriterium, pokud vychází z obsahu ústavy (právního řádu) samé, jako na př. rozdíl mezi absolutní a konstituční monarchií. Užívá-li státověda — zejména starší — zmíněných kriterií transcendentních, nestává se tak ani z důvodů systematických, t. j. účelem není zde třídění monarchií v jednotlivé druhy, nýbrž skrývá se v tom především pokus etického nebo politického ospravedlnění st. f. monarchické a postavení monarchy samotného.
Kriteria transcendentní. Sem patří především monarchie theokratická čili theokracie. Monarch považuje se zde, jak shora již řečeno, za boha nebo zástupce božího na tomto světě. Tím dáno jest nejen povšechné ospravedlnění monarchické f. st. u srovnání s republikánskou (není možno, aby Bůh, když již zřizuje si na světských trůnech své zástupce, nechtěl tak činiti ve všech státech!), nýbrž odpovězeno též na otázku, odkud prýští právo panovníkovo v theokratické monarchii. Jest to patrně právo božské, pokud se týče právo konkretního náboženského vyznání. Panovník vládne „z Boží milosti", jeho moc jest — následkem autority, která ji propůjčila — nutně nejvyšší a žádnou jinou, pouze světskou mocí omezitelná. Teoreticky může se dostati do konfliktu pouze s mocí duchovního zástupce božího na světě (s mocí papežskou). Theokratickému pojetí monarchie hoví z důvodů právě uvedených st. f-a absolutistická (viz níže) a princip co nejužšího spojení instituce světského státu s církví. Právě tento princip zůstává v monarchiích v plné živosti i v dobách, kdy původní theokratické pojetí stává se pouhou formalitou, takže zmíněný právě princip možno označiti přímo jako druhotný (politický) znak st. f. monarchické proti republikánské.
Theokratickému pojetí monarchie je blízké pojetí t. zv. patriarchální, jež „rovněž obdařuje panovníka božskými přívlastky nebo aspoň božským posvěcením" (Jellinek). Jde zde o obdobu rodinného práva: Tak jako otec jest hlavou své rodiny a Bůh často bývá označován za otce věřících, tak panovník (patriarcha) jest otcem národa v jednotný stát spojeného. A tak jako jeví se přirozeným, že otec vládne ve své rodině a Bůh nad svými věřícími, tak patriarchální pojetí státu shledává vladařské právo monarchy přirozeným a onou analogií ospravedlněným. Je jasno, že ani obdoba státu s velkou rodinou nepřeje příliš jakémukoliv omezování v zásadě neomezené otcovské moci panovníkovy a že tudíž i ona tíhne spíše k absolutistickým než konstitučním f-ám st-m. Totéž platí — snad v míře ještě větší — o patrimoniálním pojetí státu. Stát jeví se zde v zásadě věcí zděděnou po otci (patrimonium), a monarcha jejím vlastníkem či majitelem. Poměr mezi monarchou a státem sestrojen jest tudíž podle civilistické obdoby práva věcného. Vše ve státě — a to platí zejména o nemovitostech (území) — „patří" zeměpánu, jehož vlastnictví konkuruje tudíž s vlastnictvím státních občanů k těmže věcem. Právní teorie vypořádala se s tímto konkurujícím (a prakticky se navzájem vylučujícím) dvojím vlastnictvím různě. Někdy konstruovalo se vlastnictví panovníkovo jako t. zv. „vrchní", kdežto poddaným příslušelo vlastnictví užívací. Zajisté i dualismus mezi soukromým a veřejným právem, který byl pozdější teorií podrobně
43* vypracován a prohlubován, přispíval k udržení patrimoniální myšlenky. Pro politické svobody občanů byla tato myšlenka nejzhoubnější ze všech transcendentních kriterií. Neboť pojetí státu (a tím i živého jeho inventáře, t. j. „poddaných”) jako věci vylučovalo zásadně jakékoli právní vztahy (subjektivní práva) mezi patrimoniem a jeho držitelem. Neboť právo v tomto smyslu může míti jen subjekt vůči subjektu, nikoliv však pouhá věc vůči subjektu (vlastníku).
Svou povahou transcendentní (ve smyslu shora naznačeném) jest i kriterium, které spatřuje ve vládci činitele, jemuž se lid podrobil zvláštní smlouvou (t. zv. subjekční; Hobbes). Pouhou odrudou její — aspoň s hlediska zde projednávaného — jest smlouva „společenská” ve smyslu Rousseauově. Transcendence této konstrukce spočívá v tom, že ona smlouva, na základě které panovník nabývá svého vladařského práva, podle tohoto pojetí (jež možno nazvati civilistickou obdobou práva obligačního) není obsaženo v positivním či empirickém právním řádu, nýbrž jest rázu přirozeně-právního. Toto „přirozené” právo nepovažuje se sice již za „božské” a ani koncepce subjekční ani společenské smlouvy nemají tudíž již co činit s pojetím theokratickým, avšak positivním či empirickým právem není již proto, že jest — právě s hlediska empirie — fikcí. Možno totiž sice tvrdit, že takové přirozené právo jako zvláštní normový soubor „existuje”, t. j. platí (vedle práva positivního nebo po případě proti němu), jisto jest však na druhé straně, že nikdy nebyla žádná „subjekční” nebo „společenská” smlouva (ve smyslu Hobbesově a Rousseauově) ve skutečnosti na základě tohoto přirozeného práva uzavřena.
Kdežto theokratické, patriarchální a patrimoniální kriterium jest zřejmě přistřiženo výhradně na monarchickou st. f-u, neplatí to ve stejné míře o Hobbesově subjekční smlouvě, jíž neměla býti vysvětlena a ospravedlněna podstata monarchie vůči republice, nýbrž zásada absolutismu jako taková, a ještě méně platí to o společenské smlouvě Rousseauově, která politicky hoví spíše principu demokratickému (republikánskému). Podobně i poměrně modernější pokus vysvětliti postavení panovníkovo v monarchii tím, že se prohlašuje za orgán státu, odbočil úplně od problému rozdílu mezi monarchií a republikou. Neboť je-li panovník v zásadě týmž orgánem státním jako všecky ostatní státní orgány, není mezi nimi podstatného rozdílu, a to jmenovitě ne mezi hlavou státu monarchického a republikánského (presidentem republiky). Rozdíl mezi nimi — avšak nikoliv kvalitativní, nýbrž pouze kvantitativní — mohl by býti v nejlepším případě spatřován v míře a rozsahu oprávnění, příslušejících oběma druhům hlav státu, při čemž ovšem jest nasnadě námitka, že tentýž, ba ještě větší rozdíl jest mezi absolutním a pouhým konstitučním panovníkem. Poněvadž toto orgánní pojetí panovníkovo vychází z myšlenky, že každý státní orgán a tudíž také panovník vyvozuje právo na své orgánní postavení z právního řádu příslušného státu, blíží se pojetí to již kriteriím, které jsme shora nazvali imanentními. Transcendentním zůstává jen potud, pokud sama pojmová konstrukce „orgánu” (která souvisí s pojetím státu jako organismu) jest vnesena do empirického právního řádu odjinud, t. j. teorií.
Kriteria imanentní. Monarchie absolutní a konstituční. Absolutní monarchii říká se též „neomezená”, konstituční „omezená”, při čemž může býti stupeň omezenosti (roz. panovníkovy) různý. Za absolutní monarchii považuje se státovědou ta, v níž „nejvyšší moc” přísluší neomezeně panovníkovi. Veškeré státní funkce spočívají v jeho rukou (aspoň teoreticky) a kde se jich monarcha částečně vzdává tím, že pro obstarávání určitých funkcí ustanovuje jiné orgány, neznamená to — podle této ideologie — právní jeho omezení. Ideologie absolutní monarchie vychází jistě hodně (byť i snad nevědomě) z názoru, že právě pro svou zásadní neomezenost a neomezitelnost stojí absolutní monarcha vlastně mimo stát, t. j. právní řád. Ve skutečnosti je též lhostejno, pravíme-li, že absolutní monarcha podle ústavy jest zásadně neomezený a neomezitelný, t. j. může činit cokoliv, aniž by se proti ústavě mohl prohřešiti, nebo řekneme-li, že právě pro tuto svou neomezenost a neomezitelnost vladařských práv stojí mimo ústavu a právní řád. Někdy však bývá obou těchto koncepcí užíváno k rozlišování absolutní monarchie a t. zv. despotie. V oné považuje se monarcha za orgán státu (byť i zásadně neomezený a neomezitelný), v této nikoliv. V této souvislosti ozývají se i reminiscence na Aristotelovo lišení mezi správnými a nesprávnými st-mi f-ami; v despotii (tyranidě) vykonává vladař vládu ve svém zájmu, v absolutní monarchii v zájmu celku. Rozlišování to má zřejmě politický účel, aby novodobé absolutní monarchie byly odlišeny od starých despotií (autokratií).
Jellinek užil k pojmovému vymezení absolutní monarchie (proti konstituční) svého učení o orgánech. Rozeznává, jak známo, orgány „bezprostřední" a „prostředečné" (unmittelbare, mittelbare Organe). „Bezprostřední" jsou mu takové, které jsou samotnou ústavou dány a nemají vůči nikomu kromě státu povinnosti (Všeobecná státověda, čes. překl. str. 578), kdežto prostředečné jsou takové, které jsou vždy přímo nebo nepřímo zodpovědny nějakému orgánu bezprostřednímu (str. 591). Jellinkovi jest pak „st. f-a tehdy neomezená čili absolutní, má-li stát jenom jediný bezprostřední čili prvotní orgán" (str. 737), a „absolutní monarchie jest tedy stát, v němž jen monarcha jest bezprostředním orgánem" (str. 738). Orgánní teorie slouží však Jellinkovi nejen pro odlišení absolutní monarchie od konstituční, nýbrž i pro konstrukci pojmu monarchie (u monarchy) na rozdíl od republiky. Neboť panovník jeví se mu nejen bezprostředním orgánem ve smyslu shora naznačeném, nýbrž i primárním (prvotním) na rozdíl od orgánů druhotných (sekundárních), „které stojí samy v orgánním poměru k jinému orgánu tak, že tento orgán zastupují bezprostředně" (str. 580). „Hlavy států monarchických (mocnářové) jsou pak vždy primárními orgány, kdežto hlavy států v moderní demokratické republice jsou vždy bezprostředními, ale druhotnými orgány státními" (str. 628). Monarchové (ať absolutní nebo konstituční) nerepresentují tudíž nikoho, zejména ne lid („poněvadž lid krále nemůže ani jmenovati ani zesaditi ani k zodpovídání pohnati"; str. 628), kdežto zastupitelstva lidu jsou stejně jako hlavy států republikánských druhotnými orgány, t. j. „representují" lid. Tato Jellinkova konstrukce jest pro konstituční monarchii zřejmě nesprávná, poněvadž není zde žádného důvodu pro tvrzení, že by konstituční monarcha, který se o „nejvyšší moc" dělí s jiným orgánem (zastupitelstvem lidu), nebyl orgánem lidu, když jím jest parlament a hlava státu republikánského. Pro absolutní monarchii má však konstrukce ta svůj politický význam, pokud jí potírána jest myšlenka, že by absolutní monarcha (despot, autokrat, diktátor pouhým prohlášením nebo tvrzením, že jest representantem národa a že tudíž vládne (autokraticky) z vůle národa, mohl způsobiti, že stát jím ovládaný má jinou formu než absolutní monarchie, ve které autokrat (monarcha) nevládne jako representant lidu. Neboť: „Mit dem Schein der Volkssouveränität, die mit dieser Fiktion aufrechterhalten wird, versuchen alle Autokraten ihre Herrschaft zu legitimieren und dadurch zu stützen, daß sie sich ais Diener des Volkes, nur als die Vollstrecker seines wahren Willens, seiner wohlverstandenen Interessen bezeichnen; obgleich, ja gerade weil die Verfassung alles tut, um zu verhindern, daß das Volk irgendeinen Willen bilden oder gar mit rechtlicher Verbindlichkeit für den Autokraten äußern könne. Und eine dem Mächtigen stets gefällige Wissenschaft verabsäumt nicht, diese Behauptung mit der „Theorie" zu decken, daß der Princeps, Caesar, Monarch, Diktator usw., der „Repräsentant", und zwar der einzige, der einzig berechtigte, des Volkes sei, daß sein Wille als der des Volkes zu gelten habe, daß das Volk eben nur durch den Autokraten seinen Willen äußern könne." (Kelsen: Allg. Staatslehre, str. 317.) Správně — ale bez podrobnějšího odůvodnění — odmítá i Jellinek rozdíl mezi absolutismem a caesarismem: „Případem zdánlivě výjimečným (t. j. výjimkou neomezené čili absolutní monarchie) byla by caesaristická monarchie bez konstitučního zřízení nebo bez hlasování lidu, ve které by se monarcha prohlásil za representanta národa, jakožto orgánu primárního. V pravdě však nebylo by možno rozeznati takový stát od absolutní monarchie" (str. 737).
To, co bylo zde právě řečeno, osvětluje však nejen podstatu historických forem t. zv. caesarismu, nýbrž i moderní zjev t. zv. diktatur. Ukazuje se, že i starší nauka státovědecká (jako na př. Jellinkova) anticipovala správný úsudek o těchto moderních zjevech (na př. v Rusku, Italii a Španělsku) a že tedy zejména ani vnější název určitého státního zřízení jako „republiky" nemůže býti na úkor teoretickému poznatku, že zde jde ve skutečnosti o diktaturu, t. j. o absolutistickou f-u st., stejně jako poznatku tomu nemůže vaditi tvrzení monokratického vladaře, že vládne pouze jako representant lidu, v jeho zájmu a z jeho vůle.
„Omezená" monarchie vyznačuje se tím, že moc (práva, kompetence) panovníkova jest omezena určitými činiteli, kteří se s ním dělí ve vládu. V „konstituční” monarchii spatřuje běžná státověda zvláštní druh omezené monarchie.
