Soudnictví před deseti lety a dnes.

K. Krcha.
Jako příslušník soudcovského stavu a jako funkcionář soudcovské organisace skoro se ostýchám chopiti se péra k několika, sl. redakcí t. l. vyžádaným řádkům, neboť poměry soudců v naší republice jsou tak ubohé, že bylo by pochopitelno, kdybychom nechtíce rušiti slavnostní náladu, zůstali při jubilejních projevech stranou.
Avšak vzpomenu-li, v jaké situaci octlo se naše soudnictví v době po převratu, jak těžce bylo zápasiti celých 10 let, s jakým nadšením, s jakou obětavostí jsme se všichni tohoto zápasu zúčastnili a srovnám-li dnešní stav s tehdejším, musím i přes trpké vědomí, že soudcům nedostalo se za všecku jejich práci a námahu dostatečného uznání a že jejich dnešní situace není naprosto závidění hodna, přiznati jim přece nejen právo, nýbrž i povinnost postaviti se v řadu jubilejních gratulantů.
Je všeobecně známo, že v rakouské monarchii bylo soudnictví jednou z věcí, jimiž se táž mohla pochlubiti. Civilní soudní řád rakouský byl pro svou modernost v sousední cizině právem obdivován, výkonnost rakouských soudců i přes zastaralé namnoze právo materielní jak občanské, tak trestní, stála celkem na výši doby a hlavně mravní jich neporušenost a neúplatnost byla všeobecně uznávána a vysoce hodnocena. Služební poměry byly, úhrnem vzato, slušné a to jak v ohledu materielním, tak i v ohledu pracovním, neboť systemisace míst byla přiměřená agendě a pracovní tempo dovolovalo věnovati se jednotlivým případům s postačující vážností a důkladností. Během války se ovšem leccos změnilo, neboť mnoho odvětví civilní agendy bylo válečnými opatřeními podvázáno, mnoho soudců povoláno bylo k službě vojenské, vojenské soudnictví samo leptalo na bývalé dobré pověsti justiční a zbylí soudcové počali zápasiti s dostavujícím se přetížením v důsledku obmezeného personálu a množících se zákonů a nařízení moratorních, předražovacích a jiných.
V tomto už zhoršeném stavu zastihl naši justici státní převrat v r. 1918 a doba po něm následující přivedla ji skoro na kraj rozvratu.
Vzpomeňme si jen na odpor soudců německých, prohlašujících se pro »Sudeten-Deutschland«, jenž musil býti teprve postupně likvidován, a vzpomeňme na poměry na Slovensku, kde odchodem skoro všech soudců a kancelářských úředníků maďarských octly se četné okresy i sedrie úplně bez personálu a musily svou činnost vůbec zastaviti. Ale vedle toho z redukovaného již beztak personálu bylo třeba sehnati úřednictvo pro nově zřizovaná ministerstva a jiné centrální úřady, pro nejvyšší soud a nejvyšší správní soud. Dorostu skorem nebylo a spousta lépe placených míst ve službách soukromých nejen absorbovala to málo, co zde bylo, nýbrž i odváděla mnoho sil již zapracovaných a to z pravidla právě sil nejlepších.
Soudcové mající už od dřívějška dobrou pověst a známí svou svědomitostí, pracovitostí a spolehlivostí, byli ovšem rádi vítáni všude a tak se stalo, že nejen ústřední úřady justiční správy a nejvyšší soudní tribunály, ale i četné úřady jiné, veřejné i soukromé, odvedly množství soudců nižších stolic.
Ze zbytku musil býti sehnán nutný personál aspoň k částečnému obsazení soudů slovenských, a tak došlo u všech soudů sborových i okresních k takovému obmezení pracovních sil, že daleko nestačily k zdolání normální agendy. Ale i tato agenda počala růsti horečným tempem. Všeobecná demoralisace a stoupající zločinnost hnala trestní agendu do výše, nově se probouzející hospodářský život v novém státě, spekulační a obchodní horečka zaplavovaly soudce spoustou sporů civilních, nesporná agenda stoupala následkem nutnosti projednati pozůstalosti četných obětí válečných, spolupůsobiti při pozemkové reformě, při řešení nájemných a mzdových rozepří. Na Slovensku přistupovala k tomu neznalost tamního práva a naprostý nedostatek srozumitelných příruček a zákonníků, z nichž by bylo lze čerpati poučení.
