Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 67 (1928). Praha: Právnická jednota v Praze, 708 s.
Authors: Kronberger, František
= Právník, 67 (1928)
PDF

Glejt, bezpečný průvod

1
Ad a). Udělený bezpečný průvod působí, jen pokud jde o ten zločin nebo přečin, vzhledem k němuž byl poskytnut (§ 420, první věta tr. ř.). Samozřejmé jest, že při tom záleží jen na identitě skutku, nikoliv na tom, zda-li také právní jeho povaha byla stejně posuzována. Na jiné trestné činy byť s oním spojité, účinek ten nelze spojovati,2 ať se staly před3 nebo po spáchání deliktu, ve příčině jehož byl glejt udělen. Ovšem musí ony jiné trestné činy zavdávati samy o sobě důvody k uvalení vazby. V takovém případě mohl by jistě obviněný žádati, aby se nová vazební věc dříve vyšetřila a skončila, aby event, potom mohl požívati dále privilegia glejtu.4
Ad b). Časově působí glejt do vynesení rozsudku první stolice (§ 419 in fine tr. r.). Potom může býti obviněný již vzat do vazby, byl-li odsouzen k trestu ztrátou svobody.5 Nevyžaduje se, aby rozsudek vešel v moc práva.6 Podle duryňského trest, řádu partikulárního7pozbyl glejt účinku už pravoplatným vydáním v obžalobu, jakž stanovil také tr. řád z roku 1850 a II. osnova Glaserova trest. rádu. Usnesení komise z roku 1861, aby se účinnost glejtu rozšířila až do vynesení rozsudku v I. instanci, přešlo později do platného trestního řádu z roku 1873.8
Ad c). Z povolení glejtu vyplývá pro obviněného jaku korelát osvobození "jeho od vazby povinnost dostaviti se k soudu (§ 419 tr. f.). Tuto procesní povinnost má ovšem právně každý občan (§§ 173, 150 tr. ř.), ale fakticky se vydati v dosah tuzemské moci státní, jest essentiální a první všeobecnou podmínkou glejtu. Než i po dobu řízení přípravného až do hlavního líčení zabezpečuje se přítomnost obviněného dalšími třemi podmínkami v § 420 tr. ř. uvedenými pod sankcí, že glejt pozbude účinnosti, totiž:
ad aa). Nedostaví-li sę glejtovník, neudav dostatečtečného ospravedlnění,
bb) připravuje-li se k útěku,
cc) vyhne-li se pokračování vyšetřování útěkem nebo ukrýváním pobytu.
Ad aa). Nedostaví-li se glejtovník, neudav dostatečného důvodu omluvného, má to v zápětí sankci nikoliv podle § 174 tr. ř., nýbrž podle § 420 tr. ř., t. j. ztrátu účinku glejtu. Pak může již býti vydán na obviněného rozkaz postavovací i na něho uvalena řádná vazba vyšetřovací.9
ad bb). Hledíc k dikci § 420 tr. ř. sluší rozuměti přípravou k útěku i činnost přípravnou (arg. »macht«) na rozdíl od § 175 č. 2. tr. ř. (arg. »gemacht hat«).10
ad cc). Skrývá-li glejtovník pobyt. resp. uteče-li přímo, nastává status quo ante.
Ad d). Vedie všeobecných podmínek, jež stanovil sám trestní řád, může býti udělení glejtu vázáno dalšími podmínkami zvláštními, kteréž podle doslovu § 420 tr. ř. může uložiti ministr spravedlnosti. Pak bývá obyčejné vymíněna lhůta, do které se musí obviněný dostaviti k vyšetřujícímu soudci, nebo že musí předem a včas ohlásiti soudu svůj vstup na území tuzemska, anebo že se nesmí s nikým setkati prve, než bude soudně vyslechnut, nebo že se vůbec nebude sťýkati se spoluobviněnými.11 Nesplněním některé z těchto zvláštních podmínek pozbývá glejt svého účinku. Poněvadž se povolením glejtu odčiňuje vyšetřovací vazba naprosto, jest si počínati obezřele při stanovení zvláštních výminek, zejména jest nutno pomýšleti na odvrácení jednání kolusních,12 neboť příčinu k vazbě mohou zavdati jen přípravě k útěku nebo skutečný útěk (analog č. 2, § 175 tr. ř.), nikoliv, ostatní důvody vazební v § 175 tr. ř. naznačené. Jaké zvláštní podmínky mohou býti uloženy obviněnému, zákon ani příkladmo v § 420 tr. ř. neuvádí. Z § 419 tr. ř. ale plyne, že mezi zvláštní podmínky sluší počítati také záruku, která může, ale nemusí býti vymíněna.