Při přesnějším pojmovém vymezování „omezené” monarchie běžná státověda značně kolisá a to následkem nejasné představy o povaze a podstatě toho, co je zde mezi panovníkem a oněmi činiteli děleno. Podle východiska dělby mezi st-mi f-ami monarchickými a republikánskými byla by to „nejvyšší moc”, která v absolutní monarchii přísluší cele (t. j. neomezeně) panovníkovi. Rušivě zde zasahuje do představy o omezenosti moci panovníkovy v konstituční monarchii nauka o svrchovanosti (viz heslo: „Suverenita”), která se naukou tou — aspoň v novější době — přisuzuje státu (a nikoliv tomu či onomu státnímu orgánu) a o níž se často tvrdívá, že je neomezitelná, tedy patrně nedělitelná. Ne bez vlivu jest pak dále i nauka o dělbě státních funkcí (viz heslo: „Funkce státní”) ve smyslu teorie Montesquieuovy.
Ideové pozadí celé představy o povaze „omezené” monarchie učí nás, že státověda spatřuje v ní především st. f-u monarchickou, t. j. že si nepředstavuje ono „dělení” nejvyšší moci mezi panovníkem a jinými činiteli státními jako paritní: pravým suverénem zůstává i v omezené (a konstituční) monarchii panovník, jehož svrchovanost (nejvyšší moc) jest v ní pouze tím či oním směrem omezena. Proti tomu arciť hlásí se v novějších dějinách politických — pod vlivem nauky Rousseauovy — princip opačný, t. j. demokratický, který, nestavě v protivu panovníka k jinému orgánu státnímu (parlamentu), nýbrž přímo k lidu (národu), jemuž i v monarchii, pokud jest konstituční, přisuzuje pravou svrchovanost. Podle tohoto pojetí deleguje lid jakožto činitel jedině svrchovaný svou moc panovníkovi. Pojetí to arciť podrývá pojmovou konstrukci konstituční monarchie jako druhu monarchických st-ch forem, poněvadž nelze pak nahlédnouti, čím by se tato konstituční monarchie podstatně lišila od republiky. Než běžná státověda právě s tohoto východiska rozeznává někdy dva druhy konstitučních monarchií: t. zv. „staromonarchické” státy, v nichž panuje princip monarchický a s ním spojená myšlenka o svrchovanosti panovníkově (byť i „omezené”) a monarchie, spočívající na principu svrchovanosti lidu (viz na př. Herrnritt: „Handbuch des österr. Verfassungsrechtes”, str. 19). Toto rozlišování vychází z historických úvah: Některé konstituční monarchie vznikly prý z absolutních tím, že se panovníci vzdali části svých oprávnění (na př. v Rakousku a Prusku), kdežto jiné byly hned zpředu jako takové zařízeny (Belgie) a v nich tedy platí princip svrchovanosti lidu. Ačkoliv jest politické (či transcendentní) východisko tohoto rozlišování zcela zřejmé, přece vyvozují se z něho i juristické důsledky. V konstitučních monarchiích, zařízených podle principu monarchického, platí prý v případech sporné kompetence praesumce pro kompetenci panovníkovu, v monarchiích, zřízených na základě svrchovanosti lidu, pro kompetenci zastupitelstva lidu (parlamentu).
Obecně považuje se za starší formu omezené monarchie monarchie stavovská. „Její typ záleží v tom, že monarcha jest omezen ve své vládě účastí osob privilegovaných, spojených v stavovské korporace nebo plnomocníky jejich” (Jellinek, n. u. m. str. 740). Jellinek spatřuje ve stavovské monarchii stát zásadně dualisticky organisovaný. Souvisí to s jeho konstrukcí stavů jako „samostatných” osobností vůči vrchnostenskému státu, ztělesněnému v knížeti. Hned zde budiž však řečeno, že zřízení stavovské má sice historicky nesporně co činit se st. f-ou monarchickou, nikoliv však teoreticky. Neboť fakt, že z celkového národa jest jen určitá část jeho politicky privilegována, t. j. účastna na státní moci, může se stejně vyskytnouti i ve státním zřízení republikánském. Nerozhoduje též, které sociální vrstvy jsou takto politicky privilegovány. Historicky byly to sice v monarchiích až do nejnovější doby vždy tytéž sociální vrstvy (stav šlechtický, duchovní atd.), ale právě nejnovější politické dějiny ukázaly, že to mohou býti i vrstvy jiné, na př. dělníci a malí rolníci (ve státním zřízení ruských sovětů). Stavovská monarchie jest tedy podle své podstaty blízká st. f-ě aristokratických republik (viz níže).
Proti stavovské monarchii stojí novější typ omezené monarchie a to t. zv. monarchie konstituční. V ní povolává se vedle panovníka — v zásadě aspoň — celý národ ke spoluúčasti na vládě. („Das Wesen der konstitutionellen Monarchie besteht darin, daß neben dem Monarchen das Volk mittels gewählter Repräsentativorgane [Kammern] an der Regierung des Staates insbesondere durch Mitwirkung bei der Gesetzgebung und durch Kontrolle der Verwaltung teilnimmt.” Herrnritt, n. u. m. str. 19.) Pro Jellinka jest to konstituční typ jednotně zbudovaného státu na rozdíl od dualistické stavovské monarchie: „Vedle krále s ,major potestas' a pod ním stojí parlament a sněmovny jako bezprostřední státní orgány. Nejsou tedy nikdy právnickými osobami, nejsou veřejnoprávními korporacemi, nýbrž sborově organisovanými, při soustavě dvou komor v samostatná oddělení učleněnými státními orgány. Stojí jako monarcha ve státě a lze je jen ze státu vysvětliti. Funkce sněmoven záleží v účasti v zákonodárství....” (n. u. m. str. 743).
V novodobých pokusech o pojmové vystižení podstaty konstituční monarchie (jednak proti monarchii absolutní, jednak proti republice) ozývá se zřetelně shora již vzpomenutá nauka Montesquieuova o státních funkcích a jejich dělbě. Podle této nauky, jejíž politické východisko je dosti zřejmé, projevuje se jednotná jinak státní moc ve třech směrech: v moci zákonodárné, výkonné a soudcovské (viz o tom blíže heslo: „Funkce státní”), které mají zásadně býti v rovnováze. Útok na politickou formu absolutní monarchie zahájen byl v oboru moci zákonodárné. Zde musel absolutní kdysi panovník učinit první koncese demokratickému úsilí. Odtud také vysvětluje se, že v pojmovém vymezení konstituční monarchie hraje především úlohu omezení panovníka ve směru zákonodárném. Stará nauka státovědecká byla arciť daleka toho, aby učinila si teoreticky správný názor na vzájemný poměr zmíněných tří funkcí státních, avšak politicky dobře vystihovala, že přes důsledky plynoucí z Montesquieuovy nauky o zásadní souřadnosti oněch tří funkcí má zákonodárná největší praktický a tím i politický význam. Proto rozhodující prvek konstituční monarchie spatřovala v parlamentu, t. j. zastupitelstvu lidu, které se dělí s panovníkem o moc zákonodárnou; ne tedy jakýkoli sbor, usnášející se o zákonech, nýbrž jen takový, který způsobem svého vzniku a složením ospravedlňuje myšlenku, že zde jde o representaci lidu (jeho vůle a zájmů). Tato myšlenka může býti ovšem v konkretních ústavách státních uskutečněna více nebo méně dokonale: od soustavy dvoukomorové, ve které jedna komora (horní) jest snad úplně závislá na panovníkovi a druhá volena na základě velmi omezeného práva volebního (censusového nebo jiného), až k radikální soustavě jednokomorové, zvolené na základě nejobecnějšího, nejrovnějšího a nejtajnějšího volebního práva. Běžná státověda při třídění monarchií v absolutní a konstituční nehledá zde určitou mez demokratičnosti parlamentu, nýbrž spokojuje se zpravidla povšechným předpokladem, že sbor zákonodárný musí býti „volený”, má-li činiti z monarchie monarchii konstituční (srov. na př. shora cit. definici Herrnrittovu). Rovněž tak nedovídáme se zpravidla z příslušných jejich vývodů, do jaké míry musí býti konstituční panovník omezen i ve směru obou ostatních funkcí. Je historickým faktem, že k tomuto omezení došlo a čítá se tudíž nyní k dalším (jaksi sekundárním) znakům konstituční monarchie i okolnost, že parlament vykonává svůj omezující vliv i v oboru správy (exekutivy) schvalováním určitých důležitých správních aktů, a že nositelé soudcovské moci, byť byli i nadále panovníkem jmenováni a vykonávali svou soudcovskou funkci jeho jménem, jsou zásadně ve výkonu této své funkce nezávislí, tedy patrně též na panovníku samotném.
Než tak jako kdysi absolutní vladaři jen neradi a posloupně vzdávali se své někdejší neomezenosti, tak také teoretická státověda svými konstrukcemi a zdánlivě juristickými dedukcemi dávala až příliš jasně najevo, že princip absolutní monarchie je něco, co dlužno i vědecky hájit, pokud to jen poněkud jde. Takovouto dedukcí jest na př. shora vzpomenutá these, že ve státech, „v nichž jest koruna starší, upevněnější mocí, jejíž postavení nebylo nikdy otřeseno pronikavou revolucí, a kde parlamenty vděčí za svou existenci formálně svobodnému, byť i pod tlakem dějinných poměrů vzniklému rozhodnutí vůle monarchovy, který se rozhodl k vydání konstituční ústavy ... v pochybném případě jest domněnka vždy ve prospěch příslušnosti a neomezenosti monarchovy” a že „v této právní zásadě jest celé právní jádro monarchického principu” (Jellinek: n. u. m. str. 749). Než tato dedukce jest zřejmě politickou a nedá se juristicky udržeti zejména s hlediska Jellinkova, který snaží se přece vyvozovati kriteria st-ch forem z positivní ústavy státní. S tohoto hlediska musí pak býti historický fakt, jak došlo k omezení moci vladařské, zřejmě nerozhodný. Politicky rozhodnou skutečností pro hájení zmíněné these zůstává zajisté, že většina konstitučních států — a to zejména těch, na nichž autorovi zvlášť záleží (Ra-kousko, Prusko) — vznikla skutečně historickým pochodem shora naznačeným (změna absolutní v konstituční monarchii). Další metodologicky obdobnou thesi jest na př. známá teorie Labandova o podstatě účasti konstitučního panovníka a lidového parlamentu na zákonodárném procesu. Tato teorie tvrdí totiž bez dalšího důkazu, ba ve zřejmém rozporu s logickou povahou onoho procesu, že při něm vlastní rozkaz zákonný pochází od panovníka, kdežto parlamentu přísluší pouze více méně pasivní úkol schvalovací či svolující, ač stejným právem dal by se tvrdit opak (srov. Weyr: „Promulgace“, ve Vědecké ročence právn. fak. Masarykovy university, VI., 1926). Ještě řada dalších příkladů dala by se uvésti na doklad zřejmě politické tendence běžné státovědy in favorem panovníka v konstituční monarchii (jako na př. konstrukce panovníka jako držitele nejvyšší moci soudcovské přes případné positivně-právní ustanovení o zásadní nezávislosti soudců, nebo konstrukce, podle které jeví se panovník jako jediný držitel kompetencí přes ustanovení, že tyto kompetence mu příslušejí toliko za spolupůsobení — kontrasignace — jiných orgánů státních atd.).
Představě konstituční monarchie, v níž — následkem historického pochodu, kterým vznikla — má representant lidu jako prvek demokratický proti panovníkovi jako prvku autokratickému výhodnější postavení (buď paritní nebo dokonce převahu), blízký jest typ t. zv. monarchie parlamentární. Zde tradicionální státověda zcela zjevně zříká se kriterií juristických a operuje úvahami povšechně politickými. Tvrdí se totiž zcela povšechně, že parlamentární monarchií jest ono monarchické zřízení státní, ve kterém má parlament povšechně větší „moc“ či význam než monarcha. „Diese Abart — t. j. parlamentární monarchie —, die nicht so sehr in den Verfassungsbestimmungen als in den politischen Kräfteverhältnissen innerhalb des Staates zur Erscheinung kommt, äußert sich namentlich in der Notwendigkeit der Entnahme der Minister aus der Parlamentsmajorität und in der Abschwächung der Gesetzessanktion der Krone zu einer bloßen formalen Zustimmung.“ (Herrnritt: n. u. m. str. 19.) Je příznačno pro tradicionální státovědu, že při typu parlamentární monarchie zdůrazňuje, že zde jde o „politickou species monarchie, založené na konkretních poměrech moci obou bezprostředních státních orgánů, že jest druh vykonávání vlády, ale není právně vyhraněnou st. f-ou“ (Jellinek: n. u. m. str. 746), kdežto při „normální" konstituční monarchii, vykazující převahu principu monarchického, podobnou konklusi nečiní, považujíc ji tedy patrně za „vyhraněnou st. f-u“, ač není žádného důvodu měřiti nestejně v obou případech. Ba Jellinek ještě výslovně připomíná, že „zakládání království na suverenitě lidové nebo národní, což jest totéž, nemá právnicky žádných následků pro poměr králův k lidu" (n. u. m. str. 751), ač naopak při „normální" konstituční monarchii ze suponované suverenity zeměpána táž státověda snaží se vyvoditi právnické důsledky.
Jisto jest, že politická koncepce t. zv. parlamentní monarchie založena jest na myšlence suverenity lidu ve smyslu nauk Rousseauových. Proto znamená tento typ st. f. již zřejmý přechod ke koncepci st. f. republikánské čili demokratické.