Při tom pracovalo i Národní shromáždění vytrvale, spousta nových zákonů, nařízení, reforem a nových institucí hromadila se takřka denně a byli to zrovna soudcové, jimž při tom projevována čestná sice, ale osudná důvěra při jich uvádění v život a v praxi.
Je jistě snadno pochopitelno, že za těchto poměrů úkol, udržeti justici v pořádku, ba vůbec v činnosti, bylo prací Herkulovou a věru postavení justiční správy v této době nebylo závidění hodným.
Tím hůře bylo ovšem soudcům, na jejichž bedrech vlastně celé břímě spočívalo, a kdo poměry ty spolu prodělal, dá mi zajisté za pravdu v tom, že ani nejlepší organisátor justiční správy, ani geniální justiční Napoleon nebyl by tehdy udržel soudnictví v chodu, kdyby nebylo tu bývalo tolik poctivých, pilných, obětavých a nenáročných mužů, na které bylo lze spolehnouti a kteří svou oddanost a lásku k republice dokumentovali tenkráte mlčky, se sebezapřením zrovna nadlidským a povahovým heroismem, jenž si hledá příkladu. Vždyť nebyla to jen přemíra a obrovská odpovědnost, jež na soudce doléhala, ale současně valutové poměry, stoupající drahota, laxní morálka, šílený hon za penězi, poválečné zadlužení útočily současně na jejich poctivost, nezištnost, mravní čistotu a uznává-li se dnes všeobecně, že si československé soudcovstvo zachovalo přesto vše dodnes čistý štít, je to zajisté něco, na co lze býti už právem hrdým.
Srovnáváme-li nyní dnešní stav našeho soudnictví po desetiletém trvání republiky s tehdejšími poměry, musí nás naplniti chtěj nechtěj uspokojením.
Ministerstvo spravedlnosti, nejvyšší soud a všecky sborové i okresní soudy jsou, byť i ne zcela dostatečně, obsazeny, všecky jsou v pravidelné činnosti a normální jich chod teprve v poslední době začíná znovu pokulhávati.
Pro méně pozorného a méně zasvěceného pozorovatele musí pohled na naši justici dnes vésti k úsudku, že je v pořádku, že funguje normálně a že je viditelnou známkou a dokladem státní konsolidace a stabilisace.
Už toto faktum, samo o sobě, může naplniti každého z nás, jemuž osud republiky leží na srdci, radosti a uspokojením, neboť je nejlepším důkazem, že podařilo se vyvésti naše soudnictví z hrozícího před 10 lety chaosu, že katastrofa, před níž jsme tehdy stáli, byla odvrácena a že jsme na dobré cestě, a je toto faktum současně i zárukou, že možno v budoucnosti očekávati další vývoj, další zdokonalení, další pokrok za cílem, jenž dnes snad je pouhým ještě ideálem, ale je jistě při dobré vůli a vytrvalosti dosažitelným.
Musíme a můžeme my soudcové proto právem postaviti se v řadu těch, kdož dne 28. října pohlížejí se zadostiučiněním na výsledek desetileté činnosti a chystají se oslaviti státní jubileum jak vzpomínkou zpět, tak i nadějí a odhodláním, pokračovati na započaté vytčené dráze dále, neboť patříme k těm, kdož se o dnešní stav plně zasloužili a kdož jsou si vědomi svého poslání i pro nejbližší budoucnost.
Ovšem nejsme slepí a víme z vlastní a bezprostřední zkušenosti, že mohlo býti ještě lépe, že leccos při bližším přihlédnutí neuspokojuje a že to není naší vinou.
Měli jsme před 10 lety, když octli jsme se konečně na prahu toužně očekávané politické svobody, mnohem krásnější ještě představu o tom, jak justice v naší republice bude vypadati, jak bude vybudována, jak radostná a úsporná bude v ní práce a jaký podíl na jejím vybudování bude nám přidělen, a troufáme si i dnes tvrditi, že přes všecky ony hrozné nesnáze a obtíže, o nichž jsem se zprvu zmínil, bylo lze docíliti více a že mnohé z oněch nesnází a obtíží bylo lze snadněji odstraniti a překonati než se to stalo a že konečný výsledek mohl, ba musil býti příznivější.