Kauce tedy naprosto není esentiální podmínkou glejtu, nýbrž jen nahodilou, něčím vedlejším, podřízeným.13 Tato okolnost jest důležitou pro zkoumání povahy a účelu »jistoty podle § 419 tr. ř.«, neboť zákon nemá o ní podrobnějších ustanovení, takže by lehko mohl býti této kauci přikládán per analogiam význam »jistoty podle § 192 tr. ř.«. Ovšem mylně. Kauce podle § 192 (194) tr. ř. má místa, jak známo, jen jde-li o vazbu, uvalenou pro podezření z útěku podle § 175 č. 2 tr. ř. Odčinujíc tuto vazbu činí ji zbytečnou a tedy vazbu nahrazuje.14 Jeť účelem jistoty v řízení trestním, aby vazba procesní, jako nejkrajnější a obviněného nejtíže se dotýkající prostředek k zabezpečení jeho přítomnosti, všude tam byla nahrazena prostředkem mírnějším, kde tím zmíněného účelu vazby možno právě tak bezpečně dosáhnouti. Vazba, jakožto fysický prostředek donucovací nahrazuje se tu kaucí, prostředkem psychickým.15 Při vyručení jest tudíž kauce podmínkou podstatnou, nezbytnou, bez níž není možné propuštění z vazby (Storch, Říz II, 45. pozn. 5). Při glejtu ale jest tomu právě naopak. Dovodili jsme již, že podstata glejtu v novějším řízení trestním záleží právě v tom, že vazba tu vůbec nemá místa. Zdaž tedy »kauce podle § 419 tr. ř.« nahrazuje vazbu? Zajisté že nikoliv. Povaha a účel jistoty podle § 419 tr. ř. jest proto jiný, než při vyručení. Kauce podle § 419 tr. ř. jest určena k upevnění všech závazků uložených obviněnému povolením glejtu. Tento podstatný rozdíl mezi oběma jistotami uznává Feuerbach,16 Planck,17 Zachariae,18 S. Mayer19 a Storch (ibid.). Ofner20 poukazuje dále na skutečnost, že na rozdíl od vyručení jedná se při jistotě podle § 419 tr. ř. o obviněného, kterýž není ještě v dosahu státní moci. Rosenblatt21 ale tvrdí, že jistota podle § 419 tr. ř. nemůže míti jiného významu, než podle § 192 tr. ř. Doktrína obecnoprávní přiváděla ovšem instituci bezpečného průvodu ve spojitost s vy ručením, zejména spisovatelé století 17. a první polovice 18. stol. (Carpzov, Brunneman, Kress, Lauterbach, Ludovici) a ještě i v II. polovině 18. a I. pol. 19. stol. (Kleinschrod, Grolhnann, Böhmer, Engau, Dorn).22 Z toho mohlo se snad usuzovati, že účel a povaha jistoty jsou při obojím tytéž, jakž vskutku Rosenblatt míní. Než i Zachariae, ač uznává, že jistota při bezpečném průvodu slouží k upevnění závazků uložených glejtem, přece jen se domnívá, že se tato kauce řídí předpisy o vyručení. Téhož mínění jest také Warhanek (1. c. p. 590), ba i Lohsing (1912, p. 292).
Spornou jest dále otázka, kdy jistota podle § 419 tr. ř. propadá a kdy se uvolní. S. Mayer (Com. III, 589) soudí, že se tato jistota uvolní analogicky podle § 195 tr. ř. vždy, jakmile bezpečný průvod pozbude platnosti a odůvodňuje svůj náhled tím,, že obviněný ztrácí nejen všechna práva z glejtu mu plynoucí, nýbrž i povinnosti a že vůbec nastává status quo ante. Při tom vedle obdoby § 195 tr. ř. dovolává se S. Mayer i mlčení zákona v §§ 419, 420 tr. ř. v této otázce. Proti tomuto mínění brojí Rosenblatt (1. с. p. 326) a dovozuje, že jistota podle § 419 tr. ř. daná propadá, jakmile se glejtovník prohřeší proti podmínkám v § 193, odst. 2. tr. ř. vytčeným, totiž vzdálí-li se bez dovolení ze svého bydliště nebo nedostaví-li se ve 3 dnech k soudu na obeslání (§ 77, 81 tr. ř.). Ofner (1. c, p, 334) se domnívá, že analogie mezi oběma způsoby kauce jest potud obmezena, že se kauce podle § 419 tr. ř. uvolní v tom případě, když se obviněný ani nevydá do našeho státu, podle zásady causa data, causa non secuta, kdežto v případě, když přijde v dosah naší moci státní, že dlužno kauci podle § 419 tr. ř. (Geleitskaution) pokládati za kauci podle § 192, 194 tr. ř. (Haftkaution), kteráž pak spadá pod § 193 tr. ř. Lohsing míní. že kauce podle § 419 tr. ř. má netoliko týž osud, jako kauce obyčejná, nýbrž že propadá i tentokráte, nepoužije-li obviněný glejtu mu uděleného. Řešení otázky, kdy jistota podle § 419 tr. ř. propadá (prvá eventualita), resp. kdy se uvolní (druhá eventualita), jest praktickou stránkou správného vymezení povahy a účelu této záruky. Nežli ale sami dáme odpověď na tuto otázku, zrekapitulujme si dříve, kdy bezpečný průvod pozbývá účinku, neboť předpokladem obou eventualit jest zánik glejtu.