Monarchie dědičná a volební. Hlava státu může býti k svému úřadu povolávána buď tak, že osobu k vladařské funkci určenou lze — v případě uprázdnění trůnu (úmrtím, vzdáním se) — beze všeho z ustanovení ústavy určiti, nebo je k tomu třeba zvláštního aktu (t. zv. kreačního). V prvním případě mluví státověda o dědičné, v druhém o volební monarchii. Představa, že vladařská funkce (koruna) se „dědí", vzata jest z okruhu civilistického myšlení a je blízka patrimoniálnímu pojetí státu: koruna dědí se obdobně jako jiné předměty, byť i zvláštním dědickým postupem (primogenitura, majorat, seniorat) a přechází tak od jednoho držitele na druhého. Je jasno, že k juristickému vystižení zmíněného přechodu vladařské funkce z jedné osoby na druhou není právě třeba civilistických představ dědickoprávních. Ba novější státověda se proti nim výslovně ohražuje s poukazem na známý dualismus mezi právem veřejným a soukromým. („Že se v dědičné monarchii může jen obrazně mluviti o dědičnosti koruny, o tom je ze stanoviska dnešního státního řádu sotva potřebí zevrubnějších výkladů. Nedědí monarcha korunu, nýbrž koruna monarchu; trvalé státní instituci dostává se při změně trůnu nového nositele orgánu. Soubor ustanovení, týkajících se posloupnosti trůnu, jest povahy ryze veřejno-právní a proto podroben výhradně státnímu ústavnímu zákonodárství." Jellinek: n. u. m. str. 736.) Proti patrimoniálnímu pojetí státu a s ním související představě o obdobě přechodu koruny po způsobu dědickoprávním obracely se však i praktické politické úvahy těch, kdož mají na celistvosti státu zájem. Neboť civilistické analogie dědickoprávní vedly i k pojetí státu jako rodinné držby, která jest zásadně dělitelná. Odtud výslovná ustanovení konstitučních ústav, která prohlašují státní území, t. j. stát, zásadně za nedělitelné (roz. dočasným panovníkem) či nedílné. Taková ustanovení přecházejí jistou setrvačností monarchických ideologií i do ústav republikánských. (Srovn. na př. § 3 čs. úst. listiny a předpis § 64 o změnách státního území.) Avšak civilistické analogie dědickoprávní byly a jsou ve státovědeckém myšlení přes to velice pevně zakořeněny. Tomu nenasvědčuje jen zevní označení „dědičná monarchie“ pro všecky monarchie, v níž uprázdněný trůn neobsazuje se volbou, nýbrž i jisté politické tendence, které zřetelně založeny jsou na zmíněných analogiích. Tak na př. these monarchické státovědy, že po úmrtí dosavadního panovníka nastupuje jeho nástupce přímo a bezprostředně, t. j. že není třeba — jak tomu bývá v civilním dědickém právu — zvláštního prohlášení nebo přijetí se strany nového panovníka ani se strany jiných ústavních činitelů. These ta hájí se v zájmu žádoucí kontinuity a jest vyjádřena zásadami jako: „le roi est mort, vive le roi“ nebo „le roi ne meurt pas“. Doživotnost vladařské funkce patří k monarchickým principům; naproti tomu nepovažuje tradiční státověda tuto doživotnost nejvyššího úřadu za výlučnou vlastnost monarchického zřízení státního, připouštějíc i republiky s doživotní funkcí dočasných hlav států (Jellinek: n. u. m. str. 735).
Protiklad „dědičná — volební monarchie“ nevyčerpává všecky možnosti ve příčině způsobu, jakým povolává se panovník na trůn. Tak jako není nezbytně třeba pomocné představy o dědickém postupu v monarchiích obecně jako „dědičné” označovaných, i tak kreační akt, jímž se dosazuje nový panovník v monarchiích, které nejsou dědičné, nemusí nezbytně spočívati ve volbě v technickém slova smyslu. Je zde na př. myslitelný i způsob jmenování nového panovníka tím či oním ústavním činitelem, především ovšem dočasným panovníkem samotným. A možno přímo říci: Je-li nesporno, že typ t. zv. dědičné monarchie — podle jakéhosi intestátního práva dědického — hoví více povšechnému principu monarchickému než typ t. zv. volební monarchie, jest dále stejně nesporno, že způsob jmenování nového panovníka panovníkem dočasným uskutečňuje tento princip ve své ryzí formě (t. j. absolutistické) ještě lépe než zmíněná intestátní posloupnost. Děje-li se jmenování nového panovníka výhradně pro případ úmrtí dočasného, pak arciť i zde objevují se civilistické analogie dědickoprávní: řád posloupnostní jest zde právě testamentární.
Volební řád, podle kterého ve volební monarchii volí se nový panovník, může býti v jednotlivostech různý. Různost ta projevovati se bude zejména pokud jde o stanovení rozsahu aktivního a pasivního práva volebního. V obojím směru bývá volební právo omezeno: ne každý má resp. měl právo voliti, ne každý mohl býti volen. V posléz uvedeném omezení spatřuje se někdy přímo přechod k typu dědičné monarchii („Přechod od volební monarchie k dědičné tvoří volba ze členů určitého rodu, které se hojně přidržovaly říše středověké.” Jellinek: n. u. m. str. 735). Naproti tomu čítá se někdy — a to vzhledem k voličům, t. j. k aktivnímu právu volebnímu — volební monarchie k republikánským f-ám st-m, ačkoliv i tu monarchistická tendence teoretické státovědy namítá, že tomu tak není, poněvadž prý zvolený panovník nerepresentuje voliče, nejsa jejich delegátem, ačkoliv při volbách parlamentních, které se ničím podstatně neliší od volby hlavy státu (v obou případech jde o stanovení orgánů státních) se tato representace a delegace beze všeho připouští.
Volba monarchy děje se zpravidla na celý život. Jakékoliv omezení volby lhůtou příčí se — podle Jellinka — typu vyvinuté monarchie.
Vedle případu pravidelné volby, jíž se monarcha k své funkci teprve dostává, znají politické dějiny dodatečné potvrzování nových panovníků resp. celých dynastií (usurpátorských) usnesením lidu. I v tomto způsobu skrývá se — jako vůbec v účasti celého lidu nebo aspoň jeho části (politicky oprávněné) na kreačních aktech státních — prvek demokratický či republikánský, i když v konkretním případě zde vzpomenutém (schvalování usurpátora) bude ono schvalování lidem prakticky zpravidla pouhou formalitou.
Republiky. Je-li již v samotném názvu „monarchie” obsaženo nejen rozhodující kriterium této st. f. (jedincova vláda), nýbrž i zásadní hledisko, se kterého tradiční státověda pohlíží na „stát“ (t. j. jako zařízení vládní; „archie“), je název „republika“ mnohem bezbarvější. Znamenáť pouze tolik jako „věc společná“ (res publica) a vyjadřuje se jím toliko myšlenka, že stát, označovaný jako republika, jest věcí veřejnou, všem občanům zásadně společnou (srovn. anglický výraz „commonwealth“). Avšak třídění republik na jednotlivé druhy vychází zpravidla z těchže rozlišovacích kriterií jako třídění monarchií. Jest to především idea „vlády“ (moci), spojená s vnějším kriteriem číselným, což znamená, že republiky se třídí podle toho, komu přísluší v nich vláda a jak tento nositel vlády je početný. Hledisko to vystupuje již v antické trojčlennosti st-ch forem: monarchie, aristokratie, politie a tyrannis, oligarchie, ochlokratie. Číselné kriterium bývá i zde kombinováno s kriteriem hodnotícím, tak když se definuje aristokracie jako vláda nejlepších (roz. občanů), při čemž se předpokládá, že pojem „nejlepšího“ státu, povolání atd. dá se objektivně určit. Pro třídění republik na jednotlivé druhy jest dále příznačným, že kriteria, jichž se k tomu účeli užívá, jsou zpravidla imanentní ve smyslu shora vytčeném. Chybí též obyčejně pokusy o teoretické ospravedlnění republikánské st. f., které nacházíme pouze u monarchií, byť by nauka někdy mluvila i o theokratickém a patrimoniálním typu republiky (Jellinek: n. u. m. str. 757). Ryze číselné a proto vnější kriterium bývá pak často prohlubováno s hlediska teorie orgánní, jako na př. u Jellinka, který i zde používá své nauky o rozdílu mezi bezprostředními (primárními) a prostředečnými (sekundárními) orgány. Vždy však zůstává pojem „vlády“ (státní moc) neurčitý a nečiní se pokus, vysvětliti jej s hlediska ryze juristického, jak to učinila teprve nejnověji teorie normativní (viz níže oddíl III.).
Aristokracie a demokracie. Pojmovým znakem aristokratické republiky, která ostatně dnes jako st. f-a není již praktická (stihl ji podobný osud jako mezi monarchiemi ryzí typ monarchie volební), jest skutečnost, že vládu v ní vykonává poměrně malá skupina osob. Právě pro tento poměrně nepatrný počet vládnoucích osob přibližuje se tato republikánská forma prakticky typu monarchickému. Pouhou odrůdu aristokracie tvoří oligarchie. O ní mluví se, když počet vládnoucích jest zcela nepatrný a když výběr jejich neděje se s hlediska určitého politicky privilegovaného kmene, stavu nebo povolání (určitý rod, vláda filosofů, kněží, válečníků atd.), jak tomu bývá při aristokracii. S tohoto hlediska třídí se pak aristokracie v timokracie, plutokracie a pod. Etymologicky v názvu „aristokracie” skrytý znak, že při ní jde o vládu nejlepších lidí, nejlepšího stavu, povolání atd., nemá praktického významu, poněvadž každý vládnoucí stav či povolání považuje a prohlašuje se za nejlepší. Bez suposice určité normy či postulátu, z nichž by plynul úsudek, že ten či onen stav nebo povolání mají býti považovány za nejlepší, není možno hodnocení jednotlivých stavů a povolání. Suposice takové normy znamená pak záměnu kriteria imanentního (z empirické ústavy plynoucího) s kriteriem transcendentním.
Proti aristokratické republice stojí st. f-a republiky demokratické. V ní povoláni jsou k „vládě” nebo k účasti v ní v zásadě všichni občané. Je zřejmo, že zde jde — podobně jako u absolutní monarchie — pouze o ideální typ, jež ve skutečnosti nikdy nemůže býti zcela realisován. Ideově vychází tento státní typ z myšlenky rovnosti všech občanů a principu svrchovanosti národa (lidu) a jest tudíž v obou směrech pravým protikladem typu absolutní monarchie.
Podle způsobu, jakým upravena jest ona účast svrchovaného lidu na výkonu státní moci, rozlišují se zcela všeobecně demokracie bezprostřední (přímá) a nepřímá čili representativní. O bezprostřední mluví se tehdy, když celek politicky oprávněných občanů bezprostředně účastní se na výkonu státní moci (zákonodárné a výkonné) a to technickým prostředkem hlasování, které může býti upraveno buď podle zásady jednohlasnosti nebo většinové. Typem takovéto bezprostřední demokracie byla demokracie antická. Předpokladem její praktické proveditelnosti jsou jednak poměrně primitivní poměry a malá územní rozloha států, jak tomu bylo na př. u t. zv. městských států antických. O demokracii nepřímé mluví se tehdy, když lid vykonává svou účast na státní moci nepřímo, t. j. pomocí jím (volbou) ustanovených zástupců, kteří jej „representují”. Sbor těchto zástupců jest „zastupitelstvem lidu” čili parlamentem. Nepřímá demokracie hodí se pro komplikovanější poměry a státy rozlohově větší, tedy pro doby moderní, a bývá tudíž někdy přímo „moderní demokracií“ nazývána (Jellinek: n. u. m. str. 766). Mezi ryzími typy bezprostřední demokracie a demokracie nepřímé jsou myslitelny a byly též prakticky uskutečněny odstíny a to buď tak, že ke shromáždění občanů jako pravidelnému orgánu přistupuje zvolený sbor, který representuje celek národa a vykonává funkce zákonodárné a jiné, nebo že representativní (nepřímá) demokracie vykazuje jisté rudimenty (zbytky), pocházející z typu demokracie bezprostřední. Těmito rudimenty jsou t. zv. referendum a lidová iniciativa. „Referendum“ jest institucí, podle které lid hlasuje (aniž by se k tomu účeli skutečně shromažďoval jako tomu jest v bezprostřední demokracii) o určitých zákonodárných počinech. Mluví se o ústavním referendu, když vztahuje se na změny ústavy nebo ústavy z brusu nové. (Někdy mohou právě změny ústavy býti z hlasování lidu vyloučeny; srovn. na př. § 46 čs. úst. listiny). Rozeznává se dále fakultativní a obligatorní referendum podle toho, zdali musí býti zákony, usnesené zastupitelstvem lidu, lidovým hlasováním potvrzovány či zdali se tak za určitých předpokladů státi může. S tím souvisí rozdíl mezi případy, ve kterých má býti hlasováním lidu zákon již platný zrušen, a takovým, kdy hlasování vztahuje se na usnesení parlamentu, které dosud nestalo se platným zákonem. O lidové iniciativě (Volksbegehren, Volksinitiative) mluví se tehdy, kdy národ nemusí čekat, až mu zvenčí bude určitá věc k rozhodnutí předložena, nýbrž může vlastním zakročením — žádostí či návrhem určitého minimálního počtu občanů k hlasování oprávněných — hlasování lidu vyvolati. V těchto případech nabývá často hlasování lidu povahy jakéhosi instančního rozhodování lidu jako vyšší instance nad parlamentem jako instanci nižší. Rozumí se, že referendum znamená vždy hlasování en bloc, t. j. hlasuje se vždy pouze slovy „ano“ nebo „ne“.