S naší strany bylo k tomu dost chuti, nadšení i odhodlání. Rád vzpomínám na prvé doby popřevratové, kdy tolik z nás spontáně hlásilo se k práci, kdy tvořeny byly radostně různé pracovní komise, které bez vyzvání revidovaly dosavadní zákony a řády a podávaly konkrétní návrhy na jich reformy, kdy za panující tehdy příznivé politické konstelace byla mnohá i zásadní a pronikavá reforma na poli soudnictví. hračkou. Bohužel, tato prácechtivost a toto nadšení byly soustavně dušeny, odmítány, náměty a návrhy házeny do koše a poznenáhlu nejen znovu zaváděn, nýbrž i zostřován starý systém, o němž jsme se domnívali, že převratem je navždy pohřben a odložen.
V tu dobu tehdy také teprve vzniklá soudcovská organisace byla přes vnější blahovůli úmyslně přezírána a odstavována, její vliv všemožně podkopáván a její činnost zatlačována na pole úzce stavovské a více méně bezvýznamné.
Spolupráce soudců na výstavbě soudnictví v naší republice nebyla vítána, počítáno jen s jich neúmornou pílí a tažnou silou, které využíváno do krajnosti, a přivoděny konečně dnešní poměry, kdy sama justiční správa stala se bezmocným a bezvlivným činitelem, jehož se dbá jen málo a jenž musí ustupovati právě oněm činitelům, proti jichž neblahému vlivu nabízelo organisované soudcovstvo svého času marně svou pomoc. Tehdy justiční správa stavěla se do jedné řady těchto činitelů proti soudcům a dnes marně sama proti nim bojuje.
Dnes justiční mašina pracuje sice zdánlivě normálním chodem, ale ti, kdož s ní mají bližší styky, slyší občasný a množící se skřípot, jenž je neklamnou známkou, že není vše v pořádku.
Naše justice měla štěstí, že měla k disposici spolehlivý, vyškolený a oddaný kádr starších soudců, kteří, až na nepatrné výjimky, při vší služební a životní mizerii nezklamali, napínali síly nadměrně a přes opětné, více méně hlučné projevy a protesty přece jen ve skutečnosti táhli trpělivě svoje břemeno a snažili se zmoci úkol na něj vložený, pomáhajíce si všemožným způsobem podle pořekadla »nouze láme železo« a ocitajíce se tak už i na samé hranici dovoleného.
A právě tím snad spoluzavinili osudný stav, v němž se naše soudnictví právě v jubilejním roce zase ocitá. Poněvadž vše zdánlivě »šlo a klapalo« i při tom redukovaném personálu a při té stoupnuvší agendě, domnívali se pánové, kterým svěřena byla úprava pro další budoucnost, že vše je v nejlepším pořádku, že i v justici, jako patrně leckde jinde, byla na místě úsporná opatření a petrifikovali jednoduše s obtíží udržovaný stav jako normální a vyhovující i pro další budoucnost, nemajíce o pravém stavu věci ani ponětí.