12. Beznečný průvod pozbývá svého účinku:
A. ipso iure,
B. zaviněním glejtovníka samotného, a to vědomým jednáním protiglejtovním.
Případy spadající pod A. jsou blíže shora popsány ad 11. a) b) a jde jednak o časové vypršení glejtu při vynesení rozsudku I. stolice, jednak o předmětné obmezení účinku glejtu na trestní věc, pro niž bezpečný průvod1 byl udělen.
Pod B. řadí se případy probrané ad 11. lit. c), d), kdy účinnost glejtu zaniká proto, že obviněný nesplnil po případě porušil podmínky všeobecné, resp. zvláštní.
Rozdělíme-li případy zániku glejtu na uvedené dvě kategorie (A., B.), jest odpověď na otázku, kdy kauce propadá a kdy se uvolní, velmi snadnou. Nepotřebuje bližšího odůvodnění, že se kauce uvolní (vrátí) tenkráte, kdy glejt pozbyl účinnosti ipso iure (A.), kdežto tam, kde byl obviněným zmařen účel glejtu, t. j. zabezpečení přítomnosti obviněného v řízení trestním, tam kauce propadá, neboť byla vymíněna a dána k upevnění závazků glejtovníku uložených.
Propadá tedy kauce dle § 419 tr. ř. v těchto případech:
aa) nedostaví-li se obviněný, byv obeslán, bez dostatečného ospravedlnění (§ 420 tr. ř.).23 Lohsing připouští také analog, ustanovení o 3denní lhůtě podle § 193 z. tr. ř.
bb) připravuje-li se k útěku (§ 420). Analog, použití § 195 tr. ř., jak nesprávně činí S. Mayer i Lohsing, nemá tu místa právě proto, že účelem jistoty podle § 419 tr. ř. není nahrazovati vazbu, nýbrž sloužiti k upevnění též té výminky, že se obviněný nebude připravovati k útěku. Poruší-li glejtovník tuto výminku, nezbude, než aby kauce propadla. Podle výkladu S. Mayera nastává prý status quo ante a proto prý dlužno kauci vrátiti. Kdyby tento výklad byl správný, pak by jistota podle § 419 tr. ř. neměla pra žádného významu24. Při vyručení jest arci ustanovení § 195 tr. ř. důsledné, neboť tu kauce vazbu nahrazuje a je-li vazba znovu uvalena, pak ovšem pominul účel vyručení a jistotu sluší vrátiti.25
cc) vyhne-li se pokračování útěkem nebo ukrýváním Svého pobytu (§ 420 tr. ř.).26
dd) nesplní-li některou z podmínek, za jichž mu bezpečný průvod byl poskytnut (§ 420 in fine tr. ř., stejně Storch, opačně S. Mayer).
ее) nevydá-li se v dosah naší státní moci, tedy neužije-li ani uděleného a složenou jistotou přijatého bezpečného průvodu (stejně Storch. Lohsing. opačně S. Mayer i Ofner) Kdežto povolení gleitu bylo vyhrazeno expresses verbis zákonem moci správní, nenalézáme v trestním řádě výslovného ustanovení o tom, komu přísluší rozhodovati o zániku glejtu a o propadnutí kauce. Nicméně však praxe i théorie souhlasí v tom, že řešiti tyto otázky' přísluší výlučně procesnímu soudu, poněvadž tu jde o úkon procesní, řídící se určitými zákonnými důvody, na rozdíl od povolení glejtu, kdy se orgán správní může fiditi úvahou vhodnosti. Nad to předpis § 419 tr. ř., jenž dává rozhodovati o povolení procesního prostředku justiční správě, jest naprosto výjimečný, a proto nepřipouští širšího výkladu. I rozhoduje o neúčinnosti glejtu podle toho, v jakém stadiu jest řízení trestní, bud vyšetřující soudce nebo nalézací soud.