Nepřímá demokracie dělí se dále podle toho, jakým způsobem jest upraven poměr zákonodárného orgánu (parlamentu) k orgánům výkonným (hlavě státu, vládě), v t. zv. parlamentární demokracii a demokracii, zařízenou podle zásady přesného oddělení obou těchto státních funkcí. Rozdíl ten navazuje, jak vidno, na teorii o státních funkcích, zejména Montesquieuovu. V parlamentární demokracii jest parlament (ať jedno- nebo dvoukomorový) v každém směru symbolem nejvyšší státní moci. Jeho kompetence neomezuje se jen na funkci zákonodárnou, nýbrž on vykonává i dohled na orgány výkonné. Přísluší mu zpravidla volba hlavy státu, čímž tato stává se — aspoň politicky — na něm závislou. Nejvyšší representant výkonné moci (vláda, ministři) jsou mu ze své činnosti odpovědni a bývají vybíráni z jeho středu. Na druhé straně zasahuje zde však i výkonná moc do činnosti parlamentu. Jeví se to především v její kompetenci, pokud jde o svolávání, odročování a rozpouštění zákonodárného sboru, jakož i v právu, podávati mu návrhy k projednávání (t. zv. iniciativa.) Všecky tyto vzájemné vztahy mezi oběma mocemi (zákonodárnou a výkonnou) chybí v typu demokracie, zařízené na zásadě přísného oddělení obou funkcí. Hlavu státu volí zde nikoliv parlament, nýbrž lid sám bezprostředně. Ministři bývají odpovědni pouze jí, nikoliv parlamentu, naproti tomu může parlament zahajovati a ukončovati svou činnost bez vlivu exekutivy, vládě nepřísluší iniciativa ve smyslu shora zmíněném atd.
Tradiční státověda rozlišuje konečně republiky podle toho, zdali v čele stojí jediná fysická osoba (president republiky; typ t. zv. republiky presidentské) nebo sbor či kolegium. I takový sbor či kolegium mívá arciť svého „předsedu". Avšak presidentská republika jest zřejmým napodobením st. f. monarchické: president její „nepředsedá" jí pouze, nýbrž jest právě obdobou hlavy státu monarchického (panovníka).
Ryze politická teorie hodnotí zpravidla jednotlivé typy republikánských zřízení státních podle toho, jak a do jaké míry v nich uskutečněna jest myšlenka demokratická. Při tom dochází k určitým typicky politickým thesím, jako na př. k tvrzení, že demokratický ideál uskutečněn jest tím lépe, čím jednotnější či sjednocenější jest demokratický nositel nejvyšší státní moci. Odtud jeví se parlamentární demokracie formou, která jest ideálu demokratickému bližší než demokracie, založená na zásadě přesné dělby státní moci. Každá taková dělba jednotné státní moci ji podle oné politické koncepce seslabuje, takže neplatí v tomto oboru politického uvažování matematická zásada, podle které sečtěním všech dílčích mocí musíme dojíti k stejnému kvantu, které representuje státní moc nedělená. Proto politická ideologie demokratická dává vždy přednost soustavě jednokomorové před dvoukomorovou a to zcela bez ohledu na způsob, jakým obě komory jsou složeny. Další takovou politickou thesí jest názor, že republikánské zřízení státní se tím více přibližuje ideálu demokratickému, čím bezprostředněji nositel vší státní svrchovanosti (lid) svou účast na vládě může vykonávat. Čím více je středních článků, t. j. pouhých representantů této svrchovanosti, tím více se státní zřízení od demokratického ideálu vzdaluje. Odtud jest pro toto pojetí bezprostřední demokracie nejryzejší formou demokratické vlády. Lidový parlament jest již pouhým „representantem”, arciť lidu nejbližším. Naproti tomu orgánové parlamentem volení (jako hlava státu, ministři atd.) jsou mu vzdálenější a tudíž méně „demokratičtí” než parlament sám. Ještě menší demokratičnost vykazují pak arciť další orgánové, kteří bývají ustanovováni orgány, zastupitelstvem lidu volenými, jako na př. státní úředníci.
Praktické úvaze politické vnucuje se vůči těmto povšechným demokratickým koncepcím úvaha, že určitá vnější fakta — jako existence zákonodárného sboru (parlamentu) lidem zvoleného, bezprostřední účast lidu na státních funkcích atd. — sama o sobě nemohou zaručiti uskutečnění demokratických zásad. Neboť patrně vše záleží zde na bližší úpravě, tedy v případě právě uvedeném na konkretním způsobu, jakým se ono zastupitelstvo ustanovuje, jinými slovy: na volebním právu a volebním řízení. Máme-li dojíti k hlubšímu rozboru jednotlivých st-ch forem, je nutno rozebrati podrobněji než činí tradiční státověda politické zásady, na kterých jsou vybudovány, a tázati se, zdali a pokud zásady ty jsou schopny juristické (normativní) konstrukce. To platí zejména o pojmu „demokracie” a jeho protivě: „autokracie”. O tom viz oddíl III.
B. Státy složené. (Sdružení států.) Shora (str. 671) bylo již naznačeno, že tradiční státověda, snažíc se vysvětliti a tříditi jednotlivé typy států složených či sdružených, zřejmě vychází z analogií anthropomorfistických: srovnává stát (jednotný) s fysickým jednotlivcem a připomíná, že tak jako tento zpravidla sdružuje se s jinými jemu podobnými jednotlivci (smlouvami a pod.) v určité útvary — society nebo korporace —, tak také státy projevují podobnou snahu asociační. Kdežto však fysický jednotlivec, který by důsledně odmítal jakékoli spojení s ostatními lidmi (typ právního a hospodářského Robinsona), nebyl sociální teorií nikdy považován za ideál, má se u států věc poněkud jinak. Neboť hned v antické státovědě byla soběstačnost čili autarkie států prohlašována za ideál. Tato hospodářská soběstačnost znamenala arciť i politickou neodvislost (samostatnost).
Sledujeme-li pak pozvolný vývoj, který prodělávala nauka o státních sdruženích, můžeme v něm kromě zmíněné již koncepce státu jako korporačního sdružení sledovati určitou základní myšlenku, která dá se vyjádřiti snad takto: Tak jako jednotliví živočichové žijí v různém prostředí (jedni na př. ve vzduchu, druzí ve vodě), tak i státy projevují svůj život v jistém prostředí. Toto prostředí jest buď sféra (obor) práva vnitrostátního („státoprávního”) nebo mezinárodního. Ideál státu antického — stát soběstačný — omezoval své životní projevy na obor onen, avšak státy, které pociťovaly potřebu asociační, musely vstoupiti do sféry „mezinárodní” či „mezistátní”, t. j. do oboru práva mezinárodního. Teprve pozdější teorií byla tato myšlenka dvou živlů, ve kterých se jednotlivé státy mohou pohybovati, vybudována dále v tom smyslu, že ke vzájemným vztahům a sdružením států může docházeti i v oboru práva t. zv. vnitrostátního, t. j. právního řádu jednotlivého či jednotlivých států a rozeznávána pak sdružení států (státy složené) podle práva mezinárodního nebo vnitrostátního.
Kriterium korporační nebo societní, jak se vyskytuje zpravidla na př. v konstrukci rozdílu mezi t. zv. spolkovým státem (Bundesstaat) a svazem států (Staatenbund), a kriterium právního řádu (mezinárodního nebo vnitrostátního), v jehož sféře ke sdružení států dochází, nejsou však nijak jediná kriteria. Teorie státních sdružení nezadá zde nijak pestrostí užívaných kriterií teorii o formách států jednotných (viz výše). Neboť k oběma shora vzpomenutým kriteriím přistupuje na př. další kriterium, které rozlišuje jednotlivá státní sdružení podle povahy předpisu (normy), na základě kterého vznikla, na př. jde-li o smluvní normu nebo o předpis ústavní (roz.: jednostranný), dále kriterium větší nebo menší trvalosti sdružení, nebo rovnocennosti sdružených států atd., atd.
Z rozdílu státních sdružení povahy mezinárodní a státoprávní vychází při svém třídění na př. i Pražák („Základní rysy všeobecného práva státního“, jež tvoří stručnou úvodní kapitolu k jeho stěžejnímu dílu: „Rakouské právo veřejné”). Spojení států povahy mezinárodní jsou mu především t. zv. aliance a svazek či svaz států. Oba tyto druhy liší se od sebe intensitou spojení.
Aliance vzniká smlouvou a jejím účelem jest zpravidla společná ochrana před nepřítelem vnějším nebo společný útok proti němu. Aliance považují se za nejjednodušší a nejpůvodnější formu všech státních sdružení. Žádný z obou států nevzdává se při tom své svrchovanosti, každý přijímá však jisté povinnosti, které jsou tudíž vzájemné, oba státy jsou si rovnocenné (aspoň zásadně; tak tomu není na př. u protektorátu, viz níže), t. j. žádný z nich nevykonává nějakou nadřízenou moc nad druhým. Není zde společných orgánů, jejichž kompetence by zúžovala kompetenci orgánů vnitrostátních, zkrátka aliance neprojevuje, jak to zpravidla formulováno bývá tradiční naukou, žádné účinky „vnitrostátní” či „státoprávní”, zůstávajíc úplně a výhradně ve sféře mezinárodní (Layer: „Staatsformen unserer Zeit”, 1923, str. 53). Za pojmový znak aliancí proti jiným obdobným sdružením považuje se i časové a věcné omezení jejich. Podle Jellinka (n. u. m. str. 787), pro kterého jest trvalost znakem státních sdružení, možno proto aliance (jichž účel je prý vždy válečný) čítati pouze k státním sdružením v širším smyslu. U jiných autorů hlásí se však opět myšlenka, že časová a věcná omezenost aliančních smluv má v zápětí, že aliance nemůže se dotýkati vnitrostátních poměrů spojených států a že tudíž (viz shora) projevuje své účinky „jen” v oboru mezinárodním, při čemž arciť zůstává zcela nevyjasněno, proč by ona omezenost byla sice schopna projevovati účinky na poli mezinárodním, nikoliv však ve sféře právního řádu vnitrostátního. Srov. k tomu na př. Herrnritt: n. u. m. str. 22: „Die Staaten als lebende Organismen stehen miteinander in stetem Verkehre, der auf der Übereinstimmung ihrer Zwecke beruht. Ihre Berührungen können von vornherein als vorübergehende oder als dauernde beabsichtigt sein. Nur die letzteren sind im allgemeinen geeignet, die Grundlagen der Organisation der in Verbindung stehenden Staaten selbst zu beeinflussen und somit deren staatsrechtliches Gefüge zu berühren, während die vorübergehenden völkerrechtlichen Verbindungen allenfalls nur in ihren Reflexwirkungen die innere Struktur der Vertragsstaaten tref fen werden. Dadurch scheiden die auf Zeit geschlossenen Alianzverträge ebenso wie die internationalen Verwaltungsvereine aus dem Verfassungsrechte aus.” Rozdíl mezi aliancí a právě zmíněným „správním spolkem” či unií spatřuje běžná nauka v různých momentech, tak na př. v omezeném (aliance) nebo neomezeném (unie) trvání, v existenci zvláštní organisace při unii, zejména pak v politickém účelu, jejž má aliance, nikoliv však unie. (Pro Jellinka jest „politická povaha” přímo pojmovým znakem všech státních sdružení; n. u. m. str. 787.) Takové unie či správní spolky mezinárodní se uzavírají za různými účely, na př. v oboru poštovním, železničním, telegrafním, zemědělském, humanitním atd. Unie může býti hned zpředu omezena na určitý počet států, nebo jest „otevřena”, t. j. každý stát může k ní po splnění určitých předpokladů přistoupit (Layer: n. u. m. str. 68). Jako přechodné, pokud se týče stálé orgány mezinárodních správních spolků uvádějí se na př. konference (kongresy, assemblée générale) s usnášející funkcí, která však nebývá pro zúčastněné státy bezprostředně zavazující, komise, složené z delegátů, které buď vysílají jednotlivé státy, nebo jsou přímo z komise samotné voleni (na př. cukerní komise), mezinárodní úřady čili bureaux, které zprostředkují spojení mezi úřady jednotlivých států, sbírají materiál, vydávají časopisy atd., a konečně stát, v němž mezinárodní orgán má své sídlo. Tento stát stará se o zřízení mezinárodního úřadu a jeho úředníků, dohlíží na jeho činnost atd. (Layer: str. 69).
Ani mezinárodní aliance (politická) ani unie (správní) nepovažují se za samostatné právnické osoby. Spojení není patrně tak intensivní, aby bylo rázu korporačního. Nicméně považuje se za trvalé, čímž správní unie neliší se jen od aliance, nýbrž i od přechodných jednotlivých smluv, „jimiž státy navzájem vyměňují výkon za výkon” (Jellinek, n. u. m. str. 785). V tomto posledním případě nevzniká tedy — podle obdoby představ civilistických — ani societa mezi smluvními státy.
Dalším typem státního sdružení v oblasti mezinárodní jest svaz (svazek, spolek) států, německy „Staatenbund”. S dosud uvedenými útvary shoduje se kromě zmíněné právě oblasti (roz. mezinárodní), v níž se objevuje, žije či stává se účinným, i v tom, že při něm jde o sdružení rovnocenných států, z nichž žádný neztrácí sdružením svou svrchovanost, že ke sdružení dochází na základě mezinárodní smlouvy, tedy cestou smluvní (a contr. jednostranné normy ústavní) a že konečně sdružení samo nepovažuje se za korporaci, nýbrž za pouhou societu, což znamená jinými slovy, že vedle sdružených států (dílčích států) nelze mluviti — jak tomu jest na př. u státu spolkovém (viz níže)— ještě o státu celkovém, sdružením dílčích států vzniknuvším. V jednotlivostech arciť není v teorii jednotnosti o podstatě svazu států. Jsou názory, které připisují svazu států povahu korporační (G. Meyer: „Staatsrecht“, Brie: „Theorie der Staatenverbindungen“ a jiní), čemuž jiní opět odporují, na př. Jellinek (n. u. m. str. 811), jenž praví, že „mezinárodně-právní řád jest příliš málo konsistentní, než aby se v něm dala dokázati existence mezinárodně-právních korporací, jež stojí s jednotnou vůlí nad svými dílčími státy“, což jest arciť argument velmi slabý. (Podobně také Layer, n. u. m. str. 62: „... denn das Völkerrecht vermag kein neues Rechtssubjekt zu schaffen, es vermag nur fertige Staaten anzuerkennen und die Beziehungen unabhängiger Staaten zu einander regeln.“) Není-li svaz států korporací (právnickou osobou), nemůže míti — jak dovozuje tradiční nauka — ani zvláštní státní moc. „Nemá imperia nad sdruženými státy, ježto nemá po ruce žádných státoprávních prostředků, aby provedl svou vůli. Naopak může proti vzpírajícímu se členu užíti jenom mezinárodního nátlaku, jenž tam, kde v základní smlouvě není žádného ustanovení, bere na se ráz války, v jiném případě ráz spolkové exekuce.“ (Jellinek, n. u. m. str. 810.) S řečeným souvisí, že svaz nemůže vydávati normy (Bundesgesetze), které by zavazovaly bezprostředně, t. j. příslušná usnesení svazu musí býti vládami jednotlivých sdružených států podle ústavních pravidel tam platných teprve provedena. Státní občané jednotlivých sdružených států nejsou zároveň (jak tomu podle této teorie jest u státu spolkového) státními občany nějakého celkového státu; není státního občanství svazového, poněvadž svaz právě není státem. Má však své vlastní stálé orgány, čímž se — podle Jellinka — liší od pouhé aliance.