I naprostý laik, věnující trochu pozornosti mluvě číslic, musí uznati, že dekretovaný dnes stav je protismyslný a neudržitelný. Posloužím několika daty statistickými z agendy soudů českých. U okresních soudů bylo vykázáno v r. 1898 vydaných platebních rozkazů v řízení upomínacím 50892, v r. 1913 —106684 a v r. 1927 — 160588. Nových žalob podáno bylo v r. 1898 — 183246, v r. 1913 — 226163, v r. 1927 —238924. Úhrnný počet rozsudků činí v r. 1898 — 72703, v r. 1913 — 130268, v r. 1927 — 143147. Mobilárních exekucí bylo v r. 1898 — 94462, v r. 1913 — 174558, v r. 1927 — 272725, věcí knihovních v r. 1898 — 254955, v r. 1913 319224, v r. 1927 — 336276, nových přestupků v r. 1898 — 168338, v r. 1913 — 191859, v r. 1927 — 202765. U soudů sborových I. stolice bylo žalob směnečných, obchodních a horních v r. 1898 — 2319, v r. 1913 — 4140, v r. 1927 — 5900, úhrnný počet rozsudků o nich vydaných činí v r. 1898 — 746, v r. 1913 — 1639, v r. 1927 — 2160. Ostatní spory vykazují tato čísla: v r. 1898 — 6370, v r. 1913 — 9422 a v r. 1927 — 25768 a vydané v nich rozsudky v r. 1898 — 2002, v r. 1913 — 4027, v r. 1927 — 11882. Věcí knihovních bylo v r. 1898 — 16667, v r. 1913 — 22325, v r. 1927 — 57849. V obchodním rejstříku shledáváme tyto cifry: v r. 1898 — 12259, v r. 1913 — 37882, v r. 1927 — 65500. Odvolání civilních bylo podáno v r. 1898 — 1418, v r. 1913 — 5926, v r. 1927 — 4995 a rekursů v r. 1898 — 4457, v r. 1913 — 5926 a v r. 1927 — 11281. Trestních případů napadlo nově v r. 1898 — 16403, v r. 1913 — 19047, v r. 1927 — 41117, počet hlavních líčení (mimo porotní) činil v r. 1898 — 5778, v r. 1913 — 6598, v r. 1927 — 7538, trestních odvolání v r. 1898 — 7070, v r. 1913 — 9283, v r. 1927 — 10332 a trestních rekursů v r. 1898 — 292, v r. 1913 — 683, v r. 1927 — 951.
Při tom byl stav personálu soudcovského v r. 1898 — 1087 soudců, v r. 1913 — 1278 soudců a v r. 1927 — 1029 (ze systemisovaných 1155).
Je myslitelno, aby počet soudců ještě o 58 menší než v r. 1898 mohl zmoci aspoň kvantitativně, nadtož kvalitativně agendu stoupnuvší zatím až o 300—500%, při čemž nebeře se ještě zřetel na zatím zhoršené poměry společenské, jazykové atd.?
A přece u soudů provedena systemisace ve skutečnosti na podkladě stavu z r. 1898, ač v jiných resortech vzat za podklad r. 1913!
Při tom nutno uvážiti, že velký počet dnešních soudců je zralý do pense, že většina z nich je už v pokročilém stáří, že všichni poválečnými poměry a nadnormální prací jsou vysíleni a panujícími poměry služebními a platovými krajně roztrpčeni, a že dorostu tu skoro není.
K tomu si představme, že v nejbližším deceniu dojde patrně k uzákonění celé řady zákonodárných kodexů, nového zákoníku občanského, obchodního, trestního, nového řádu civilního i trestního, exekučního, knihovního atd., jichž uvedení v život vyžadovati bude ohromného úsilí a práce.
Stačí na to vše dnešní justiční mašinerie za poměrů vylíčených?
To je otázka, jež každému člověku dobré vůle musí kaliti radostnou náladu jubilejní a jež je vážným mementem těm, kdož za vedení státu odpovídají.
S tohoto hlediska chápati dlužno též snahy soudcovské organisace, které, i když zdánlivě týkají se jaksi cílů čistě stavovských, výhodnější úpravy platové a snesitelnější úpravy služební, mají pozadí mnohem vážnější a ukazují pouze schůdnou cestu pro rychlou a úspěšnou nápravu, pro odvrácení nebezpečí hrozícího státnímu pořádku a zájmům širší veřejnosti a občanstva.
Budovatelé našeho ústavního zákona byli si dobře vědomi významu soudcovstva ve státě a proto právem pamatovali tam i na zvláštní zákonnou úpravu soudcovských služebních a platových poměrů; že po celých 10 let trvání republiky se tak nestane a že soudcovská pragmatika v ústavní listině soudcům slíbená bude v den desetiletého jubilea stále ještě jen pium desiderium vzdálené svému uskutečnění dnes snad ještě více, než kdy jindy, to si tito budovatelé základů republiky jistě nemyslili a žádný z nás soudců by tomu byl tehdy též neuvěřil. Než stalo se a chceme věřit, že při příštím jubileu budeme moci o soudnictví naší republiky psáti radostněji a — bez obav.

Citace:

KRONBERGER, František. K reformě trestního řízení přípravného. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 6, s. 201-203.