Proti tvrzení Storchovu (Řízení II, p. 47), že opravného prostředku z tohoto rozhodnutí není, sluší poukázati pokud jde o vyšetřujícího soudce na znění § 113 tr. ř., podle něhož se i tu stížnost k radní komoře dopouští a dále vůbec na tu okolnost, že prohlášení neúčinnosti glejtu mívá v zápětí uvalení vazby, takže při stížnosti do vazby (§ 113, 114 tr. ř.) bývá instančně ventilována otázka, bylo-li prohlášení o neúčinnosti glejtu učiněno po právu či nikoliv.
Platí tudíž zásada, že povolení glejtu patří u nás do kompetence ministra spravedlnosti, prohlášení pak zániku glejtu do kompetence soudu. Jako ale jest ministr spravedlnosti vyloučen při řešení otázky neúčinnosti bezpečného průvodu, stejně tak zase nemá soud práva přičiňovati snad obviněnému další výminky. Starý předpis § 389 tr. ř. z roku 1853, § 495 tr. z. z roku 1808 a 219 tr. ř. Josefa II.. že totiž »auch bleibt das Strafgericht immer zu allen denjenigen Vorsichten verpflichtet, welche die Entweichung des Beschuldigten, soweit es ohne wirklichen Verhaft möglich ist. zu hindern geeignet sind« — platný trestní řád z roku 1873 nepřijal, naopak v poradách roku 1861 byl dodatek ten zavržen z důvodů, že jde o opatření, náležející v okruh působnosti úřadů policejních.27 Stačí proto podle platného práva, když vyšetřující soudce při odvolání28 zatykače uvede policejnímu úřadu, v jehož obvodě bydlí obviněný ve známost, že a pod jakými výminkami obdržel obviněný glejt a když současně požádá, aby policie bděla nad tím, zda zachovává glejtovník podmínky jemu uložené. Provedení jest věcí policie.29 Zpravení policie a zmíněné dožádání jest arci nutné, neboť vyšetřující soudce, nemaje svého výkonného aparátu, nemá sám jinak technické možnosti kontrolovali obviněného, chová-li se glejtovně. Jinak ale, opakuji, vyšetřující soudce nemá práva ukládati obviněnému nějakých výminek.30
Glejt jest pro obviněného magna charta. Zatykač vydaný radní komorou sluší odvolati po návratu obviněného z ciziny v dosah naší moci státní. Obviněný nesmí býti vzat do vazby, chová-li se glejtovně, ani nemůže býti na něho vydán rozkaz postavovací podle § 175 tr. ř. bez obsílky. Kdyby ale obviněný neuposlechl obeslání k soudu, pak by glejt porušil (§ 420 tr. ř.) a potom nebylo by ovšem závady vydati na něho rozkaz postavovací. Jinak ale glejt, ač toliko akt správní, odnímá vyšetřujícímu soudci právo uvaliti vazbu, právo to soudci trestním řádem i ústavou svěřené.
13. O formě bezpečného průvodu nemá trestní řád výslovného ustanovení. Pro obviněného jest glejt důležitou listinou průvodní, neboť mu skýtá ochranu před účinkem vydaného naň zatykače. Podle toho řídí se forma glejtu (Geleitsbrief).31 Z listiny glejtu musí býti patrna osoba, jíž se uděluje, v které věci se tak stalo za jakých výminek, zejména i jaký účinek má bezpečný glejt.32