K typu mezinárodního svazu států počítá nejnovější nauka i Společnost národů, vzniklou po světové válce na základě mírových smluv. (Layer, n. u. m. str. 75 a zejména Verdroß: „Die Verfassung der Völkerrechtsgemeinschaft“, str. 111: „Auch der Völkerbund ist ein Staatenbund, da er eine dauernde völkerrechtliche Verbindung von Staaten mit politischen Bundesorganen darstellt.... Der Völkerbund ist jedoch nicht der Völkerbund, sondern nur ein Völkerbund, da er zwar eine sehr große Zahl von Staaten, gegenwärtig fünfundfünfzig Bundesmitglieder, aber keineswegs alle Staaten umschließt. Doch ist er, im Gegensatz zu anderen Staatenbünden, seiner Idee nach dazu bestimmt, der Völkerbund, die allumfassende Staatengemeinschaft, zu werden.“)
Dosud pozorovali jsme typy státních sdružení, u nichž předpokládá tradiční nauka aspoň teoreticky rovnocennost sdružených států čili jejich právní rovnost. Vedle těchto typů vyskytují se však „poměry závislosti” (Abhängigkeitsverhältnisse), do kterých se mohou dostati státy dosud samostatné. Sem čítají se protektoráty, akcese, zájmové a ochranné sféry (oblasti) a státní služebnosti. Ve všech těchto případech jde o poměr jednostranné závislosti, do které se — v oblasti mezinárodní — dostane jeden stát na druhém. Při protektorátu na př. jde o smluvní poměr, podle kterého jeden stát (protektor) slibuje druhému ochranu proti vnějším útokům, kdežto tento zavazuje se k určitým omezením, pokud jde o jeho vnější politiku, nebo někdy dokonce dopouští, aby ho protektor v mezinárodních stycích zastupoval. Nauka, která přes takovéto smluvní omezení ve státu takto omezeném spatřuje ještě pořád „stát”, je nucena buď k určitým ústupkům v názoru na svrchovanost jakožto nutný pojmový znak každého státu, nebo činí právě zde velice ostré rozdíly mezi nazíráním politickým a právnickým, jako na př. Jellinek, který rozlišuje závislost právní a politickou, řka Všeob. státověda, český překl., str. 791.">(n. u. m. str. 791), že „právní samostatnost jest totiž možná i při dalekosáhlé politické závislosti”. Ideově stojí zde blízko i t. zv. stát států (Staatenstaat), t. j. typ sdružení, ve kterém podřízené státy (polosuverénní) jsou povinny k určitým peněžním plněním (tribut) státu nadřízenému a v němž nezřídka politický vývoj vede k plnému osamostatnění států podřízených. „Akcesí” rozumí se poměr, ve kterém jeden (slabší) stát dovolí druhému (silnějšímu), aby na jeho území a v jeho zastoupení a zájmu vykonával určité správní funkce, při čemž nauka má za to, že tím není dotčena svrchovanost malého (slabého) státu. Při t. zv. zájmových a ochranných sférách a koloniích nejde vlastně — s hlediska běžné nauky — o spojení dvou států, poněvadž se „kolonie” neuznávají za samostatné státy. O „zájmových sférách” platí podle Layera (n. u. m. str. 56), že jsou „Gebiete künftiger Okkupation und künftiger Protektionsrechte”. „Das Merkwürdigste dabei ist, daß sich zwei Mächte über die Ausübung von Hoheitsrechten einem dritten Staate gegenüber verabreden, während dieser dritte Staat nur als Objekt der Vereinbarung, aber nicht als Mitkontrahent erscheint.” „Státními služebnostmi” konečně míní se smluvní práva států k výkonu určitých výsostných práv na území jiných států. V této souvislosti dlužno se konečně i zmíniti o „mandátech”, zavedených čl. 22. Úmluvy o Spol. národů.
Proti dosud uvedeným sdružením států v oblasti práva mezinárodního stojí unie (personální a reální) a stát spolkový jako sdružení rázu vnitrostátního. Než ani zde není v nauce jasnosti o hranici obou oblastí. Kdežto na př. Pražák (n. u. m. str. XVII) počítá unie ke sdružením vnitrostátním či státoprávním, jiní autoři opět zdůrazňují mezinárodní ráz aspoň reální unie Všeob. státověda, český překl., str. 803.">(na př. Jellinek, n. u. m. str. 803).
Personální a reální unie vznikají tam, kde několika státům je společná osoba panovníkova. Jde tedy výlučně o sdružení států monarchických. Tam, kde společenství osoby monarchovy jest náhodné (způsobené na př. dědickým postupem), mluví nauka o unii (pouze) personální, kdežto tam, kde jest ústavou chtěno, spatřuje unii reální. Podle starší nauky konstruován rozdíl tak, že personální unie spatřována ve sdružení států, jimž jest společná pouze osoba panovníkova, kdežto v reální unii jsou vedle osoby panovníkovy sdruženým státům společny ještě jiné instituce (úřady atd.). Jellinek ostatně čítá personální unii jen ke zdánlivým státním sdružením a má ji za pouhou „státoprávní a mezinárodně-právní communio incidens držitele nejvyššího státního orgánu” Všeob. státověda, český překl., str. 798.">(n. u. m. str. 798).
Oba typy právě projednaných monarchických unií považuje tradiční nauka za sdružení rázu societního, t. j. vedle sdružených států nevzniká samostatný stát celkový (korporace) s příslušnou ústřední státní mocí, zvláštním státním občanstvím atd. Svou societní povahou podobají se tedy tyto „státoprávní” unie dříve vzpomenutým sdružením rázu „mezinárodního”, jako jsou aliance a svaz států. V oblasti státoprávní vykazuje korporační povahu se všemi jejími důsledky teprve stát spolkový (Bundesstaat) a je zároveň jediným typem státního sdružení, kterému nauka přiznává samostatnou právní osobnost. Neboť ani aliance, ani spolek států, ani unie ji nemají. Z této korporační povahy spolkového státu vyvozuje pak nauka řadu jeho vlastností, jimiž se prý liší jednak proti „státoprávním” uniím, jednak proti „mezinárodnímu” svazu států.
Jellinek definuje spolkový stát jako „suverénní stát utvořený z většího počtu států, jehož státní moc vychází z jeho států dílčích, spojených ve státní jednotu. Jest státoprávním státním sdružením, které zřizuje panství nad sdruženými státy, jehož účastníky jsou však vždy státy samy...” Všeob. státověda, český překl., str. 818.">(n. u. m. str. 818). Poněvadž se obecně za to má, že „korporace” představuje tužší sdružení než pouhá „societa”, spatřuje se někdy ve spolkovém státě obdoba pouhé reální unie, v níž však spojení států jest zvláště úzké. Tak praví na př. Pražák (n. u. m. str. XVIII): „Avšak unie reální může se stupňovati ještě dále, i dostoupiti tam, že se tvoří vedle zúčastněných států dílčích ještě samostatná státní moc centrální, v kterémžto případě pak mluvíme o státu složeném (civitas composita) neb spolkovém (Bundesstaat). Při tom sporno jest, koho sluší pokládati v takovém případě za poddaného státu centrálního, zda státy zúčastněné nebo jejich poddané.”
Vlastní podstata spolkového státu a zejména jeho pojmové ohraničení proti svazu států jsou v teorii sporné a existuje o této otázce rozsáhlá literatura (srovn. na př. z novější doby Hans Nawiasky: „Der Bundesstaat als Rechtsbegriff”). Kromě zmíněné již korporační povahy uvádějí se tyto znaky jako typické: Spolkový stát nevzniká (na rozdíl od vzniku svazu států) smlouvou dílčích svých států, nýbrž na základě jednostranné normy, t. j. spolkové ústavy. Vzepření se dílčího státu proti ústřední státní moci není proto porušením smluvní povinnosti, nýbrž porušením ústavy, po případě velezrada nebo rebelie. Celkový stát (spolkový) považuje se za svrchovaný, dílčí státy za nesvrchované. Jiný názor má za to, že svrchovanost jest dělena mezi spolkovým státem a státy dílčími. Státní národ obývající spolkový stát má v zásadě dvojí státní občanství: jednotlivci jsou státními občany jak státu celkového, tak příslušného státu dílčího. Zákony spolkového státu platí bezprostředně pro státní občany a není tudíž třeba zvláštního jejich provedení státní mocí dílčích států. Pokud jde o vzájemný poměr kompetencí celkového a dílčích států v oboru zákonodárném a výkonném, platí zpravidla tyto zásady: Zákonodárná kompetence spolku bývá ve spolkové ústavě výslovně vypočtena; co zde není uvedeno, patří do příslušnosti dílčích států. Zákony spolku mají větší váhu než zákony dílčích států („Reichsrecht bricht Landrecht“). Primát spolkového zákonodárce před parlamenty jednotlivých států nejeví se však jen v právě uvedené větší právní relevanci spolkových norem, následkem čehož neplatí věta lex posterior derogat priori ohledně poměru dřívějšího spolkového zákona k pozdějšímu zákonu zemskému, nýbrž i v zásadě, že ústřednímu zákonodárci přísluší ve spolkovém státě t. zv. kompetenční kompetence čili výsost, což znamená, že on to jest, který určuje (po případě: mění) nejen svou vlastní kompetenci, nýbrž i kompetenci dílčích parlamentů.
Pokud jde o konkretní organisaci orgánů spolkových a jednotlivých dílčích států, jest rozeznávati spolkový stát monarchický a republikánský. Monarchickým byl před světovou válkou jen jeden spolkový stát, t. j. říše Německá. Zde považovala nauka za „suveréna“ (tedy monarchu!) celistvost spojených panovníků jakož i tří městských republik — právě pro tuto protismyslnost byla Německá říše prohlašována i za republiku Jellinek: n. u. m. str. 757.">(na př. Jellinek, n. u. m. str. 757) —, orgánem tohoto „vícehlavého monarchy“ byla spolková rada jakožto zástupce vlád jednotlivých dílčích států. Zákonodárným orgánem říše byl německý sněm (deutscher Reichstag), jenž byl jednokomorový. V republikánském spolkovém státě naproti tomu považují se za prvky, z nichž skládá se tento útvar, celistvost národů, t. j. jednotný státní národ spolkový, a jednotlivé dílčí státy, pokud se týče jejich občanstva. Zákonodárným orgánem celku bývá spolkový parlament, složený z dvou komor, z nichž jedna (komora lidová) volí se jednotným státním národem, kdežto druhá (komora států; Staatenhaus) skládá se z delegátů jednotlivých dílčích států, při čemž zastoupení jejich může býti buď v zásadě paritní — každý stát má jeden hlas — nebo odstupňováno podle velikosti (početnost obyvatelstva) jednotlivých dílčích států. Vzájemný poměr obou těchto komor může býti různě upraven. Hlavou výkonné moci jest buď jediná osoba (president) nebo kolegium. President volí se buď přímo občanstvem nebo jeho volba přísluší parlamentu (spojeným oběma komorám). Vedle společného normotvorného orgánu může míti spolkový stát i společné výkonné orgány (úřady) nebo obstarávají společně záležitosti orgány jednotlivých států za dohledu orgánů říšských.
Příklady jednotlivých typů rovnoprávných státních sdružení z politických dějin. Aliance: Trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Italie do světové války. Svaz států: Kromě zmíněné již Společnosti národů Rýnský svaz, Švýcarsko do r. 1848, Spojené státy severoamerické od r. 1776—1787. Mezinárodní správní spolky: Spolek telegrafní, světový spolek poštovní. Unie personální: mezi Anglií a Hannoverskem do r. 1837, mezi Nizozemskem a Luxemburskem do r. 1890, původní unie mezi Čechy, Uhry a Rakouskem r. 1526. Unie reální: Rakousko-Uhersko podle vyrovnání z r. 1867 (sporno), Švédsko a Norsko od r. 1814—1905, Rusko a Polsko od r. 1825—1832. Spolkový stát (prakticky nejdůležitější a nejvýznamnější typ státního sdružení): Spojené státy severoamerické od r. 1787, Švýcarsko od roku 1848, — oba staly se spolkovými státy přeměnou z pouhého svazu států —, Mexiko, Argentinie, Brasilie, Venezuela, Německá říše (před světovou válkou a po ní), republika Rakouská.
III. Kritika tradiční nauky. (Třídění st-ch forem s hlediska normativního.) Že běžná nauka o st-ch f-ách má mnoho vad a nedostatků, uvědomila si státovědecká teorie už dávno. Zejména poznatek, že zde jde v podstatě vlastně o nauku politickou, není snad vlastnictvím teprve teorie normativní, nýbrž nacházíme jej v písemnictví státovědeckém již dříve. Jenže ze starších vývodů tohoto druhu nebylo zcela jasno, v čem vlastně spočívá „politická" podstata či „politické" hledisko a jak by se mělo postupovat, aby nauka o st-ch f-ách stala se, pokud se týče zůstala ryze juristickou. Že tradiční státověda nedospěla v tomto směru k jasnějším představám, vysvětluje se dnes — jaksi ex post — poměrně jednoduše tou skutečností, že nebyla si s dostatek vědoma povahy metody juristické (normativní), a že tudíž pro ní hraniční čára mezi právem a politikou (nebo: jurisprudencí a naukami politickými) nutně musela zůstati neurčitou.
