Nový bulharský extradiční zákon byl vyhlášen v Državen vestniku pod č. 64/1935 jako nařízení s mocí zákona ze 16. března 1935 o exitradici a právní pomoci ve věcech trestních. Zákon má 36 článků a skládá se ze 3 částí. První část o extradici (či. 1—27) obsahuje v I. hlavě předpisy hmotného práva vydávacího, t. j. extradiční podmínky, ve II. hlavě pak ustanovení formálního práva vydávacího, t. zv. řízení o vydání. Zákon upravuje jen aktivní extradici provinilců z Bulharska do ciziny, nedotýkaje se vyžadovacího řízení z ciziny do Bulharska. Část druhá ve článku 28 až 35 jedná o právní pomoci ve věcech trestních, a to zase jen o podmínkách poskytování právní pomoci soudům cizozemským soudy bulharskými. Část třetí obsahuje konečná ustanovení, vyjádřená v jednom článku, že totiž zákon mění všechna odporující mu ustanovení. Tím však není míněno, že by zákon sám měnil předpisy mezinárodních smluv o vydávání provinilců. Naopak článek první, vypočítávaje prameny vydávacího práva, stanoví i jejich pořadí a uznává prvenství smluv. Po nich teprve následuje závaznost ustanovení extradičního zákona, pokud se shodují s reciprocitou. Není-li v zákoně žádných ustanovení, platí mezinárodní zvyklost. Stejná úprava platí podle článku 28 i o poskytování trestní právní pomoci v užším slova smyslu.
Zákon rozeznává nejen vydání ke stíhání a vydání k odpykání trestu, nýbrž i vydání k řízení o zabezpečovacím opatření a vydání k jeho výkonu. Rozsah vydání je stanoven metodou eliminační. Extradice se povoluje jen pod podmínkou, že bude šetřena zásady výlučnosti (čl. 9.), je stylisována ve formě striktní, avšak má povahu jen výjimky relativní, vázané garanční lhůtou 30 dnů. Důvody odepření vydání nevybočují z rámce obvyklosti. Zákon definuje ryzí delikty politické a přidržuje se koncepce objektivní; za konexní delikty politické považuje ony obecné trestné činy, jež jsou s politickými v příčinné spojitosti nebo mají s nimi totožný účel.
Řízení o vydání je podrobně a moderně upraveno. O exitradici rozhoduje apelační soud ve veřejném zasedání za účasti obviněného, jeho obhájce a státního zástupce. Do rozhodnutí apelačního soudu, zní-li na vydání, mohou strany podati ve lhůtě 7 dnů stížnost k nejvyššímu kasačnímu soudu. Naproti tomu proti rozhodnutí apelačního soudu, jímž extradice nebyla povolena, není stížnosti a vyžadovaná osoba, byla-li zatčena, se neprodleně propustí na svobodu. Soudní rozhodnutí se zasílá ministru spravedlnosti k dalšímu řízení. Zní-li na vydání, může býti extradice odepřena ministerskou radou k návrhu ministra spravedlnosti. O průvozu rozhoduje ministr spravedlnosti sám. Průvozní podmínky se kryjí s extradičními.
Po francouzském extradičním zákonu z r. 1927 a německém z roku 1929, je nový bulharský vydávací zákon z roku 1935 nejmladší mezi 11 evropskými zákony toho druhu.1
Kronberger.

1. První extradiční zákon je belgický z roku 1833, pak následuji lucemburský, holandský, anglický, švýcarský, norský, švédský a finský z r. 1922.