V. Právní základ glejtu.


14. Nepřítomný neb uprchlý obviněný nabízí své dostavení k soudu s výminkou, bude-li mu přislíbeno, že bude prost vazby. Ministr spravedlnosti nabídku přijímá s výminkou, že obviněný splní určité podmínky a zabezpečuje mu, že zůstane prost vazby vyšetřovací. Obě tyto premisy svádějí k závěru, že jde o smlouvu. Nelze však upříti, dí náš Storch (Říz. II., p. 44, pozn. 3 a Vyručení, p. 111, pozn. 8), že se tu skutečně děje smlouvání mezi justiční správou a obviněným o podmínkách, za kterých tento jest ochoten se dostaviti k řízení trestnímu. Obviněný má ovšem vždy povinnost dostaviti se k soudu a lze splnění této povinnosti vymáhati na něm prostředky donucovacími (§ 174, 175 r. ř.), ale obviněný, kterýž uprchl a je mimo dosah naší moci soudní, může podrobení se této moci činiti závislým na tom, když mu bude poskytnuto jistých výhod, které by mu jinak nepříslušely. Dosti blízek tomuto názoru jest už Carpzow, který ve své »Practica nova imperialis saxonica rerum criminalium (pars III., qu 112, 74) při bezpečném průvodu mluví o »vis ac efficatia obligationis, quae contracta neutiquam violari debet« a shledává v poskytnutí bezpečného průvodu ne-li samu smlouvu, přece alespoň podobu smlouvy, vykládaje: »habet enim securitatis promissio se instar pacti, quia est duorum, scil. concedentis et accipientis in idem placitum. Utergo pactum contrahentes obligat, nес altera parte ab eo recedere fas est: ita nес concedenti soli a promissa securitate resilire licebit.« Zcela určitě a za pravou smlouvu (ein wahrer Vertrag) prohlašuje glejt Kleinschrod (1. c. p. 141), též Abegg (Lehrbuch des gem. Krim. Prozesses, 1833, p. 130.) rovněž Tittmann (1. c. p. 247) a Planck (1. c. p. 278). Podle tohoto názoru zakládá se tedy glejt na smlouvě, kterouž ovšem nelze zařaditi do žádné kategorie smluv práva soukromého, kteráž ale má přec svým základem, obsahem i formou povahu smlouvy soukromoprávně, lépe však smlouvy procesní, které přičítá novější doktrína povahu veřejnoprávní.33
Proti pojímání glejtu jako smlouvy vystupují Zachariae (1. c. p. 130), Ulmann (1. c. p. 452) a S. Mayer (Com. III., p. 583) prohlašujíce bezpečný průvod za akt moci soudcovské, jak tomu bylo v právu obecném. De lege lata vidí ale S. Mayer správně v glejtu akt nejvyšší justiční správy. Jiný názor spatřuje v povolení bezpečného průvodu skutek milosti panovníka, jenž jej sám udílí,34 ale už Zachariae, Ullmann i S. Mayer zavrhují tento názor jako ničím neodůvodněný.35
Správným zdá se mi do jisté míry náhled Jenullův (IV. p. 209) o dvojí správní stránce glejtu. Týž dovozuje, že se bezpečný glejt jeví jako smlouva, hledíme-li ke způsobu jeho nabytí, naproti tomu, máme-li na zřeteli jeho účinek, pak že glejt jest zvláštní výsadou (eine Art von Privilegium). Sluší uznati, opakuji se Storchem, že se tu vskutku děje jakési smlouvání o povolení a přijetí bezpečného průvodu, a to tím spíše, když zákon ani blíže nenaznačil, kdy musí, resp. může býti glejt povolen, na rozdíl od vyručení, při němž otázka, má-li v určitém případě toto místa čili nic, není předmětem smlouvání. Také stanovení »zvláštních podmínek« způsobuje, že se procesní právní poměr obviněného a soudu řídí také obsahem glejtu. Zato práva a povinnosti glejtem založená jsou vždy povahy čistě veřejnoprávní. Hledíme-li dále na glejt pod zorným úhlem jeho účinku, jeví se nám ne sice jako výsada, nýbrž jako výjimečný procesní prostředek k zabezpečení přítomnosti obviněného v řízení trestním bez vazby. Kdy má býti sáhnuto k tomuto výjimečnému prostředku velí účel řízení trestního. Proto také jen soud má býti pověřen zákonem udíleti glejt ze své moci soudcovské. S postavením a působností soudu nesrovnává se, aby snad činil smlouvy s obviněným ve věci zasahující v samo řízení trestní.36 Soud maje rozhodnouti o žádosti obviněného za glejt, rozhodne o ní jednostranně, autoritativně. A tak dospíváme k tomu, že glejt de lege ferenda jest aktem moci soudcovské.