Je nesporno, že třídění států podle jich forem bude míti s hlediska praktického vždy smysl či význam politický. Neboť to, čemu na př. říkáme „monarchie" (na rozdíl od ,,republiky“), má svou vyhraněnou politickou funkci. Podobně má protiklad: svaz států — spolkový stát své zcela vyhraněné politické pozadí. Nauka, která hodlá juristicky vystihnouti povahu oněch jednotlivých st-ch forem, které vytvořila politická praxe a nikoliv právní teorie, musí si býti především jasna v tom, do jaké míry a jakým způsobem jsou politické principy, které jsou obsaženy v oněch formách, juristicky vyjadřitelny, tedy musí se na př. tázati: Jak dlužno chápati politický princip či politické heslo „demokracie", aby se dalo vyjádřit (definovat) prostředky normativními, t. j. aby se z pojmu „demokracie" stal pojem juristický? Zcela obdobně nutno postupovati vůči politickým principům, které vedly k obligátnímu třídění států podle jich konkretních forem. Zde jde především o onen mnohoznačný, z části přírodovědecky (kausálně), z části sociologicky (přírodovědecko-normativně) a z části normativně chápaný pojem „moci". S hlediska politického skutečně nejvíce nás na státním zřízení zajímá otázka, kdo v něm vykonává t. zv. politickou moc a je tudíž přirozeno, že podle tohoto kriteria dochází k základnímu třídění st-ch forem. Normativnímu (juristickému) hledisku jde pak vůči těmto pokusům pouze o to, aby si uvědomilo, pokud a jakým způsobem je onen základní pojem „moci" juristicky vystižitelný a vyjadřitelný, což tedy v konkretním případě znamená tázati se: Co může juristicky znamenati pojem monarchie a republiky, pokud se týče jejich rozdíl? Odpověď zpravidla ukáže, že v běžných politických koncepcích státovědeckých skrývá se mnoho prvků normativních, takže při nich docházívá k oné příznačné směsi, kterou vyznačují se pojmy t. zv. sociologické. (Viz k tomu podrobněji Weyr: „O metodě sociologické", Brno 1927.) Stejně jako při nauce o formách států jednotných má se věc i při teorii t. zv. státních sdružení. Tvrdí-li zde tradiční nauka na př. zcela obecně, že „svaz států" znamená spojení států méně „tuhé" či „úzké" než „spolkový stát", táže se normativní teorie, jak jest takové více nebo méně „úzké" spojení juristicky vyjadřitelno a co znamená ve mluvě normativní. Rovněž zkoumá povšechné tvrzení tradiční nauky o dvou „oblastech" (mezinárodní a státoprávní či vnitrostátní), ve kterých se jednotlivá sdružení vyskytují, t. j. „mají význam".
Z právě řečeného plyne, že juristická (normativní) teorie st-ch forem, jak ji v následujícím stručně podáváme, připíná se, pokud jde o jednotlivé kategorie těchto forem, k nauce o tomže předmětu, jak byla tradiční teorií vybudována. Tato teorie držela se opět při svém výkladu empiricky daných, t. j. historicky se vyvinuvších typů st-ch forem. Tak vysvětluje se, že juristická teorie st-ch forem mluví o monarchiích a republikách, o svazech států a spolkových státech atd., zkrátka o těchže typech, které snaží se svými konstrukcemi vysvětliti i stará státovědecká nauka. Rozdíl mezi oběma naukami spočívá jen v tom, že teorie normativní snaží se při svém třídění zůstati důsledně v linií metody normativní.
V následujícím jednáme — podobně jako v kapitole II. — o jednotných státech a státních sdruženích zvlášť.
A. Státy jednotné. Bylo již svrchu řečeno, že základní východisko pro třídění forem států jednotných spatřovala nauka státovědecká v pojmu moci. Při všem třídění šlo jí o to, aby zjistila, kdo v tom kterém státě vykonává „moc" (roz.: státní). Dalším krokem byla pak otázka po počtu těch, kdož onu „moc" ve státě vykonávají. Tak vznikl základní protiklad: monarchie — republika (demokracie).
Pojem „moci" je arciť velmi neurčitý, poněvadž mnohoznačný. Především myslíme při něm na sílu (mohoucnost), která ve světě vnějším projevuje určité důsledky. „Mocný" je ten, kdo vyniká nad jinými silou. Tato síla může býti buď ryze fysická (sem patří i síla vůle a její důsledky) nebo intelektuální (větší rozum, šikovnost atd.), nebo může se konečně zakládati v určitých poměrech, ve kterých se nacházíme, aniž by přímo souvisela s našimi vlastnostmi fysickými nebo duševními (intelektuálními). V tomto smyslu mluvíme o finanční, hospodářské a jiné síle či „moci". Je zjevno, že někdo může býti v tom či onom konkretním směru silným či „mocným", v jiných směrech však opět „slabým", a tak to ve skutečnosti též zpravidla bývá. Je tedy zřejmo, že jednotlivce nelze srovnávati povšechně co do jich „moci" nebo „síly", poněvadž jednotlivé tyto moci (na
Slovník veřejného práva českosl. 44 př. finanční a mravní) jsou navzájem nesrovnatelny. Praví-li se tudíž, že někomu přísluší „moc“ nebo dokonce „nejvyšší moc“ (u srovnání s ostatními jednotlivci), dlužno se vždy tázati, o jakou moc vlastně jde. Je-li totiž vůbec možno kvantitativně srovnávati jednotlivce co do jejich „moci“ (na př. volní, intelektuální, fysické, hospodářské, finanční, vojenské atd.), je to zajisté proveditelno jen tenkrát, jde-li o tentýž druh moci. Mezi desíti jednotlivci lze na př. přibližně určiti toho, kdo z nich má největší finanční, hospodářskou nebo vojenskou moc, ale zcela nemožno jest, vybrati z nich toho, kdo má povšechně (obecně) nejvyšší moc, při čemž by tato povšechná „moc“ jevila se jako součet kvant všech jednotlivých mocí mu příslušejících. Tradiční nauka státovědecká, jednajíc o st-ch f-ách, má pohříchu zpravidla na mysli takovouto povšechnou nejvyšší moc. V tomto konglomerátu různých jednotlivých mocí, jak shora příkladně byly uvedeny, shledává se někdy příznačná vlastnost moci nazývané „politickou". V ní jest zajisté kus volní, kus intelektuální a kusy jiných „mocí“. Právě tuto „politickou“ moc mají často na mysli teorie o st-ch f-ách, jednajíce o činitelích, jimž ve státě přísluší „nejvyšší moc“. Než vedle této myšlenky, která ve shodě s tradičním názorem na stát jako kus vnějšího světa (sociální realita) klade váhu především na zjištění činitelů, kteří ve státě „nejvyšší moc“ skutečně mají, hlásí se souběžně jiná, která si uvědomuje, že juristickou teorii nemůže zajímati okolnost, kdo v konkretním státě nejvyšší moc skutečně má a vykonává (to může býti po případě i nějaký všemocný komorník nebo milenka slabého panovníka), nýbrž jedině skutečnost, kdo ji míti a vykonávati má, čili jinými slovy: jehož „nejvyšší moci“ ostatní povinnostní subjekty ve státě poslechnouti mají. Tímto zorným úhlem mění se i podstata srovnávaných předmětů: nesrovnávají se již sociální reality určitého druhu, t. j. státy jakožto kusy vnějšího světa, nýbrž normové soubory (právní řády). Neboť tak jako ve státě, chápaném jako sociální realita, lze zjistiti jen činitele, kteří tu či onu moc skutečně vykonávají nebo nevykonávají, tak naopak opět z normového souboru, tedy v našem případě z právního řádu, lze čerpati toliko poznatky o tom, jak se věci mají míti a nikdy o tom, jak se ve skutečnosti mají nebo nemají. Ani tato myšlenka není vlastnictvím normativní teorie, poněvadž vyskytuje se již dávno v státovědné nauce ve formulaci, že srovnávání státních forem znamená srovnávati ústavy státní. Avšak teprve normativní teorie předložila si jasně otázku, jak dlužno chápati a formulovati pojem „moci“, aby byl normativními konstrukcemi vyjadřitelný, a uvědomila si příčiny nedůsledností, kterých tradiční nauka v tomto směru se dopouštěla. Tyto příčiny tkvěly především v neurčitém a nejasném pojetí „moci“ a tím stalo se na př., že ona „nejvyšší moc“, jejíž držba měla býti rozhodnou pro zařazení států do té či oné kategorie, přisuzovala se jednou fysickým jednotlivcům (jakožto orgánům státním), jednou státu samotnému jako juristické abstrakci (korporaci ve smyslu římskoprávním). Tato konstruktivní dvojatost projevuje se zejména i v nauce o svrchovanosti, kterou právní teorie rovněž přisuzovala jednak fysickým jednotlivcům — panovníkům-suverénům v monarchiích a národu či lidu (t. j. souhrnu všech fysických jednotlivců) v demokracii — jednak státu jako právnické osobě, tedy juristické abstrakci. Je jasno, že jen kusy vnějšího světa (na př. panovníci-suveréni atd.) mohou míti „moc“ a tudíž po případě i „nejvyšší moc“ ve smyslu oné reální síly či mohoucnosti, jak o ní svrchu byla řeč (moc intelektuální, hospodářská, vojenská atd.) a nikdy pouhé pojmové konstrukce, jakou jest — s hlediska přírodovědeckého nazírání aspoň — „abstraktum“ právnické osoby. Zmíněné dvojaté pojetí oné „moci“ ukazuje se dále i ve známé Montesquieuově poučce o státních funkcích (viz heslo: „Funkce státní“) a jejich trojčlennosti ve funkci zákonodárnou, soudcovskou a výkonnou, při čemž tuto poslední představuje si tradiční nauka často jako výron nějaké reální moci, která se uplatňuje „jednáním“ ve světě vnějším (k ní čítá se na př. i vedení války!), kdežto obě první vykazují v pojetí této nauky již prvky více logicko-intelektuální, což platí zejména o funkci soudcovské.
Právě uvedené poznámky vedou nás ke správnému způsobu, jímž normativně dá se vystihnouti koncepce státní „moci“ v naukách o st-ch f-ách. Moc tato musí býti vlastností státních orgánů (v nejširším smyslu tohoto slova) a jako taková musí prýštiti z právního řádu. V oblasti normativní není pak jiné funkce, kterou by logicky bylo možno představiti si jako „moc“, než funkce či moc normotvorná. Ona jest vlastností, kterou přisuzujeme tomu, kdo jest podle právního řádu (ústavy) povolán k tomu, aby jej měnil, rušil a doplňoval tím, že jest povolán (kompetentní, oprávněn, v určitých případech snad povinován) k tomu, aby vydával, t. j. stanovil či tvořil normy. Pro aspekt, který takto pohlíží na předmět normativního poznávání (právní řád), zdomácněl termín hlediska dynamického (viz blíže Weyr: „Základy filosofie právní”, str. 126 a další) na rozdíl od hlediska statického, se kterého právní řád (normový soubor) jest pozorován v určitém okamžiku v určité své podobě, kterou právě v onom okamžiku má. S hlediska statického problém normotvorby vůbec nemůže vzniknout, poněvadž zde jde výlučně o kardinální otázku všeho statického poznávání normativního, t. j. otázku quid juris? (roz. podle určitého hotového normového souboru). S tohoto hlediska mohu se tedy sice ptáti po konkretních („subjektivních”) povinnostech a právech, nikdy však ne po principech, které v oblasti politické vedou ke třídění států (recte: jejich právních řádů) podle jich forem.
V oblasti normativní jest pak normotvůrce, t. j. ten, kdo podle normového souboru jest povolán tvořiti normy, „silným” u srovnání s tím, kdo jich musí poslouchat, kdo jest povinnostním subjektem. Proto „mocí”, o které mluví tradiční nauka státovědná, třídíc státy podle jich forem, normativní zorný úhel může rozuměti jen moc normotvornou. Jednotlivci, kterým podle ústavy tato moc přísluší, jsou silnými. Jich může býti moc, málo nebo jest tu snad jen jediný, kterému přísluší moc normotvorná.
V empirickém státě (nebo kterékoli jiné právně organisované společnosti) může se však státi — a v našich dobách se zpravidla stává —, že titéž jednotlivci vystupují jako normotvůrci a jako povinnostní subjekty, podrobujíce se takto svým vlastním normám, čímž vzniká pojem t. zv. autonomních norem na rozdíl od heteronomních, při kterých předpokládá se, že normotvůrce a povinnostní subjekt jsou různí činitelé (srov. k tomu Weyr: „Základy právní filosofie”, str. 19). Ten, kdo sám sobě dává závazné normy, považuje se za svobodného u srovnání s tím, kdo dostává je od jiného. Odtud znamená princip autonomie svobodu, princip heteronomie nesvobodu. Ve státě, ve kterém bude pokud možná mnoho takových autonomních (sebe sama zavazujících) činitelů, bude panovati poměrně největší svoboda, ve státě, kde jich bude co nejméně — v krajním případě tedy jen jediný —, uskutečněna bude co největší nesvoboda. Jelikož pak v empirickém státě nazývá se součet všech jednotlivců, kteří by po případě ústavou mohli býti povoláni k normotvorbě, „národem” či „lidem”, nazývá se první typus státního zřízení (t. j. stát s pokud možná velkým počtem povinnostních subjektů, kteří jsou zároveň povoláni k normotvorbě, jenž tedy uskutečňuje maximum možné svobody sc. t. zv. politické) demokracií. Její protikladem jest stát, v němž přísluší „moc” (roz.: normotvorná) pouze jedinému činiteli, takže počet nesvobodných činitelů, kteří vystupují pouze v úloze povinnostních subjektů, jest největší a tím též princip politické nesvobody nejryzeji uskutečněn. Tento stát jest typem autokracie. Normativní protiklad demokracie — autokracie (Kelsen) kryje se tedy s politickým protikladem republiky — monarchie, při čemž zde „Kratein” znamená nám tolik, jako schopnost k normotvorbě. A ukazuje se, že obvyklé početní východisko tradiční nauky (monarchie!) je potud zcela případné, pokud „monarchie” znamená právě nejkrajnější případ, v němž úloha normotvůrce, tedy činitele svobodného, přísluší pouze jedinému člověku („samovládci”). Arciť slovo „autokracie” vystihuje normativně onu myšlenku lépe než slovo „monarchie”, poněvadž zde více rozhoduje okolnost, že normotvůrce vládne sám, než že jest jedincem (jediným), který vládne. Podobně též slovo „demokracie” vyslovuje politický a normativní princip v něm obsažený lépe, poněvadž positivně, než negativní a bezbarvý výraz „republika”. („Demokracie” jako politický princip — na rozdíl od demokracie jako st. f. — obsahuje v sobě kromě zmíněného prvku svobody i prvek rovnosti. O povaze a vzájemném poměru obou těchto prvků viz mou „Soustavu českoslov. práva státního”, II. vyd., str. 25.)
Normativní pojetí „moci”, jejíž držba jedním nebo několika činiteli má rozhodovati o formě toho kterého státu, jakožto funkce normotvorné nesmí však upadnouti do jednostrannosti tradiční nauky státovědecké, pokud tato stotožňuje pojem „normy” s pojmem „zákona” a důsledně spatřuje funkci normotvornou jedině v činnosti
44* zákonodárné. To stává se, když na př. rozhodné kriterium konstituční monarchie (na rozdíl od absolutní) vidí se v tom, že v oné panovník dělí se o nejvyšší moc zákonodárnou s parlamentem lidovým, zcela bez ohledu na to, zdali k podobné dělbě dochází i v obou ostatních oblastech činností státních, t. j. soudcovské a výkonné. S hlediska normativního dlužno se zde ptáti, proč by právě jen neomezená držba funkce zákonodárné měla býti pro absolutistickou (autokratickou) f-u st. rozhodnou? Vždyť zajisté i při obou ostatních funkcích mohou se projevovati tytéž tendence autokratické (monarchické) a demokratické (republikánské). Mnoho světla do normativního pojetí nauky o st-ch f-ách vnesla zde nauka o stupňovitosti právního řádu (Stufenbau der Rechtsordnung; Adolf Merkl). Neboť podle této nauky nenacházíme funkci normotvornou pouze v oblasti funkce zákonodárné (tvorby zákonů ve smyslu formálním), nýbrž shledáváme se s ní stejně i na nižších stupních t. zv. konkretisace práva, poněvadž „zákon“ ve smyslu technickém (formálním) zcela zřejmě jest jen jedním případem širšího pojmu normy (sc. právní). Normou v tomto smyslu je stejně jako zákon i soudní rozsudek, správní akt a každé t. zv. „soukromé“ právní jednání. Neboť ve všech těchto případech jde o stanovení něčeho, co býti má. Ve všech těchto případech možno tudíž stejně rozlišovat autokratický (monarchický) a demokratický (republikánský) způsob vzniku či tvorby oněch norem. V oblasti zmíněných soukromoprávních jednání jest na př. smlouva typem demokratické (t. j. demokraticky vzniklé) normy: strany zde jakožto normotvorné subjekty zavazují samy sebe (autonomně) jako subjekty povinnostní. Ve vyšší (a normativně relevantnější) vrstvě tvorby t. zv. „autoritativních“ norem konkretních, t. j. rozsudků soudních a aktů správních (viz heslo: „Akt správní“), máme zřejmě co činit s autokratickým způsobem normotvorby. Neboť „stranám" dostává se zde norem, pro ně jako povinnostní subjekty platných, zvenčí, tedy heteronomně, a je tudíž jasno, že s tohoto hlediska pojmy „autoritativní" a „autokratický" spadají vlastně v jedno. (Viz o tom blíže Weyr: „K pojmu právního řízení" ve Věd. Ročence právn. fak. Masarykovy university, VI, 1928.) Zákon jest jen jedním druhem právních norem, a to norem (zpravidla aspoň) obecných a v hierarchii právních norem vůbec co do své právní relevance výše postavených, které právě pro tuto jejich poměrně vyšší relevanci možno nazvati: prvotní (srov. Weyr: „Soustava českoslov. práva státního", II. vyd., str. 34 a 68).
Z řečeného plyne, že ryze autokratické bylo by jen ono státní zřízení, ve kterém by podle ústavy všecky právní normy na všech stupních konkretisace práva vznikaly způsobem autokratickým, t. j. bez spolupůsobení povinnostních subjektů (státních občanů). Takové státní zřízení znamenalo by ryzí formu monarchie absolutní (despotie, autokracie) a znamenalo by vrchol politického principu nesvobody občanské, tak jak na druhé straně zasluhovalo by název ryzí demokracie jen ono státní zřízení, v němž podle ústavy všecky právní normy na všech stupních konkretisace práva vznikaly by způsobem demokratickým, t. j. za spolupůsobení povinnostních subjektů (občanů), a které by tudíž uskutečňovalo maximum politické svobody občanské.
Jak vidno, dochází zde normativní konstrukce protikladu: autokracie — demokracie (monarchie — republika) k podobné myšlence jako nauka tradiční: Oba tyto typy jsou jen hraničními případy, jinými slovy: ideály, které nikde ve skutečnosti se nevyskytují; neboť v praxi je stejně nemožná absolutní autokracie (monarchie), ve které by jediný člověk sám stanovil všecky právní normy, jako absolutní demokracie, ve které by nikdo nebyl právně vázán, leda normou, při jejíž tvorbě by sám spolupůsobil.
Ono „spolupůsobení" při normotvorbě se strany činitelů, kteří se mají státi povinnostními subjekty vytvořené normy, může býti různého druhu, především přímé neb nepřímé. Je zjevno, že přímé spolupůsobení značí ryzí ideál autonomní normotvorby a je tudíž bližší ideálu demokratickému než nepřímé, které spočívá v tom, že ti, kdož se mají státi povinnostními subjekty, spolupůsobí pouze při určení toho činitele (orgánu), který má pak normu je zavazující stanoviti. Ve vrstvě tvorby t. zv. soukromých norem bylo by na př. t. zv. rozhodčí řízení (§ 577 a další s. ř.) příkladem normotvorby, která jest sice u srovnání se soudním řízením autonomnější (demokratičtější), u srovnání s přímým smluvním stanovením norem však méně autonomní (demokratická). V nejvyšší vrstvě normotvorby, t. j. při tvorbě zákonů, vede však rozlišování přímé a nepřímé spoluúčasti občanů k rozdílu mezi t. zv. demokracií bezprostřední (přímou) a nepřímou (viz shora str. 682), z nichž ona hoví — jak ostatně politická nauka dávno (i když bez jasného uvědomění si důvodů!) již rozpoznala — demokratickému ideálu více než tato.
Nepřímá spoluúčast povinnostních subjektů (občanů) při normotvorbě — jmenovitě při tvorbě zákonů (proces zákonodárný) — může býti právním řádem různě upravena. Každá z těchto možných úprav bude více nebo méně hověti ideálu demokratickému. Povšechným a nejobecnějším technickým prostředkem, jímž se tato nepřímá spoluúčast upravuje, jest instituce voleb. Těmito volbami určují si povinnostní subjekty (občané) ty činitele, kteří je pak při normotvorbě mají „zastupovat”. Takovým činitelem jest především volený (lidový) parlament, jím však může býti i volený soudce nebo úředník, ba i volený panovník. Míra dosažené demokratičnosti nepřímé spoluúčasti občanstva při normotvorbě bude se patrně říditi podle větší nebo menší demokratičnosti v úpravě voleb. Obecné, rovné a tajné volební právo bude tudíž demokratickému ideálu blíže než volební právo omezené a nerovné. (O pojmech obecného a rovného volebního práva viz mou „Soustavu”, II. vyd., str. 37.) Ale volba se strany povinnostních subjektů, ať jakkoliv upravená, jest s hlediska zde zaujatého vždy demokratičtějším prostředkem než ustanovování zástupců jmenováním. Neboť „jmenování” (ve svém typickém významu) znamená již autokratický způsob tohoto ustanovování.
Z řečeného plyne důvod, proč i s hlediska normativní konstrukce jest na př. volební monarchie ideálu ryze autokratickému vzdálenější než monarchie dědičná, tato však opět vzdálenější než monarchie, ve které určování budoucího panovníka přísluší panovníku dočasnému („autokratu” i vůči t. zv. domácímu řádu panovnické rodiny). Z řečeného vysvětluje se však i dále, proč určité politické nauky v zájmu ideálu demokratického fingovaly někdy demokratický základ státního zřízení. (Příkladem takové fikce, teoreticky neudržitelné, jest na př. Rousseauova „smlouva společenská”.)
Avšak „volba” není nejdemokratičtějším způsobem, jímž dá se nepřímá spoluúčast povinnostních subjektů (občanů) na normotvorbě uskutečnit. Jest zde ještě ustanovování zástupců lidu (magistrátů, poslanců, panovníků atd.) losem. Ustanovování losem jest proto demokratičtějším způsobem než ustanovování volbou, že nehoví jen politickému postulátu svobody, nýbrž i (absolutní) rovnosti občanstva. Je-li obecné a rovné právo volební vybudováno na fikci absolutní rovnosti (intelektuální a mravní) všech voličů, jest institut ustanovování losem založen na myšlence absolutní rovnosti občanů co do jich schopnosti, zastávati státní funkce. Je-li zde ona stejná schopnost všech, pak netřeba z nich „vybírati” (voliti) nejschopnější, nýbrž výběr lze přenechati náhodě (losu).
S hlediska myšlenky stupňovitosti právního řádu nebudeme, jak shora již naznačeno, posuzovat pouze způsob (autokratický nebo demokratický) normotvorby na jediném stupni, t. j. t. zv. zákonodárném. Uvědomíme si, že oba principy — autokracie a demokracie — mohou v témže právním řádě býti různě kombinovány a ve skutečnosti také jsou. Tradiční nauka arciť, rozeznávajíc jednotlivé st. f. (monarchické a republikánské), pozorovala toliko způsob tvorby zákonů (zákonodárný proces): ve všech případech, kde zjistila, že proces ten je ústavou zdemokratisován spoluúčastí občanů (voleným parlamentem), mluvila o konstituci; kde této spoluúčasti nebylo a panoval tudíž autokratický způsob tvorby zákonů panovníkem, spatřovala absolutismus (absolutní monarchii). Normativní teorie si uvědomuje naproti tomu, že s demokratickým způsobem normotvorby na jednom stupni právního řádu, tedy na př. v procesu zákonodárném, velmi dobře může býti spojen autokratický způsob na stupni jiném, na př. v procesu soudním nebo správním (administrativním). Tak tomu též skutečně bývá v typické konstituční monarchii. Neboť v ní zpravidla zmocní se demokratický živel normotvorný toliko procesu zákonodárného, kdežto normotvorba v oblasti soudcovské a t. zv. výkonné zůstává v zásadě autokratický organisována (t. zv. „zeměpanské” úřady!). Avšak i uvnitř jednotlivých těchto oblastí mohou se živly autokratické a demokratické různě prostupovat. Tak na př. v oboru soudcovské normotvorby byl živel autokratický následkem vítězství politického postulátu dělby státních funkcí (Montesquieu) seslaben zásadou nezávislosti soudcovské (srov. § 98 čs. úst. list.). Autokratický zůstal jen způsob jejich ustanovování: soudci jsou jmenováni, nikoliv voleni. Avšak obvyklé ustanovení, že vykonávají svou funkci (t. j. stanoví normy) „jménem panovníka" — v konstituční monarchii — nebo „jménem republiky" (srov. § 101 čs. úst. list.), jsou vzhledem k zásadní jich nezávislosti pouhými teoretickými fikcemi.
I v oboru veřejné správy téhož státu může býti živel demokratický, pokud se týče autokratický, v jednotlivých jejich odvětvích různě zdůrazněn. Tak zv. samospráva na př. jeví se, pokud v ní spatřujeme onu správu, kterou si občané obstarávají jimi samotnými ustanovenými (t. j. volenými) orgány, demokratičtější (republikánštější) institucí než správa t. zv. státní, jejíž orgány bývají dosazovány zvenčí (jmenováním). Z téhož důvodu platí povšechná věta, že decentralisace jako organisační princip správní jest principem demokratičtějším (republikánštějším) než centralisace. Konečně může uvnitř téhož odvětví správního býti v jednotlivých jeho instancích ten či onen živel více nebo méně uplatněn. Tak na př. u nás jsou střední články povšechné správy veřejné organisovány (arciť jen až do provedení t. zv. správní reformy či reformy politické správy) podle zásady přísně autokratické: šéfové zemských a okresních politických správ a ostatní orgánové těchto správ jsou jmenováni zvenčí, aniž by těm, jichž záležitosti budou spravovat, příslušel na toto ustanovení větší vliv než onen nepřímý, který přísluší v republikánském zřízení státním všem státním občanům. Naproti tomu oba krajní články (instance) zmíněné povšechné správy — politické obce a ministerstva — vykazují zřetelně demokratický způsob ustanovování orgánů: u obcí ustanovují se přímými volbami občanstva u ministerstev mají — aspoň za platnosti režimu parlamentárního — členové parlamentu, lidem zvoleného, rozhodující vliv na výběr ministrů.