VI. Unifikace čsl. řízení trestního a glejt.


15. Bude-li připravovaná osnova čsl. trestního řádu eklektická, jak to prohlásil dr. Ráth (Právný Obzor III., 1920, sešit 4.), pak se její tvůrci budou musiti ve příčině naší otázky rozhodnouti, zda se v osnově přikloní ke stanovisku Glaserova trest. řádu či k hledisku zák. čl. XXXIII. z roku 1896 a vojenského trest, řádu z roku 1912. Uvedli jsme již shora, že jen trestní řád z roku 1873 platný v zemích historických zná instituci glejtu. Kdyby po jeho vzoru pojata byla ustanovení o bezpečném průvodu i do čsl. tr. řádu, jakž činí německá osnova z roku 1908 a též obě polské osnovy z let 1924 a 1926, pak by se doporučovalo toto:
a) Předpisy o glejtu buďtež systematicky zařazeny do kapitoly obsahující ustanovení o vazbě procesní, jakožto výjimka z nich.
b) Udělení glejtu budiž přikázáno do výlučné příslušnosti soudu ve věci jednajícího, jakožto akt moci soudcovské.
c) Subjektem glejtu bud výslovně označen jen ten obviněný, který dlí za hranicemi státu.
d) O kauci budiž expressio verbis stanoveno, že propadá, poruší-li obviněný vlastní vinou některou z podmínek, a že se uvolní, zanikne-li glejt sám sebou. Než tímto námětem nikterak nechci prejudikovati vlastní odpověď, má-li býti glejt čsl. trestním řádem přijat či vynechán. Naopak. Proti instituci glejtu uvádím tyto důvody:
aa) Z příčin kriminálně-politických není v naší době ústavu glejtu zapotřebí. Případy, kdy jest nemožno dostihnouti uprchlého pachatele, náležejí při nynější takořka mezinárodně sorganisované policejní činnosti pátrací, k úkazům čím dále tím řidčeji se vyskytujícím. Stejně extradiční smlouvy napomáhají k urychlenému získání přítomnosti obviněného v řízení trestním (viz na př. přímý styk extradiční s Rakouskem). Je-li vyloučeno, aby se glejt udílel osobám, skrývajícím se v dosahu naší moci státní, neboť by to bylo sankcionováním nedostatečnosti policejní moci vnitrostátní, platí totéž mutatis mutandis o poměrech mezistátních.
bb) Glejt ve svém účinku jest příliš velikým privilegiem uprchlého obviněného v poměru jak k ostatním spoluobčanům, tak zejména k event, spoluobviněným. Značí výjimku nedemokratickou a nesociální. Každý tuzemský občan jest pod sankcí předvedení povinen dostaviti se k soudu, na tuzemského občana možno uvaliti řádnou vazbu vyšetřovací z důvodů §§ 175 čís. 1—4 a 180 I. tr. ř., kdežto na uprchlého glejtovníka nejen že se nemůže uvaliti vazba, když tu jsou důvody v § 175 tr. ř. označené, nýbrž nesmí se tak učiniti ani tenkráte, byla-li by na místě vazba obligatórni podle § 180 II. tr. ř. Zvlášť ale v očích spoluobviněného, ve vazbě drženého jeví se glejtovník jako obdařený, neprávem privilegovaný za to, že uprchl, a tedy že se vymkl faktické pravomoci soudní svého státu. Dlužno uvážiti dále. že útěk do ciziny, skrývání se, pobyt i návrat vesměs na vlastní náklad, vyžaduje značných peněžitých prostředků, jichž méně situovaný občan nemůže vynaložili, aby získal možnost hájiti se na svobodě.
cc) S postavením soudu a s výsostnými právy státu se nesrovnává, aby »sjednával smlouvy« s uprchlým obviněným, lépe řečeno, aby činil jemu ústupky ničím jiným neodůvodněné než tím, že obviněný jest t. č. mimo dosah tuzemské moci státní.