Veškeré zde uvedené příklady mají za účel ukázat, že jest neodůvodněno (poněvadž jednostranné), když se na monarchickou či republikánskou povahu určitého státního zřízení usuzuje toliko z úpravy způsobu normotvorby na jediném stupni konkretisace práva, t. j. tvorby zákonů (proces zákonodárný). Normativní konstrukce politického kriteria, které slouží všem pokusům o třídění st-ch forem za základ, t. j. otázky, kdo drží „nejvyšší moc" ve státě, vede naopak k poznatku, že oba způsoby normotvorby — autokratický a demokratický — jsou v každém právním řádě současně zastoupeny a různě kombinovány, což znamená, že ve skutečnosti není ryzí autokracie (monarchie) ani demokracie (republiky), nýbrž že každé konkretní státní zřízení může se ideálu autokratickému nebo demokratickému jen více nebo méně přibližovat. St. f-y ryzí monarchie a republiky nacházejí se tedy (obrazně) na obou konečných bodech linie, jejíž střed by nám naznačoval bod indiferentní, který by byl místem pro státní zřízení (právní řády), jejichž způsob normotvorby byl by stejnou měrou prostoupen živly autokratickými jako demokratickými. Na linii té daly by se umístiti na svých místech, určených převládáním toho či onoho živlu, ostatní jednotlivé empirické typy st-ch forem, jako jsou volební, dědičná monarchie, stavovská, konstituční a parlamentární monarchie, přímá (bezprostřední) a nepřímá demokracie atd.
B. Sdružení státní. Tak jako st. f. jednotných států vyplývají z povahy právních řádů těchto států a nikoliv z povahy států jako sociálních realit určitého druhu, tak také ony zjevy, na něž tradiční nauka pohlíží jako na „sdružení státní" (sdružení jednotlivých států), musí se normativnímu hledisku jeviti jako vztahy (sdružení) jednotlivých právních řádů těchto států. Jako v mnohých jiných otázkách získal si i zde největších (vědeckých) zásluh Hans Kelsen.
Jedna z nejslabších stránek panující nauky, která, jak shora naznačeno, vycházela při třídění státních sdružení z rozdílu sdružení rázu mezinárodního a vnitrostátního, byl její neujasněný názor na podstatu práva mezinárodního a jeho poměr k t. zv. právu vnitrostátnímu. Mezinárodní právo považovalo se sice za „právo", avšak nauka připouštěla zásadně možnost konfliktu mezi obsahem práva mezinárodního a vnitrostátního přes to, že oba tyto soubory právních norem považovala za jakýsi celek, docházejíc při svých rozborech často k důsledku, že týž právní subjekt (zejména stát) může míti protichůdné právní povinnosti, což znamená, že konaje jednu (na př. mezinárodní), může tím porušovati druhou (na př. státoprávní či vnitrostátní). S téhož hlediska mluvila tradiční nauka o současné platnosti a neplatnosti téhož právního aktu a to jednou podle práva mezinárodního, jednou vnitrostátního, dávajíc tím najevo, že mezinárodní právo a určité konkretní právo vnitrostátní (na př. německé, francouzské, italské atd.) tvoří jakousi jednotku, o jejíž obdobě nelze mluvit při poměru mezi jednotlivými vnitrostátními právními řády (na př. československým a německým, francouzským a italským atd.). Přes to, že se dále v důsledku učení o svrchovanosti (suverenitě; viz heslo: „Svrchovanost“) jednotlivých států popíral nějaký zásadní primát mezinárodního práva nad vnitrostátním (po způsobu vnitrostátního pravidla: Reichsrecht bricht Landrecht), přece na druhé straně i tradiční nauka vyciťovala, že by tak mělo býti a že tomu tak není toliko následkem dosavadní nedokonalosti a nerozvinutosti práva mezinárodního a pod. Že existence nebo neexistence jednotnosti mezinárodního a vnitrostátního práva (právního řádu) nemůže býti považována za historický fakt, nýbrž toliko za důsledek teoretické konstrukce, uvědomila si teprve normativní teorie. Prokázala, že, má-li býti mezinárodní právo skutečně „právem“, musí zde ona jednotnost býti předpokládána (postulována) a to tak, že vycházíme buď z primátu práva mezinárodního, což znamená, že mezinárodní právní řád stojí nad vnitrostátními právními řády, dodávaje jim jako hodnotnější soubor právní relevanci, nebo z primátu práva vnitrostátního, což znamená, že mezinárodní právo je právem vnitrostátními ústavami delegovaným, tedy v podstatě smluvním. (Viz Weyr: „Soustava čs. práva státního“, II. vyd., str. 80, a jmenovitě zakladatel této t. zv. „monistické“ konstrukce Verdroß: „Die Verfassung der Völkerrechtsgemeinschaft“, 1926, str. 15: „Entweder wird das staatliche Recht auf das Völkerrecht, dieses auf jenes oder beide auf eine gemeinsame höhere Ordnung zurückgeführt und dort grundgelegt.“) Je jasno, že primát práva mezinárodního znamená nutně zánik absolutní svrchovanosti jednotlivých států, s níž se politicky zabarvené státoprávní teorie tak těžko loučí. Neboť vnitrostátní právní řád, zakotvený zmíněným způsobem v mezinárodním právním řádu, stává se tím nutně jen jeho nesamostatnou částí, „dílčím řádem“, jak jich každý vnitrostátní řád obsahuje celou řadu („dílčí normové soubory”).
Než, pokud jde o ony dvě, pokud se týče tři konstrukce vzájemného poměru mezi právem mezinárodním a vnitrostátním, názory normativních teoretiků se různí. Kdežto Kelsen a jiní (k nimž patřím i já) připouští stejně teoretickou možnost konstrukce primátu toho či onoho právního řádu, hájí nyní Verdroß výlučně primát práva mezinárodního (n. u. m. str. 17). Následkem toho dopadá i Verdroßova konstrukce jednotlivých státních sdružení jinak než Kelsenova. Verdroß rozeznává dílčí (právní) společenství — Teilgemeinschaften, Rechtsgemeinschaften — podle toho, jsou-li bezprostředně podrobeny mezinárodnímu právnímu řádu čili nic. Podrobenost může býti výlučná nebo ne. Podává se pak z toho následující schema (n. u. m. str. 125): I. Právní společenství (státy), bezprostředně a zcela založené na právu mezinárodním. Sem patří jednak jednotné státy (svrchované), jednak protektoráty, dílčí státy svazu států. II. Právní společenství, jež jen částečně založena jsou bezprostředně na mezinárodním právu (státy vasalské, dílčí státy státu spolkového, pokud mají bezprostřední postavení v právu mezinárodním — bezprostřední styk s cizími státy —, dominia a kolonie). III. Právní společenství zcela založená na vnitrostátním právu (dílčí státy státu spolkového, pokud nemají bezprostřední postavení v právu mezinárodním, státy pod koloniálním protektorátem).
Naproti tomu Kelsen zakládá celou svou nauku o státních sdruženích (Staatenverbindungen) na zásadě centralisační resp. decentralisační. Zásadou centralisační rozumí pak princip pokud možná široké územní kompetence normy (norma platí na př. pro celé území státní). Prostorová členitost státu pak znamená princip decentralisační, jímž vznikají územně diferencované „části” celkového státu (viz blíže jeho „Základy obecné teorie státní”, str. 52). Princip centralistický pokud se týče decentralistický dotýká se však i způsobu tvorby norem, pokud se týče normotvorných orgánů. Rozhoduje zde skutečnost, zdali ústřední (nebo pouze lokální) normy vydávány jsou jediným orgánem nebo několika orgány (n. u. m. str. 53). Zmíněné principy mohou se vyskytovati a různě kombinovati na všech stupních normotvorby (viz výše) a možno tudíž mluviti jak o zákonodárné tak o administrativní decentralisaci. Principy ty mohou se dále vyskytovati ve sloučení se zásadou autokratické pokud se týče demokratické normotvorby. (V pojmu t. zv. samosprávy na př. sloučena jest zásada decentralisace se zásadou demokracie, t. j. sebeurčení.) Podle toho, do jaké míry jest v určitém právním řádě uskutečněn ten či onen princip, možno rozlišovat jednotlivé typy státních sdružení, jak je vytvořila praxe v politických dějinách lidstva. Tak typus státu spolkového znamená jen vyšší stupeň decentralisace než ten, který se vyskytuje v jednotném státě při t. zv. decentralisaci zeměmi (srov. k tomu i Jellinek: „Obecná státověda“, str. 689). Ještě vyšší stupeň decentralisace než stát spolkový vykazuje svaz států. „Tak jako spolkový stát rozděluje i svaz států (mezi oběma typy není tudíž rozdíl kvalitativní, nýbrž pouze kvantitativní, t. j. co do míry uskutečněné centralisace, pokud se týče decentralisace!) příslušnost zákonodárnou a výkonnou mezi ústřední autoritu a několik lokálních autorit. Kdežto však při spolkovém státu nejdůležitější kompetence spadají do ústředního řádu, nebo jest zde při nejmenším aspoň jistá rovnováha mezi ústřední a místní kompetencí...., jeví se při svazu států ústřední kompetence jako výjimka, a to jak co do rozsahu, tak co do významu: Z celkové kompetence, která zásadně přísluší jednotlivým členům, jsou určité věci (zejména zahraniční, zpravidla však ne výlučně) vyjmuty a spadají do příslušnosti svazu, takže i členům přísluší vedle svazu jistá kompetence v oboru zahraničních věcí“ (Kelsen: n. u. m. str. 57). „Ještě nižší stupeň centralisace než svaz států mají ona sdružení států, při nichž nemohou býti vůbec stanoveny žádné obecné normy s platností pro celý svaz, nýbrž jen individuální, t. j. žádné akty zákonodárné, nýbrž pouze výkonné. Sem patří především t. zv. unie“ (n. u. m. str. 59). „Avšak i mezinárodní společenství jako takové jest sdružením států. Normy t. zv. obecného práva mezinárodního, které vznikly obyčejem, jsou obecné normy platné pro celkové území tohoto společenství. Jejich ústava, t. j. pravidlo, podle kterého nové obecné normy mohou býti tvořeny, jest vyjádřena právní větou: pacta sunt servanda. Její smysl jest: umožniti tvorbu obecných norem pro území dvou nebo více nebo snad všech států orgánem, který jest utvořen ze zástupců států, pro jichž oblast má obecná norma platiti, a to podle zásady jednohlasnosti...... Obecné společenství mezinárodního práva patří tedy k typu částečně decentralisovaného právního řádu“ (n. u. m. str. 60).
Jak z citovaných míst jde najevo, vychází Kelsenovo třídění ze základní myšlenky, že není zásadního rozdílu mezi právním společenstvím „stát“ zvaným a jinými obdobnými právními společenstvími jako jsou obce, kraje, země, ba i právní společenství t. zv. soukromého práva (soukromé spolky a pod.). To vysvětluje se známou thesí normativní teorie o identitě státu a jeho právního řádu (rozumí se: s hlediska normativního!), čili obecněji řečeno: pospolitosti sociální a řádu, který ji jako jednotku konstituuje. Je-li tomu tak — a s hlediska normativního (juristického), které vidí jen normy, pokud se týče normové soubory a nic jiného, nemůže býti jinak —, pak právní řád, konstituující onu sociální pospolitost, které se obecně říká „stát“, neliší se od jiných právních řádů, které konstituují jiné, dílčí pospolitosti (obec, zem atd.), ničím jiným, než tím, že onen jest celkovým — Gesamtrechtsordnung —, tyto pouze dílčími řády (Teilrechtsordnungen). „Celkový“ právní řád — a každý jiný „celkový“ normový soubor — vyznamenává se pak noetickým předpokladem, že jest samostatný, od jiného (vyššího) souboru nezávislý. Tato vlastnost jest svrchovanost ve smyslu normativním. Právě ona chybí těm řádům, které z tohoto důvodu nazýváme „dílčími“. Avšak i tuto vlastnost nelze přiřknouti právním řádům, jež se nazývají „státy“, jakmile poznávání jejich přijme jako noetický předpoklad svrchovanost mezinárodního práva, t. j. jeho primát před právními řády vnitrostátními. Právě za tohoto předpokladu mizí pak jakýkoli základní rozdíl mezi státem a jinými (menšími) pospolitostmi právními, poněvadž zde jde toliko o rozdíly kvantitativní a nikoli kvalitativní.
Z řečeného plyne, že jak Kelsenovo, tak Verdroßovo třídění jednotlivých typů státních sdružení znamená třídění normových souborů, nikoliv nějakých sociálních (politických, mocenských, sociologických atd.) realit.
Literatura.
Teorie o st-ích f-ách pěstuje se skoro výlučně v německém písemnictví státovědeckém. Odborná literatura je ohromná a téměř nepřehledná. V následujícím uvedeno z ní jen několik novějších děl, z nichž možno čerpati další literární údaje: Jiří Pražák: „Rakouské právo ústavní”, část první (Úvod: Základní rysy všeobecného práva státního); Frant. Weyr: „Soustava československého práva státního”, II. vyd., 1924; Hans Kelsen: „Základy obecné teorie státní”, 1926; týž: „Allgemeine Staatslehre", 1925; týž: „Das Problem der Souveränität und die Theorie des Völkerrechts“, 1920; Georg Jellinek: „Allgemeine Staatslehre“, IV. vyd., 1922 (pořízené Walterem Jellinkem; český překlad podle I. vyd. od dra. Bř. Foustky, 1906); Ludwig Waldecker: „Allgemeine Staatslehre“, 1927, str. 693—748; Herrnritt: „Handbuch des österreichischen Verfassungsrechts“, 1909; Edm. Bernatzik: „Republik und Monarchie", II. vyd., 1919; L. Layer: „Staatsformen unserer Zeit", II. vyd., 1923; Hans Nawiasky: „Der Bundesstaat als Rechtsbegriff", 1922; Alfred Verdroß: „Die Verfassung der Völkerrechtsgemeinschaft", 1926; Julius Hatschek: „Allgemeines Staatsrecht" (Sbírka Göschenova).
František Weyr.
Citace:
WEYR, František. Formy státní. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 683-711.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).