Než slyším už pronášeti námitky dvě. Předně, že škrtnutím instituce glejtu zbavujeme obviněného možnosti vyhnouti se vazbě, nejkrajnějšímu to a jeho se nejtížeji dotýkajícímu prostředku k zabezpečení přítomnosti v řízení trestním, ač glejtem lze téhož účelu dosáhnouti. Za druhé, že glejt byl už ve starém českém právu prostředkem k zabezpečení osobní volnosti а k vyloučení vazby zhusta užívaným.37 Žádná ale z těchto námitek, tuším, neobstojí při srovnání s důvody proti glejtu shora uvedenými, jež nám ukázaly, že instituce glejtu není v moderní době opodstatněnou ani nutností, ani užitečností, ani vhodností. 16. Už Lohsing (1. с. 1912 p. 293) odpovídal kladně na otázku, může-li býti udělen glejt toliko za účelem osobního svědectví v tuzemsku. Trestní řád v § 419 připouští glejt pro každého obviněného nepřítomného neb uprchlého, jenž prohlásí ochotu dostaviti se k soudu. Lohsing usuzuje, že nelze z tohoto zákonného ustanovení vyčisti obmezení na případ, aby se obviněný dostavil »jako obviněný« v trestní věci proti němu zahájené, a že tedy jest možno, aby osoba, proti níž jest v běhu trestní řízení, dostavila se »jako svědek« v jiné trestní věci. S argumentací Lohsingovou sice nesouhlasím, neboť z účelu glejtu plyne jasně, že zákonodárce pomýšlel glejtem umožniti skončení trestní věci proti obviněnému, jenž prchl (viz nadpis hlavy XXIV.). Přes to ale extensivním výkladem i per analogiam možno užiti předpisů § 419, 420 tr. ř. pro obviněného, jenž by nabídl své dostavení ke svědectví, jehož bylo by krajně třeba při tom kterém trestním procesu. Nevím, došlo-li snad k praktickému případu, o němž je tu řeč. Tolik ale jest jisto, že u nás není už zapotřebí sahati k podobnému opatření, ježto naše extradiční smlouvy pamatují na uvedené případy. Na př. čl. 15 čís. 2. smlouvy mezi RČS, a říší německou z 8. V. 1922 (č. 230/1923) stanoví, že svědek a znalec kamkoli příslušný, jenž se dobrovolně dostaví do státu dožadujícího, nesmí býti, pokud jest na území tohoto státu,, v žádném případě trestně stíhán pro trestný čin dříve spáchaný, ani že nesmí býti vzat do vazby z jiného právního důvodu, který před tím nastal. Čl. 61 smlouvy s SHS. ze 17. III. 1923 (č. 146 z r. 1924) dodává, že výhoda pozbývá účinnosti, neopustí-li svědek neb znalec území státu ve 48 hodinách, jakmile jeho přítomnosti nebude u soudu zapotřebí. Lhůtu 3denní obsahuje čl. 17 odst. 3. úmluvy s král. bulharským z 15. V. 1926 (čís. 59/1927), čl. 17 odst. 3. úmluvy s republikou Estonskou ze 17. VII. 1926 (čís. 133/1927), čl. 16 odst. 3, 4, úmluvy s král. rumunským (čís. 172/1926), čl. 52, i 1, smlouvy s rep. polskou ze 6. III. 1925 (čís. 5/1926). Úmluva s král. italským (čís. 126/1926) mluví ve čl. 15 odst. 4. »o době nutné«.
A tak i tato ustanovení řadí se k důvodům proti instituci bezpečného průvodu, jehož v novodobém řízení trestním není už zapotřebí vůbec.
  1. Pozn. redakce: O dějinách glejtu u nás jedná nedávno vyšlá práce JUDra Josefa Klimenta: Glejty v českém státě. (Práce ze semináře českého práva na Karlově universitě v Praze č. 12.)
  2. Storch, Řízení II., 46.
  3. Případ ten jest možný, ale málo praktický, neboť i když by o činu tom nevěděly orgány soudní a policejní, věděl by o něm obviněný, který by podle toho stylisoval svou žádost o glejt.
  4. Kleinschrod, p., 268.
  5. Byla-li z původní trest, věci právoplatně vyloučena část podle § 57 tr. ř., pozbude glejt účinku vynesením rozsudku ve věci prvně projednávané.
  6. Warhanek, StP. O., 1911, p. 590.
  7. Holtzendorf, 1. c. II., 591.
  8. S. Mayer, Entstehungsgesch. p. 995.
  9. Srov. S. Mayer, III., 587; Storch II., 45, pozn. 61.
  10. Pittmann, 1. с. p. 251; S. Mayer, 1. с. 588.
  11. Ö. St. W. B. II., 311.
  12. Na př. výminka: »že obviněný nebude hleděti nijakým způsobem mařiti vyšetřování.«
  13. Stejně Kleinschrod, 1. c, p. 141, jinak Feuerbach, Lehrbuch p. 711 a Planck, Syst. Darstellung p. 277.
  14. Storch, Řízeni II., 45, pozn. 5.
  15. Storch, Vyručení, p. 1.
  16. Lehrbuch, p, 711 (Caution für die Erfüllung dieses Versprechens haftet).
  17. Syst. Darstellung, p. 277 (durch Cautionsleistung verstärkte).
  18. 1. с. II., 131 (... um ihre Erfühlung zu sichern, kommt eine Cautionstellung).
  19. Com. III. p. 589.
  20. »Das rechtliche Wesen der Kaution im Falle des § 419 St. P. O., G.-H. XXXIV-1890, p. 334 sq.
  21. G.-H. 1890, p. 326.
  22. Literatura u Storcha, Vyručení, p. 36.
  23. Stejně: Rosenblatt G.-Η. 1890. p. 326; Ofner 1. с. 334; Lohsing: 1912, p. 292; Storch. Říz. II.. p. 47. Opačně: S. Mayer, Com. III., p. 589.
  24. Storch, Říz. II., 46, pozn. 7.
  25. Srov. ale Rosenblatt, G.-Z. 1882, č. 13, který probírá nesrovnalost § 193, odst. 2. a § 195, odst, 1. tr. ř.
  26. Stejně: Rosenblatt G.-Η. 1890. p. 326; Ofner 1. с. 334; Lohsing: 1912, p. 292; Storch. Říz. II.. p. 47. Opačně: S. Mayer, Com. III., p. 589.
  27. I padá de lege lata, co uvádí Kleinschrod 1. с. p. 218 a Jenull, IV., p. 211.
  28. Event. hned při publikaci glejtu obviněnému, jsou-li v glejtu podmínky, nad jichž zachováním má bdíti policie od vkročení obviněného na území našeho státu.
  29. Glejtovníka nutno jest dáti pozorovati civilní stráží.
  30. V praxi řešila se tato otázka: Obviněný po výslechu a poučení podle § 420 tr. ř. prohlásil, že se bude zdržovati ve svém bydlišti v Praze, že ale bude v neděli pobývati ve své vile mimo Prahu. Vyšetřující soudce vzal toto ohlášení pobytu na vědomí. Veřejný žalobce ale si stěžoval do tohoto opatření (§ 113 tr. ř.) a domáhal se toho, aby vyšetřující soudce nařídil, že se obviněný musí zdržovati jen v Praze, t. j. ve svém bydlišti. Druhá instance ale stížnost tu zamítla správně poukazujíc, že všeobecné zákonné podmínky podle § 420 tr. ř. mluví jen o pobytu, nikoliv o bydlišti a nepřičiní-li ministr spravedlnosti jako zvláštní podmínku, že se obviněný musí zdržovati jedině ve svém bydlišti, pak že vyšetř. soudce ze své moci takovou výminku přičiniti nemůže.
  31. Srov. formuláře: Heil, Judex et defensor Cap. II., § 23, u Pittmanna, Handbuch III., 1824, p. 243.
  32. Posledně udělený glejt v roce 1926 zněl: Ministerstvo spravedlnosti povoluje výnosem ze dne 22. prosince 1926 č. 50631/26 obviněnému F. G. ohledně trestního řízení, které fest proti němu u zem. trest. soudu v Praze pod čj. Tk XIX 8827/26 zavedeno, bezpečný průvod s účiny podle § 419 tr. ř. pod podmínkami § 420 tr. ř. a zejména pod. podmínkou, že předem a včas ohlásil vyšetřujícímu soudci zem, trest, soudu v Praze svůj vstup na území ČSR., jakož i svůj příjezd do Prahy, že se hned, jak na hranicích, tak na nádraží v Praze ohlásí policejnímu úředníku a že bezodkladně bez průvodu a bez jakékoliv předchozí dohody neb. porady s kteroukoliv osobou odebéře se z pražského nádraží k vyšetřujícímu soudci na Pankráci a žé vůbec nijakým způsobem nebude hleděti vyšetřování mařiti. Bezpečný průvod ten pozbude účinku, jestliže F. Q. se nedostaví k vyšetř. soudci do 14 dnů od té doby, kdy bude vyrozumění o tomto výnosu doručeno jeho vykázanému obhájci, aneb poruší-li F. Q. povinnosti uložené mu § 420 tr. ř., zejména kdyby nesplnil shora uvedené podmínky.
  33. Srov. Storch, Vyručení p. 110; Billow, Die Lehre von den Prozesseinreden und die Prozessvoraussetzungen, 1868, p. 1—4.
  34. Jako na př. podle § 417 bavorského tr. ř. z roku 1813, čl. 172 würtemberského tr. ř. z roku 1843 a čl. 308 osnovy bavorského tr. ř. z roku 1851.
  35. Srov. Damhouder, Practica rerum orim., Cap. XXVI., p. 2.
  36. Srov. Storch, Vyručení, p. 108.
  37. Srov. Storch, Vyručení, p. 46.
Citace:
KRONBERGER, František. Glejt, bezpečný průvod.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 17, s. 473-489, 537-549.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).